PUGÉT HAUTE COUTURE

Necelý týden poté, co jsem obdržela různé květinové dary, bylo nutno se jich zbavit.

Jedna z velkolepých kytic začala totiž kolem sebe šířit mému nosu velmi nepříjemný puch. Po sledování různých amerických kriminálek z Las Vegas a jiných částí států jsem se začala obávat nejhoršího: Že mě někdo chce otrávit! No když se dá do mundúru zažehlit jed z korálovek, který vás po pár hodinách připraví o život, taky může být něčím infikovaná kytka, že jo.

S podezřením jsem šla najisto. Podezírala jsem pugét od neznámého dárce. Jenže krom mírného stupně ovadu jsem na něm nic závadného neshledala. Pachatelem se ukázaly být malé žluté kvítky, jako vzhledný doplněk přivázané k nádherným oranžovým růžím. Nu což. Přišli jsme v životě o víc, pomyslela jsem si, když jsem se blížila jsem se s nakrčeným nosem k krásnému, leč smrdutému pugétu a snažila se ho nacpat do transportéru, teda igelitky, v němž stráví poslední minuty v mé blízkosti. Květináři vymysleli nový fiš. Celá kytka byla odshora dolů posypaná oranžovýma třpytkama, co se s nima svého času zdobily baňky. Mírným dotekem, ne - li hned dechem, všechna ta paráda z kytky olezla... na ubrus, na koberec, do slánky a pepřenky... a protože byl pugét velký, část ho z transportéru čouhal a nepřetržitě trousil blyštivé třpytky...

Vysavač si dlouho tak nezařádil, o smetáku ani nemluvě. Ale ty potvory se drží jak helvétská víra. Mám jich plný kvartýr a není mi jasné, kde se pořád berou. Jsou na místech, kde bych je nečekala. V botách, jsou ve vaně, jsou v posteli... na nose jsem měla přilepené hned tři. A klidně s tím promenáduju mezi lidma!  

Kytka potěší. Ovšem kdyby mi chtěl někdy někdo ještě nějakou dát, prosím, módní výstřelky vynechat:-). 

 

MARŠAL MALINOVSKIJ!

Nejen Wood se účastní kdejakého předvánočního večírku. Já jsem odmítla minulý týden veselici mého stávajícího zaměstnavatele, zato včera nečekaně jsem dostala pozvání na jeden večírek firmy, s níž jsem svého času měla co do činění.

A protože středa je v práci den volnější, rafinovaně jsem si nahlásila na dnešek půl den dovolené. A se soumrakem jsem vyrazila do víru předvánočního veselí.

Ještě předtím mi stačil junyj chemik sdělit, že ráno MOŽNÁ pojede do Vídně na zájezd, který pořádá jejich škola. On se tam sice nepřihlásil, ale někdo znenadání ochořel a v tu ránu chemik zacítil příležitost. Pranic mu nevadilo, že má propadlý pas, není pojištěný na cesty, páč mu se přece nemůže nic stát! Vlastně ani nevěděl, jestli může někam jet, jestli ho vemou... tak jsem mezi přípravama na večírek volala asi pěti zainteresovaným osobám z jejich školy, pojišťovala ho online za 18 káčé a byla na vývrat. Plánovala jsem si, jak budu krásná, jak na večírku zazářím a místo toho jsem si připadala oškubaná jak micka;-). Natáčky jsem si na hlavu dala tak halabala, čili účes z toho vzešlý by mohl směle být uveden na avantgardních módních přehlídkách, na běžné nošení mi přišel docela exotický a... divný. O pozornost takto vzbuzenou jsem nestála i hodila jsem vlasy do culíku a vyrazila.

Večírek byl podřízen návštěvě ze země, kde zítra znamená již včera:-). Byl totiž obohacen návštěvou tří Rusů, které coby lukrativní obchodní partnery pozval můj bývalý zaměstnavatel. Co čert nechtěl, stůl managementu včetně ruské posily byl jediný, u kterého bylo místo. I usedla jsem k nim a byla ihned zapojena do hovoru. Já to věděla, že jednou dojde ke zúročení nabytých znalostí ruského jazyka z dob povinné školní docházky! Vtipy, které vykládal Anatolij, jsem sice nechápala, ale podle toho, jak se manažeři pod stolem nenápadně navzájem kopali, nebyla jsem sama. Všichni jsme se povinně mocně chechtali, abysme druzjam udělali radost:-).

"Co bude kdo pít?", ptal se direktor.

"No já jenom pivo, děkuji", zvolila jsem svého favorita pro tento večer.

