Zimní lenoru odneslo jarní tání.
A protože s jarem přichází nezbytné odkládání nafouklých bund a péřových kabátů, opatrně jsem takhle po ránu vyšťourala zpod postele osobní váhu, dovedně tam skrytou několik měsíců a pěkně po noci vyhládlá jsem na ni opatrně nakročila, abych zjistila, jak na tom jsem. Při vší opatrnosti, kterou jsem do kroku vložila, jsem si nemohla nevšimnout mírného, leč zřetelného váhového přirůstku. Oblíbené kalhoty, od kterých bych čekala spíše podporu, mě v mém podezření jen utvrdily, když se mi zašprajcoval zips a ke knoflíku jsem se vůbec nedopracovala.
Nadešel čas změny.
Spinning a podobné ptákoviny, které provozujou kámošky, na moje tělo nezabírají - potřebuje drsnější zbraně. Domluvený první gejm squashe se trošku zvrhl a z plánované hodiny, ve které jsem měla potit krev, bylo odsportováno s bídou 20 minut a zbytek zabraly společenské konverzace a jiné příjemné věci. Večer jsem si dala stejka, takže místo pár kil vyběhaných jsem ráno zaznamenala, že ručička váhy se nachýlila směrem doprava o dalšího půl kila.
Minulý víkend jsem oprášila bajk. Krátká vyjížďka se opět zvrhla, ovšem tentokrát žádoucím směrem. Místo několika plánovaných prvních jarních kiláčků jsem ujela neplánovaně skoro padesátku a z bajku mě museli téměř v křeči sundávat dva vzrostlí jinoši. Na poprvé po zimě dost dobré, řeklo by se. To by mě ovšem nesměly bolet kolena.
Squash mě ale pustit nehodlá. Včera jsem si pro tento účel koupila nové sálovky a s entuziasmem sobě vlastním vyrazila na další gejm. Tentokrát jsem se k tomu postavila zodpovědně. Půl hodiny jsem běhala a mlátila do míčku, pak jsem pár minut lapala po dechu a znovu. Bylo mi z toho za tu necelou hodinu trochu šoufl, ale co by člověk neudělal pro zdraví a fyzičku, že jo.
Večer jsem nemohla usnout.
Svalový třes se přihlásil o slovo dřív, než jsem mohla zaklapnout dekly. Ze dvou prášků na spaní nezabral ani jeden, tak jsem si střídavě pouštěla televizi a komp, ve snaze zjistit, co mě unaví dřív a usnu. Takže tentokrát nic.
Prý se ve spánku svalové skupiny pěkně rozleží a tělo si odpočine a nabere sílu. Já jsem ráno pouze zjistila, jaký je to pocit, když někoho od pasu dolů přejede parní válec.
Cesta do kolbenky na vysokých šteklách byla utrpení. Na kancelářské židli se eště sedět dalo. Horši bylo z té židle vstát a jít. Co se už skoro vůbec nedalo, bylo sejít schody. Stal se ze mě dřevěný bohatýr!
Ruce naštěstí nebolí. Takže sedím a píšu. Snad se do další sportovní akce nějak zmátořím a do těch plavek už budu šik. Akorát mě napadá, že ty pauzy k nabrání nových sil jsou čím dál tím delší;-).
Žádné komentáře:
Okomentovat