KAŠTAN

Byla jsem domluvená s Hanou, že skáknem na kafe do kavárničky.

 

Tak jsem vyrazila směr kavárna... a před kavárnou kdopak to nestojí: Kaštan!

 

Kaštan je týpek. Oťas. Vlastník skvělého jména a ještě skvělejšího zjevu. Jana se s ním asi před půl rokem seznámila na inzerát, dala si s ním spicha někde v luxusní restauraci a pak volala mi úpěnlivým hlasem z toalety, ať ji přijdu z jeho společnosti vysvobodit, že ho nechce nějak urazit, ale fakt se s ním necítí dobře a že se za něj stydí, páč všichni na ně koukají a uchechtávají se.

 

Kaštan. Hlavička jak z prdu kulička s pozůstatky vlásků, střižených na pár cenťáků, co se na té hlavičce tyčily jak bodlinky na kaštanu;-)  Tehdy jsem tam nešla, páč jsem měla jiné věci k řešení, milejší a příjemnější, než tahat někoho z bryndy (a to ani brynda nebyla, normálně bych se s ním rozloučila a goodbye) ale později jsem zjistila, že tento exemplář je mi dobře známý z doby cca před 10 lety, kdy o mě stál asi tím způsobem, že za mnou šel celou cestu domů, jindy mě zase pronásledoval ve svém voze značky micibuši, tehdy ještě nebyl za kaštana, tak jsem ve své mladické nerozvážnosti jeho vábení podlehla a absolvovala s ním jednu večeři. Musím přiznat, že už tehdy to byla trápenka, ale jelikož jsme vyjeli z rodného města o pár měst dál, nebylo kam utéct, tak jsem musela zatnout zuby a vydržet... cestou zpátky mu se zaduněním upadly dveře u micáka a já je musela celou cestu držet, abychom vůbec dojeli domů...  já poděkovala za véču a transport a adieu! Už jsem ho nikdy nechtěla potkat...

 

Leč co čert nechtěl, občas se tu vyskytne... a i po těch letech mě poznává. Já jeho ne. Dělám slepou a hluchou. Včera, jak mě zmerčil, zamířil neomylně mým směrem a prý: čau! Ani jsem se neohlédla a pádila jsem dál. Po pěti minutách se ohlídnu.. a on za mnou! Tak jsem zaparkovala u trafiky, kupovala si cigára a on se zas přitočil a prý čau! Tak to už jsem si ho změřila ledovým pohledem, a zase se hnala pryč. Běžím do kavárny, sednu ke kámošce, zapálím, vtom se rozletí dveře a v nich kaštan! Uzřel, že tam nejsem sama, stáhl ksicht do slepičí prdele a opustil lokál...

 

ale stejně číhal za bukem, až pudu domů... a to změnil taktiku a už byl slušný a prý: „Dobrý den! Jsme se neviděli aspoň osm let, viďte?" Tak za tu slušnost jsem se na něj usmála a řekla: „Milý pane, krom toho, že mě tady naháníte půl dne přes půl města, jsme se my dva zcela jistě neviděli nikdy! A doufám, že to tak i zůstane!"

CO SE V LEDNU VYKLUBALO VE FAMÍLII

Už jsem to slyšela z více stran. Prý začátek tohohle roku byl kultovně nastartovaný, každý si pochvaloval ty grády, perfektní dařilku… a teďka nám končí leden a lidi houfně mění názory… ta sedmička v letopočtu asi neznamená jen změny k lepšímu…

 

