HODNÝ ČLOVĚK, KAM SE PODÍVÁŠ

Na radu nějakého dobráka čtenáře se mi včera podařilo dostat na ten t-zones. Dobří lidi ještě jsou... i když teda mi doporučil použít mozek :-). Mimochodem, paměť se mi ani do rána obnovit nepodařilo...

 

Ráno jsem se vypravila na skok do práce, zkontrolovat, jak to tam beze mě tepe. Na pracovišti samém jsem potkala Annu, výše postavenou kolegyni, se kterou máme nadstandardní vztahy a ta mi nabídla servis čítající odvezení na nákupy a posléze domů. Měla jsem toho víc, potřebovala jsem proběhnout pár krámů, tak jsem jí poděkovala, ale nedala se odbýt. Absolvovala se mnou cestu po všech těch krámech a následně mě transportovala i domů.

 

Kolem poledne dorazil s plnou parádou a na rameni nahozenou rolí linolea  PanTér. Z nosu mu teklo jak z vodovodu, ale samozřejmě si s sebou nezapomněl vzít dobrou náladičku. Pivo nechtěl, tak aby mu práce šla líp od ruky, zahrála jsem mu skvělý song Dělání, co všechny smutky zahání a je to lék:-). Díky souběhu všech okolností dopadlo pokládání linolea nad očekávání dobře. Udělal to luxusně, za dvě a půl hodky sedlo lino jak prdel na hrnec. Tak se kochám pohledem na tu krásu a ani se mi nechce chodbu prznit nějakým botníkem a starýma křuskama.

 

Ve tři jsem vyrazila k našim. Byla jsem zvaná na švýcarské fondy! Parádička. Pravda je, že než jsem dorazila, fondy kompletně zmizely v útrobách pěti vnuků, co se tam sjeli jak kobylky na jarní prázdniny. Tak na mě zbyly jen dvě hlavičky smaženého květáku od oběda... zazdila jsem je dvěma deckama červeného z lidlu, co mi ale vůbec nedělá dobře a už cítím první vlašťovku, která mi lehce naznačuje, že mi není až tak skvěle, jak se zdálo po ránu být :-).

 

Sledovala jsem neustále hodinky, neb jsem potřebovala nutně být v půl sedmé doma. Měl se stavit exkolega pro starý komp, respektive to, co z něho zbylo.

 

Tak jsem vyrazila před šestou (páč vlak měl ject 18.03) na vlakáč. Čekám, ochladilo se, tak stepuju na místě... už je deset minut po šesté a vlak nikde. Jdu se mrknout na odjezdovou ceduli, svítit si musím očima nebo mobilem, neb to vypadá, že české dráhy nemají ani na žárovku. Vtom vidím světla vlaku, jenže co to? Jede z druhé strany! A už jsem tušila, že můj příjezd domů včas je ohrožen, páč v obci jsou jen jedny koleje, a tudíž z druhé strany vlak prostě přijet nemůže. Nemeškala jsem a šla jsem se zeptat průvodčího, co se vyštrachal z vagonu, aby odpískal odjezd, jak to s tim mým spojem vypadá. A ten dobrý muž mi vylíčil princip českodrážní štafety na této trati: sdělil mi, že jedou o tři stanice dál (trvá to 20 minut) a tam se setkají s vlakem, co jede na opačnou stranu, takže ten instantně vyjede a až dojede, tak tu bude (dalších 20 minut). Když na to šlápnou, prý, tak za půl hodky ho tam mám. A pak tajemným hlasem dodal, že měli z neznámých důvodů půl hodiny zpoždění... a další prodlevu nabrali čert ví, kde, páč jeli jen tři stanice, kde, pokud vím, byl kdysi jediný problém, a to, že se sesul na koleje svah. A to byly fest deště a pak povodně.  Málokdy se naštvu, ale ten cimprlín mě vytočil! Cosi jsem mu nehezkého řekla (ale asertivně, asi ať jde celý ten jejich cirkus do prdele), ale on byl už asi po té šichtě chudší duchem, páč se tomu smál! Idiot!

