JAK JSEM NA TOM

Abych si zpestřila jinak tuctový večer, vytáhla jsem studijní materiály, páč termín dalších zkoušek se blíží cvalem.

 

Tentokrát má ruka zašátrala v knihovně a namátkou vytáhla knihu se slibným názvem Soudní psychiatrie pro právníky a lékaře z roku 1965 (pozn. autora:  nebude ze mě právník ani lékař -alespoň ne v tomto životě). Páč jsem ale člověk zvědavý, tak se ničemu nebráním a ráda poznávám nepoznané, nalistovala jsem obsah knihy a zaujala mě kapitola s názvem Poruchy potřeb. Patřím mezi ty, kteří si své potřeby v manželském loži neuspokojují (páč žádné manželství se nekoná, víme), tak jsem byla zvědavá, jak na tom podle historických pramenů jsem. ŠPATNĚ...

 

Tak třeba jsem do dnešního dne netušila, že onanie je chorobnou, přetrvá - li jako významná forma uspokojení v dospělosti.

Fellatio (neboli sání údu!) je úchylným způsobem uspokojování.

Cunnilingus, dráždění ženského genitálu ústy, zejména jazykem, je sexuální úchylkou tehy, je - li významnější složkou pohlavního uspokojování.

 

Jsem ráda, že před 40 lety jsem ještě byla na houbách. Lidi byli podle tehdejších měřítek úchylní a ještě k tomu falešní jak říšská marka. Páč přiznat se k těmto činům znamenalo svěrací kazajku a šoupnutí za brány bohnické...  

 

21. století sice dokonalé, ale naštěstí pro nás těmto bludům už dávno odzvonilo. Jinak bychom si užívali už jen podle příručky 1894 pro mladé nevěsty, co svého času brouzdala netem. Takže asi takhle:

 

Ačkoliv je sex v nejlepším případě odporný a v nejhorším případě bezbožný, bolestivý a ponižující zážitek, musí se přetrpěti a ženy tak činí od počátku věků. Moudrá nevěsta přetrpí nejvýše dva sexuální zážitky týdně v prvních měsících manželství a postupem času by se měla všemi možnýi způsoby snažiti, aby se četnost styků snižovala. V tomto případě se použíti dá předstíraná nemoc, ospalost či bolesti hlavy. S úspěchem se setkávají také večerní hádky, škorpení, popichování, sekýrování a hašteření zhruba hodinu před tím, kdy obvykle započíná svádění...

 

Aloha aloha.  A den už není fádní.

MIZÉRIE...

A máme tady večer a mnozí z vás se již chystají do říše spánku... a já mám pro vás malé překvapení. Zazpívám vám ukolébavku.. složila jsem ji sama!

... tak to teda ne, žádný zájezd se dneska nekoná, a tudíž ani ukolébavka nebude! Tu ať si zazpívá každý sám, nebo pohádka na dobrou noc taky nebude od věci... znám jednu o moučné nožce, moc hezký kousek!

Ze dne podivína se vyvinul s pokročilou hodinou den úplně fádní a normální. Takový, co je ještě horší, než podivín.  V tom si aspoň někdy lebedím a hrabu se ve sračkách, v normálním dnu moc nepřemýšlím, páč se v něm nenachází nic, co by stálo za řeč...Den bez jiskry a já bez sebevědomí. Jen slečinka čoklová má své dny. Dobrá zpráva je, že se mi po dlouhém hledání podařilo najít krámovací kalhotky, co jsem jí pořídila na jaře. Jenže: vyskytl se malý problém, trošku jí narostla prdel, páč samou roztažností neví, co by sežrala, tak by si ji jeden splet se šprckou. Chachá! Navíc se jí spodní prádlo hodné dámy jejího formátu nelíbí, je děsně zkroušená a dělá na mě psí oči, dotčená, že na ni panička zkouší takové fiše... no nic, co tě nezabije, to tě posílí, zlato!