Včera bylo u našich slzavé údolí. Mamina promáčela aspoň patnáct kapesníků... Ona totiž ségra minulý týden sbalila kufry a po několikátém planém vyhrožování sbalila potomstvo a společně se odebrali k našim do rodného domku. Ségra přijela odraná jak od Lipan s urvaným šrákem na tašce, který nevydržel tahanici s jejím manželem, opět změněným v pana Slívu, děcka ze všeho vyplašené a co teď dál… pobyli u našich tři dny, proběhlo několik nočních bojových porad, desítka telefonátů od starého, které ségra hned pokládala, páč mu jako etylikovi nebylo slovo rozumět... ale ségra ho nakonec stejně ještě vzala na milost… prý poslední výstraha. Nebije ji, tak prý nic nehrozí. Akorát teda, že neví, co placama dělá. Tak aby se nedivila... Takže jsou zpátky u něj doma. A mamina, ta situaci vidí černě a kudy chodí, tudy brečí…(táta je odrodilec, nesdílí všeobecný smutek, zato se vzteká a pro změnu děsně nadává). Bláhově si myslela, že aspoň jednomu potomkovi život vyjde hezky nalinkovaně a spořádaně… a teď vidí, že je to všechno v háji… život se s nikým nemazlí. No nic, jsou horší věci na světě, když se rozvádí každé druhé manželství... tak jenom zapadnou do statistiky. Já už ve statistice jsem a druhá ségra se pro jistotu ještě nevdala, i když už povila dva potomky…

 

Ještěže naši mají dva psy.-) Pes není ludra, je to přítel člověka a málokdy zklame. Alespoň teda svého pána...

JEDNA PROSTÁ PÍSEŇ - FROM CHINASKI

Někdy takhle, když nepřichází žádný nápad a den není zrovna těhotný zážitkama, povečerech brouzdám éterem a hledám něco, co by mohlo vystihnout moje pocity... když moje hlava už nic nebere a není s to něco kloudného vyplodit...   není to kradení nápadů, je to jen potěšení z toho, že někdy už někdo ty stejné pocity, co mám zrovna teď já, měl...

 

Tak dneska mi zazpívali Chinaski jednu Prostou píseň...

Zaslech jsem prastarou píseň
Letitý epitaf
Hvězdy, když upřou ti přízeň
Zhasni je a pošli spát

Nech věci jít
Ať si jdou svou cestou
Nech věci být
Tak jak jsou

Jak starý přísloví praví
Všechno má svůj čas
Hlavně, že jsme celkem zdraví
Všechno ostatní jde kolem nás

Život je záhada - tak trochu překvapení
Za pětku estráda - hahaha představení
Nemrač se miláčku, vždyť svět je báječný
Místo k narození

Zpívám si svou prostou píseň
Píseň prostou špatných zpráv
Pokory pln a s osudem smířen
Sice malátný, ale živ a zdráv

Nech věci být
Tak jak jsou
Do města vrátí se klid a mír
Potichou ozvěnou

Život je záhada - nečekám rozuzlení
Ten kdo neochutnal - nikdy neocení
Nemrač se miláčku, vždyť svět je báječný
Místo k narození

Až k tobě přijdu zase s nějakým nesmyslem
Nasaď si velkou helmu s děsně tlustým plexisklem
Řekni mi: miláčku, vždyť svět je báječný
Místo k narození

Dokud můžeš volně dejchej...

 

ZASE PO ČASE VÝLETNÍKEM

První můj počin po návratu z výletu byl, že jsem si uvařila čaj se slivovicí. Dobrého dneska málo nestačí, takže teď už do sebe liju druhý. Dneska jsem počasí na cestování nevychytala.... Napsat, že jsem zmrzlá jak sobolí hovno, nebudu lhát;-)

 

Hned ráno jsem si trochu přispala a když jsem sprintem dobíhala vlak, tak jsem někde v závěji ztratila jednu rukavici. Že to byla velká chyba, jsem zjistila až na zpáteční cestě, kdy začalo nelidsky sněžit, k tomu vichřice a jedna ruka, ta, co na ni rukavice nezbyla, si hezky dlouho nezatleská, páč se tváří jako omrzlá a zatím odmítá spolupracovat. Tak teď tu datluju dvěma prstama jedné ruky...

 

Jinak bylo u tety fajn. Rozdělili jsme se o oběd, vypili kafíčko a snědli jablečný štrúdl a já jsem s obavami pokukovala z okna, páč tam během hodiny napadlo snad deset čísel sněhu... v rádiu hlásili, že doprava na cestách nejistá, přesto jsem do toho nejistého počasí vyrazila. Ještě jsem měla sraz s Pavlou, kámoškou, tak jsme zaparkovaly v bistru místního kina Vesmír, tam si dali na setkání dvě decky vína, co se tvářilo jako krabicové, jenže co vybrat z piva, piva, piva, rumu a pana hajného;-).

