SLÁVA, NAZDAR, SOBOTA! BLÁZEN, KDO SE NEMOTÁ!!

Tak jsme dožili sobotěnky, po delší době luxusním počasím vybavené.

Ráno raníčko panna vstala, čoklovou pod paží vzala a šla s ní k řece na procházku. V půl osmé ráno jsem se zamilovala do dnešního dne! Slunko nízko svítilo, kolem se houfovaly mraky s růžovým lemem, odněkud se přihnal silný, ale teploučký vítr... a řeka lítě tekla a nesla na svých perutích houfy divokých kachen, které se začaly houfovat, jakoby chtěly odletět do teplých krajin...

A ten vítr cuchal vlasy a nádherně voněl... překrásné ráno!

A protože po krásném ránu přišel i krásný den, chystám se k Janince na zahradní párty. Možná tam bude i nastávající peruánka Sarah, než se nám dokonale odstěhuje kamsi mezi Inky, a pár známých osobností, které si grilování nenechají nikdy ujít. Aby mohlo být naplněno heslo: za každý dobrý skutek, spravedlivá odplata, bude nám patrně přidělena na zahrádce nějaká drobnější, nenáročná manuální práce. Za ni si zasloužíme grilované stejky a jiné lahodné masíčko.

Já jsem však klidná. Je mi jasné, že na zahrádce se nepředřu. Jednak hlad nemám, ale hlavně: naposledy jsem byla na zahradní párty zaúkolována, abych posekla skrovný trávníček před chatou - SRPEM!! Tento nástroj znám pouze z rudé vlajky, coby přítele důvěrněji známého kladiva:-). Srpem jsem nikdy nesekla nic, čili používat ho neumím a navíc onen srp naposledy viděl brousek asi za Kuvajtu napadení:-). Před problém y se však nezastavuju a bojuju. I vzala jsem si mazaně z kůlny zahradnické nůžky a jala se trávník stříhat zahradníma nůžkama:-). O to, o to nic! Jenže jsem v pracovním zápalu Janince ustřihla i šest vzácných zahradních kosatců, na kterých si mimořádně zakládala!:-).

Od té doby jde na mě Janinka od lesa. Mám za úkol maximálně tak umýt nádobí. A tak budu sedět na krásné zahradní lavičce u krásného zahradního stolu, nebo se budu houpat na zahradní houpačce a budu odpočívat!

A protože je ta sobota a následné motání je tudíž dovoleno, k tomu lenošení si dám červené vínko, co jsem si speciálně na tuto párty zakoupila:-).

Už se těším!

MÉĎO, ZKLAMALS...

Ve středu mě poctil svou návštěvou sexydancer Péťa, tak jsme do pozdních hodin koukali na filmy a cpali se laskominama, spát jsem šla snad kolem jedné a když člověk vstává v šest, tak žádná velká spánková hitparáda:-(.

Pořádné kafe hned po ránu mě spravilo. Ještě jsem potřebovala nějaký čas na rekonvalescenci. Tak půl hodky, hodku..:-).Jenže v práci mi zase přidali... Nikoliv však peněz, ale zase jen povinností. Haldy papírů, telefon, vytrvale zvonící s frekvencí co 5 minut, zástupy lidí, kteří potřebovali něco zařídit zrovna v den, kdy jsem v kanclu sama a samozřejmě nezbytný chlap s klackem, kterému se u nás velmi zalíbilo a denně nás navštěvuje. Kvůli tomu všemu jsem neměla čas ani na ten zákonný půlhodinový oddech, natož na jídlo. Když mám hlad, jsem jak vlk. Ne, nevyju na bílý měsíc, ale zato na každého vrčím. Abych tomu předešla, zabarikádovala jsem se v kanclu a vyvěsila telefon. Štkala jsem nad svým osudem u ledničky, kde jsem hledala alespoň kousek něčeho poživatelného. Leč marně. Kolegyně v důchodovém věku, co si u nás v kanclu svého času vystavovala vlajky s nápisama "15. sjezd KSČ" a plakety s portrétem Lenina (ač své politické sklony neprojevuje, ale znám ji jen šest let, tak kdo ví, jak to s ní bylo:-), patrně ctí heslo "co je staré, je dobré" i v jiných oblastech. Páč kromě kelímku s vyschlou horčicí, půlky čehosi, co vzdáleně připomínalo mumifikovaný citrón a jogurtem s datem spotřeby 15. 12. 2006 se v ledničce nic nenacházelo.

