VÍTEJ DOMOVE!

Po dovolené, která jaxi rychle utekla, jsem se vrátila domů a taky do slavné kolbenky.

Pět minut po zabouchnutí dveří kvartýru mě ze zoufalství nad zavazadlama plnýma špinavých hader vytrhla romka, která v našem SVJ chvíli vykonávala úklidové práce, leč nespokojenost veliká s výsledky pracovních výkonů vyvolala potřebu změny a romku číslo jedna nahradila romka číslo dvě. Jednička chtěla vždycky výplatu prvního dne v měsíci a k tomu vyplnit hrst papírů pro sociálku. Teď už sice měsíc nic nevydělává, ale papíry nosí furt. Taky tu prý včera v noci mělo proběhnout docela dramatické zadržení údajného drogového dealera, leč ten nebyl doma, tak si zásahovka aspoň nesla spoustu pytlíků s bůhvíčím. Na protější pavlači prý bylo pro změnu rodeo, když v jednu hodinu odpoledne syn, krev její krve, naháněl matku s kindžálem, že ji zapíchne...syn byl mimochodem jak cep;-).

A dneska poprvé v kolbence. Ó vítej, hrdino nám z dálky! Potěšilo mě, že dostává nový kabátek, páč ji v době mé nepřítomnosti začali natírat na růžovo. Starý likusák na chvíli ožije. Jsem zvědavá na jak dlouho, páč stojí na docela zastrčeném místě, často vyhledávaném borcama se sprejama a především její zadní strana byla komplet vyzdobena lépe či hůře vyvedenýma graffiti. Na dveřích, které se spravit nedají, se ve skle rýsuje vyrytý symbol renaultu;-).

Nikterak mě nepřekvapilo, že krámy, které měla deponované v různých mistnostech kolbenky paní, která svůj pracovní poměr ukončila před více jak měsícem, dodneska z našeho ústavu nezmizly. Uf. Ani nemám síly to jít vyházet. Ale asi se toho bude muset někdo ujmout, než ze starého kožichu začnou vylézat blechy a moli, tak aby nás tam nezežrali;-).

BÍDNÝ PLAVEC S MÍRNOU HYDROFOBIÍ ZNOVU NA VODNÍ HLADINĚ

Blížící se konec dovolené bylo třeba řádně užít. A tak se vyrazilo do Prahy.

Ač k vodě, především hluboké, mám respekt a  plavu jen kam nohou došáhnu, pomalu si zvykám, že na nějakém tom plavidle se dá doplout do hloubek a šířek nevídaných a strach z toho, co je pode mnou a kolem mě se snažím nepřipouštět. Na pátek jsme si naplánovali  dvoudenní výlet na Slapy. Samá voda... stres sám o sobě;-). Když Bůh dá, aj motyka střelí, utěšovala jsem se, když jsem chystala svačinky. Bude to dobrý. Parádní výlet! Jet na Slapy byl vždycky můj sen! Nejlépe ovšem autobusem nebo autem, někde se ubytovat a semtam se trošku jako namočit...

Nabalený člun pěkně vyjel ze zátoky na Vltavu. Slunko začalo pálit a motor burácel, za člunem se dělaly mohutné vlny, které trénujícím kajakářům kazily čas i směr jízdy a čoklové vlály uši. Po několika minutách jízdy už motor tak hezky neburácel, zato se začal pekelně přehřívat, tak jsme zastavili na první technickou ve vrbičkách na břehu Vltavy. Čoklová se trošku otřepala z rychlé jízdy, udělala hovínko, motor se poštěloval a hrnuli jsme to dál.

