NENÍ FREE JAKO FREE

Vždycky jsem byla hodně free.

Žila jsem jak jsem žila a že bych byla na sebe kolikrát pyšná, při nejlepší vůli nemůžu říct. Ale jednu věc o sobě vím. Nikdy jsem neurážela starší lidi, natož ty, co patří do mé rodiny. Byla a je ve mě jakási úcta vůči rodičům, prarodičům a obecně všem starším lidem, i když mě někdy pěkně štvou. Ono starý nebo mladý, když je blbec, tak se věkové rozdíly stírají.

Tak jsem dneska při blogovém brouzdání  narazila na jeden věru luxusní blog. To jsem si početla. Je jí čtrnáct. Chodí pravidelně chlastat, potom blije. Pijatyky detailně popisuje. Je free. Chodí domů nad ránem. Hulí trávu, cigára a nepohrdne ani doutníkem. Co člen rodiny, to stará p... Možná má jen silné řeči. Revolta? Možná je to hodná holčička svých zámožných rodičů. A oni vůbec netuší, jak hezky o nich dcerunka píše. 

Možná si jenom někdo plní tím blogem svůj sen. Ukazuje, jaký by chtěl být a co v něm skutečně je. Třeba to není žádná holka a už vůbec ne mladá. Ať je to kdo je to, podle mě je to obyčejný stupid. 

Tak jsem si říkala, co spisovatelce do komentu napsat. Že o tomhle není život. Že takový končí ve třiceti. Že jsem takové lidi znala a znám a dopadlo a dopadá to s nimi bledě. Ale nenapsala jsem nic. Jedna dobrá poučka zní: dávej rady jen tehdy, jsi-li o ně žádám. Taky proč by se mnou měla debatovat? Patrně bych byla za další p..., co jí kéruje do života. Takže jak řekl klasik: Začem bukvy? Vsjo jasno... 

No potěš nás. Ještě že všichni mladí nejsou stejní... (doufám;-). 

 

JAK JSME SI ZAJELY NA KAFČO

Dneska mám dovolenou.

Minulý týden jsem byla s kámoškou vybírat nové fáro. Vybrala si krasavce Peugeota ve značkové prodejně vzdálené padesát kiláků. Dnes nastal ten slavný den, kdy si ho jela převzít.

Ráno jsme nevyjely v deset, jak zněl plán, ale v jedenáct. První problémek vyvstal hned s kuropěním. Zaspala, měla ještě nějaké jednání a teď bylo třeba dupnout na plyn a naposledy projet její fáro, než ho odevzdá na protiúčet. Vystrojila se na tu parádu luxusně. Nové zelené šatky, svůdný mejkap, jako by šla na svatbu. Jen ty rudé botky chyběly:-).

"Krásné šaty! A hezoučká malá kabelčička" pochválila jsem jí dres.

"Díky, šaty jsou hezké, akorát že jsem si na nich udělala krvavou skvrnku, ráno se mi spustila krev z nosu," posmutněla.

"Nic nevidím. Máš všechno?", ptám se, když pro mě přijela.

"Jasně!"

Na benzince jsme nabraly za kilo dieselu, aby jsme tam novým majitelům nenechaly něco grátis;-). A vyrazily jsme.

Před cílem proběhla ještě kuřácká přestávka nervózního řidiče nového vozu.

"Takže máš fakt všechno?"

"To víš, že mám, porád!"

Dorazily jsme skoro na výpary do autosalónu. Tam už čekali zástupci se složkama, smlouvma a klíčema.

"Dáte si kafe?" ptala se milá asistentka prodeje.

"Ó díky, dáme!", usedly jsme ke kulatému stolu.

"Takže přistupme k věci: papíry k vašemu vozu?"

Kámoška začala šátrat kolem sebe.

"Mám jinou kabelku, takovou malou," omluvně se zasmála, "moment," odběhla do auta pro papíry.

Dusné ticho.