S úderem páté jsem se vypotácela z kolbenky. Pádila jsem domů, hnána vidinou plné ledničky a těšící se, že se konečně pořádně nacpu. Rozrazím dveře do kvartýru - u nás Jana s Ejmy! Sedí u stolu a hodujou! Moje salámy! Moje sýry! Moje rohlíky! Zmizlo všechno... i ty slané brambůrky. Dejv je dobrý hostitel. Uvařil čaj a nabídl skrovné pohoštění. Akorát na mě se teda jaxi zapomnělo...

No nic. Co tě nezabije, to tě posílí, řekla jsem si a uvařila si hnusou polívku ze sáčku. A s odloženýma ženama jsme se rozhodly, že dnes bude kulturní zážitek. Pudeme do kina. Hraje se Medvídek. Onehdá jsem se na to chystala do Zlína, z toho sešlo, tak tentokrát mi neproklouzneš mezi prsty, mišánku:-).

Natěšená jsem vyrazila do kina. Bylo způlky plné, na to, že film byl tak proklamovaný, jsem čekala vyšší návštěvnost. No jo, osm pětek je osm pětek, řekla jsem si. Za divko se v půjčovně dá půlka a kouká celá famílie. Tak oni si počkají, však on, méďa, neuteče:-).

Film nestál za mnoho. Lépe řečeno, nestál za nic. Mám ráda Macháčka, Vilhelmovou, Trojana... ale v tomhle díle mě nepřesvědčil nikdo o ničem. Nebýt pár skvělých hlášek, bylo by fakt lepší pustit si v klidu domova Anděla na dovolené. To je aspoň záruka dobré zábavy.

Méďo, zklamals. Pro mě jsi klidně moh zůstat v nějakém hvozdu a necpat se do kina:-(.

BTW: Určitě mě tady někdo setře, že to byl kultovní snímek. Takže vám, komu se to líbilo, se předem omlouvám. Ale pro mě Hřebejk už ničím dalším nepřekonal Pelíšky...

HLEDAČ ZDRAVÍ

Než nám nastane nový rok a s ním přijdou platby u lékařů, rozhodla jsem se propátrat temné hlubiny svého těla i duše a uvést se do maximálně příznivého zdravotního stavu.

Dneska jsem se dokopala navštívit oční doktorku, páč mám pocit, že v poslední době už moje oči nejsou, co bývaly. Před asi deseti rokama jsem absolvovala laserovou operaci obou očí, což sice byl zážitek, který bych jen nerada znovu absolvovala, ale zase mi tím odpadla hromada dioptrií. Pár roků byl klid a teď se mi to nějak začalo vracet:-(. Jsem si myslela, že ta mlha, co je občas nikoliv za mnou, ale přede mnou, je z unavených očí, ale vyskytla se mrška nezdolná jedna dioptrie:-(.

Tak to doktorka zodpovědně koumala a ještě mi něčím rozkapala oči, což způsobilo, že když jsem vylezla na světlo denní ozářené slunečníma paprskama, myslela jsem, že budu mít do hlavy vypálenou díru. Tápala jsem kolem krámů na hlavní štrase jak slepec bez hole a kolegyně z práce mi laškovně prozradila, že jí připomínám nějakého mimozemšťana z nevím, jakého filmu, páč skopolaminem se zcela ztratila zelená duhovka a místo ní jsem měla do hlavy hned dvě černé díry:-).

A s tím nadělením jsem absolvovala cestu ještě za jedním poznáním:

Jedna známá, trpící rakovinou, mi onehdá vyprávěla o doktorce, sídlící v nedalekém městě, která diagnostikuje a léčí lidi pomocí nějakého přístroje a má prý v této praxi nebývalé úspěchy a lidi se k ní jenom hrnou. Pravda, není to zadáčo:-(. Tak páč mám nějaké vleklé problémy (prý od nervů, jak tvrdí moje obvoďačka), rozhodla jsem se proinvestovat pár šestek a dát se všanc této paní doktorce.