Došla za mnou Jana, s nudlí u nosu, že by si ji kos spletl se žížalou, a trousí mi tady bacily. Ve stroji je Slunce, seno, jahody, nenáročný to kousek pro nenáročného diváka, ležíme tu jak vyvržení vorvani na pláži a přemýšlíme,  co s načatým večerem... vzhledem k tomu, že za velkého praskotu se týden láme do druhé půlky, tak na velké ejchuchu to nevypadá. Janu nejspíš vyexpeduju do jejího trvalého bydliště a já si po dlouhé době užiju samoty a klidu. Občas zamáčknu slzu, že jsem přestala kouřit doma, páč dneska bych to viděla na ležing na otománu v přátelském kruhu sedmičky vína a krabky cigaret... tak na retko půjdu pod open air a s tím vínem to taky slavně nevypadá... v láhvi zbylo tak na jednu deci... no co, aspoň mám doma čistý luft...

To je teda den....

ZACHRÁNĚNÝ JEHLIČNAN

Cobydup jsou tady vánoce.

Co se dárků týče, už mi došly nápady, takže letos moji bližní asi kreativitu neocení. Leda bych to na radu pana T. zabalila do novinového papíru, aby to vypadalo aspoň trochu originálně.

Jinak by bylo načase vydat se do sklepních prostor našeho baráku zkontrolovat, jestli v mém sklepě po nájezdech různých grup spoluobčanů, co se běžnou prací živit nehodlají, zůstaly nějaké věci, konkrétně se mi jedná o cca 155 cm vysokou lahvově zelenou jedli ztepilou téměř přírodního vzhledu, aby bylo pod co ty prezenty uložit.

Tu jedli si hýčkám, má už něco za sebou a nerada bych o ni přišla. V našem baráku se totiž dějou věci. Ve sklepě si schovávám hebla, které se mi nevlezou do kvartýru, nebo je tam nechci, ale zase vyhodit je, na to je času dost vždycky. Tak jsem tam při stěhování ukryla i kvalitní stojací lampu polské provenience a něco jako křišťálový lustr (vůbec nevím, kde jsem ho vzala, páč byl hrozný). O to nic, ty věci za moc nestály. Ale byly moje! A poslyšte, jaké jsou náhodičky. To, že se u nás ve sklepě krade, to bych pochopila, to se ostatně děje kdekoliv. Kdyby tam někdo vlez v noci a ukrad, co není pevně přikurtované, taky chápu. Jenže: nedávno tahle v neděli se vracím z nákupu, slunečný den se chýlil k poledni, našlápnu na schody, že vylezu do svého patra... a ze spodu, od sklepa, vidím vycházet skupinku státem hájených snědokožců, každý z nich něco nesl a radostně přitom debatovali. Jak po těchto lidech fakt nejsem zvyklá koukat, koutkem oka jsem postřehla cosi, co mě zaujalo: sakra! Moje lampa! A za ním kolega nese cosi třpytivého, zářivého... můj lustr! A další nesl nějaké krabice a další - moji jedli! Tak to teda ne. I když byli čtyři a tím pádem v přesile, ta jedle mě dožrala. Tak jsem jim zastoupila cestu a říkám - kampak to nesete? Že prý domů. A... to je vaše? Kroutili se a odpověď byla nejistá... a čí by to bylo? Tak jsem jim vysvětlila, že je to moje, z mého sklepa. A ať mi to tam okamžitě vrátí. Tak na tento požadavek mi bylo řečeno, že tak to teda ne, páč co je jejich tak to nebudou nikomu vracet, víme? Chvíli jsme se dohadovali a když jsem řekla, že zavolám policajty, tak se dali na rychlý ústup i s kontrabandem. Ten poslední, se stromem, měl ústup ztížený kvůli objemnému břemenu, tak jsem ho chytla za špinavý flígr a tu jedli mu vyrvala z pracek. Zůstala mu jen jedna větev. Doma jsem jedli hodila do vany a nechala ji tam půl dne odpočívat. Poté jsem zjistila, že je trošku víc oškubaná, ale když ji postavím nějak tak chytře ke stěně, nikdo nic nepozná. Ještě pár vánoc by teda mohla vydržet, holka ztepilá.

No a ty ostatní hebla... čert vem lustr i s lampou. Stejně bych to asi brzo vyhodila, tak mi četa ušetřila práci. Akorát se mi zdá, že ty polské šmejdy docela často vyhazovaly pojistky... tak ať si s tím chlapci užijou hezké zimní večery!

