PRÁZDNINY JSOU PERFEKTNÍ VĚC

Hlavně, když je třicet ve stínu a nachcípaný člověk chodí do kolbenky a má ještě na krku psa a další povinnosti jako třeba sklízení dřeva u starých rodičů. A členství ve společenství vlastníků jednotek na pavlačáku s neustále otravujícíma spolubydlícíma. Někde v přízemí cigány, co umí zázraky. Z tříčlenné rodiny se během července pomnožili na dvanáctičlennou a troje husle. Ladičku bohužel někde potratili.

A taky tehdy, když chemik odcestoval do Prahy, údajně si hledat brigádu a všechno to doma zůstalo na mě.

Chemikova představa brigády je, že brigáda se najde sama a brigádnická práce se i sama provede. Jak jinak si vysvětlit, že v hlavním městě příležitostí dlí již týden a dosud na žádnou brigádu nenarazil. Jistě, jedním z možných vysvětlení je ekonomická krize, která maže brigádnická místa. Druhým (a reálnějším) vysvětlením je, že chemik si do Prahy prostě jel povyrazit. Vzal si bakšiš, co dostal na osmnácté narozeniny, sbalil pár hader a enom dym. Neozývá se. Proč by se taky ozýval, dyk je plnoletý! Když mu volám, před jedenáctou nemám šanci. Bláhově jsem si myslela, že třeba už někde zařezává. A nemýlila jsem se. Jo, zařezává. Jenže v pelechu. Patrně chodí spát za svítání a pak celé dopoledne prochrápe. Vtloukala jsem mu do hlavy, že tam jede peníze vydělávat, nikoliv utrácet to málo, co má. Všechno chápal do té doby, než tam zapustil kořen. Za chvíli nebude mít nic, ale domů prý nepude, jak mi dneska v poledne sdělil ochrápaným hlasem...

Aby toho nebylo málo, je přede mnou výhled akutního chirurgického zákroku a následné více jak měsíční rekonvalescence s výrazným omezením trávení volného času.

Tak to jsou pak prázdniny fajn.

AKČNÍ HRDINKA

Z dlouhého období jakéhosi nicnedělání a mimopracovní nudy jsem rovnýma nohama skočila do úplně jiného extrému.

V pátek jsem dostala lákavou nabídku k projížďce na přehradě na katamaránu.

Sotva jsem přemohla první nápor hrůzy, bo plavu jenom kam dosáhnu a při křižování obrovské hladiny přehrady s hloubkou kolem padesáti metrů se na to sotva můžu spolehnout, přišla další jobovka. Prý pojedem jachtařské závody! Já, která jsem do pátku nevěděla vůbec nic o jachtingu, mám jet závody! Dostala jsem k rychlému prostudování knihu o základech jachtingu, ale při pasáži o tom, jak je při převržení katamaránu nutné jednat velmi rychle, aby se nestal velký průser, jsem studium vzdala a naučila se aspoň dračí smyčku, abych byla aspoň k něčemu a mohla v případě nouze plavidlo uvázat;-).

V sobotu po ránu se vyjelo na přehradu. Nevím, zda do způsobil můj šílený výraz, ale nakonec jsme závody nejeli (ač bychom pravděpodobně zvítězili, páč v kategorii katamarán dorazilo pouze jedno plavidlo a to naše). Jeli jsme se jenom tak projet. Moc to nefoukalo, takže jsme častějc spíš stáli, ale bylo nádherné počasí a nakonec mě to plachtění nadchlo. Zaujala jsem funkci kosatníka a naučila se aspoň přehazovat plachtu. Dobrý základ pro dny příští;-).