V plavební komoře jsme vtipkovali a plánovali věci příští. Při výjezdu z komory se vyhrnuly čtyři čluny a každý se chtěl předvést, jak zrovna ten jeho dovede po řece fičet. Ani my jsme nezůstali pozadu. Krosili jsme po Vltavě na špici formace, když v motoru, který už byl zase v horečkách, cosi zabouchalo a my se po krátké poradě rozhodli v cestě nepokračovat a radši dát motor prohlédnout servisákem. Naštěstí s sebou vozíme přídavný motor, na který není problém kamkoliv dojet, akorát je to teda výrazně pomalejší. Ovšem zas se člověk může kochat krásami přírody;-).  S tímto pohonem jsme se vraceli zpátky do plavební komory, odkud jsme před čtvrthodinkou vyfičeli. Zrovna byla z naší strany zavřená, takže jsme zastavili u mola a čekali, až bude volný vjezd.

Netrvalo dlouho a vrata komory se otevřela. Alfa rutinně šáhl po startéru. Nikoliv rutinně motor ani po pátém pokusu nenaskočil a navíc se z něho vyvalily oblaka bílého dýmu... Když se mlhy rozplynuly, motor se chytl a vítězoslavně jsme vjeli do komory. Čtvrt hodiny jsme pobyli, vltavská voda se vypustila a my zůstali tři metry pod úrovní hráze. Tentokrát už motor nenaskočil... nejdřív jsem si říkala, že je to sranda, ale když jsme tam tvrdli už deset minut a žádná změna na obzoru, začalo mi být mírně nevolno. Pod náma nevím, kolik vody a my v betonové díře... Alfa se pokoušel motor spravit, ale tomu vůbec do žádné činnosti v tom hicu nechtělo. Čoklová nervózně pobíhala a kvílela, páč se jí na houpající se lodi asi moc nelíbilo a já, starý stresař,  jsem začala snovat katastrofické scénáře... co když nás hrázný nevidí a pustí na nás tu vodu shora? A jak se odtud vůbec dostaneme bez motoru? To nás jako zase napustí? A pak vypustí? Alfa prý že na pádla. Ovšem záhy jsme zjistili, že pádlo máme jenom jedno, páč nikoho by nenapadlo, že s dvěma motorama bude zapotřebí ještě nějaké pádlo... Hrázný si nás ale naštěstí všiml a přišel za náma a shora nám udílel rady, kterak motor spravit. Už jsem ani nepředstírala hrdinku... Bylo mi nějak blbě. Tak jsem se vyškrábala po žebřiku z komory nahoru, na suchou zem, že půjdu někam sehnat to chybějící pádlo.

Jako zázrakem se po celé věčnosti Alfovi podařilo motor nakopnout a konečně jsme se dostali z komory, kde se o mě pomalu, ale jistě, začala pokoušet ještě ke všemu klaustrofobie.... Pomalu jsme pluli po Vltavě a kochali se pěknou vyhlídkou na volné vodě. Přimontovala jsem hloubkoměr a s mírným znepokojením sledovala aktuální hloubku toku a poměřovala ji s aktuální vzdáleností od břehu...a s nadějí vyhlížela naši zátoku. Alfovi kdysi dávno učarovala vyšehradská skála, tak místo do vytoužené zátoky zamířil k ní, aby mi to tam ukázal. A já už jsem jen chtěla stát na pevné zemi! A zatím můj instinkt zvětřil, že to asi nebude tak hned. Pět metrů od skály motor jemně škytnul... a chcípnul. Nic jsem neříkala. Jak říká klasik: začem bukvy? Vsjo jasno... to byl asi pro mě nějaký trest za všechny mé hříchy. Vzala jsem jedno pádlo, co bylo v lodi a snažila se plavidlo nasměrovat k nedalekému žebříku, abysme se aspoň měli čeho chytit, než nás někdo zachrání a neodpluli svévolně do cesty nějakému fest rozjetému výletnímu parníku....

Nakonec se motor znovu umoudřil a my jsme ve štyry odpoledne slavnostně vjeli do přístavu,  odkud jsme v deset ráno vyjeli;-). A místo výletu na Slapy jsme se navečer vydali na Vyšehrad,  kde jsem si konečně dala to pivo, na které jsem se celý den těšila.

