ZTRACENÁ

Hledala jsem dneska Markýzu. Ne tu na balkón. Ale čoklovou. To je jedno z jejích urozených jmen;-). Zoufale. Čoklová zmizela. Kam mohla zmizet v mém miniaturním bytě? Prolezla jsem všechny dva pokoje;-), kuchyň, záchod i s koupelnou, žádný kout nezůstal ušetřen a ona nikde. Volám, lákám na salámek... pára nad hrncem  je proti čoklové navoněný frajer;-).

 

Přemýšlím... byla jsem kouřit! Venku! Co když se protáhla a prchla? Někdo ji chytil! Zranil! Ukrad! A co požírači psů? V duchu jsem lkala - vždyť není ani mezi dva chleby! Kočičák škvarků! Srdce se mi rozbušilo a šly po mě smrtelné poty... vyběhla jsem ven, volám její urozené jméno, ale kdeže... po Markýze ani vidu, ani slechu. Jak jsem tam tak stála s kolečkem salámu a tvář jsem měla rozmazanou (páč se mi - světe div se! vyronila nějaká ta slza), přiběhla jen na kost vychrtlá toulavá kočka a přihopsal kos... kočce jsem dala ten salám, aby se nevrhla na zpěvného ptáka a se slzama v očích se odebrala domů...

 

Doma jsem se rozbrečela úplně... tak mě to vzalo, že jsem se dala do žehlení, páč dělání smutky zahání... byla toho kupa, když jsem dožehlila, nesu to do skříně, odsunu dveře... a v tu ránu cosi prosvištělo kolem mě! Černá chlupatá koule! Odskočila jsem od skříně, vyžehlené prádlo šváclo na zem, tak můžu žehlit znovu ;-(Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal! Až po pěti vteřinách děsu jsem si uvědomila, že je to obrečená čoklová! A vesele kroutí ocáskem, jako by se nic nestalo, dokonalý obrázek šťasného pejska....

 

No, ani na prdel jsem jí nedala. Páč radost z toho, že je na světě, převážila i nad tím, že zmařila výsledek mé půlhodinové práce a navíc, jak jsem zjistila, si ustlala na mém oblíbeném tričku a páč tam byla zavřená hodně dlouho, tak tam návdavkem vytrousila i bóbika...

 

NÁVRAT PANDRLÁKA

Kámoš pandrlák je zpátky.... stýskalo se mi... ňáko se mi ty seriózní obrázky nepozdávaly k tomu, co tady píšu...

 

Byla jsem teda včera ve škole pro starší a pokročilé... tam jsem zjistila, že naše třída se čím dál tím více podobá té z filmu Marečku, podejte mi pero!, akorát že Hliník se neodstěhoval do Humpolce, ale prostě rupnul a byl nucen studia zanechat. To, že jsme lvové a bijem o mříže, víme všichni, páč se děsně těšíme, až tato forma zábavy někdy v květnu skončí .. doufejme, že úspěšným složením jakési závěrečné zkoušky.  O mříže dotlučeme a pak budou bouchat jenom špunty;-).

 

Měla jsem se sejít po škole se Silvou, jenže na ni skáknul chřipkový bacil, tak přesto, že mě zvala, ať dondu aspoň na čajík, s díky jsem pozvání odmítla a radši se vydala jinými směry. Prolezla jsem kšefty, maje v peněžence jedinou bankovku a to oranžovou (po zkušenostech z minula, kdy se mi podařilo doslova za nic utratit skoro tisícovku). S dvoustovkou se moc zázraků nenadělá, tak jsem si řekla, že se v těch krámech aspoň trochu ohřeju, páč venkovní teplota začala klesat. Získala jsem dokonalý přehled o posledních módních trendech včetně cenových relací, vím, kde se dá sehnat libový bůček, kvalitní kožené boty za půl tácku a různé jiné prakticky využitelné věci. Zájezd do velkoměsta se každopádně vyplatil;-).

