TAKOVÉ TY RODINNÉ HODNOTY

Zas už neděle! Někdy se mi zdá, že ten čas utíká až moc rychle, páč než vymyslím nějakou činnost na dny budoucí, tak z těch dnů už jsou dny minulé.. no, nicméně, možná, že tentokrát budu rychlejší a příští týden to vidím na nějaký výlet. Mají prý udeřit arktické zimy, tak by bylo načase schrastit lyže, vosky a další výbavy a pomalu začít nasucho trenirovku na zasněžené svahy;-)

 

Tak jsem si zajela na rodinnou návštěvu, nakonec to nebylo zas tak zlé... no co, mám sedět doma? Sama? Mamoušek navařil, napekl, připadám si tam vždycky jak opečovávaný potomek, což není až tak k zahození, vemem - li v úvahu, že od doby, co jsem vypadla z rodného hnízda, tak se celý život o kohosi starám já;-) měla bych si toho náležitě vážit;-). Samozřejmě, to by nebyl běžný den u našich, kdyby se pořádně nepohádali. Mamina je docela klidný člověk, zato táta je časovaná bomba.... Vyjede kvůli každé pitomosti a pěkně mě tím štve. Táta prý: „Jana (jako ségra) jela onehdá do nemocnice taxíkem za 160 korun". Mamina na to, ještě klidným hlasem: „Ale kdeže, dala za to 320!" A páč mu tím vzala vítr z plachet, tak táta vztekle zařval: „Prosím tě, co mi to tady vykládáš, že 320 když 160!  Já tu nemám žádné slovo!" A ještě nadává jak špaček.  A mamina: „Já jsem myslela jako tam a zpátky!" A začne pofňukávat, táta řve jak Horyna na lesy a pak zařvu já a je klid. Do doby, než se nahodí další velmi zásadní téma.... Jak v komediantské boudě...

 

Inu takové u nás vládou rodinné hodnoty;-)

CHCE TO ZMĚNU

Tato noc mi dala to, co předchozí mi vzala;-) Vyspala jsem se překrásně. I sny byly! Leč, samozřejmě už nevím, o čem se v nich pojednávalo...

 

Jana nakonec přišla, v jedenáct hodin i s proviantem. Víno jsem odmítla a to ostatní, jako žlutý meloun, rajčata, okurky, sýry, tak to jsem pozřela s velkou opatrností. Brzo se šlo ovšem spát, nevydržela jsem ani do půlky filmu na DVD.

 

Pořád jsem měla takový divný pocit, že když píšu na kompu, někdo za mnou stojí a hledí mi přes rameno. Ale ne. To jen maminin výhon africké kopřivy fialové barvy, co měl zapustit ve vodě kořínky a stát se de facto novou rostlinkou, nejen že kořínky nezapustil, ale navíc celá kopřiva kompletně zčernala (to je to tušení stínu za mými zády), ve vodě plavou jakési chrchle, tak vypadá, že zahnívá a je po parádě!

 

K mamině dneska jedu, jako každou neděli. Nějak se mi tam nechce, život začíná být poměrně stereotypní, pořád stejné věci a s tím budu muset něco udělat. Chce to změnu.

 

Dneska nad tím budu přemýšlet.

DUŠEVNÍ BLITÍČKO

Už víc, jak dvě hodiny je na cestě ke mně Jana. Nevím, kde se fláká, když má jet autem a cesta trvá takových pět minut. Jednou si ji pošlu pro smrt...

 

Večer u domácího krbu se zdá být ohrožen. Na druhou stranu, nemyslím, že by ještě došla. Hodina kompletní na zalehnutí s přítelem knihou. Po těle už je mi dobře, ne tak po duši, ale věřim, že i tohle se ještě do hluboké noci poddá. Připadám si dneska hrozně sama. A to prý není dobré, říkají lékaři. Našla jsem v Příručce mesiáše od Richarda Bacha slova pro dnešní den, či spíše tento letmý okamžik:

 

Celý život čekáte na Někoho, kdo vám porozumí a bude vás přijímat takové, jací jste.