"A jak se máte?", snažila jsem se navázat kontakt.

"Dobře, a vy?"

"No že se ptáte! Skvěle!"

... ale skvěle jsme se neměly.

"Nemám. Ty papíry tam nejsou. Všechno jsem si nachystala, ale já je nechala doma..." vrátila se kámoška, zelená jak niva a smutná jak hromádka neštěstí.

"Ehm.." chápavé úsměvy, pomrkávání a v duchu ťukání na hlavu, "to se někdy stává. Tak si v klidu dopijte tu kávu a budete nám pro ně muset zajet."

"A nešlo by to... "

"Nešlo. Bez techničáku to prostě nejde."

Tak jsme si na kafe zajely padesát kiláků. A pak dalších sto domů pro lejstra a zpátky pro nové auto. Vysolily další dvě kila na naftu. Takže kde dneska dávali nejdražší kafe? V autosalónu. Bylo sice v plastu a s plastovým míchátkem, ale zato vyšlo kurva draho;-).

FRANTIŠEK NEDOBROTA

Potkali jsme dalšího Frantíka.

Byli jsme včera domlouvat dovolenou se známýma. Najednou koukáme, do pizzerky nakráčel v pionýrském šátku a v modrých kraťasech muž kolem čtyřicítky. 

Objednal si pizzu do krabičky. Donesli mu pizzu do krabičky. František vzal krabičku a sedl si s ní k zadnímu stolu. Mlsně se podíval po kuvertu. Otevřel krabičku a začal to na pizzu sázet: olivový olej, balsamikový ocet, kečup, chilli... zuřivě třepal nad pizzou sklenicema, až za chvíli pizza plavala v krabičce a sajrajt z ní protekl až na ubrus.

Uzřela to servírka: "Pane, co nám to tady provádíte? Nevidíte ten ubrus?", naštvaně odběhla pro talíř. František si na talíř dal pizzu i s krabičkou. Pizzu začal požírat.

Do pizzerie vešla prošedivělá žena a rozhlédla se lokálem.

"Františku!", rozběhla se k pionýrovi, "co to tady provádíš? Tady se nemůžeš tak chovat!", ometala ubrouskem kusy pizzy ze stolu na zem.

František Nedobrota, co přibyl do města patrně z blízké vesnice, spokojeně pokýval hlavou. Na posmutnělou servírku se bezelstně usmál: "Máte lžícu?"

"Lžíci? Bože, na co lžíci?", byla jak v Jiříkově vidění, ale kus příboru mu donesla lžíci. František zajásal, nechal pizzu pizzou a věnoval se pouze kuvertu.

Vypil půlku olivového oleje a celou flašku balzamikového octa.

"Pane, vždyť to bylo do salátů..." měla servírka slzy na krajíčku.

"To černé, to bylo dobré. Ale toto," ukázal na skoro prázdnou flašku olivového oleje, "tak to mi teda nešmakovalo..." a křepce odkráčel.

"Teda... mě by rozervalo...", hlesla servírka a sesunula se na židli mezi Františkovy drobky.

JAK SE FRANCEK VYROVNÁVÁ S OTÁZKOU ALKOHOLU

Francek je valach jak poleno. Každý den po ránu je možné Francka uzřít v jednom z mála obchodů Jednoty, co ještě po kraji zbyly. Plúží sa k regálu s lihovinama jak lemra a každý den kupuje to samé.

"Koukám, Francku, na co kupuješ tolik rumu? To chceš hostit celou dědinu?"

Francek sa ušklíbne: "Prd hostit! Moja Maruna peče frgály na svadby a kary, a polévá ich máslem s rumem, aby to mělo ten správný šmak!"

Vracaja se s nákupem dom, tata uzřel v příkopě sedět Francka, rozpitý božkov na klíně a napitý jak déšník...;-)

Francek to má všecko vychytané. A frgály se ukazujou být vskutku dobrým alibi. Jeho historka je jak z pera Hanse Christiana Andersena:

Když ještě dělal šoféra, po ránu ho zastavili policajti.