Musím říct, že první dojem nebyl nikterak valný. Připomínala mi těch pár šarlatánů, které jsem už ve svém životě obešla, ale pak začala bez toho, aniž by o mě cosi věděla, testovat a já se divila, jak přesně ví, co mě trápí. A pak  začala hledat příčiny a pár jich našla, byly, mršky různě skryté po těle a prý tam tropily neplechu. Následovalo první léčení po diagnostice neduhů. Nutno přiznat, že jsem necítila vůbec nic, probíhalo to v leže na fotelce a mě se tam podařilo třikrát během půlhodiny lehce zabrat:-).

Nakonec byla paní doktorka docela milá. Vyfasovala jsem návdavkem nějaké kapky a enzymy, kterých prý mám nedostatek, zacálovala jsem nějaké ty šestky a teďka budu čekat na rezult:-).  

Zatím se mi chce maximálně tak spát:-).  

BEZ ČTYŘ ROKŮ STOVKA

Jsme včera vyrazili s family dostavníkem do Orlové k tetouškovi. Oslavovala devadesáté šesté narozeniny.

Jak známo, většinou chodím ve free hadrech, ale na tuto zvláštní příležitost jsem se oblékla jak na veselku. Sukénka, halenka, vyčesané vlasy s čelenkou jak ze šedesátých let, lodičky, kabelečka.. osazenstvo dostavníku na mě zíralo vskutku překvapeně. Takhle mě málokdo zná.

Odžínované ségry se vzadu pochechtávaly, když jsem se v punčochách snažila narvat na místo za řidičem. Švagr má něco přes dva metry a tomu odpovídá potřebný prostor. Inu, nohy jsem poskládala pod sebe. Taklenc se rozhlížím a vidím, vedle mě semeniště třísek! Švagr vozil nějaké fošny a jaxi neměl čas to tam vyluxovat. Nadzvedla jsem se ze sedadla.. pode mnou to nevypadalo jinak. Rezignovaně jsem se do třísek uvelebila. Takže když jsme dorazili do Orlové, můj zadek vypadal, jako bych si sedla na ježka a navíc jsem měla v obou nohách mravence:-), takže jsem se z auta vypotácela téměř po čtyřech:-).

Nakvartýrovali jsme se k tetouškovi.

Zase ten smutek zašlých dnů a života, co tak rychle utíká... Mě, ač tam jezdím často, teta nepoznala vůbec a náš otec byl nazván manželem jedné ségry...

Po gratulacích jsme začali debatovat. Teta pro změnu oslovovala otce jako svého bratra Emila...

Ale pak se rozjasnilo a teta poznala i mě (moje chyba, že až tak pozdě, páč mě zná jenom v kšiltovce a s copem), našeho otce (což je její synovec) a dokonce si prohlídla pár fotek, co přivezla ségra. Zírala jsem na otce, jak roztál, většinou se doma chová jak zmrzlý luciper a tady se asi vrátil do svých dětských let. Vzpomínali s tetou na to, co je dávno pryč, mluvili "po jejich" a věchýtek teta se smála, až jsem se bála, že spadne ze židle...

A mě vždycky napadlo: kolikrát tam ještě pojedu, než to bude NAPOSLED? Kdy se ztratí ten poslední člověk, ve kterém je skryté celé moje dětství, které bylo jen TAM a pak nás z něho vyrvali a už to nikdy nebylo stejné...

Napadlo někdy někoho, že tak prostá věc, jako je přestěhování se v dětském věku na místo, kde nechcete být, může mít v nějakém ohledu drtivý dopad na dětskou duši? Já nad tím nikdy příliš nepřemýšlela, ale myslím, že dneska už tomu trochu rozumím...

ORIGINELNÍ PUGÉT

Měla jsem jet dnes k Silvě na nějakou dámskou jízdu, leč dámské jízdy mě v poslední době přestaly bavit a až na výjimky dávám přednost ryze kamarádské zábavě.