 

Cestou na autobus už jsem chytala po chodníku kutálející se pokrývku hlavy, kterou mi jakýmsi zázrakem vichřice sňala a pak už jsem nevěděla, zda držet kulicha, šál nebo bundu pod pasem, páč vichr dul všemi směry a ač jsem se ráno teple oblékla, na ten vídrholec to chtělo jinou výstroj;-).

 

Jinak, cestování kombinovanou dopravou, myšleno autobus a vlak, je v našich krajích taky luxus.  Autobusák si s pohvizdováním přijel o osm minut pozdějc, jako žádná křeč, akorát půlka z nás už nebyla při nástupu do dopravního prostředku schopna udat cílovou stanici... tak jak v nějakým tom vtipu: máte zmrzlé držky?? Tak to teda jsme měli... sotva jsem trochu rozmrzla během cesty do Bohumína, kdy jsem se navíc tajně živila pro posílení těla na zadním sedadle tortilama se salsou, co jsem zakoupila cestou na dnešní večer, tak v Bohumíně se vyrýsovala další hodina čekání, tentokrát na dopravní prostředek, co Časem Snad Dojede (ČSD).... Než dojel, chtěla jsem se ohřát ve vestibulu nádraží a taky složit na chvíli prokřehlé kosti... leč, chyba lávky. Na plakátu stálo: Vážení klienti Českých drah! Protože se do těchto prostor uchylovali bezdomovci, byly odstraněny lavičky... věříme, že to pochopíte a děkujeme, že s náma jezdíte;-). Taky děkujeme! Akorát teda, že krom laviček asi odstranili i ústřední topení, páč venku bylo jen o pár stupňů míň, než v tom vestibulu...

 

Přísahám, že dlouho, ale fakt dlouho nikam nepojedu...

VOLONTÉŘI NA SNĚHOVÝCH PLÁNÍCH

Nazdarek, tak na bezky, jo, bez lex, bez! Reknete to doma, MAME ZLATO! Hehe, mas sponovky? Nezapomen na aerodynamicky tvar kapky;-).

 

Tak tuhle povzbudivou sms jsem dostala od PanTéra, když jsem mu neprozřetelně prozradila, že dneska vyrážím (na chvilku) potrénovat běžky. Ibrišní, co nám leží v práci ve sklepě a hledal se dobrovolník pro jejich test kvality. Zda tedy ještě něco ujezdí, či už jsou zteřelé a zralé tak do kontejnéru. Přihlásila jsem se, i když jsem nikdy na běžkách nestála. Čerstvá sněhová pokrývka slibovala malou návštěvnost v terénu, sportovci si ještě nestihli vybavit dovolenou, takže nebylo moc šancí, že by mě někdo uzřel v potupných polohách, se kterými se dalo počítat. Boty na běžky se tam nějaké povalovaly, šponovky byly taky k dispozici. Poměrně luxusní zachovalý kousek. Co ta kapka? To mi vrtalo hlavou, jak s kapkou se vypořádám... mít trochu větší prdel a na hlavě špičatou čepici, nasadím běžoury, zapéruju v kolenou, hlavu sklonit... a kapka jak vyšitá! Jenže jsem se musela smířit se svým kulichem a tak nemělo smysli si vycpávat zadek, takže bylo po kapce jak po žabě;-)

 