Nejdřív zezelenal Francek a hned potom zezelenal balónek, který mu nastrčili, aby fouknul.

"No, pane řidiči, vidím, že máte v krvi alkohol. Co jste pil?", přísně na Francka udeřil policajt.

"Já? Nic jsem nepil!", bránil se Francek. A vzápětí dostal spásný nápad.

"Ogaři, dáte i si frgále? Taký malý klínek!", s provinilým úsměvem navrhoval Francek.

Policajt zle zakoulel očima. "Úplatky neberem!" zahřměl a zle se zatvářil.

"Kdeže úplatek!" dušoval se Francek, "ale určitě máte hlad, toliké práce, ani nemáte času sa najesť! Malá výplata a na svačinu nezbývá..."

A tak... že by? Řidič se nezdá být viditelně pod vlivem...Policajt se uculoval. A co by. Ušetřím za jídlo. I dal si frgál:-).

Francek zvědavě nakukoval, jak v policajtovi zmizel kus tvarohové buchty.

"A teď zkus dýchnúť!", nabádal Francek a náhle začal policajtovi tykat.

"Komu tykáte, občane? A co bych dýchal?" zahartusil policajt.

"No, šak si skorem jak můj ogar! Enom to zkus!" udělal Francek psí oči.

Jestli ten dědek nebude blázen... dneska jsem ještě neudělal dobrý skutek. Policajt se uchechtnul. Nakonec, co bych si nefouknul.

Fouknul... a zůstal jak opařený. 

"... vidíš? zelený! Sem ti to říkal! To moja stará dává do tých frgálů rum a potem to tak vypadá!". Francek vytrhl policajtovi z ruky doklady, naskočil do tatrovky, zamával zelenému policajtovi a ten tam.

A cestou se těšil na svůj rozpitý božkov a na to, jak to zas příště policajtům nandá;-).

 

 

JAK ZAČÍNAJÍ PRÁZDNINY

Tak například pracovníma oslavama.

Ve čtvrtek jedna taková proběhla a oslavovala se mimo jiné reinkarnace jednoho pracovníka v důchodce a taky pár narozenin. Volba dne se mi nezdála být příliš šťastnou. Proč zrovna čtvrtek, když se ráno ještě musí vstávat do kolbenky? Ovšem klid. Žádná velká divočina se totiž nekonala. Kdeže loňské sněhy jsou... kdysi se sedělo, pilo, hodovalo do pozdních nočních hodin a vždycky se našel nějaký floutek, co byl už v půlce akce napitý jak déšník;-). Heslo dnešní doby zní: nažrat se a co nejrychlejc domů. V knajpě byl morový hic, takže obrovskou medvědí tlapu s hromadou hranolků nesnědl vůbec nikdo. Oslavenci se pokradmu dívali, jak číšníci odnášejí zpola dojedené porce a tiše pod stolem šustili bankovkama, aby zjistili, kolik jich to nekřesťanské hicání bude stát. Tušili v kešeni řádný průvan a nemýlili se. Předem jim to totiž nebylo známo, ale vybrali jednu z nově otevřených  a řádně cenově nadopovaných místních hospod:-).

Jsem charakter, takže s jedním pivem a točenou kofolou jsem penzistovi a oslavencům velkou útratu neudělala;-). V knajpě se brzo udělal nedýchatelný vzduch, na mě šly mdloby, tak jsem se rychtovala domů. Do noty mi kápla Jana s návrhem vyfičky na kole. V sedm hodin jsem byla s promazanýma kolama, seřízenýma brzdama v bodě A, kde jsme se měly sjet.

Sms...sorry, nestiham, vysvetlim. Bylo to strasne dulezite! Dojed ke mne, plis!

...kuwa, seres me...