 

Otočila jsem se a nasadila indiánskou chůzi směr autobusová zastávka. Tušila jsem, že by měl nějaký ten autobus jet. I nemýlila jsem se. Jel. A hned tři. Z toho posledního jsem viděla už jen koncová světla... V zastávce jsem opět za použití displeje mobilu prozkoumala jízdní řády a přesvědčila se, že ten ujíždějící bus byl pro tento den poslední... začala jsem spílat i provozovateli autobusové dopravy. Přes sluchátka na uších asi docela hlasitě... Najednou se přede mnou ve tmě zastávky vynořila postava. Lekla jsem se. Stála přímo přede mnou... Sundala jsem sluchátka a ten člověk tichým hlasem pronesl: "Takhle slečny nemluví" a zasmál se. Byl to dobrý muž, co zastavil s autem opodál, když uviděl, jak mi odstartoval před nosem ten poslední bus, a nabídl mi svezení. Asi se mu zželelo postavy, ženoucí se v podivném tempu na autobus s rozepnutým báglem na zádech (zkazil se mi zip!) a čepicí naraženou na jedno ucho.... No, běžně to nedělám, jsem srabík a vím, že vlézt do cizího auta rovná se dát se člověku nebo lidem, co tam sedí, všanc. Riskla jsem to. Možná rizika mi vytanula v mozku až během jízdy, ale zaplašila jsem je. Nechala jsem se vyklopit u nádraží, páč mi chyběla zásoba nikotinu na večer a zachránce se vytasil ještě s pozváním na drinka. Kdepak, pane milý!

 

A teď si exkolega Pavlík  přijel pro torzo starouška kompu za dvanáctset, platba keš, čímž mi způsobil sic malou, ale přece radost. Volal mi kámoš Kája z Kanady, že letí do Česka, tak se příští týden někde scuknem a po roce probereme život. Já volala stařičkému tetouškovi, ať mě v neděli očekává, páč v dalších několika týdnech mi jakákoliv víkendová cesta z města ze studijních důvodů nehrozí...

 

Takový hezký den! A to ještě není noc:-).

UŽ TO NENÍ, CO BEJVALO

A je to tady. Zdá se, že i u mých dveří zabouchal ten pán, co jinde rád schovává věci:-). Mě zatím zatemnil tu část mozku, kam si ukládám různá přístupová hesla.

 

Zaboha si nemůžu vybavit heslo na t-zones. Prosím, nadávám, čmárám na papír, kombinuju, zkouším poslepu ťukat, páč to někde v hlavě mám... ale zatím se nerozjasňuje. Jediná indicie, kterou si mohu posloužit je, že jako jediné z mých hesel na netu je číselné. Umím ho zpaměti, když ho zadávám, na klávesnici ani nekoukám. Leč dneska prostě přestalo fungovat spojení levá (nebo pravá?) hemisféra mozku - pravá ruka. Jsem namydlená! A to je začátek nového měsíce, a na webu pro mě nachystáno pár volných sms! Po několika sériích marných pokusů jsem napsala operátorovi, tak prý do dvou dnů mi sdělí k té mé záležitosti něco bližšího. To je supr. Akorát, že mě by se to šiklo teď...

 

Minule mě zase poškádlil mobil. Asi jako poděkování za to, že ho vůbec nevypínám, přestane někdy, mrška, spolupracovat, zčerná mu půlka displeje, šibalsky na mě zamrká zulu a je v pánu;-). Tak musím vytáhout baterku, pohýbat lehce simkou a znovu ho zapnout. A onehdá ho takhle po uvedené kolizi zapnu a hele, překvápko, chce to pin... no jistě, hned to bude, zlato! Tak se šteluju s klávesnici a najednou zjišťuju, že nevim, co tam mám zadat za čísla. Začíná to sedmičkou, ale dál? Co dál? Zadám třikrát blbě pin a hned by chtěl pukat... jenže puka nemám už vůbec, páč papíry od simky jsem dávno někam ztratila...zachovej klid, Jozef a nepodlíhej vokamžitejm dojmům. Ráno moudřejší večera, říkám si. Páč posledně se mi rozsvítilo hned zrána, když jsem se vzbudila. To se mi ten pin vybavil. A napsala jsem si ho, takže mobil by mě už ohrozit neměl. I když teda... zase bych si musela vzpomenout, kam jsem si to vlastně zapsala :-).

A TAKOVÉ TO BYLY HEZKÉ VZTAHY...

Březen za kamna vlezem!

 

Kdepak, kdepak! Hlásí na víkend šťavnatých 15 stupňů! Kredencózní paní na poště mi důvěrně a šeptem sdělila, že vážně uvažuje, že si v těch nastávajících slunečných dnech lehne někam na střechu svého příbytku a bude chytat do foroty bronz... ach, jaro!