Kuš... tolik štěstí za jeden den. Ale na všem se dá najít něco pozitivního: ještě, že jsme nezůstali viset někde na Slapech. Tam prý je plavební komora vysoká přes dvacet metrů. A z té bych po žebříku asi nevylezla;-).

Tak třeba příště;-). Ale radši s funkčníma motorama. 

NEVALNÉ ZAČÁTKY (A MOŽNÁ I KONCE) WINDSURFINGU

Po delším váhání mě napadlo, že by nebylo od věci využít nabízené možnosti a zkusit trošku si zasurfovat. Ne, že bych neměla strach, ale při sledování surfařů v televizi a na vodní ploše mi přišlo, že je to patrně jeden z nejbezpečnějších sportů, co můžou na vodě být.

Cvičení na suchu proběhlo parádně. Naučila jsem se obrat po větru a vůbec mi to nepřipadalo složité! Těšila jsem se, jak budu brázdit vlny přehrady na svém surfu. Nácvik naostro probíhal na pláži před hospodou. Štamgasti se jistě dobře bavili, když jsem se v půldruhametrové hloubce pokoušela marně vytáhnout z vody plachtu. Když se mi to konečně podařilo, nějakou blbou náhodou se otočil vítr a plachta zase jebla před prknem do vody. Nevadí, chce to trpělivost, říkal mi můj instruktor windsurfingu a měl pravdu. Trošku jsem víc zabrala, plachta vylítla z vody jak blesk, bohužel se však nezastavila ve vertikální poloze, leč pokračovala v opsaném oblouku a poroučela se na moji stranu prkna!
´
A pak jsem padala dozadu a něco těžkého mě fest jeblo po hlavě... Ráhno ze surfu se prý nesmí pouštět, jsem se dozvěděla po tomto debaklu, kdy mohlo být po mě, nemít tak tvrdou hlavu. Stěžeň mě trefíl přímo do hlavy. Instruktora prý nenapadlo, že by se mohlo něco takového stát! No co, konečně se mi asoň rozsvítilo! Hvězdičky jsem ještě nikdy před očima neviděla, ale tentokrát jo.

Akorát nevím, kdy a esli vůbec se k tomu windsurfingu vrátím;-).

VÝLET NA HELFŠTÝN

Po několika dnech únavy jsem se pomalu zbleskovala, páč mi začala dovolená, takže už bylo načase.

Neděle byla ve znamení výletu na kole. Původní plán zněl: do Přerova po krásné rovné cyklostezce, se zastávkama na pivko a třeba rybku. Hned po ránu byl pěkný hic a tak se nám asi zavařily mozky, páč jsme zvolili cestu tam jinudy a to přes les. Lesík. Kopeček. Kopec. Jediná výhoda této cesty byla, že v lese byl stín. Kromě stínu pak prudké stoupání a houfy komárů. Žrali jak by si týden necucli. Kondička se mi sice potom, co hlavní náplní mého volného času není brouzdání na netu, četba knih a ležing na otománu výrazně zlepšila, leč do toho prudkého kopce jsem stejně nevyjela, ač půjčený bajk byl skvělý a oproti tomu, co mi vloni učorovali na pavlači, jízda na něm o hodně méně namáhavá. Chvílemi jsem se teda plazila při kole.

Ovšem z kopce jsem sjela s grácií a o několik desítek komářích bodanců bohatší.

Lesní cesta nás dovedla do Týna pod Helfštýnem a tam proběhla blesková změna plánu. Místo pohodové cyklostezky jsme se vyškrábali s kolama na hrad. Námaha stála za to. Z věže hradu byl parádní výhled do dalekého okolí, prohlídka hradu impozantní a taky nám zahrál středověké písně soubor flétnistek v dobových kostýmech, ve kterých bych se v tom hicu fakt nechtěla promenádovat ani v chladné hladomorně.