Jestli Jana jednou přijde včas, na tu trachtaci bouchnu šáňo...

Na projížďku jsme se slavnostně vyrychtovaly v půl osmé. Stála jsem před jejím barákem jak pichlé kolo a ona se oháněla omluvama, ve kterých hrál hlavní roli krásný hoch. To ovšem nelze nechápat;-). Vyjely jsme za město na kolibu, daly si tam pivo a nohy na stůl, kecalo se výborně a najednou koukám, že je venku skoro tma! Naskočily jsme na bajky a vyrazily nejkratší cestou domů. Kromě postupující noci nám do karet zahrálo, že šeroslepá, takže na pomezí dne a noci vidím velmi bídně, ani jedna nemáme na bajku světlo a eště k tomu se solidně ochladilo. Myslím, že mi i mírně drkotaly zuby:-). Pičurek, co vylétly s prvním nočním ptákem a při rychlé jízdě se cpaly do očí a do pusy, byly všude mraky. Vypozorovala jsem zajímavou událost. Na konci června mi skoro zmrzly ruky, jak jsem se v rychlé jízdě tmou křečovitě držela řídítek, tak budu mít dobrý základ na regma. Taky jsem se velmi, ale velmi nepříjemně nabodla na řídítka, když jsem čekala na Janu, až mě dojede. Až na tyto drobné nezdary a také několik kolizí během cesty výprava solidní nejistoty dobro došla;-).

Doba jsem spočinula v mrtvolné poloze na fotelce a složila překřížené ruce na hruďi. Z klidného rozjímání mě vyrušil telefon; volal Radim, aby mi sdělil smutnou novinku, že už večer nedonde, což jsem samozřejmě tušila, takže to pro mě zas taková novinka nebyla. Ovšem došlo ještě na smutnější příběh. Že prý ztratil gumáky na ryby! Nejpravděpodobnější varianta byla, že asi jak je zul u auta, hned nasedl a vyfičel. Gumáky patrně zůstaly někde na břehu řeky v trávě ostřici. No to mi poser nohy;-).

A takhle pěkně začínají prázdniny.

Tak si je užijte!

JSEM ČLOVĚK ZALOŽENÝ VESKRZE SKROMNĚ;-)

Jednak na velké hýření nemám prostředky, druhak si hraju na Spořínka, páč v kartách mi vyšlo, že budu investovat do bydlení a doba investování se blíží mílovými kroky.

Nikdy jsem kupříkladu nevlastnila auto, i když se služebním jsem lítala jak šlak;-). Plazmové televize a jiné technické výdobytky mě neoslovují, proto mám doma deset let starý panasonic. Stejně na bednu skoro vůbec nekoukám. Mobil mám střední třídy střední ceny. Jednu věc však vlastním docela kvalitní, a to je můj komp. Bohužel, k němu se v poslední době dostanu velmi zřídka, páč je téměř nonstop okupován mladým chemikem. Má absence je znát už i na blogu, což mě mrzí, ale co... začala jsem aspoň sportovat, prý tím zabiju minimálně cholesterol, říkali v televizi. Snad ne sebe.... ;-).

Když jsem byla ještě méně majetná, než teď, brousila jsem po zastavárnách a narazila v jedné z nich na zánovní foťák, Conicu. Stál pár šupů, tak jsem si ho koupila. Byla jsem s ním navýsost spokojená, akorát mi časem začalo vadit to věčné vyměňování filmů, taky když jsem chtěla dát fotky na net, tak to chtělo naskenovat a taky se občas vyvolaly takové fotky, které hned letěly do konťasu... takže suma sumárum při zamýšlených úsprách to byly nakonec vyhozené prachy.