A tento týden mám dovolenou a včera bylo zase nádherně...  Zase jsme byli na přehradě a tentokrát čistili loď. Odvážila jsem se do vody a zaplavala jsem na mělčině (jsem si myslela) a pak se dozvěděla, že pode mnou bylo pět metrů... inu, lepší je nevědět, to se pak překonávám.  Pak jsme si půjčili od známého majitele půjčovny loděk veslici. Dostala jsem do rukou vesla a měla předvést, co dokážu. Předvedla jsem se dokonale, páč jsem neomylně zamířila nejprve na příď zakotvené jachty a pak dlouhýma tempama přímo do vrbiček;-). Zachránil nás až loďkař, kterému přišli zákazníci, takže jsme se rychle museli vrátit. Já, co se nikdy neopálím, jsem si spálila ramena, kousek břicha a taky nohy. A stal se zázrak: ač jsem při opalování ležela na zádech, mám právě ty záda spálené...

Navečer jsme vyrazili na hodinku na brusle. Pro tuto příležitost jsem si oblékla svůj nový sportovní obleček, páč už můžu, už nedělám  na inlajnech ostudu;-).

Takže? Jsem docela vyřízená. Z kancelářské krysy akční hrdinka.  

Sledování televize je pro mě velkým svátkem (naposledy jsem viděla Trosečníka a to ze zcela zřejmých důvodů, abych něco pochytila ze života na pobřeží). Už nečtu ani noviny. Knížky si schovám na důchod. Stejně tak případné štrikování a jiné domácí práce. Jsem totiž pořád někde v čudu a všechny tyhle věci jdou mimo mě. Nestíhám. Na net se mrknu dvakrát denně. A bloguju šafránově. Sorry. Sbírám síly na windsurfing;-).

A k tomu ještě zbytek mateřských starostí... Dneska jsme i s chemikem vyrazili na nákupy. Paráda. Nekoupili jsme nic, páč Chemik nic nechtěl a co chtěl, jako třeba PSP to jsem mu zas nechtěla koupit já. Tak si k těm penězům, co jsem mu poslala na účet, vybral aspoň triko. Cesta do Ostravy se opravdu vyplatila;-).

BTW: Dneska Chemik dosáhl plnoletosti. Už to není můj malý hošík.. chystal se slavit, ale nikdo za ním nepřijel. Žádná kalba na osmnácté narozeniny.. někdy jsou lepčí skuteční kámoši, než ti virtuální, z jiných měst a zemí... bylo mi ho tak nějak líto... tak jsem za ním přijela domů, z kama jsem se právě kvůli plánované kalbě odlifrovala  a dáme si spolu metaxu, co dostal jako prezent. 

Tak Dejve, všecko nejlepší!:-)

NENÍ UŽ TÉ VODY DOST?

Tak prý nám začalo léto. Už před pár dnama. Řečeno slovy klasika - tenhle způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Když není krize, je povodeň. Když není povodeň, je tak dusno, že se pomalu nedá dýchat a aspoň bouřka udeří několikrát denně. Už třetí den po sobě, chvilku po půl třetí, se likusák jako varování věcí příštích zatřepe v chatrných základech a hned nato se kolem rozzuří úděsná bouřka s provazama deště, skrz které prohlídneš jen na pár metrů. Včera se nad likusákem zkoncentrovaly asi tak tři bouřky. Blýskalo se a hřmělo v jednom kuse, pak zadul vichr a urvala se shnilá rýna a voda ze střechy nám začala valit do baráku. Pak začalo zatékat doprostřed chodby střechou a na podlaze se vytvořila kaluž přes půl chodby. Ňáká malá dírka ve střeše patrně, způsobená bleskem Ámosem, páč vloni se střecha spravovala a prý je „jak nová"!

Protože všude kolem byl děsný rachot, šla jsem se v zuřící bouři přesvědčit, jestli nám ta střecha neulítla a taky na řeku za barákem, jestli náhodou není třeba vyhlásit stav ohrožení.

Před vchodem po kolena vody. Kanály kolem řeky už vodu nebraly, tak děcka, osvětlené bleskama z temné  letní oblohy,  jezdily neohroženě ve vzniklých jezerech na kolech, z kterých čouhaly jen řidítka a sedlo..  nějaké varování s tématem blesk a vodivost vody za bouřky bylo naprosté házení hrachu na zeď... zula jsem boty a šla se podívat  na hráz... dlouho jsme si stěžovali, že je řeka skoro vyschlá... že v ní nejsou ryby. Taková strouha. A ejhle! Korytem se valil s hřmotem úplně jiný vodní tok. Hnědý a docela mohutný.. naštěstí ani zdaleka nedosahující hráze, která je několik metrů vysoká. Při představě, že by nám tohle vlítlo do baráku, jsem se rychle přesunula zpátky do kanclu, kde jsem skoro potmě, páč přestal jít proud, vyklidila přízemní trezor a prachy, ceniny a nejdůležitější papíry přesunula do vyšších pater skříní.