Nakonec zjistíte, že ten Někdo jste celou tu dobu byli vy sami...

 

No aspoň že tak...

 

Přemýšlím, jestli mám ještě pár dní nechat vánoční strom. Nějak se s ním nemůžu rozloučit.  Každý večer rozsvítím lampičky, a koukám, jak se v jejich lesku třpytí stříbrné a modré vánoční ozdoby... ten strom se má. Nikdy nezestárne. Bude vypadat pořád stejně hezky, i když mu chybí ta jedna větev, co mu urval tmavý lapka... výhoda neživých věcí. Čas se jich nedotkne a když, jdou snadno nahradit. To jen lidská ruka má dar ničit. A za to byl člověku dán čas, aby utíkal a odměřoval naše životy. Každý chce žít věčně, ale nikdo nechce zestárnout.

 

Jak se zdá, mám po včerejší akci duševní očistec. Takové věci mě běžně nenapadají, ale dneska je jeden z těch dnů, kdy takové myšlenky vylezou na světlo, než je po důkladné analýze zase pošlu zpátky. Dneska se mi to už daří. Ale nebylo tomu vždycky tak... po dvou letech strávených pod jednou střechou s psychopatem, kdy jsem po jeho definitivním odchodu z mého života bouchla od radosti šáňo a za půl roku poté, kdy jsem si pochvalovala, jak je mi skvěle a jak jsem to všechno zvládla, se u mě objevily dozvuky těch dvou hrozných let a já jsem musela vyhledat cvokaře, abych dokázala vůbec fungovat. Žít se mi vůbec nechtělo... v noci jsem se budila hrůzou a dusila se,  když se mi zdálo, že mě nechal zaživa pohřbít, jak sliboval, panické záchvaty byly mými častými návštěvníky nejen v noci a nejen doma, jen pouhá myšlenka na toho člověka ve mně tyhle stavy spouštěla a což teprve, když jsem ho náhodou někde zahlédla či potkala... pořídila jsem si plynovou pistoli (zbroják mi propadl), kasry, na okna bezpečnostní fólie... období absolutního shitu. Nechci to tady rozvádět, páč je to už pár let a vlastně mi nedělá dobře ani na to období vzpomínat. Vylízala jsem se z toho. S pořádnýma šrámama na duši a taky na těle, ale dneska už je fajn. I když - onehdá jsem se o sobě dozvěděla, že jsem hodně tvrdý člověk. Asi jako skála;-). Navenek... A kdo by se tomu divil?

 

Tak sorry, že si tady občas vylívám srdce. Dyk to nejni zase tak často ;-)

NEPOUŽITELNÝ ČLOVĚK

Po včerejšku je to se mnou bída... nejsem schopna takového toho domácího fungování;-). I když je sobota a v sobotu se odpočívá, přesto bych mohla aspoň umýt tu horu nádobí, které se asi v noci v dřezu nějak samo od sebe narodilo... jo, vlastně, něco jsem přece jen udělala. Zapla jsem pračku. Ta vyprala všechno mé oblíbené oblečení, které jsem následně musela pověšit. No tak se mi to tady hezky suší;-) Mě taky cosi suší, proto jsem si uvařila čaj sedmero bylin, tento lahodný nápoj popíjím (je to dobré i na rozbouřený trávicí systém;-) a cítim v kostech, že dneska strávím poklidný večer u krbu rodinného. A nebudu pít žádný alkohol. Ani nebudu kouřit. Ještě jsem si dneska nezapálila (nepočítám asi 10 cigaret do té čtvrté ranní...).