Do Přerova jsme tentokrát nedojeli. Zato jsme objevili krásy středověkého hradu, v podhradí si dali točené pivo, cestou poshazovali pár žňovek ze stromů, které jsou dodnes v ledičce, páč je nikdo nechce jíst, taky jsme objevili parádní cyklostezku s malou koncentrací lidu na inlajnech (oproti Oseku, kde je to casto hlava na hlave) a prach z cesty smyli v dvaceticentimetrové hloubce mimořádně čisté řeky Bečvy.

Kdo na Helfštýně nebyl a nemá to daleko - určitě si nenechejte ujít!

PROKLETÉ DVEŘE

Plynule navazuju na článek Ať žijou rodinné akce, ve kterém byly k našim transportovány nové dveře coby dar mamině k narozeninám.

Jejich dovoz byl ve znamení nervů v kýblu, ale tím, jak byly dveře dopraveny na místo určení, se zdálo, že bude klid. Ó, ženo, jak jsi byla bláhová! Klid totiž dlouho nevydržel. A navíc jsem teď za totálního vola.

Dneska jsem volala mamce. Jen tak, co dělají, jak se mají a ona mi plna radosti zvěstovala, jak se mají výborně, že vaří dobrý oběd a že je tam i ségra se švagrem a tak konečně bude čas nasadit ty dveře. Tak sláva, samé dobré zprávy! Akorát já v kolbence:-(.  Po půl hodině volá mamina zpátky mě. Po radosti už není ani stopy, zato mi hrobovým hlasem oznamuje, že má pro mě špatnou zprávu. Úlekem jsem nadskočila. No, co to může být? Nebrečí, tak proboha snad nikdo neumřel!

Jo taklenc...

Tak ty dveře, co jsem objednala, jsou devadesátky a stávající futra ovšem na osmdesátky...

Aha. Ale tata říkal, že to jsou devadesátky. A že to není třeba měřit. Tak se to neměřilo. A objednalo. A dovezlo. A je to v prdeli, páč to nesedí.

Celý můj vymyšlený dárek je teda totální propadák. Od začátku až do konce. Může být někdo takový debil jak já? Když na někoho dám a neověřím si to? Kdybych měla aspoň doma futra devadesátky já, nasadím vrata a kašlu na to, i když je nepotřebuju.

Co teďka s něma? Nejlepší by bylo vybourat u našich futra a vyměnit je za širší. Ale do toho nejdu, našim už nic domlouvat a zařizovat NIC nebudu. Zvlášť, když tam nebydlím a nemám možnost u toho být.  Takže jiná možnost - výměna. Jsem velmi zvědavá, jestli mi je firma vymění. Čekalo se na ně docela dlouho, páč nebyly skladem, patrně taky nestandardní rozměr;-)... jak vidno, okolnosti hrajou pro mě. A rovněž zpětný transport může být velmi zajímavý...

Tak mi ta blížící se dovolená pěkně začíná. Budu skákat kolem dveří. Nebo si na nich něco ugriluju a budu se utěšovat heslem, že jiní i já jsme přišli v životě o víc.

Mám pocit, že se mi v poslední době nedaří vůbec nic...

KDYŽ TÁBORÁKY PLÁPOLAJÍ

Páteční generálka na grilovačku se, až na pár drobností, vyvedla. Měl být při ní uveden do provozu nový gril, ale jaksi se eště nestihl koupit, tak jsme s Alfou udělali provizorní ohniště z kamenných kostek. Nevím, co to bylo za kámen, páč jsem ještě nikdy neviděla, že by kámen střílel a ještě k tomu měl tak daleký dostřel. Z plánovaného hraní na kytaru se zpěvy a případnými tanci nebylo nic, páč jsem se po celý večer choulila za zahradním nábytkem a uhýbala před střelama a těšila se na konec grilovačky.

V sobotu se pak konalo hlavní grilování se známýma.

Už přes den se honily mraky a vypadalo to, že z grilovačky nic nebude, páč bude lít. Přes den fakt přišlo pár slejváků, ale k večeru se to vybralo a lukulské hody mohly odstartovat.

