UŽ VÍM, JAK BYLO JENÍČKOVI A MAŘENCE

Prší už několik dní v kuse a aby toho nebylo málo, je ta správná letní teplota, zvaná kosa jak z nosa.
Houbám nepřízeň počasí nevadí, takže jsem se včera rozhodla pokusit štěstí a po vzoru Kamia trošku si zahoubařit. Obula jsem si červené martensky, navlíkla teplé hadry a eště jsme se vrátila pro čoklovou, páč Radim říkal, že bude sranda.

Byla.

Autem jsme vyjeli na hřeben u lesa a spustili jsme se do hvozdu. Nikde ani holubinka, fuseklím, co jsem si vzala do bot, už asi zteřely ty gumky, páč se mi se železnou pravidelností objevovaly v celé své kráse někde na špičkách noh, takže jsem musela pravidelně zastavovat, zouvat, natahovat, obouvat a šněrovat. Posledně jsem při zavazování bot našla pár hříbků, ale včera jsem takhle při zemi zacítila spíš než houby něco úplně jiného, o čem se zpívá v jednom zlidovělém popěvku:

Našel to dědeček, našel to v lese
Napích to na hůlku domů to nese
Babička myslela že to jsou houby
Dala to na pekáč šup s tím do trouby
Děti se najedly a byly zticha
Po chvilce dostaly bolesti břicha
Ty dědku pitomá není ti rovno
Vždyť ty jsi přinesl k večeří......

... a pak se tam zpívá o tý holce modrooký;-).

Takže takhle ne. Oko sokolí pátralo v okolí a zjistila jsem, že opodál se vyklubala pěkná hadovka smrdutá. Čoklové však nebývale voněla, až jsem ji musela od smradlavého výrostka násilím odvléct:-).

Chůze v lesíku byla dále možná jen v podřepu (což byla echt paráda pro moje kolena) a občas dokonce téměř po čtyřech! Připočtěte si k tomu ty křusky a vyjde vám, jak mi asi bylo blaženě. Se shrnutýma fuseklama v tvrdých vysokých botách a v podřepu. Ve větrovce, kšiltovce, s taškou na houby (doslova) .... a s čoklovou v podpaží. Ano. Blažena Hotová.

Čoklová byla nejprve ve značné výhodě. Je nízká, v lesíku se jí šmejdilo dobře. Ovšem jen do té chvíle, než se rozhodla přeskočit nějaký kolek (myslím, že to byl oholený vrcholík smrku, co se z něho svého času dělaly švrláky;-)  a ten se jí zapíchl do břicha a málem došlo k neštěstí. Kvíkala a dělala na mě psí oči, abych ji nesla a já ji teda nesla, aby nedopadla jak ten vlk v Červené karkulce. Tak to dopadá, když se veme městský pes do lesa.

A to jsem se i se psem málem ztratila...

"Haló! Kde jsi?", volala jsem na Radima.
"Tady!" ozvalo se odkudsi slabě.
"Kde TADY?" zařvala jsem. Záchranářský pes začal kvílet a škrábal se na mě. No, tebe si zas příště někam vemu...
"No tady! Nahoře! Pojď sem za mnou, ne?" neslo se ozvěnou.

Ale kam? Nahoře? Kde je nahoře? A kde je dole? Já jsem nevěděla, kde je vlevo a vpravo, všude mě obklopovaly smrky s větvema až po zem a mezi nima já a můj pes... a nikde žádný strom, na který by se dalo vylézt a hledat světlo. Nebo Radima. Nějakou záchranu. Himl, zas je to na mě... chytla jsem čoklovou, co byla už vyklepaná jak startka a vydala jsem kačením pochodem, to je kráčení v podřepu, směrem, kde jsem tušila původ hlasu. Ukázalo se, že mám dobrý orientační smysl, takže nakonec se mi podařilo se z hvozdu vymotat. Ještě mi ujela noha na mokrém mechu, když místo abych zachraňovala sebe před pádem jsem se soustředila na nebohého psa v náručí. Udělala jsem čoklové komfortní sedačku na klouzačce. Jenom jí uši vlály, jak jsme fičeli. Moc pěkné. Takže čoklová čistá a já jak prasulín:-).

No a to je konec pohádky. Páč mě celý houbařský výlet, jak mě bavil málo přestal bavit úplně, a šlo se domů a pak na Františka, co si říká děvkař, do kina. A tem jsem se aspoň zasmála. Trošku;-).