KLUB NÁROČNÉHO DIVÁKA

V sobotu ráno jsme s Janou rozlepily oči a že si něco pustíme v bedně, aby nás to probralo. Záměr se ale nezdařil, páč bedna z neznámých důvodů stávkovala. Tak jsme to zkusily s internetem,ale dostavil se naprosto stejný výsledek... patrně někde někdo překopl kabílek...

 

Nuž, jaká pomoc, hodila jsem na sebe nový obličej a výběhové tepláky a sběhla k sousedovi se optat, jak že jsou na tom oni. Thanks God, byli stejně, jako já, jinak bych musela při víkendu shánět nějaké opraváře. Tak jsme svorně zanadávali na systém a když už jsem jim vtrhla do kvartýru, tak jsem od nich aspoň vymámila pár dvd, ať máme s Janou po ránu co dělat, než se zmátoříme k normálnímu životu.

 

Mezi filmama se nacházeli i Účastníci zájezdu. Slyšela jsem, že je to docela stupidní blbost, ale v tom případě jsem já stupidní blbec, páč mě to chytlo natolik, že jsem si ten film v sobotu pouštěla čtyřikrát a v neděli ještě dvakrát....

 

Pěkně jsem si vytyčila trasu: obývák - kuchyň - balkón. V obýváku byl hlavní stan, na balkón jsem si chodila zapálit a z kuchyně jsem si nosila průběžně proviant, páč jsem dostala hlad jak polský zájezd. Že jsem se ale nachodila! Ještě, že mám tak malý kvartýr, na druhou stranu, mírný monotónní pohyb mi možná pomohl od toho, abych nedopadla jako hlavní hrdinka zmíněného filmu cestou autobusem. Můj raut začal cornflakesama, pokračoval přes jogurty, pak nabral směr toasty a pak přituhlo, páč došlo na zmrzlinu z mrazáku, co tam ležela nějaký ten rok a už měla i podivnou konzistenci, z kredence se dokonce vylouply oplatky původu neznámého... nakonec jsem ležela na gauči jak chcíplý černý pes co sežral dort pejskovi a kočičce...

 

Ale co, dneska si je dám klidně zase! Zájezďáky. Spravili mi totiž krásně náladu a trošku i pohled na lidi a na sebe. Díky, zájezde!

 

P.S. I když jste mi teda trošku zkazili žaludek...

KDYŽ SE SPUSTÍ FENA

Zklamala jsem. A docela je mi to líto. Páč jsem dneska nikam nejela. Ráno jsem vstanula v 6 při rachotu budíku, zjistila, že nemůžu otevřít oči a dám si ještě 5 minut... po těch jako 5 minutách jsem se probudila a zjistila, že zatímco jsem dospávala, uběhla hodina a ten svůj vlak už zcela jistě nestihnu...

 

Včera žádná velká divočina nebyla. S Janou jsme  bouchly jedno šáňo, dozobaly ty brambůrky a vyrazily do ulic. Musím však  říct, že velká zábava se nekonala, ve městě jsme si daly jen pár drinků, okoukly místní lokály, v baru vypotily s jasným záměrem nějaké kila, a to proto, abychom se mohly po návratu domů hezky nadlábnout a ve dvě ráno jsme to zabodly.  

 

Jeden zážitek ale mám. A to, když nám kámoš líčil trampoty s jejich rhodeskou ridgebeckovou.

 

Ta, když měla své dny, byla vybavena regulerní pemprskou a ponechána doma svému osudu. Volání divočiny však bylo silnější a ona prchla nějakou skulinou ve vratech a jala se s bílou prdelí běhat po návsi. Jaké bylo kámošovo překvapení, když se vrátil z práce do rodné vsi a dozvěděl se, že po obci běhá hodně divný pes s plínou. Pojal podezření a doma si je taky potvrdil. Čuba v tahu! Vyrazil ji hledat, ovšem po několika hodinách marného počínání se vrátil domů. Čubička seděla způsobně na zápraží i s pemprskou. Jenže: když se zvedla, aby páníčka přivítala... na prdeli měla vyhryzanou díru! Mazec. Bylo jasné, že tu díru si sama na prdeli nevyhryzala a že to je dílo nějakého psího nápadníka. A .... nezůstalo jen u hryzání, že ano. Hezky si to užili, tak bylo třeba hledat záchranu u veterináře...