 

Ráno jsem zabalená do téměř zimního oblečení přeskakovala louže a uhýbala před kapkami deště,což mi rozproudilo línou krev, která se po nočním oddechu v žilách jen tak povaluje, a na poště jsem pak ze sebe zuřivě strhala rolák, rukavice i kulicha, páč na mě šly z vedra mdboby... v poštovní spořitelně jsem neměla vypsaný příkaz k úhradě na nějakou platbu, tak jsem si ho hezky vyžádala a než jsem ho vypsala, dorazila partička důchodců s vkladníma knížkama, všichni komplet mě předběhli a já tam strávila dohromady svižnou hodinku, než jim připsala úřednice palmáre každému cca 20 korun...

 

V práci mě dnes nečekali. Můj pozdní příchod se obešel bez bujarého veselí, jen jsem zahlédla pár zakaboněných pokrčených obličejíků... zračilo se v nich zklamání... Jak se těšili! Že dneska budou mít myši pré... viděla jsem v lednici chlebíčky a snad i něco lepšího... jenže myšák dorazil.

 

Mě ovšem nikdo nic nenabídl... Tak jsem zaměstnance poslala výjimečně dřív domů, aby nevysedávali po pracovní době, nebo ještě hůř - během pracovní doby. Ale co se nestalo? Jim se z práce nechtělo! Prý, že potřebujou něco dodělat! Že by loajalita firmě? Opravdu? Chtěla jsem získat nezvratitelnou jistotu. Cvičně jsem se tedy odebrala na fiktivní jednání. Sotva jsem vytáhla paty, už se stahovali houfem do jedné zadní místnosti, nesouce plné tácy a talířky. Tam, jak jsem zjistila, opravdu pracovali a to těžce. Zuby se zakusovaly do vlašáku na vece, okurky křupaly a cosi se nalívalo do hořčičáku... tak jsem to vzala mazaně druhou stranou a udělala jim malé překvápko. Hezky jsem je pozdravila, pochválila za jejich práci, napsala jsem jim všem odchod před čtvrt hodinou a doporučila jsem jim, ať se vrátí na své pracoviště a tam pracujou, nebo ať si ten svůj piknik hezky rychle sbalí a pokračujou v něm jinde.

 

Fakt mě nepotěšili. Kdyby mi řekli na rovinu, že by chtěli po práci chvíli posedět (páč ani nevím, co slavili), nebo kdyby to baštili při práci (i když zase... ty mastné tlačenkové papíry! Fuj!!), tak bych to pochopila. Ale schovávají se s tím, vymlouvají se na práci a tohle já fakt nemám ráda. Taky mě trochu zamrzelo, že svého času jsem byla přizvána na oslavičku či raut i já. Od té doby, co jim pravidelně kontroluju a dopisuju příchody a odchody do práce a škrtám nastrčené přesčasy, které nikdo nenařídil ani s nimi nesouhlasil, už se mnou nepočítají. A žádné kamaráčofty se už nekonají.

 

Smutné konce iluzí o teplých mezilidských vztazích na pracovišti...

CHYSTÁM SE FUŠOVAT DO ŘEMESLA PODLAHÁŘŮM

Koukám, že se dneska moc počásko nevyvedlo... ráno jsem šla do práce v dešti, pak do města ve sněhu a teď tam budou asi padat hovna s háčkama :-).

Byla jsem si koupit lino do chodby. To staré, co tam mám, už poznamenal zub času a taky zuby čoklové, páč když byla ještě malinkaté štěnátko, tak na něčem si zoubky trénovat musela a já jí schovala boty a všechno, co mohla v kvartýře zničit, jen to lino jsem neměla kam strčit, tak jsem ho musela obětovat.

Původně jsem si myslela, že si nové nechám položit firmou a zalištovat, leč když jsem se zmínila PanTérovi, tvrdil (samozřejmě to vim:-), že to bude dost drahé a galantně navrhl výpomoc, že mi to položí. Že se uvidí, možná to i zalištujem. Ale snad prý to nebude třeba! No, snad to nedopadne jak v těch večerníčkách A je to! nebo jak se to jmenovalo... prostě Pat a Mat....páč já budu přidavač... ale podlahář? Tady není nikdo takového jména...Živí nás počítače a čísla. Tudíž výsledek je nejistý, ale já PanTérovi věřim. Páč si nedávno sám vyměnil zámek na dveřích :-). A to je základ ne?

Takže v pátek budou kostky vyvrženy. Aspoň se ověří, jak je kdo pro život připraven :-).