 

Dneska to vypadá na domácí žvýkání;-). Ač je venku super počásko, které by stálo pomalu za výlet do přírody plné pučících pupenů! Ovšem, jak na potvoru tu mám nějaké docela nemilé povinnosti, které nesnesou odkladu, takže výlet budu muset odložit ad acta;-).

 

Půjdu si uchystat nějaký lehounký sobotní oběd. Opět jsem ráno na nákupech překvapivě uvalila něco přes půl tácku a donesla si domů jednu prachbídnou tašku s nákupem. Kde to žiju? Mám obavu, že za chvilku nebudu stačit s tímhle tempem ani vydělávat...

PRYČ SE ZÁVISLOSTMA!

Rozhodla jsem se vymýtit ze svého života jednu neřest a to je pití kafe. Učinila jsem tak včera. Mé náhle chybějící čtyři šálky kávy (nebo spíš kafáče) denně způsobily, že dneska od božího rána jsem jen čekala, co se mi hlavy ven prokouše.... vypadalo to, že se mi tam usídlil zas jakýsi ten bubeník a své sólo hodlá dokončit až na mém funuse ;-).

 

Že by abstinenční příznak? Chtěla jsem ho hrdinně nechat odeznít, ale kolem poledne jsem zjistila, že práce nestojí za nic, páč mi ta hlava nedá pracovat, tak jsem do sebe hodila nějaký ten medikament... ale bohužel, nezabral. Ani po dvou hodinách, což už je divné. Tak jsem si vzala ještě druhý a je to lepší...

 

Závislosti s lidma pěkně mávají. Protože mě doma málo řezali, s kouřením jsem sekla až na podzim před rokem. Ale nedělalo mi to vůbec žádné problémy... pravda, vydrželo mi to jen osm měsíců a zase jsem do toho spadla, ale pozor, soukromá pochvala: Pokud nejdu zrovna na tah, nebo na večírek se zpěvem a tanci, tak za ten dám maximálně pět kousků. A tadyhle pitomé kafe, jak si se mnou zahrává...

 

Ještěže nejsem alkoholik, to by byla věru jinačí rachota... znám jednu ženskou, vyléčenou alkoholičku. Ještě než začala fest pít, byla docela fajn ženská. Kam přišla, tam všichni padali smíchy, protože uměla to nejdůležitější - udělat si srandu sama ze sebe. Nic a nikoho nebrala vážně - a nejmíň samu sebe. Nikoho ze známých ani nenapadlo, že tahle ženská má nějaký zásadní problém... ale měla. Tak začala pěkně pocucávat, nejlépe na privátu, kde ji nikdo neviděl. Nebyl nikdo kdo by ji zastavil, tak jí to jednoho dne přerostlo přes hlavu. Ponořila se do chlastu až po špičku nosu... víc jak rok se v tom plácala, docela se jí dařilo to utajit, ale pak to prasklo a byl mazec... možná ji od definitivního konce zachránila ta špička nosu;-). Šupajdila hezky do Kromclu, tam pobyla snad dva měsíce a jako vyléčená se vrátila zpět domů a do pracovního procesu. Jenže: je to jiná ženská... není s ní žádná legrace, je protivná jak prdel, hádavá, každého obviňuje z nesmyslů a jako černá vdova si snuje jakési svoje podivné teorie... je mi jí líto, páč to vypadá, že tu pohodářku si tam nechali pro vlastní pobavení a zpátky poslali zámoru, co jim tam lezla na nervy.

 

Radši se budu snažit všech svých závislostí střepat, abych náhodou nedopadla jako ona. A kafe je první meta... bubeník za dva dny bez potravy beztak zajde... a bude líp ;-).

CHCETE ZMĚNIT JOB? KUPTE SI RYBÁŘSKÝ PRUT!