Do rána se voda do kanálů vcucla. Řeka v dvoumetrové vrstvě mlhy dál burácí, ale mezi cárama mlhy to vypadá, že opadává. Dneska je celkově zatím pohoda. Jen dvě malé bouřky a žádný déšť. A i kdyby... do řeky se toho ještě vejde... Máme to štěstí, že nás povodně nezasáhly a snad už to pro letošek ani nestihnou.

A lidi, co jste to štěstí neměli ... držte se.  Byť to nikomu nevrátí ani domov, ani majetek, natož zmařené životy, na povodňových kontech se vybralo už přes 30 milionu korun. Znamená to, že nejsme zas tak špatný národ, jak se občas zdáme být... Když vás pro tentokrá štěstí opustilo, přeji vám ho hodně do budoucna. 

Budete ho potřebovat.

ZKOUŠKA SNADNO A RYCHLE

Je mladá a perspektivní, cílevědomá a tak se rozhodla dálkově studovat VŠ.

Přišel den zkoušky z jednoho docela obtížného předmětu. Termín poslední a individuální k tomu, protože studuje při zaměstnání. Přišla tam, nadrcená a vystresovaná, přesto s přesvědčením, že tu těžkou zkoušku udělá. Přála si, aby to bylo snadné a taky pokud možno rychlé.

Zkoušející pan docent prolistoval index...
„Hm, paní kolegyně, domluvili jsme si individuální termín, ovšem pokud nevíte, ke komu jdete na zkoušku, pak se my dva nemáme o čem bavit," zaklapl index a podával jí ho zpátky. Požadavek rychlosti tedy splněn byl. Bohužel však úspěšného vykonání zkoušky nikoliv.

"Nerozumím Vám...," nechápavě zvedla oči, do kterých se jí hrnuly slzy.
„Zapomněla jste mi tady napsat titul!"

Že by vtip? Kdyby jo, tak nic moc k smíchu. Jenže ono je to fakt. Chlap s titulem je, zdá se, horší, než chlap, kterému něco důležitějšího chybí. Zdá se mi to docela brutální, že by někdo takhle bazíroval na svých titulech. Vlastně jo, dočetla jsem se na něčím blogu (myslím, že Kamiově) o jedné takové figuře a myslela jsem si, že je to zázrak přírody a druhý takový už není. Ale ono jich je asik víc... 

Eště že už nemusím chodit do školy.  

NA VÝLETĚ

Už mě to fakt nebaví, řekla jsem si a v pátek si vzala volno. Ono totiž na ten den připadl odjezd do Prahy za krásama vodních sportů.

V pátek lilo zodpovědně a v tom dešti jsme za auto připíchli šestimetrový vozík, že po cestě vemem sudy, co jsou potřebné pro stavbu nového přístavního mola. Bohužel, tento krok se ukázal být krokem do hovna, páč auto, které před týdnem absolvovalo servisní opravu, která měla jeho kladné vlastnosti zdokonalit, se v zátahu projevilo jako paličatý mezek a furt padalo do nouzového režimu. Místo stotřicítkou jsme teda valili osmdesátkou a ani o píď víc. Do Prahy je cesta dlouhá a fakt jsme tam chtěli dorazit eště nejlépe za světla, takže vozejk s náma sice vyjel, ovšem nedojel, páč v Brně jsme ho stejně prázdný jak na začátku zasejc odpojili.

Cesta tudíž stála za houby, zato v Praze bylo parádně.