Už na mě šly chmury, že dnes rozšířím řady většiny obyvatel panelových domů a setrvám doma na fotelce s čoklovou, s odevzdaným výrazem ve tváři a špuntama v uších, abych neslyšela japonské odrhovačky, které si pořád pouští Dejv na kompu.

Jenže: znenadání jsem obdržela šifrovaný vzkaz, že dneska večer proběhne dobíjecí večer v neznámé nálevně, kam se musím bezpodmínečně dostavit, neb omluvou je mi pouze vlastní smrt. A to zas já můžu. Páč ranní slabost organismu, která způsobila neschopnost doštrachat se na své pracoviště, vzala zasvé s odbíjením poledne na kostelní věži a s následným běháním po květinářstích s Hanysem.

Ten sháněl žluté růže. Paní v třetím krámě mu udělala radost a někde zpod pultu jich vytáhla celý pugét. Hanys neskromně požadoval ampulku s výživou, aby kytky nelekly, než dojde k jejich předání obdarovávané osůbce. Paní také skromností nešetřila a vytáhla ampule, které, když se na stonky růží natáhly, silně připomínaly kravské vemeno o třech strucích:-).

Vypadalo to impozantně, jeden by se divil, jak na těch poupátkách vypučely vemínka! Tak Hanys, doufám, žes je z těch stvolů předtím stáhnul!:-).

FRAJER S KLACKEM

Včera takhle jdu po chodbě vzdělávací instituce, a najednou se mi v zorném poli kdosi objevil.

Nejprve jsem si myslela, že možná blbě vidím, a taky, že jo, jenže tenhle obraz byl skutečný. Asi pět metrů přede mnou stál na chodbě chlap! Solidně zamazaný, odrbaný, na nohách nějaké okopané škorně, na hlavě dredy jak tisícročná fčela a fousy jak rumcajz (akorát měl ten tělesný porost nějaký do měděna). Zkoumal vývěsní tabuli. A v ruce třímal půlmetorý klacek! Teda... jako kus dřeva, vypadalo to jak trám. Hbitě jsEm uskočila za závěs, který je v chodbě mazaně nainstalován.

Chlap pomalu otočil hlavu. Změřil si mě zlým pohledem a já, kryta závěsem, jsem na něj vykoukla a ptám se:

"Potřebujete něco, pane? Hledáte někoho?"

Chlap roztál a nakročil s trámem ke mě.

"Děkuji vám, slečno, nic nepotřebuji. Jen se zde dívám", pronestl nečekaně kultivovaným hlasem, "jen jsem si byl ulevit", zašeptal.

Šly na mě mdloby. Ještě jednou jsem se na něj mrkla. Použil WC! Kdoví, co tam napáchal!

"Teda, své duši", upřesnil šeptem:-).

No, jen aby...

"Jsem šťasten, že tu mohu být, a jen se tak dívat," prohlásil a zamával klackem.

Škoda, že nemůžu říct totéž i já, pomyslela jsem si.

"Aha, no.., tak jo", zakoktala jsem a zalezla do kanclu.

Za chvíli šla kolegyně a získala zcela stejnou zkušenost.Líčila katastrofické scénáře. Přišel nás zmasakrovat! Veme nás tím klackem po hlavě! Okrade nás! Pryč s ním!

Jenže co s ozbrojeným rumcajzem? Co když fakt někomu ublíží? Nevypadal důvěryhodně a normálně už vůbec ne. Huhlal si něco do těch rezavých fousů a blýskal zlýma očima. A na co, sakra, má to poleno??

Po chodbě se začali trousit studenti. Teda, spíš studentky. A nikde žádný chlap, co by nám vytrh příslovečný trn z paty. Tak co myslíte, kdo to asi šel vyřešit?

Sice jsem neměla marteny ani ohrnuté kalhoty, ale vzala jsem svazek klíčů, jak jsem to viděla kdesi ve filmu, zaujala jsem bojovnou figuru a šla chlapa vykázat.

"Pane? Je mi líto, ale tady nemůžete být. Jste ve škole, tady nemáte co dělat", obezřetně jsem se k chlapovi přibližovala a on náhle posmutněl.