S kolegyní, co si vytýčila stejné cíle, jsme nasedli do auta a vyrazili do terénu, kde se na běžkách jezdí. Vyhodili jsme výstroj a výzbroj, nasadili běžoury, rukavice a brejle, první odpich tyček a jelo se! A fakt se jelo! Teda, doufám, že se mi to nezdálo, páč jsem přes ty lyžařské brýle nic moc neviděla. Chumelilo a ještě k tomu nevidím ouplně dobře. Ale po dvaceti minutách jsme byli na místě, které jsem nepoznávala, tak jsme se asi někam pohnuli;-). Docela, říkám - docela, mi to šlo, páč to nebylo nijak z kopce, pěkně rovinka, sice sníh mokrý, lepil, se hajzlík, na spodek lyží, ale čímsi jsme je natřeli a bylo to o poznání lepší. Ani jsem se moc nenadřela. Akorát ruce, ty budu mít jak gladiátor v aréně, nebo asi chytnu svalovou horečku, obávám se. Tato procházka, nebo projížďka i když trvala něco kolem dvaceti minut, během kterých jsme mohli konstatovat, že běžky zatím do kontíku nepudou, mě dokonale schvátila.

 

Kolegyně mě vyklopila před barákem, kde jsem po výstupu z auta zjistila, že mě bolí i nohy. A rozjíždí se to...  Je to podivné, ale byť sedím u ústředního, začínám chládnout. Jsem nějak podezřele ledová. Začíná to rukama a nohama a pokračuje to... v úvahu připadá otrava kyslíkem. Půjdu si dát preventivně čaj se slivovicí a počkám, co ten výlet bude mít za důsledky;-). To se člověk obětuje zaměstnavateli ve svém volném čase,  potí pro něj krev a potom pude do kopru... no, to by se mi teda fakt vyplatilo!

PADÁ PADÁ... A NEJEN SNÍH!

Zatoulanej pes... zatoulaná kočka

uletěnej pták... zdomácnělá myš

A kosti okousaný... mlíko vypitý

jeřabiny spadlý... a pasti nabitý 

Zatoulanej syn... zatoulaná dcera

uletěnej pán... zdomácnělá žena

Poztrácená hrdost... rozklepaný cit 

předstíraná tvrdost... uklizenej byt

...a k tomu padá sníh 

na všechny padá sníh

padá sníh já padám s ním... 

 

nevím, jak moc spadl Richard Krajčo, ale ta starší paní, co si hrála na dámu, neodhadla výši sněhové pokrývky a její klouzavost a šla dneska přede mnou do práce na těch vysokánských podpatcích, v té úžasně krátké sukni a v kožíšku, se přede mnou tak půvabně rozplácla, že bylo slyšet, jak jí praskají ne hned kosti, ale švy na té sukénce... a práskla sebou hnedle do jediné černočerné kaluže na celém chodníku. Jinak byl všude bílý sníh;-). To nemůže být náhoda! Něco někomu jistě vyvedla a prostě to měla za TO! Tak to bylo ranní osvěžení, a zážitek, kdy se dáma s vrtivou prdelí mění v dlaždiče městských chodníků - vzhledem, ale hlavně tím, co ze sebe vysypala! Sněhová královna! s černou prdelí! Jaj! Mi zrudly i uši pod kulichem;-)

 

Tak jsme se dočkali! Dneska přichvátla se zpoždění několika měsíců krásná pravá zima!

 

Pozoruju ty krásné vločky, závěje sněhu, co přes noc nečekaně napadly a pozoruju Kouličku jak se pachtí se sněžnou frézou;-) Nechtěla bych být údržbář zimních chodníků.

 

V takové chumelenici je škoda sedět za strohýma panelama a topit ústředním nebo přímotopem. Tohle by chtělo zasadit úplně do jiného prostředí: romantika horské chaty, svíčky, dobré těžké víno, krb a kožešina;-). To by dneska bylo to pravé... Jenže nejsem svým pánem, takže o nějakém odjezdu na samotu u lesa nemůže být řeč. Abych neměla roupy, dostala jsem v práci pár neodkladných úkolů s termínem do konce příštího týdne a zatím ani zdaleka nevím, jak si s nima poradím. Jen vím, že volno v nejbližších dnech zcela jistě nedostanu... prý až snad za čtrnáct dnů! No děkuju, děkuju! To bude zrovna obleva, tak že bych jako si sjela nějakou divokou vodu až to bude v horách tát!  

