Tak po čase bilancuju, o čem ten život letos je...
Prázdniny v prdeli. Dovolenou jsem si fest užila. V červenci jsem celý týden dovolené zodpovědně strávila ve staré kolbence, kde jsme dokončovali jeden dvouletý projekt. Mezitím jsem průběžně navštěvovala chorého otce v nemocnici, kde skončil po třech letech krepírování s nohou. Zával na šachtě před 30 lety nechal v jeho organismu stopy, které se projevily sice až v pozdním věku, zato s ním kurevsky zamávaly. Několikrát odkládaná částečná amputace končetiny skončila hektickou záchranou tatova života a ztrátou nohy do půl stehna. Ten měsíc měl několikrát namále. Když jsem za ním chodila na jipku a on na mě hleděl skelným pohledem šílence, nepoznával mě, ale nadávat mu šlo, poprvé mi ukápla slza.
Ale to se dávno ví, že horníci mají tuhé kořínky.
V srpnu jsem odcestovala na dovolenou s kámoškou. Těšila jsem se na zasloužený týden odpočinku a velikou zábavu. Když už se ten červenec nevydařil, tak tahle dovolená bude stát za to, plánovala jsem si světlé zítřky před odjezdem.
Legrace to teda byla. Hned jsem dostala pojeb, cože to piju, když to tak smrdí (ona slivovica holt každému nevoní - já bez ní ovšem do letadla nevlezu). Zastyděla jsem se a slivovici upíjela tajně na letištních toaletách. Měla jsem tedy možnost důkladně se seznámit s metodou cukru a biče. Respektive tedy akorát tím bičem. V noci mě na cizích místech nezvykle braly tělesné potřeby i nebylo zbytí, než navštívit onu místnost. Ráno jsem dostala pojeb, že splachováním v noci budím celý barák. Dostala jsem pojeb, že jsem hnusně rozbalila máslo. Že moc brzo vstávám. Že drobím na čerstvě umytou podlahu. Že v noci se nedá spát, protože mám záchvaty kašle - prostě poté, co čtyřicítka na slunci byla vystřídána 18 stupni v obchodech mě tahle klimatizace dostala do kolen... Připadala jsem si den ode dne jak víc a víc spráskaný pes...Mé pokusy o komunikaci nebyly opětovány a v posledních dnech se smrskly na přání dobrého rána a dobré noci, případně na dotaz, zda si někdo dá kávu... Těžce nachcípaná a docela smutná jsem se zcela mimořádně těšila domů.
A když jsem se tam v horečkách v pátek nad ránem konečně dostala, ségra mi hned zvěstovala, že je zapotřebí mého auta, páč je třeba dovézt invalidní vozík a další hebla, páč tatu nám ten den vezou domů... Bez nohy, v žalostném stavu, absolutně neschopného se o sebe jakkoliv postarat..
To mi podruhé ukápla slza. Ale staráme se. Hlavně mamina...
Dneska byl taky mizerný den. Hned po ránu mě odchytili členové výboru SVJ v baráku, abychom spolu prodiskutovali nějakou aktuální stížnost rozzuřené uklízečky, co sice pořádně neuklízí, ale zato má furt málo peněz. Ta byla vytočená! Odíráme ji z kůže a my všichni ve výboru jsme zloději, jezdíme na dovolené za jejich prachy a já konkrétně jsem si nechala za prachy SVJ zhotovit okna! A páč to nestačilo na výměnu v celém bytě, tak mám vyměněné jenom dvě! A to pude před soud. Všechno!
Kde se v těch lidech bere taková zlost a nenávist? Že jsme se nechali ukecat, aby vůbec v baráku nějaký výbor fungoval, za to teď vypadáme jak banda zlodějů? Svět byl vždycky takový, to jenom já si žila v nějaké iluzorní bublině či co, že se teďka tomu tak divím?? Zajímalo by mě, který to ďábel mě přivedl k tomu, abych vzala jakousi funkci v tom našem zkurveném baráku. Musela jsem zažít totální zatmění mysli. A setrvávám v něm celé čtyři roky. Za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata, víme? Já vím.
A mimochodem - co nám zrušili bloguje.cz, tak to blogování stojí taky za hovno.
Žádné komentáře:
Okomentovat