Dostala jsem zajímavou pracovní nabídku. Teda, aspoň to na první pohled tak vypadalo.

 

Protože už delší dobu si pohrávám s myšlenkou, že možná nastal čas zvednout kotvy a změnit v životě docela všechno, rozhodla jsem se minimálně si vyslechnout bližší podmínky a požadavky této lukrativní nabídky.

 

Dnes nastal den D, den schůzky.

 

Věděla jsem o její důležitosti pro mě, proto jsem se na ni zodpovědně připravila a taky změnila pro dnešní den image. Nemyslím si, že by mi temné upjaté kostýmy nějak slušely, ale přišlo to tak náhle a já neměla čas někde shánět něco, co by bylo elegantní a ještě bych se v tom dobře cítila. Takže jsem vyhrabala kostým od promoce (trochu, pravda, upnutý, tak jsem čekala, při kterém nadechnutí uletí knoflík na saku),  načesala vlasy, decentní mejkap, kozačky na vražedných podpatcích a šlo se.

 

Doklopýtala jsem před podnik, kde netrpělivě čekal lovec mozků. Ten se tedy na schůzku zjevně moc nepřipravoval... měl džíny, nějakou mikinu a péřovou bundu.. tak jsem si pomyslela, že jsem se nemusela taky tak čechrat... no co už. Sedli jsme, on si, jako ve správné putyce, podepřel levou rukou hlavu, koukal na mě a začal povídat, co ta práce obnáší, co potřebují ve firmě...pak si ruku vyměnil za pravou a vyptával se mě, co nabízím já, co si představuju, čeho jsem ochotná se vzdát a co naopak neoželím.. prostě takové ty běžné dotazy, v nekonvenčním prostředí ovšem.

 

Na všechno jsem odpověděla, myslím, způsobem hodným adeptky na tento post. Lovec pokyvoval hlavou a zadumaně hleděl... přemýšlel. No, začala jsem získávat zajímavý, nepříliš dobrý pocit... náhle jsem zaregistrovala, že se mě lovec ptá, kolik že mám let, kolik mám dětí, zda jsem vdaná...  to mi seplo něco v mozku, že nám na kurzech vtloukali do hlavy, že tyhle otázky na pohovor rozhodně nepatří... tak jsem se ohradila, že na tyhle otázky nemusím odpovídat...

 

Lovec přešel do útoku. Jako člověk pohybující se v realitách vlastní vilu jako hrad s rybníkem, ve kterém chová víc jak dvě stě ryb! A rád by mi je ukázal, můžem si i zarybařit...taková nabídka, co říkáte? Zůstala jsem v šoku... tak já doma studuju chytré knížky, nacvičuju asertivitu, nonverbální signály, abych k němu nevyslala nějaký nevhodný... a on mi přijde s rybařením! Jak z toho ven? Chlap se mi pranic nelíbil a už ani ta práce... zachovala jsem dekórum. S díky a s kyselým úsměvem jsem odmítla. Ještě vnucoval kulečník v jeho vile, to jsem si dokázala živě  představit, tak jsem poděkovala za čas mi věnovaný a se mnou strávený a odebrala se kajícně zpět na své stávající pracoviště...

 

Někde psali, že tenhle rok bude rok změn a zajímavých událostí. Asi už to začíná. Vloni všechno stagnovalo. Letos byl už ve hře ženich a teď job a návdavkem  s majitelem...a to máme únor! Jsem zvědavá, co přijde dál!

PROČ

Poslední komentář nějakého člověka, co si říká Jarda, který mě potenciálně řadí do skupiny singles (s velmi nelichotivým názvem), mě donutil k zamyšlení. Článek, na který odkazuje, jsem si přečetla a něco bych k tomu ráda napsala:

 

Proč sem vlastně píšu? Nejspíš se odreagovat a možná někoho pobavit, někdy se vypsat z toho, když je mi smutno. Jak vidím, někoho jsem i přinutila k jiným zamyšlením... holt, není na světě člověk ten, co by se zalíbil, neřku- li zavděčil, lidem všem.  Každý má právo na svůj názor a já ho nikomu neberu, chraň Bůh se tady o něčem s někým hádat.