ROMANTICKÉ VYZNÁNÍ

Zlato, až zase půjdem noční tmou k domovu a ty mi budeš chtít vyznat lásku, dovol mi vybrat místo, kde tak učiníš:-).

Měla jsem večer sraz s PanTérem na náměstí, že pudem k němu. Cestou jsme se stavili do naší oblíbené nálevny, abychom si vetkli pár voďárů a načerpali síly na dlouhou cestu. V nálevně nás to přestalo bavit, když tam přišli tři týpci s oholenýma lebkama, co nás možná považovali za islámské extrémisty, páč jsme byli celí v černém, vlasatí a někteří ještě k tomu fousatí :-), možná ne, ale v každém případě jsme jim do oka nepadli a to bylo cítit... Tak jsme v houstnoucí atmosféře a houstnoucím dýmu radši zbaběle brali nohy na ramena. Páč dějou se věci. Ani se člověk nenaděje a má kudlu v zádech... a už pak není čas ptát se PROČ?

Vyšli jsme tedy do nočního města. PanTér měl romantickou náladu a chtěl se ještě procházet do parku. Jako dobrý nápad by to určitě byl na jaře, kdy meze osychají, tráva se zelená a stromy kvetou, ne však na konci února, který sice není bílý a pole nesílí, zato je všude plno bahna. Navíc park, kam jsme směřovali, byl naprosto bez osvětlení a soudě podle toho, jak nám mlaskaly při tom procházení boty, bylo víc, než zřejmé, že ani chodníky nejsou v dobrém stavu a vstup tam je jen na vlastní nebezpečí. Nás ale nic nezastavilo směle jsme si vykračovali, semtam odlepujíc nohu, kterou vtáhla nějaká bažina. Bylo to romantické i přes tyhle drobné patálie:-). Korunu tomu  nasadil PanTér, který mi chtěl něco moc důležitého říct a k tomu potřeboval náležitou kulisu. Odebral se tedy opatrně a po špičkách z relativního bezpečí bahnitého chodníku kamsi o několik metrů dál, na násep, kudy jezdí vlaky... Když dorazil na místo, měl evidentně v úmyslu zaujmout pozici milovníka pod balkónem a zapět nějakou táhlou píseň o tom, jak je láska veliká... Jenže si to špatně vyměřil a když už už zaujímal pozici, ujela mu noha či snad obě a patrně proto, aby se vyhnul pádu na zadek, najednou zamával rukama, už už se zdálo, že to vybere a nastolí znovu rovnováhu... jenže nepodařilo se a on místo toho provedl na tom bahnitém svahu kotoul!

Dostala jsem záchvat smíchu! Úplně jsem se řezala a on byl chudák z toho konsternovaný, navíc vypadal dost zbídačeně, křusky jak po Vietnamu, bunda, kalhoty, všechno jeden humus, bahno ve vlasech, na tváři... očistili jsme intimníma ubrouskama, co bez nich nedám ani ránu, co se dalo (PanTér aspoň voněl jako dětská prdelka, když už tak nevypadal;-) a pak jsme se plížili noční tmou, uskakujíc před pohledy chodců... Frankenstein a jeho nevěsta.

UŽ ZASE NEDĚLE...

Vzbudila jsem se dneska s radostným pocitem, že je sobota, den, který je mému srdci nejbližší. Leč pak mi pohled padl na displej mobilu a když jsem si chtěla zapsat jednu upomínku pro dnešní den, tak mi docvaklo, že sobota je minulost, páč už byla včera....

 

Časně ráno jsem tedy vyběhla na balkón, dýchnout si čerstvého únorového luftu a dole vidím ještě v šeru procházet muže s aktovkou, jdoucího rozvážným krokem asi směrem k domovu. Najednou se zastavil, obezřetně rozhlédl, nikde nikdo nebyl a nahoru se nekoukal a smutným hlasem pronesl: „Bože, jak mě se chce srát...". Pak hluboce vzdechl, podřepl mírně v kolenou, chvíli tak setrval, pak zakroutil hlavou a opakoval svou smutnou frázi... a kachním krokem se kolébal dál. Musela jsem si držet pusu, abych nevyprskla smíchy. Z toho plyne ponaučení: pozor na samomluvu. Velký bratr nikdy nespí. A když ne on, tak někdo jiný určitě:-).