Nachystali jsme střílející ohniště a brňáci dovezli spoustu naloženého masa z hypermarketu. O těch masech byla mimochodem nedávno diskuze, že v něm objevili salmonelozu a listerie. Navíc, po zkušenostech z jisté vesnické slavnosti, po které musely úpět střeva všech zúčastněných, jsme se s Alfou domluvili, že tohle radši jíst nebudem a šli jsme si naložit pár rybek a napíchnout klasický špekáček.

Zapálili jsme oheň, a na roštík umístili dvě rybky a pro návštěvu pár kousků toho jedovatého masa. Vyspravený zahradní stůl se ukázal být pro žranici čtyř lidí docela malý, tak Alfa někde vyštrachal ztrouchnivělý špalek, že si z něj uděláme odkladiště na grilovací potřeby. Špalek byl vyvalen ze šopy. Už jsme jásali, že tohle je přesně to pravé, když jsme zmerčili, že špalek je jak ementál, akorát ty dírky má menší, a při změně polohy se z něho vyhrnuly stovky mravenců. Každý vyklusal z nějaké dírky, většina s bílým vajcem v zubech, bo si v něm po léta budovali důmyslné mraveniště, které bylo v několika vteřinách zničeno a oni se chudáci snažili zachránit rod. Špalek byl vrácen na své místo a odkladiště se nakonec udělalo ze staré pivní basy. A když už bylo všechno připravené, táborák šlehal jak stvořený pro Janošíkův přeskok, kostky neúnavně střílely, rybky a jedy se grilovaly, komáři bodali...a najednou hrom jak z déla a ve vteřině začlo lít. Pobrali jsme s Alfou to, co by mohl slejvák zničit a utíkali jsme se skovat. Koukali jsme skepticky do clony deště a vzpomněli si na ty lahůdky na grilu! Alfa vyběhl zpátky do deště, popadl zahradní stolek s novou deskou a postavil ho nad ohniště, než déšť úplně zahasí oheň a spláchne nám ty dobroty. Naštěstí déšť jak rychle přišel, tak rychle odešel a stůl se nestačil ani očadit;-). Táborák ale, bohužel, doplápolal;-). A ten lak co s ním byly natřené nohy stolu, trošku odprýskal a přidal se k marinádě na kuřecích kouskách. Nikomu to ale nevadilo, páč jak jsem už uvedla, my jsme to z preventivních důvodů nejedli a brňáci přijeli přežraní a věrni heslu, že hlad je převlečená žízeň, takže k jídlu si kromě pití nevzali nic. No eště, že jsem ses tím nechystala já, nebo by mě z takové návštěvy asi cyp střelil.

No, aspoň se poměli psi;-).

AŤ ŽIJOU RODINNÉ AKCE

Dneska jsem místo pracovního nasazení ráno absolvovala nepříliš vážný, leč nepříjemný zákrok v narkóze. Narkóza byla lehká, ale mě coby hladného a žíznivého člověka s nízkým tlakem, to stejně sunulo při pokusu o postavení se z postele k zemi;-). Druhý pokus už naštěstí vyšel.

Po zákroku jsem musela být celý den v klidu a nechodit na slunko. To jsem ocenila, páč na teploměru bylo pětatřicet ve stínu a při takové teplotě  já stejně ven moc nechodím, a když už není zbytí, držím se stínu nebo půllitra;-). Tak jsem doma dospávala lehkou narkózu a po dlouhé době si pustila televizi. Soukromá televize ani jiný prostor jako obvykle nepřekvapil, takže jsem vyhrabala pár filmů, co jsem koupila a eště nebyl čas na ně mrknout. Zvlášť jsem si lebedila u filmu Krakonoš  a lyžníci. Ten sníh! Lyže! Paráda! Letos se na zimu vyloženě těším. Toto léto zavání trapností. Je buď tropický hic nebo hnusně. Nebo povodně. A když už je náhodou výjimečně parádní počasí, dlím v kolbence. A teď mám navíc eště po koupání. Dovolenou odkládám o týden a klidně už může přijít podzim. Jeřabiny už mimochodem zrajou, což je neklamná známka, že je za bukem;-).