 

Neskonalá výhoda tohoto blogu je v jakési anonymitě, která dává člověku možnost občas udělat ze sebe něco, co není. Tím nechci říct, že bych si některé příběhy, co tu píšu, vymýšlela. Všechny jsou in natura, zažité a prožité. Možná můj styl někoho uráží, potom doporučuju, ať sem nechodí. Blog není psán s tímto úmyslem, ale nejsem spisovatel a ani to netvrdím, a tak připouštím, že můj výtvor je místy neobratný a neumělý;-). Nebo další možnost je, že někteří lidé tomu, co píšu, nerozumí.

 

Nebudu psát, kdo jsem, protože na tom vůbec nezáleží. Ale až budu mít ty zazobané pracháče, tak to bude poznat;-). Na blogování se vykašlu.

 

A už vůbec nebude čas ptát se, kdo je kdo, páč si budu užívat konečně ty mergle;-).

ŽENICH K POHLEDÁNÍ

Nečekaně se mi ozvala Markéta. Moje kamarádka, kterou jsem dlouho neviděla, jen si občas písnem nebo zavoláme. Kdybych věděla, co za překvápko mi přichystala, radši bych zůstala u toho psaní a telefonátů... ona totiž nějakým záhadným způsobem dospěla k názoru, že můj život bez parnera je zoufalý, postrádá smysl a řád a v současnosti už mé zoufalství v honbě za životním partnerem dostoupilo nejvyššího vrcholu... proto se rozhodla oblažit mě nějakým tím ženichem.

 

Když mi telefonovala, že pro mě přijede a je velká akce, vůbec jsem nevěděla, o co jde. Když jsme si dávaly v kavárně druhý drink, sebrala odvahu a nastínila mi, že pro mě má zajímavou nabídku. Kamarád jejího kamaráda je prý výborná partie, má barák, firmu, vozový park... a hledá ženušku. Úplně jsem se lekla! Takové Vocílky, to mám zrovna ráda jak osinu někde...  Pranic se mi to nelíbilo, protože někoho hledat, hledám sama a nepotřebuju k tomu sňatkového agenta... ale protože Markéta se smála, tak jsem si vzpoměla na její smysl pro humor a tak nějak jsem to považovala za výborný vtip.

 

Ovšem smích mě přešel, když zaduněly kroky a my zvedly hlavy od stolu a oni tam nějací dva kořeni stáli... Při prvním letmém ohledání jsem se chtěla zvednout a okamžitě opustit místnost. Oba měli vodnatý pohled, a ten, co byl údajně skvělá partie pro mě, navíc vypadal celkově nezdravě a tak trochu jako Bohouš z Kurva hoši guttentag (ale měl šusťáky Fila a mikinu Umbro... akorát ta rádiovka na hlavě mu chyběla) a mluvil ještě hůř... jestli někdo četl Slovácko sa súdí nebo nesúdí od Galušky, tak asi takhle chlapec konverzoval. Poctivý zemitý vesničan. Živnostník. Nikoliv Bohouš, nýbrž Marcel... Kde na to ta Markéta přišla proboha? Tenhle pro mě? To snad měla být odplata za nějaký dávno zapomenutý dobrý skutek......A nejhorší bylo, že já jsem mu do oka padla... od chvíle, co přišli, ze mě nespustil zrak, pořád se na mě uculoval, pomrkával a pronášel rádoby vtipné poznámky, kterým ale nikdo z nás nerozuměl... šly po mě smrtelné poty... ale jsem člověk zdvořilý, tak jsem šla kout zaječí plány na toaletu a taky rozdýchat toto dostaveníčko.