 

Čert vem dovolenou, z té jasně nic nebude, ale dnešní sněhová nadílka mě ale dohnala k velkému dilematu a to, zda má cenu letos kupovat ještě nové zimní boty. Páč vloni jsem si koupila dvoje, každé z nich měla tuto zimu jednou obuté... a přesto... po každé z těchto procházek jako bych vylezla z potoka. Abych to stíhala sušit vůbec! Mám doma pitomé ústřední topení, jen takovou desku, na to boty ani nepostavím... a když jsem to jednou zkoušela v troubě, tak mě vyděsil smrad, myslela jsem, že hoří barák, ale to jen chytla ta gumová podrážka svěžím plamenem... budiž mi útěchou, že prý tento sníh dlouho nevydrží, max tak týden... a kvůli týdnu nemá cenu kupovat nový boty ne? (Ještě mám schované ve sklepě jedny kvalitní komisňáky, ovšem pouze pro případ přírodních katastrof;-)

MALÁ INTELEKTUÁLNÍ OSLAVIČKA

Strategický přístup ke školním povinnostem se mi vyplatil. Dneska jsem konečně zdárně dokončila druhý semestr nudy zvané doplňkové pedagogické studium. Úspěšné zdolání všech intelektuálních úskalí volalo jak jinak, než po řádné oslavě.

 

Za sparing partnera jsem zvolila Silvu, jakožto spolubojovníka z fronty bakalářského studia. Pohostila nás husa potrefená, kde jsme krom pár sklenek vína nepohrdly dvojitou tortillas se salsou, pak se odebraly na nákupy do obchodního centra, kde jsme si střihly i časnou večeři v asijské restauraci - já gyros a jarní závitky, co si dala Silva. Teda, vypadaly dost nevábně, nevím, zda to černé byl černý hřib nebo něco horšího, blíže neidentifikovatelného...a tekl z nich olej, tak Silva je obalila do pěti ubrousků a prováděla každému závitku liposukci;-) Závěr patřil luxusní Zámecké vinárně. Majitelé jsou naši staří známí z bývalé vinárničky, kterou jsme svého času navštěvovaly místo toho, abychom seděly na přednáškách. Mívali tam skvělé víno a v čase, kdy byl, ještě lepší burčák. V Zámecké je sortiment sice trochu dražší, zato prostředí úžasné (páč je to ve sklepě, tak je tam plošina pro vozíčkáře, která se samozřejmě dá využít i pro deportaci hodně občerstvených hostů z podniku;-). Pro nás deportace nebylo třeba. Odešly jsme po svých;-) Obsluha byla taky v pohodě, po dvou sedmičkách červeného shovívavě přivírala oči nad tím, když jsem si pod stolem mocně přihýbali vody mírně perlivé, z vlastních zásob, páč v podniku taková stála něco kolem třiceti korun...a platit za vodu? Kdo to kdy viděl?

 

Takže dnešní oslavičkou moje držgrešlovské ideály, které jsem si vytýčila po koupi nového kompu, který mi poměrně hodně vyprázdnil bankovní účet, vzaly za své a já jsem po návratu domů spočítala útraty a ztráty a došla k závratné sumě 890 korun českých. Opravdu, ale opravdu nevím, za co. Pravda je, že jsem jakýsi ten groš nechala v Levné knize, kde mě zaujalo několik vskutku impozantních titulů. Karel Poláček - Muži v ofsajdu, cosi od Shakespeara, CD ze starého dobrého Zairu a staré country vypalovačky, abych mohla trénovat čtverylku pod lampou;-). Chvíli jsem váhala nad doplněním své knihovničky díly Markýza de Sade, ale pak jsem mávla rukou a hodila je do košíku. Pro rozšíření obzorů a hlavně na zpáteční cestu do autobusu dobrý paperback. Mocně se nám rozpadal sníh, tak pro případ, kdybychom někde zapadli a nemohli se dostat domů;-)

 

No a teď vařím v hrnci malé uzené žebírko jak ti moji přičmoudlí sousedi. Bude pár dní úsporných, když už jsem se tak hezky rozjela.

No jo, kdo čím zachází, tím také schází...