KEEP SMILING

„Koupila jsem ti povlečení," natahovala ke mně ruku teta s modrým balíčkem.

„Já nechci, teto, povlečení mám asi desatero!", odstrkovala jsem rádcovskou dlaň.

„Ale jen ber, ber, je hezké, bude se ti v něm dobře spát, uvidíš," přesvědčovala mě tetka a já si nakonec balíček vzala.

Hm, nakukuju přes obal, krepík, to bude docela příjemné, modré nebe a žluté slunce a měsíc a hvězdy... čekají mě noci přímo v hvězdné obloze!

Povlečení bylo originál zabalené, takže jsem se rozhodla ho ani před prvním použitím neprat a zrovna ho natáhnout na cíchy. V rukách trochu šustilo. Proklamovaná čistá bavlna to asi nebude, ale nevadí. No Bóže, trošku umělinky přece snesu.

Snesla se na kraj noc. V čistém pižu jsem vklouzla pod nadýchané peřiny. Malinko to škrábalo a kousalo, taky klouzalo, takže z té uměliny to bylo asi komplet. Cíchy chřestily jak stovka chřestýšů, což mi bránilo v usnutí, ale asi za hodinu jsem zabrala.

Ráno jsem se vyškrábala z cích celá rozlámaná. Jdu si takhle do koupelny vyčistit zuby, v polospánku mrknu do špíglu... ó hrůzo! Vypadám jak kmotřička Smrt! Jsem úplně zelená, úplně... zkoumám svou sinalou pleť - placama je cyanotická! Modrám! Bože, mě se asi přestala okysličovat krev! Zakryla jsem si hrůzou pusu a vidím, že ruce jsou taky samý modrozelený flek!

Docvaklo mi to. Nebeská tělesa i s oblohou se mi natiskly všude možně na tělo. Jak jsem se v noci šolíchala v cíchách, modrá se žlutou daly zelenou a kreatura je na světě!

Muehehe. Dost dobrý fór. No aspoň nemám žádnou vážnou chorobu a po ránu jsem se zdravě zasmála. Hodila jsem cíchy na třicítku do pračky. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Ale já to tentokrát nebyla. Vytáhla jsem z pračky šedou plachtu s barevnýma skvrnama.

Cíchy, nebo to, co z nich zbylo, letělo do konťasu, tetce pěkné poděkování a ten tjaman, co to utkal, barvil, šil a následně hlupákovi prodal, se směje až doteď;-).