Většinou na tyhle pověry nevěřím.
V kolbence byl naprosto úděsný den.
Od rána se nedařilo udělat to, co jsem si předsevzala. Pak přišlo ke slovu nepříjemné jednání se zástupcem protistrany, při kterém jsem byla oficiálně označena za viníka špatně podaných informací na minulém jednání. Tak nějak jsem doufala, že šéf připustí svůj podíl na situaci, protože bez potřebných informací od něj se ta moje správná prostě vygenerovat nemohla…takže to jsem předpokládala marně. Chtělo se mi brečet nebo utéct, ale nakonec jsem zůstala a přetrpěla jednání do konce. Pak při jiném jednání, na které jsem byla připravena dokonale, ale chyběla mi jedna poslední informace, s čímž šéfa otravuju týden a on na mě pořád nemá čas. Když neměl čas, nezbylo, než doplnění informace nechat na schůzku samotnou. Zas špatně. Takže jsem se dozvěděla, že protože on nemá přes týden na tyto koncepční, jak říká, věci čas, je nezbytné, abychom do práce chodili i o víkendu, kdy na tom budeme spolu pracovat, případně zůstávali v práci po pracovní době. Moje pracovní doba je už teď od půl sedmé do půl páté, někdy do sedmi, když je třeba a občas se zadaří odejít v půl čtvrté. Horší to bylo jen v jednom zaměstnání před deseti lety, kde se chodilo do práce na osm ráno a domů jak se zrovna šéfovi chtělo… většinou kolem 10 večer. Pak že neexistuje vykořisťování. Taky jsem se z toho po půl roce sesypala. A teď už si zas připadám jak workholik, když po odpolednech pracuju ještě na dalších věcech, které si táhnu ještě ze staré kolbenky…a nějak už vážně ztrácím sílu… Tak snad, že bych si tam nastěhovala gauč a vůbec nechodila ani domů.
Čoklová by se měla naočkovat, napadlo mě, když jsem si uvědomila, že je půlka dubna. Vzala jsem ji na špagát a jdeme. Před ordinací veterináře se začala cukat, přešli jsme cestu a už stojíme před ní. Chci ji vzít do náruče, páč dobrovolně tam nikdy nešla (po zkušenostech s otravou čokoládou a jedem na krysy), najednou koukám, vodítko prázdné, pes nikde. Kua! Čoklová stojí před přechodem, rozhlíží se, vrhá na mě poslední letmý pohled a prchá s vlajícíma ušima na druhou stranu.. Stůj! Křičím vrať se! Ohlíží se, ale kašle na mě... je moc malá, řidič ji nemůže vidět! Lidi mají hysterický záchvat, pes se vzdaluje a já skáču na zebru za ním. Před očima rudo a vůbec nekoukám, jestli náhodou nejede auto.. Jen už vidím, jak čoklová končí svůj krátký život bídně pod koly auta.. tak ona to naštěstí stihla, ale já málem ne. Brzdy kvílí a půl metru ode mě dupl na brzy řidič oktávky… ukázal škaredé gesto a já jsem jen omluvně pokrčila rameny. Být na místě toho řidiče, vylezu a vyliskám si.. neudělal to a jemu patří čest a sláva. Čoklovou jsem dostihla po pár metrech, naštěstí má krátké nohy a tak rychle neběhá. dostala na prdel, potvora.
Tak jsme mohly být obě v kopru. Asi už na pátky třináctého věřím. Doufám, že jich toho roku moc nebude.
Žádné komentáře:
Okomentovat