ZAS UŽ ROSTOU!

V nedělním odpoledni jsme vyrazili do lesa na houby. Bylo poznat, že jsem v lese ale hodně dlouho nebyla, takže jsem zapomněla, jak to tam vypadá a vzala jsem si nepraktické džínové kraťasy. Strašili mě klíšťatama, na ty jsem si doma ani nevzpomněla, ale v lesním remízku jsem se pořád ometala, abych si domů nedonesla nezvaného návštěvníka.

Před náma patně navštívilo les pár vášnivých kuchtíků.Ti však nehledali hříbky do polívky, ale přišli si do lesního podrostu ukuchtit úplně jiné věci. V hlubokém předklonu se plížím mlázím a pátrám po houbařském úlovku. Najednou se přede mnou vynoří mezi stromy něco bílého a velkého... že by klobouk žampiónu? napadne mě. Pýchavka? Nebo že by bedla? Houbařím velmi sporadicky a poznám maximálně bílý hřib, ale tohle vypadalo lákavě. Copak to asi bude? Zvědavost mě popohání, nohy mám dodřené jak milovník sebemrskačství. Odhrnu poslední větev, která mi málem vyšlehne oko. Jauvajs... Koukám, u mraveniště tam trůní hromada prázdných platíček od nurofenu a nějaké další propriety mistrů vařičů. Hm... Takové já mám houbařské štěstí:-(. Pak jsem objevila ještě zaječí latrínu soudě podle hromady zaječích bobků, z čehož se dalo vydedukovat, že je tam žírná půda a tedy houby porostou!

A taky jo.

Karta se obrátila ve chvíli, kdy jsem si musela poněkolikáté zavázat botu. KOusek od mojí boty v jehličí krásný hřib! A o kousek dál další... nakonec jsme jich našli asi kopu (pokud se nepletu, je to čtyřicet?;-).