Ruka s klackem mu poklesla a klacek vypadl.

"Nu tak dobrá," zašeptal, otočil se a odcházel špalírek krásných holek.

"Pane!"

"Nu, co ještě?", otočil se a oči už vůbec neměl zlé, spíš smutné.

Podávala jsem mu jeho kus trámu.

"Vaše polínko".

ŠATY DĚLAJ ČLOVĚKA

Učinila jsem dneska jedno zásadní poznání. A to, jak moc záleží na tom, co má člověk na sobě aktuálně navlečeného.

Ne, že by na tom záleželo zrovna mě. Takže jsem dneska poránu vyrazila do kolbenky v červených martenách, vykasaných kalhotách, černé bundě, šiltovce a s batohem. Hezky se mi kráčelo městem, které jsem viděla docela neostře díky jedné dioptrii a slunečním brýlím. Lidi se po mě ohlíželi, ale mě to bylo úplně jedno. Bylo mi prostě krásně.

A pak jsem vstoupila do drogérie Schlecker. Před ní seděly na lavičce nějaké podezřelé existence, z nichž jeden ke mě neomylně zamířil, páč nabyl jistoty, že ve mě potkal svého člověka. Skomíravým hlasem ale zato s pevnou nataženou rukou vznesl požadavek na 4 ibrišní koruny. Nabídla jsem mu stravenku. Rázem bylo po jistotě. Nad stravenkou ohrnul nos, tak jsem ji sbalila a odkráčela do toho krámu.

Službu zvanou bezpečnostní držel muž v důchodovém věku, navlečený do tesilových kalhot a košile z podobného materiálu a od chvíle, co jsem vstoupila do krámu, ze mě nespustil oko. Ostřížím zrakem sledoval každý můj pohyb a nenápadně (což byl však jen jeho dojem) se za mnou neustále plížil. Byl furt dva kroky za mnou. Natahoval krk, jestli náhodou do kapsy nestrkám zubní pastu za tři pětky, nebo zubní kartáček za dvacku. U dekorativní kosmetiky zpozorněl. Tady už šlo o víc. Zajímala jsem se totiž o mejkap za nějakých šest stovek. A taky jsem si ho dala do nákupního vozíku. Bachař zaujal výstražné postavení pouhý krok za mnou. Jednu dobu jsem měla fakt chuť mu udělat radost a něco čórnout, ať má strejda zadostiučinění, ale pak jsem si to rozmyslela, páč mi není zapotřebí dělat lidem radost na úkor vlastní ostudy:-).

Fronta před pokladnou se nešťastně kroutila a já si stoupla trošku bokem, tak nějak směrem k východu, že by si jeden fakt moh myslet, že čekám jen na vhodnou příležitost sebrat kramle i s pokupkami.

Chlap přiskočil, chytl můj vozík a smýknul s ním směrem na konec fronty.

"No co to děláte?" jsem se na něj výhrůžně podívala, ale v duchu jsem se musela chechtat.

"Tady budeš!" sdělil mi chlap s jízlivým šklebem.

"No, ale já už jsem byla skoro na řadě!", ohradila jsem se.

"Však vy mladí máte času dost," zasípal strážce pořádku, "ale kdoví, jestli máte na takové nákupy!" pronesl výhrůžně.

Chlap měl štěstí, že mě vychytal v dobrém rozmaru. To už jsem se smála přímo hurónsky.

"Pane, já mám času určitě míň, jak vy, nevím, jak jste na tom s penězma, ale s těma já problém momentálně nemám a na tyhle nákupy určitě mám," s úsměvem jsem mu před vyjeveným obličejem zamávala peněženkou, kde jsem měla náhodou několik tácků.

Neomlouval se. Asi měl pocit, že neměl za co. Odpouštím mu. Dělal jen svou práci. Ale blbě, nutno podotknout. Fialová kráva Milka mezi stračenama je proti němu břídil:-).

A příště, vážený, se dívejte radši na to, kdo se před váma skovává za sloup a ne na toho, kdo se před váma schválně producíruje, byť v hadrech, které na vás dělají špatný dojem:-).

Čágo.