Zatím je ale pořád to zmatené léto ale aspoň se blíží víkend!

Zítra se chystá velká grilovačka - pokud teda nebude lít, jak je dobrým zvykem, když je takový plán. Už se spravujou zahradní židle a stůl z luxusního, leč dvě sezóny nepoužívaného zahradního nábytku, na kterém za tu dobu hodoval snad jen červotoč;-). V sobotu se pojedem mrknout na přehradu, která mi nezvykle přirostla k srdci, na Slezskou Hartu. A v neděli se chystá zcela jiná partyja - u našich se koná pouť. Tyhle obecní slavnosti mi naopak k srdci nepřirostly, ale chápu, že děcka jsou nadšené kolotočema, kterých se do dědiny vleze rok od roku víc. Méně nadšení jsou rodiče, že stejně jako počet kolotočů ani ceny vstupenek nestagnují a oni musejí šáhnout hloubějc do krizí vyžrané kapsy. Naštěstí mé dítě již není dítě, ale dospělý jedinec, který po mě na lístky nechce a pro jistotu se už vůbec nezdržuje doma. No, už si zvykám i s čoklovou na samotu.

Mimochodem, pouť je významná událost. Ta se u nás bere krom oslav narozenin jako další důležitá rodinná sešlost, na které neúčast omlouvá jen smrt, případně neodkladné záležitosti rodinné (já rodinu svoji momentálně nemám, takže u mě platí jen ten první případ). Takže  když jsem u našich nedávno sdělila, že asik nebudu k dispozici, páč mi celá pouť aj s davama lidí může být ukradená, tatovi to bylo sice fuck (jsem po něm), ale mamka se zatvářila dost  smutně. Zato ségra dvojče mi vmetla do tváře, že prý když budu příště něco potřebovat já, taky se na mě vykašle. Tento její výlev jsem ovšem nepochopila, co jako ona po mě aktuálně potřebovala. Leda mou společnost u našich, aby tam se svou famílií nemusela dlít sama. No, v zájmu dobrých rodinných vztahů se tam nakonec asi zjevím...

Když už je řeč o naší famíliji.. nedávno měla mamina narozeniny. Mě nenapadlo nic lepšího, než že koupíme dvoje interiérové dveře, ať si svůj baráček zvelebí. Společný dar nás dcerunek a hodného tatínka. Taky jsem ty vrata hned výhodně objednala. S dodáním byl trošku problém, páč přes léto většina truhlářů asi nepracuje a ti co obětujou, mají pak moc práce a neetíhají. Tata průběžně brblal a když už na dveře i zapomněl, náhle byly tady. Uběhla dlouhá dodací lhůta a dveře se konečně vezly na místo určení. Byl udán čas: 20:00 večer. Když bylo 19:45, měla jsem telefon, že logistická spojka teprve vyjíždí a těch 40 kiláků určitě za 15 minut s vozíkem neurazí. Paráda. Cítila jsem problém. Volám tatovi. Nezklamal.

„Kurva, tak kde je s tyma dveřma?" hřímal do telefonu.

„Už jede, zdržel se, ale do devíti tam bude, může být? Nebo to nechat na jindy?!, snažila jsem se otce uchlácholit, páč jsem v tom byla nevinně.

„Co? Tak já tady sedím před barákem už hodinu a vyhlížím! Je tu zima, su zmrzlý jak sobolí hovno, tak tu už teda počkám!"

A praštil s telefonem. 

Venkovní teplota byla 30 stupňů...

Jak řekl, tak udělal. Počkal. A když jsme přijeli, srandoval a jak by ho vyměnil. Někdy svojemu tatovi nerozumím... ale to bylo naposledy, co jsem nějaký takový kšeft domlouvala.

Přísahám.