 

A tu máš čerte kropáč! Když jsem se vrátila, na mojí exkluzívní bílé kabelce Pacco Rabanne, se skvělo rtěnkou nakreslené křivé srdce! Změřila jsem si společnost vražedným pohledem a ptám se, kdo to udělal. Tak prý Marcel! Uculoval se na mě, jako by to byla ta nejlepší věc na světě! A udělal to pro mě! Heč! Srdíčko! Jenže ten idiot neví, že rtěnky mají takové pigmenty, které okamžitě přilnou k povrchu jinému, než je ret a NIČÍM nejdou odstranit! A taky že jo... vtrhla jsem s taškou znovu na WC, toaleťákem to nešlo, tekuté mýdlo to jen rozmazalo, tak jsem si skákla od obsluhy půjčit jar a trochu to vyčistila... ale je tam to srdce pořád vidět... strašně mě to naštvalo.

A ze ženitby nebude nic!;-)

Marčelo dostal vynadáno, že je buran a jak si vůbec dovoluje něco takového, taky jsem mu řekla, že jestli to srdce nepude dolů, tak mi to zacáluje. Tvářil se zkroušeně, taky nesměle blekotal omluvy, pak to všechno odkýval, já si vzala na toho umělce telefon, kdyby mělo dojít na má slova, popadla tašku a kabát, otočila se na podpatku a opustila lokál. Markétu jsem tam za trest nechala s ním a kámošem, když se jí tak líbil, tak ať si ho vezme sama ;-)

 

A volám: JSEM SPOKOJENÁ A ŠŤASTNÁ!!

 

Kristova noho, ještě jednou mi někdo s něčím takovým přijde a přísahám, že začnu dělat do tulipánů!

NOČNÍ KONTROLA PRACOVIŠTĚ

Včera večer jsem čekala telefon z Chicaga a místo toho koukám, v půl desáté v noci mi volá uklízečka. Bydlí přes ulici od naší práce, tak vidí do oken toho našeho likusáku a prý že neví, co se tam děje, ale svítí se ve dvou místnostech, což zvykem nebývá, že to vypadá na narušitele, leč s baterkou tam nikoho chodit nevidí...

 

No, na volání strážců zákona to nebylo... nechtělo se mi do zimy, navíc jsem si právě nachystala nějaké jídlo, že dám pozdní večeři, leč nenapadlo mě, na koho bych přehrála nemilou povinnost jít to tam omrknout (dělám občas i vrátného;-)... tak jsem jí řekla, ať počká před barákem, že tam spolu vlítnem. Že bychom byli v úplném klidu, to zase teda ne... Likusák je na temném místě města, bez veřejného osvětlení, stará kuča s mnoha dveřma, oknama a zákrutama chodeb.

 

Tak jsme tam došly a tak že kterým vchodem se dáme. Vybrala jsem ten, od kterého byl větší panoramatický výhled, tím pádem menší šance, že dostanem něčím po palici;-) tak jsme se tam vplížili a jak v akčním filmu! Přískokama jsme postupovali vpřed a zkoušeli kliky od dveří, uklízečka hulákala HALÓ! JE TAM NĚKDO? Trošku jsme záměrně bouchaly, abychom potenciálního lapku vyděsily, ale vyděsily jsme se samy, když jsem bouchla jedněma dveřma, za kterýma stál na štokrli kýbl s hadrem a nějak ten průvan ho strhnul....prostě se nikdo neozval, tak z toho vyplynulo, že někdo tam asi byl, ale už dříve a jen zapomněl zhasnout...

 

To by mě zajímalo, jak by se člověk zachoval, kdyby tam fakt někdo byl. Páč si myslím, jak bych to nedala, bojové postoje, facka funus oko na zdi... a myslím, že v ten moment, jak bych zaslechla kroky, tak zmrznu. Postihla by mě paralýza a jediné, co by se hýbalo, by byly asi oči;-)