Čekalo nás ubytování na hausbótu a rychlý sportovní člun. Když už nám haproval ten dopravní prostředek, ani další technika se v souladu s Murphyho zákony nenechala zahanbit;-). Nefungovalo rádio a televize měla buď obraz černobílý, nebo obraz barevný anebo teda zvuk;-). Mohli jsme si vybrat. Naštěstí ležing na otománu nebyl na víkendovém programu, takže to nikomu moc nevadilo.

Poprvé jsem jela na rychlém člunu. Připadala jsem si jak Pamela z bejwoč!;-). Vítr čechral vlasy a odnášel všechno, co nebylo schované v podpalubí. Paráda! Pak začal motor v pořádném záběru nějak střílet a bylo po rychlosti. Pak se z ničeho nic zasejc zklidnil, ale už jsem mu tak moc nevěřila... nástup do plavební komory byl brilantní a brilantní by bylo i její opuštění, kdybych nepustila provaz, kterým byl člun jištěný u stěny a z lodi se nestal válečný křižník. Naštěstí kapitán má dlouhé ruce a pádlem se mu podařilo dosáhnout na jednu šprušli žebříku a ujíždějící člun tak na poslední chvíli zachytit.

Nezklamala ani domluva s chemikem, jako že když telefon zvoní a matka volá, je dobré ho vzít a s matkou probrat potřebné věci. Že když matka volá už popatnácté a pořád to nikdo nebere, tak buď je matka už fakt nažhavená doběla, nebo teda shání nejbližší služebnu policie a vyhlašuje po synkovi pátrání. Ještě že za čtrnáct dní už je plnoletý.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Shledání s chemikem na kampě, nikdo neučóroval ani člun, ani nás, kdož jsme spali v hausbótu. Jinak - ten hausbót byl navzdory mé obavě z mořské nemoci ke mně přívětivý a svět se mi před očima spolu s mým žaludkem houpal až po návratu domů;-).

BARVY ŽIVOTA

V pátek se mi naskytla možnost zúčastnit se semináře o barvách života. Vyhodnotila jsem to jako dobrou příležitost rozšířit si obzory, tak proč ne, že jo. Seminář mě nadchl, ovšem daleko víc mě nadchl ten lektor, co ho vedl. Ten, kdyby přednášel třeba o úmrtnosti much v zemích českých, by měl i v tom úspěch. Jinak - nabyté informace mě zcela pohltily, tak jsem se o ně chtěla s někým podělit. Nevybrala jsem ovšem toho nejlepšího člověka, páč mi to docela ztrhal a prý to, že se na lidské blbosti dá vydělat majlant, je stará věc;-). No co. Mě se to líbilo. Jsem se dověděla třeba, co znamená, když si na sebe vemu černou barvu (kterou nosím velmi velmi často a nejlépe od hlavy k patě). Kdekdo mi tvrdil, že černá je depresivní barva, barva pesimismu a beznaděje. Prd! chci být objektem zájmu!

Jakožto správný objekt zájmu jsem byla v sobotu pozvaná na projížďku plachetnicí.

Nedůvěřivě jsem v sobotu ráno sledovala počasí. Poprchalo a po pátečním uragánu byla venku kosa jak z nosa. U přehrady bylo ještě o pár stupňů míň a k tomu duly větry, které stavěly vlny jak menší domek (nebo aspoň boudu pro psa;-). Plavu spíš jak sekera ke dnu a jak by to vypadalo se záchrannou vestou, kdyby mě vzal po hlavě stěžeň, to nevim. Akorát vim, že bych musela mít vestu s límcem;-). Při pohledu na vodní hladinu, co vůbec nebyla hladká, mě zachvátila panika, zabylo mi zle a z projížďky nebylo nic. Stejnak bysme daleko v tom vichru na plachetnici nedopluli, nebo naopak jo a hledala by nás pak flotila se záchranářským člunem a psem;-).