 

S psama jsou fakt trampoty... tak jen doufám, že mě tohle s mou fenečkou nepotká. Páč tak malé pemprsky ani nejsou, tak aby jí nějaký čokl neuhryzl rovnou celou prdel!

ZASLOUŽENÁ ODMĚNA

Ano, přátelé, je to tady.

 

Moje strategie se vyplatila. Až hoří koudel za patama, až v té chvíli se toho nejvíc zvládne. Ve škole jsem byla superlativní. To znamená, že SU PERLA (pro ty, kdo znají pana Kaplana, co má pořád třídu rád). Jo! Dopadlo to dobře a je opět důvod k hezké, malé, téměř rodinné  oslavičce!

 

Chvilku jsem teda nad náplní dnešního večera váhala, sic jakousi odměnu zasloužím, ale páč jsem trošku utahaná ze svého známkovaného výkonu, docela jsem si chtěla podarovat ležing na otománu. Jenže: když jsem Janě kólnula ten good message o škole a následný plán hodný staré lenory, volala mi zpátky a hezky mě zdrbala, že jí v poslední době nejsem ochotná věnovat ani pitomý pátek, když už přes týden je po mě jak po žabě. A tak to jsem se v hloubi duše zastyděla a teda něco vykoumáme.

 

No jak to teda vypadá? Lahve v ledničce se chladí, brambůrek ja tak půl pytlíku, páč cestou ze školy mě chytl hlad a nic kloudného už tam neměli, než ty čipsíky...i když mi teda po nich nebývá echt a už cosi cítím... no, uvidíme. Druhá půlka je na Janě. Ve dvou se to lépe táhne a já se ráda rozdělím  .

 

Bad message je na druhou stranu je ovšem ten, že zítra opět vstávám velmi záhy, páč jsem se rozhodla jet zase navštívit svého starého tetouška. Vánoce se blíží a kdoví, zda se tam ještě do té doby dostanu.

 

Život je boj. Náročný. Ale vzhledem k tomu, že jednou, a třeba už zítra, nebude, je třeba být akční. A taky to znamená v rámci možností stýkat se s lidma, kteří pro nás hodně znamenají.

 

Tak přátelé, vzhůru do akce!

JE MI SQĚLE - ZATÍM...

Krásný den!

Dneska jsem se konečně vyspala! Šla jsem totiž do sebe a vzala si na dnešek volno. Jako abych se zodpovědně připravila na zítřejší den D, kdy zúročím své nabyté zkušenosti pro úspěšné absolvování zkoušky. Zítra ve 3 prosím držet palce.

Včera večer jsem ještě nečekaně zašla na čajík s Janou a s Ním.

Cítila jsem se docela mizerně, spánkový deficit a únava udělaly své a v putyce jsem to párkrát nenápadně rozdýchávala. Pak mi byl doporučen a následně doručen jeden panáček, tak jsem ho zlehka popíjela a pomohlo to. Krevní oběh se rozběhl tím správným směrem a i plíce zafungovaly podle doktorských knih. Jana dávala k lepšímu historky ze svého života, takže o zábavu nebyla nouze a nemít za sebou dva schody a tím riziko rozbité hlavy po pádu ze židle naznak, válím se chvílema pod stolem.

O půlnoci jsem to zabodli věrni heslu že v nejlepším je třeba přestat a šli domů.

Ráno mě v posteli vedle Něho čekal jeden malinkatý, ovšem těžce nadržený a žárlivý pejsek (teda fenečka!). Jasně, psíci mají taky své potřeby, ale proč místo tvora své rasy volí moji nohu, to teda fakt nevím.... Dostala akorát po prdeli, psí holčička a pak se musela spokojit s tím, že na nás zpoza peřiny valila svoje obrovské oči a občas přiskočila, aby někomu olízla nos nebo ucho... hezký začátek dne (v poledne).

A už končím páč škola volá. Doufám, že celý den budu stejně v pohodě... Nazdar.