Taklenc – jedeme dál.
Něco v životě přijde, něco odejde. Třeba proto, aby se
uvolnilo místo pro něco jiného. Alfa mi před rokem dovezl plastová okna, aby mi
je příležitostně vyměnil. Na příležitost se čekalo hodně dlouho, až se čas konečně naplnil, ovšem nejen na výměnu oken, ale rovnou i chlapa. Já vytáhla z kapsy prachy, okna Alfovi zaplatila a začala shánět
firmu, která by mi je zabudovala.
Do kšeftu se nikdo moc nehrnul. Že prý by mohly být problémy
s případnou reklamací a kdoví, co je to za hebla a podobné výmluvy. Že kšeft
je kšeft, pochopil až několikátý v řadě oslovený, se kterým jsme po měsíci
komunikace ujednali prohlídku oken a okenních otvorů za účelem posouzení
situace a vytvoření cenové nabídky.
Okna, které byly uložené ve sklepě, potřeboval mistr změřit.
V přítmí sklepa, kde opět někdo ukradl všechny žárovky, jsme vytáhli
nejdřív jedno okno, přeměřili potřebné strany, pak druhé okno a na třetí se na
mé doporučení mistr vybodl, páč jsem mu řekla, že to bude stejný.
Nadešel den montáže. Byla jsem od rána nervózní jak starý
pes, od předešlého dne bylo v bytě jak po výbuchu miny, všude nalepené
kartóny a rozvěšené igelity, spát jsem musela v chemikově komůrce, kde se
nade mnou vzdouvaly igelitové příboje a mé poslední myšlenky před spaním
patřily tomu, co se stane, až na mě v noci ty igelity spadnou.
O půl deváté dorazil mistr okenářský se svým pomocníkem, ze
sklepa vyštrachali okna, do patra vysmýkali zednické a bourací náčiní a jali se
pracovat. První šlo na řadu okno na WC.
„Kdo to měřil? Je to ňáký velký!“, rozčiloval se pomocník a
do vybouraného otvoru na WC pasoval okno. Taktně jsem mlčela. Po chvíli pachtění bylo okno nasazené, chlapi s vodováhou přisadili parapet, zastříkli pěnou a
pokračovali v započatém díle.
Okna v obýváku a pokoji šly celkem v poklidu. Nadešel
čas, aby se okenářská četa přesunula do kuchyně.
Snad všichni svatí stáli při mně, když se chlapi rozhodli
před bouráním starého okna to nové ještě jednou změřit. Pokuřovala jsem si na
pavlači a poočku sledovala jejich nevěřícné pohledy, které na sebe házeli a
narůstala ve mně panika.
„To není možný…“ kroutil hlavou pomocník.
„Změř to ještě jednou!“ dostalo se mu rady od šéfa.
Změřil to ještě dvakrát. Zcela a bezezbytku se naplnilo
heslo o nutnosti dvojnásobného měření a jednom řezání, respektive bourání, neboť chlapi
takto došli k závěru, že kuchyňské
okno je o třicet cenťáků vyšší, než to staré…
"Který blbec!" ulevoval si mistr a houkl na mě. "Od koho ty okna jsou? Co to bylo za člověka?"
Svírala jsem hubu a mlčela jsem jako babka v hoštickém loži. Alfu jsem už do toho tahat nechtěla. Stejně by řekl, že mu to blbě udělali, páč on dycky měří dobře...
"Kašlete na to chlapi," uklidňovala jsem okenáře, "tak to jedno mi uděláte svý a namontujete dodatečně."
Chlapi nakonec okno sbalili a že ho zkusí někde udat. O mě se při pouhé myšlence, že by se staré okno vybouralo a do díry by nebylo co dát, pokoušely mdloby... Kuchyňské okno vede na pavlač a já bych z domu nemohla do nasazení nového okna vytáhnout paty.
Takže mám sice staré a oprýskané, ale aspoň mi do baráku nikdo nevleze;-).
Žádné komentáře:
Okomentovat