Místo romantické plavby na romantickém plavidle jsem z důvodu příliš větrného počasí byla zapojena do brigádnické akce na nové  přístavní molo. Taky dobrý;-). Dostala jsem do ruky štětec a plechovku s černou barvou a prej: natírej! Činila jsem se. Po hodině zodpovědného natěračství jsem dostala křeč do ruky a pak už jsem to jenom tak šmrdolila, jakože se mi nechtělo otírat štětec o plechovku, kterou jsem si jen tak volně položila na dlaň. Taky jsem si stoupla tak, že vichr od vody na mě chvístal tu mizerně otřenou barvu na štětci, takže na konci brigády nesly mou barvu života nejen moje výletní hadry, ale rovněž jsem měla puntíkovaný obličej, všechny odhalené části těla a zaliskané nohy až po kolena. K tomu ale dobrý pocit! Den se vyčasil a až na ten vichr bylo nádherně.  A molo bude taky krásné!

Takže příště už se na tu bárku snad odhodlám;.). 

CHEMIKOVY PEKAŘSKÉ POKUSY

Mamka se ségrou odjely na dovolenou k moři a tatu nechali doma napospas třem psům. Byl týden doma sám, tak jsem za ním vyrazila. 
Tata coby slaměný vdovec opět nezklamal. Na schodišti chuchvalce psích chlupů, na stole pivo, slivovici, ferneta a do čaje pro formu rum. Ovšem taky pětilitrovku bezinkové šťávy, co vytvořil za domácí úkol, který mu zadala před odjezdem mamina. Povykládali jsme, nacpala jsem do sebe koblihu, kterou nesnáším, ale bylo mi taty líto, páč mi koupil hned dvě, ať se poměju a ulil mi na zkoušku té šťávy, do které už se draly pičurky a taky trochu letošní slivovice. Ani se mi nechtělo domů...

Chemik totiž poslední dny cosi neposlouchá. Patrně žije měsíc dopředu, páč to dosáhne plnoletosti a konečně nebude muset poslouchat svou matku (si myslí). Přijdu tedy navečír domů. Otevřu dveře. Čuchám. Být slepá, otočím se na podpatku a jdu o byt dá, páč člověk prý pozná svůj kvartýr i po čichu. U nás byl toho dne smrad morový. A chemik stojí ve futrách a culí se.

Co to tady sakra smrdí??
Nic.. jsem pekl.
Cos pekl?? Furt se eště směje.
Fimo.
Co???

FIMO!

Jo taklenc! To je ta hmota, co si z ní tvoří z dlouhé chvíle různé bodce a šneky do uší, aby s nima ucpal džuzny, co si udělal v uších!! Mám doma marťana! Jen místo tykadel na vrchu hlavy mu trčí cosi z ušisek!

Odstrčila jsem ho z futer a obezřetně se přiblížila k troubě, odkud ten smrad vycházel. Otevřu dekl, z tama blafnul pěkný hic.. koukám, na žhavící spirále na spodu trouby (máme takový fajný prehistorický kousek trůní pánev. Tys to pekl i s tou pánví? Řvu na chemika.

Jsem si nevšim!
Jak si nemůžeš všimnout pánve, když je tady hned na kraji!!!
NEVŠIM!

Hledím do útrob trouby, cosi fest smrdí, koukám, není to držadlo na pánvi náhodou uškvařené? Nevím, co mi v té chvíli běželo v hlavě, nějak mi to asi neseplo, páč jsem velmi moudře uchopila pánev do ruky a páč je i to držadlo jaksi teplejší, než bych čekala, hážu pánev do dřezu. Při tomto činu pravda vyšla najevo, totiž, že pánev byla plná oleje, naštěstí se to jeho chemikovo ušní pečivo tak dlouho nepeklo, takže se ten olej nestačil ohřát úplně. Napáchaná škoda činí několik mohutných cákanců na mých oblíbených hnědých džínách...

Po této akci jsem chytla amok.

Když jsem se trochu zklidnila, chemik dostal za úkol technickým benzínem vyčistit ty fleky a já jsem utírala olej z lina. Napětkrát. A furt je to mastné. To nechápu.... chemikovi se čištění taky moc nedařilo, olej se pěkně do džínoviny zažral a já mám chuť místo japonských kalhot pro chemika k narozeninám za bratru 3 tácky koupit nějaké nové sobě..

Některé dny stojí fakt za hovno.