Před třema rokama jsem dostala svůj první digitál. Na narozeniny. Jak hrdě jsem si ho nesla domů a představovala si, jak budu všechno kolem sebe dokumentovat, jak se budu kochat přírodou s aparátem v ruce! Radost mi vydržela akorát do té doby, než se ukázalo, že digitál vyfotí s bídou tři fotky a pak hned chcípne. Nouze naučila i Dalibora housti, proč bych nemohla rozchodit nefungující digitál? Přemítala jsem. Třeba je to jen nějaká drobnůstka a najednou to bude šlapat jak hodinky!

Nešlapalo...

Při podrobnějším zkoumání se neobjevila žádná zjevná vada. Baterky byly dobité, karta sice bídná, ale dvacet fotek by zvládnout měla. Dál do střev aparátu jsem si netroufla. Díval se na něj i kámoš, co tomu docela rozumí a prý to nemá smysl opravovat... že je to výběhový typ! Lepší je prý koupit nový... Přesto jsem se nechtěla stříbrného krasavce vzdát, tak jsem od dárce nenápadně sondovala, kde ho koupil. A dostali jsme se k jádru pudla, páč vyšlo najevo, že foťák někde dostal jako reklamní dar, tudíž bez záručáku a tudíž nereklamovatelná věc. A do prdele... takže coby danajský dar už tři doky leží na dně šufla...

Ale nastávají možná lepší časy. Přátelé, dneska jsem si koupila nový foťák.

A možná, že tu konečně uvidíte i nějaké fotky;-).

JAK SE PŘIVOLÁVÁ ŠTĚSTÍ

Tak v pátek se nakonec jezdilo. A jezdilo se i v sobotu a v neděli. To jsem ovšem zůstala jak kůl v plotě, takže jsem vyrazila za sportem sama.

Radim měl sraz po nevím kolika letech z gymplu, Jana měla na zahradě soukromou párty s lahví vína, což mě v daném okamžiku nebralo, Chemik je zapřísáhlý odpůrce jakékoliv tělesné aktivity, Špagátka je v šestém měsíci a tvrdne jí břicho. Psotce z bruslí vypadly dvě kolca, což je pro brusle věc zásadní;-). A já jsem neměla náladu zůstávat v pěkném dni doma. Tak jsem si vzala batoh, do ruky brusle a vyrazila jsem na cyklostezku.

Ještě před ní se vine málo frekventovaná silnice. Dlouhá. Nechtělo se mi jít tak daleko pěšky i napadlo mě zkrátit si čas a nasadit brusle už na té silnici. Nasadila jsem je a bohatýrsky se rozjela. Početná snědá parta s dvoukolákama na mě povykovala a pak se ďábelsky smála, když mi jedna brusle vjela do výmolu a já se na poslední chvíli zachránila před neestetickým pádem figurou zvanou větrolam. Nekvalitní asfalt mě do podobné figury házel častěji a já jsem se radši přesunula na chodník. Po houpacím mostě jsem překlopýtala a pak už tu byla kýžená cyklostezka. Cosi jsem tušila o prudkém sjezdu pod most, kde ten most se nachází velmi nízko nad hlavou, taky je tam proto červený nápis: pozor, cyklisto, snížený podjezd! Na bruslaře se jaxi zapomnělo... blížila jsem se ke kritickému místu odhadem přeměřila výšku, stupeň sklonu, moji rychlost a řekla si, že radši to někudy objedu. Nebo shodím brusle a obejdu to. Jenže nejdřív to chtělo zastavit. To ti lidi, co tam venčili psíky, nepochopili, a svými a psími těly mi ucpali nájezd do vedlejší cesty, kam jsem měla namířeno a nehodlali z tama uhnout.. tak jsem jela rovně, na zámecké dlažbě se brzdilo blbě, takže jsem s heknutím skončila až na trávě a najela přímo do toho, co tam vytvořili ti čokli...

Když jsem ale na seděla na mezi a slámou čistila ty kolca, tak mě na tom čerstvém povětří přešel vztek, uchechtávala jsem se a napadlo mě, kdy asi přijde to štěstíčko?

Páč ho bude určitě strašně moc!