Jsem doma.
Jaruna s Milanem se k odvykačce zatím neodhodlali, takže jejich neartikulovaný řev mě oblažoval i včera před usnutím. Nic se tady nezměnilo. Snad jen tu rozbitou skleničku s dětskou přesnídávkou, která ležela tři dny i s vytečeným papáním pro mimina na schodech, se kdosi odhodlal po týdnu uklidit.
Letos jsme se vybodli na moře a vydali se do Nové Paky. V plánu bylo zvládnout skály, šest hradů a zámků, Ještěd, Sněžku a nakonec si zařádit v Babylónu v Liberci.
Hned první den jsme vyrazili do Prachovských skal. Líbilo se mi tam moc,. Tedy, až na to, že všechny skalní cesty vedly sice nejdřív dolů, ovšem záhy příkře nahoru. Bylo kolem třicítky ve stínu a o mě se pokoušely mdloby. Nohy mě bolely tak, že nějaký pobyt v posilovně je proti tomu navoněný frajer. Navíc trpím strachem z uzavřených prostor (mimo jiné), takže do půl metru úzké skalní průrvy se sklonem šedesát stupňů jsem odmítla vlézt a čekala jsem na zbytek výpravy, až se na vrcholku skály pokochá výhledem do kraje a zase sestoupí ke mě do údolí. Bohužel, vytýčená trasa vedla nahoru, ale nikoliv dolů. Takže jsem tou dírou musela projít. Sílu mi dodávaly takové momenty, jako když holandská turistka nestandardní šířky ucpala svým tělem vchod do průrvy a nemohla ani dovnitř ani ven. Myslím, že ji kdosi z druhé strany musel mocně nakopnout, páč nakonec z díry vylítla trošku rychleji, než by se u tělesa jejího objemu dalo předpokládat;-).
Druhý den nás čekala další hora. Ještěd. A že nahoru pojedem lanovkou. Samotné slovo "lanovka" ve mě brnklo na další panickou strunu. Ale viděla jsem kolem sebe rodinky s malýma dětma, každý se tetelil radostí, až se poveze v kabince nahoru, žádný problém si nikdo nepřipouštěl, takže jsem se jaxtax uklidnila. Trošku mi pomohla jedna pilulka od zle, kterou jsem do sebe hodila v horském bufetu;-). A už kabina přiharcovala do nástupní stanice. Zdálo se mi, že do ní nalezlo nějak moc lidí, ale nebyl čas to řešit. Starý kozák, ošlehaný horskými větry, naskočil za řídící pult a kabina se odpíchla do luftu. Děda asi viděl, že jsem nervózní, díval se na mě svýma psíma očima, jakoby si říkal: když spadnem, je to osud. Takový osud jsem ovšem odmítla, tak jsem se s ním dala do řeči. Mimo jiné proto, abych nemusela sledovat krajinu kolem sebe a především pod sebou. Mašinfíra pookřál a ochotně pět minut odpovídal na všechny moje dotazy. A já jsem byla šťastná, že toho dne nefoukal vítr, páč mimo jiné říkal, že někdy se kabinky na laně fakt fest houpou;-).
Po sestupu z Ještědu nás večer nohy bolely už mocně, takže Sněžku jsme definitivně zamítli a místo toho jsme po zbytek dovolené prolezli pár krásných hradů a zámků.Tak trošku zradou se ukázal být Bezděz, kam jsme dojeli v půl páté a slečna na parkovišti nám řekla, že poslední prohlídka začíná za 15 minut. To jsme samozřejmě nemohli stihnout, vylézt za čtvrt hodky do takové krpy. Ale stejně jsme k hradu došli, byť s jazykem na vestě, vyfotili se před zavřenou hradní bránou a šli zpátky.
Jinak, kromě horských a skalních výstupů, byla dovolená v Čechách ve znamení hospod. V nich jsme ani tak nepili, jak se cpali.
Nejlepší hospoda - Novopacké sklepy v Nové Pace. Krásný interiér, velký výběr jídel, slušné ceny, milá a rychlá obsluha
Nejhorší podnik - kavárna (nebo snad vinárna) na náměstí Jičíně v průjezdu naproti pošty - tam to nestálo za psí štěk. Pravda, interiér byl sice hezký a taky tam měli docela pěkné servírky. Ovšem, evidentně se minuly povoláním. Nezajímalo je, jestli už máme dopito a ještě si něco dáme, a když už jsme je konečně přivolali, nikdy neodnesly ze stolu prázdné nádobí, které ve finále zabralo půlku stolu. I přes tyto výstražné signály jsme si v podniku objednali jídlo. Zeleninové saláty a palačinky se špenátem. Bleskovky. A čekali jsme... a čekali. Byli jsme tam celkem čtyři návštěvníci v celém podniku.
Hele, už cosi nese! zajásali jsme po hodině od doby, kdy kuchař zažehl pod kotlama plamen.
"Slečno, prosím vás, dám si ještě perlivou vodu," troufla jsem si děvečku oslovit, páč mi bylo hrozné horko a taky proto, že se dřív neobjevila.
"Musíte chvilku počkat, vidíte, že vám nesu jídlo!", neobratně manévrovala nad naším stolem s talířema.
"A což takhle to tady nejdřív poodnášet?", pobaveně jsem se usmívala a čekala, až mi spadne na hlavu talíř zelí.
"No, to musíte počkat," odsekla akrobatka.
"Jo, to my počkáme, akorát, že vy už to nemáte kam dát!"
O dovolené se člověk nemá rozčilovat, takže jsme to neřešili. Mimochodem, jídlo odpovídalo kvalitě obsluhy. Tak tam tedy už víckrát rozhodně ne.
Tak a jako třešnička na dortu nejzajímavější hospoda - Středověká restaurace V Dětenicích. Kdo tam nebyl, vřele doporučuju. Nebude to nic pro slabé povahy a lítostnice, páč té paní, co šla kolem, při slovech: uhni, ty stará hajtro!, vyhrkly slzy z očí. Na druhou stranu, mě v milosrdném přítmí říkali kopretino;-).
"Kopretino, dáš si eště škopka?"
Tak tam se určitě ráda vrátím.