 

Tak máme tedy neděli. Rozhodla jsem se provést generální úklid v kvartýru. Včera večer došla na skok Jana s jedním kámošem, radost jsem z toho valnou neměla, páč v bytě spousta krámů po Dejvově lyžáku, já jsem dospávala spánkový deficit z předchozích dnů, tak jsem se na nějaké uklízení mohla vybodnout a taky to tady tak vypadalo... Janu nejlíp příště zabiju, až takhle nečekaně přijde, navíc ne sama.

 

Takže jdu na to. A přeju hezký den!

VEČER S VYPRAVĚČEM

Pátek byl nevšední. A dost dobrý.

 

Čtyři hodiny práce a pak s PanTérem posezení v nedaleké knajpě. Páč jsem od rána nic nejedla a začaly mě obcházet z nevyspání a hladu mrákoty, objednala jsem si nějaký ten oběd. Mezitím přišli k sousednímu stolu dva chlapi, jeden z nich vytáhl čibuka jak ruku somálského dítěte, vypůjčil si zapalovač a rozbafal se...neomalenec. Bafal celou dobu, co jsme tam seděli, takže já jsem v mlžném oparu hledala na talíři kuřecí kousky na kari a PanTérovi slzely oči...

 

Měla jsem jet na nějakou oslavu narozenin kolegyně z práce, ale to jsem musela zrušit. Při pouhé představě cestování tam a zpátky, včetně minimálně tříhodinového pobytu na oslavě samé, mi to vycházelo, že bych se domů dostala nejdřív kolem deváté večer a to se mi jevilo jako hodně dramatické, vzhledem k radovánkám, které jsem měla za sebou. Tak jsem zvolila cestu domů a nejlépe do postele. Fakt jsem to nevydržela a musela si jít na dvě hodky zdřímnout. To se později s příchodem večera ukázalo být výhodou, páč jsme s PanTérem našlápli na návštěvu k Janě. Jestli platí, že smích je koření života, pak jsme ho teda okořenili hezky do foroty. PanTér je skvostný vypravěč a jestli si historky, kterýma nás bavil, nevymyslel, tak pak by to stálo za knižní vydání, nebo minimálně blog ;-). Tak jsme se při líčení jeho zážitků lámali smíchem, něco k tomu vypili no a Jana se začala skládat únavou, páč nebyla tak chytrá jako já a nešla si přes den dáchnout. Sbalili jsme tedy s PanTérem zbytky pití a přesunuli se z bodu A do bodu B.

 

K tomu jsme využili služeb taxíkáře, který byl od pohledu podivný. Nejdřív nás nechtěl moc vzít, že máme otevřenou flašku piva, i když v ní měl PanTér vražený místo špuntu prst a strachoval se, jestli ho vůbec ještě vytáhne. No tak jsme taxikáře ukecali a naskočili jsme. Cestou nesrozumitelně blábolil a vedl divné řeči. Připadal mi jak nakalený, PanTér to viděl v jasnějších barvách a rovnou položil přímou otázku: „Ty seš zhulenej, ne?". Tak prý ne. To nás uklidnil. Za odměnu to na rovném úseku ve městě rozpálil asi tak stodvacítkou, po rovném úseku přišly zatáčky a sjezdy, se kterýma se vůbec nebabral a pěkně sekal jednu zatáčku za druhou. Nevím, jak kdo, ale já jsem se obávala, že místo vylitého piva budou v autě lítat jiné tekutiny a emulze. Fakt jsem děkovala, když jsme přistáli na určeném místě. Navíc bych řekla, že nás natáh na taxe, ale v tu chvíli mi to bylo fuk, páč jsme byli rádi, že jsme z té popelnice vypadli.

 

V bodě B jsme otevřeli ještě flašku vína, PanTér si vzpomněl ještě na další události a komentáře, ale já už se nemohla ani smát, tak jsme ve čtyři ráno pěkně zalehli do zákrytu a šli spát. Předtím jsme stačili ještě jakýmsi záhadným způsobem téměř rozložit postel, páč z ní začaly s rachotem vypadávat nějaké šprušle, co drží matrace, tak to vypadalo, že ráno budem spát na zemi. Sousedi museli být být nad ránem vděčni za takové nájemníky :-).

 

Takže dneska funguju docela dobře, spala jsem asi 4 hodiny, což není moc, ale dá se s tím vydržet. Už mi volala Hana, že se dnes koná nějaká orient dance parade, ať dondu, leč dneska budu radši sedět doma. Mám tu totiž čoklovou, pro kterou jsem si dneska dojela. Nechce se ode mne hnout, tak ji tady přece samou nenechám!