NEVYDRŽÍM DO HRUŠEK!

Takhle nějak bych pozměnila hlášku z jistého filmu. Nikoliv do švestek, nýbrž do Hrušek.

Putování za vínem.

Toho dne jsem byla po ránu neklidná. Mé rozpoložení bylo bezpochyby způsobeno třema deckama červeného vína nevalné chuti, které jsem pozřela předchozí večer na country festiválku. Abych mohla v půl deváté vyrazit na vlak, podala jsem svým vnitřnostem pomocnou ruku ve formě převelice hořkého amara. Z toho mi bylo ještě hůř a  chvíli to vypadalo, že z výletu sejde a já do těch Hrušek nemůžu v žádném případě vydržet, natož dojet:-(. Kupodivu po chvíli hořčiny zapracovaly a já jsem mohla vyrazit. 

Do Hrušek jsme dorazili v plné sestavě v největším poledním hicu. Já, Jana, Silva s přítelem a pár dalších kámošek včetně osmnáctiměsíčního mimina v kočáru jsme se plahočili přes náves na místo činu. Po vinných sklepech nebylo nikde ani vidu ani slechu, tak byl čas oslovit domorodce. Naše radost z jejich sdělení nebrala konce:-(. Plac s rozmarnýma vinařema se nacházel na druhém konci vsi, cirka půl hodiny pěšky. V poledním hicu, kolem pětatřicítky... Z pochopitelných důvodů přišla první zastávka velmi záhy. Asi po pěti minutách jsme narazili na místní knajpu, a vinohrady nevinohrady, hodili jsme do sebe po pivu, abysme zabránili dehydrataci těl na silném jižním slunci.

Po půl hodině jsme se doškobrtali k areálu.

Organizátorkou zájezdu Silvou nám bylo už doma předem sděleno, že vstupné činí tak osm pětek, maximálně stovku, a můžem koštovat, co hrdlo ráčí. Zvesela jsme zalovili v prkenicích pro své stovky.

"Třistapadesát korun za osobu!", zazněl nekompromisní návrh směny ze strany prodávajícího. 

A chuť na víno byla najednou tatam... 

"Tak to je v pytli! Nikam nejdu. Jdu radši do hospody na pivo!", zhodnotila nastalou situaci Slávinka. 

"Tak když už jsme tady... ", přemlouvali jsme ji a lovili další bankovky po kapsách.

"Třistapadesát se sklenkou, nebo padesát bez sklenky!", upřesnil kurz pán u pokladničky.

Jo, bez sklenky? Tak to jdem! Za páďo jsme si zakoupili lístky, páč jsme si, dbalí rad hlavní organizátorky, donesli sklenky z domu. 

V areálu bylo co koštovat, taky co kupovat a Silva s sebou dovezla tři krabice plné domácích škvarků, slaniny, klobás a paprikového sýra, kterýma průběžně hostila nejen nás, ale i místní sklepmistry. Sklepy obcházela cimbálovka, takže nebýt naprosto brutálního hicu, měli jsme se jako v ráji!  

Luxusní výlet musel taky jednou skončit, tak se po páté hodině sbírala skupina s miminem s časovou rezervou na vlak. Přišli jsme tam ještě brzy, někteří si zapálili, někteří zpívali písně a protože byl neutuchající hic, polívali jsme se vodou. Dromedár ji má v hrbu a my si ji donesli v petkách. Mokří a veselí jsme na nádraží halekali a vyhlíželi zbytek skupiny. Jen jsme se strachovali, aby jim to, propáníčka, neujelo!;-)

Najednou koukáme, na protějším nástupišti železničního koridoru se noří Silva s přítelem. Máváme, povzbuzujeme, pohněte, ať to stihnete!! a vítr k nám donesl slova: "..sem... rychle... jede... z téhle strany..."

E?

Himl! Najednou nám to došlo. My jsme vylezli na špatné straně nádraží! Musíme se nějak dostat na druhou stranu! Nejbezpečnějsí by to bylo podchodem (určitě věděli, proč ho tam stavěli), jenže na to nebyl čas. Vlak měl jet každou minutou, takže plán byl ukut v momentě. Slávinka popadla mimino do náruče, jeho mamině jsme strčili kočár a prchali jsme po náspu na druhou stranu.  A vlak se vynořil ze zatáčky... Jestli někdo říká: stihl jsem něco úplně přesně, tak to neviděl náš sprint na nástupiště před vlakem...

Kdykoli piji víno, starosti usínají.

Vědoma si tohoto hesla, při půlnoci, když jsem se konečně dostala domů, jsem si na spaní dala z ledničky deci červeného. Páč se mi teprve tehdy začaly klepat kolena.