 

Docela bych si dala dvacet, jenže když takhle ležím, je po únavě... Navíc cítím, že chandra je nedaleko a jen čeká na vhodnou příležitost aby na mě skočila... měla jsem nápad, že ji zaženu dobrým jídlem, jenže jsem zjistila, že ty halušky byly skoro všechno, co se dalo sníst bez nějakých dlouhých příprav, na které se vůbec necítím. Našla jsem rybí konzervu, jakési herinky v hořčičné omáčce, žádná hitparáda, trošku divně chutnaly, doufám, že to bylo jen tou omáčkou, jaksi jsem se nepodívala na datum spotřeby. Ale od doby, co jsem to pozřela, už uplynula jakási hodina a otrava rybama by se asi už zahlásila. Teď jsem ve skříni vyhrabala torzo čokoládového mikuláše, čokoláda už chytá takovou tu bílou patinu, nic to nevydrží, šlendrián. Ale chuťově docela ujde, páč  na to, že já čokoládu skoro vůbec nejím, tak pěkně hlavičku okusuju;-).

 

Chandra už mě dostihla. Už mi sedí za hřbetem. Je mi smutno! Chtěla bych se schovat drahému do náruče, aby mě škrábal na zádech, aby mi přečetl nějakou knížku, abysme si povídali...

 

Což je to vůle Tvá, že vidím Tebe

ač ztěžklá víčka chtěla dávno spát?

Což je to přání Tvé, když stíny steré

Tvým zjevem se mi chtějí vysmívat?

Tvůj je to přelud, Tvůj, co v mých snech šátrá

mé viny zpovídá a zmarněný můj čas

to Tvoje žárlivost snad v noci pátrá

s kým asi byla jsem a s kým budu zas?

Ne, Tvoje láska takhle velká není

to jen ta má mi bere v noci klid

vždyť jsem to já, kdo odsoudil se k bdění

na stráži musím kvůli Tobě být.

 

Na dálku hlídám Tě, Ty jinde bdíš

a jiným blízko jsi - až přespříliš...

 

Půjdu asi radši zase zalézt na kutě... Díky, pane Shakespeare, i tentokrát jste se mi naprosto přesně trefil do srdce... Půjdu snít.

 

VĚNOVÁNO TŘEM NOVÝM KRVINKÁM

Myslím, že už dávno jsem nevypila tolik vína, jako včera... Černý PanTér mi onehdá říkal, že litr červeného rovná se jedné červené krvince;-). To je, myslím, pěkný kec. A jestli nekecá, tak potom mám po včerejšku takové dva tři nové erytrocyty;-) 

 

Zabrousila jsem takhle včera navečer k ségře, kterou jsem neviděla přes měsíc. Byla docela smutná, páč její chlap byl opět jako slíva... tam dojde brzo k proměně ve slívu skutečnou, takovou tu z bowle, nacucanou špiritusem, švagroušek ji totiž každý den má jak z praku. A ségra je z toho na prášky. Vlastně už ne. Už to vzdala a chlapovi dala ultimátum... že buď ona s dětma, nebo chlast... tak jsem zvědavá, jak to s nima dopadne...

 

Se ségrou jsme si taky daly sedmičku vína a já jsem se pakovala domů, že jako na to plánované country.

 

Tak volám Janě, že sraz za půl hodky poblíž country stodoly a ona na to, že je ještě 50 kiláků od domova! A že mám přijít k ní za hodku, tak si dáme malinko do trumpety a vyrazíme! Po vyslechnutí tohoto bojového plánu se mi už nikam nechtělo, páč chodit na akci, co začíná v půl osmé, s úderem jedenácté, má fakt smysl asi jako mrtvému v prosinci na funus navlíkat zimník;-). Ale nedala se odbýt, že to bude paráda, teprv se to rozjede a že tam musíme za každou cenu jít... tak jo, zlato. Tak jsem se tedy vypravila k ní. 

 

Tam jsme pobyli hodinku, dali si dvě decky jako na to nakopnutí a šly jsme. Ve stodole lidí jak malých psů. Leč - vymalováno. Už dohráli. Jak jsem správně předpokládala. Takže jsme zaparkovali u barpultu, kde se sešlo docela dost známých, zábava jax tax... akorát mě při tom pití začal sužovat brutální hlad. A pak že hlad je převlečená žízeň! Chtěla jsem jít domů, páč krom hladu zaútočila i potřeba spánku, ale pořád se odněkud vynořovaly nové známé i neznámé tváře, co se mnou chtěly prohodit pár teplých slov, Jana mi ještě k tomu utekla a já se teprve s úderem čtvrté ráno konečně ze stodoly vykodrcala.

 

Teda, musím říct, že celou cestu domů jsem si říkala, jak se mi skvěle kráčí, jak se perfektně cítím, že ta noční procházka je to NEJLEPŠÍ co mě mohlo potkat... byla jsem totiž docela dost ovíněná, navíc cesta ze stodoly ke mně domů není krátká, troufám si říct, tak dva kiláky noční tmou, a jak si k tomu šoupnete boty na docela vysokém šteklu (to jako jsem si myslela, že dám nějakou tu čtverylku;-), tak to byl výkon docela heroický;-). Oči se mi klížily, tak chvílema zavládla i obava, ať s mi na tom šteklu nějak nešprajcne noha, páč potom bych se mohla svalit někam do rygólu, následovala by rána do hlavy (nebo taky ne) a teď to nejdůležitější: v horizontální poloze by zaručeně došlo k okamžitému odchodu do říše spánku... ta ostuda, až by mě někdo za ranního kuropění našel, by nestála za to....

 

Tak jsem napla všechny síly a dorazila domů. První, po čem jsem vystartovala, byla lednička. V ní - sláva - brynzové halušky s anglickou! Srdce zaplesalo, ohřála jsem to v mikrovlnce a šup s tím do pelechu... ráno se vzbudím, do polštáře zapíchlá vidlička, vedle mě mísa s třema osiřelýma haluškama...

 

Nehubí náhodou noční žranice nově vzniklé červené krvinky? ;-) Tak to by byl fakt pech... ;-)

KDYŽ SE DAŘÍ...

Kdyby byla tma tmoucí, tak by bylo vidět, jak to krásně jiskří;-).

 

Teplé mezilidské vztahy jsou v háji! Volala Evina, ženská před důchodem a kolegyni těžce spucovala, že jí nepřipomněla někdy koncem loňského roku, že má k dispozici prachy z jakéhosi pofiderního fondu, jenže je má k dispozici pouze do konce roku 2006, půnocí silvestrovskou však šlus... tak bába přišla bratru o nějakých šest tácků... kolegyně Martha na vývrat, to jí ještě Evina vmetla do telefonu: "a to si říkáš naše kamarádka??"... u protějšího stolu tekly slzy jak hrachy, jelikož obvinění se nezakládalo tak docela na pravdě, páč Martha to na poradě všem zaměstnancům připomínala nejednou, a všichni jen pokyvovali hlavami a hloupě se usmívali, neboť na porady chodí zásadně z musu a to, co se tam probírá, je moc nezajímá. A protože, jak známo, za každý dobrý skutek spravedlivá odplata, i já už jsem dneska dostala vyčiněno plačtivým hlasem, že jsem nelida, že mě lidi nezajímají, protože jinak bych to jistě alespoň já několikrát na konci roku zdůraznila... Jasně! Jen kdybych neměla jinou práci a na tohle si vzpomněla, pak jistě s radostí....

 

No sláva, že je pátek... a večer se jde na country!

INSPIRACE OD SHAKESPEARA

Má láska k Tobě z očí nepramení,

ty dobře vidí na tisíc Tvých vad

ale to srdci na závadu není,

jen bláhově Tě touží objímat.

Ani Tvůj hlas mi stříbrem nezazvoní,

Tvoje pleť vůbec není hedvábná

to jenom srdci chutná tak a voní

samota s Tebou zdá se převábná.

Smysly´s mi zmátl, rozum jsi mi vzal

jen srdci zbylo slovo rozhodné

tak vidíš, jsem jen Tvůj vazal

už nejsem ženou vůle svobodné.

 

A za tu těžkou službu jaký plat?

Ten, pro nějž hřeším, smí mě potýrat.

 

From: Shakespeare, upraveno Venuší pro příjemce z Marsu;-)