Dopíjela jsem si v klidu svoje třetí pivko, když došlo k zásadnímu zvratu. Rusi jsou kovaní na jiné náboje i začly se objednávat vodky...

"Maršal Malinovskij!" neslo se co chvíli putykou mocné zaburácení, následované cinkotem sklenic. S tímto přípitkem se vytasili (jak jinak) Češi, a Rusové ho hned vzali za svůj.

Fakt nevím, kolik jsem těch vodek měla... moc. Pivo jsem si ale vzít nenechala a kupodivu jsem byla docela v pohodě.

Druzja chtěli jít tančit! Jejich krok už byl značně vratký, i byli nasměrováni ke svému hotelu, aby se šli prospat na ranní důležitý míting. My někteří zocelení jsme vydrželi do časných ranních hodin, kdy jsme se odebrali spát, páč nocleh byl zodpovědně zajištěn. V devět ráno jsem se vzbudila a bylo třeba jet domů. To, že mě při změně polohy pěkně třískalo v hlavě, by se dalo napravit práškem. Horší bylo, že mi nebylo ale vůbec dobře...

Cesta domů se ukázala být nemožnou, páč jízdu autobusem bych po ránu zcela jistě se ctí neabsolvovala. Dovolenou jsem protáhla na celý den..

Ploužila jsem se jako stín po městě a snažila se vsugerovat si, že je mi dobře. Nebylo. Potvrzením toho se stal fakt, že za veřejné WC jsem dnešního dne utratila víc, jak za autobus... Když už jsem se odhodlala do nějakého spoje nastoupit, hned na schůdkách jsem to otočila, když mi do nosu uhodil divný autobusový puch, kterého si jindy ani nevšimnu.. toho rána mě však udeřil obzvlášť silně...

Tak takové jsou teď předvánoční večírky.. Místo tancování kolem jolky s podarkami, což blahé paměti bývávalo, zbyl z večírků jen maršal Malinovskij:-).

JAK JSME OSLAVOVALI

Prosinec v naší famílii není jen ve znamení vánoc a oslav nového roku, nýbrž někteří z nás v tento zimní měsíc poprvé spatřili i světlo světa. A tak pořádáme pravidelně v tento čas rodinnou sešlost.

I dnes nastal ten slavný den. Sesedli jsme se všickni kolem stolu i jali se hodovat. Téměř s železnou pravidelností nás ob rok u stolu přibývá, pravda, občas někdo i ubyde, jako třeba už s náma šest let nesedává můj ex:-).

Na správné oslavy je třeba bouchnout šáňo. Hlava rodiny, tedy můj otec, se této úlohy chopil se ctí. Páč v rodině máme několik hodně malých lidiček, kteří by se bouchnutím špuntu eště mohli vyděsit, vzal otec flašku a jal se ji odšpuntovávat z okna. Jak je jeho dobrým zvykem, když se dílo nedařilo, začal morově klít. Zrovinka se po zahradě promenádoval soused a zvědavě nahlížel na otce zápolícího s lahví.

"Sousede, co to co to?" zvědavě natahoval krk soused za plotem.

"Ale himl, slavíme silvestra! To víš, vyhráli jsme ve sportce, tak odjíždíme na Kanáry!", křikl na něho otec.

Soused scvaknul čelisti a půlky a celý rudý vztekem odkvačil do příbytku zkoumat výherní listinu sportky.

Konečně se dílo podařilo. Špunt vylítl ven, z láhve se zadýmilo a otec rozlil do sklínek přípitek. Tak jsme si cucli a nechali šáňo šáněm. Po chvíli bylo načase zase svlažit hrdélka i otec uchopil svou sklenku, a kouká...

"Co to pijem? Má to divnou barvu... a tak nějak zajímavě to opalizuje!", prohlížel obsah sklínky. A fakt! Ve sklínce se rozpíjely různé barvy... Bádali jsme nad záhadou tajemného moku, páč nikdo z nás nic podobného ve své sklence neměl.

"Dědo! Dej mi tu, prosím, tu sklenku!", důrazně se přihlásil o slovo čtyřletý synovec, upatlaný od barvy a s výkresem v ruce.

"A na co?" udiveně se na něho otočil otec.

"No dědo! Co myslíš? Já si tam přece máčím štětec!"

 

JAK JSEM CHTĚLA ZVELEBIT DOMOV

Radostné a zábavychtivé dny minulých týdnů jsou tytam a já s velkou radostí trávím páteční večer doma. Dokonce jsem dneska odmítla účast na pracovním večírku na oslavu Mikuláše a blížících se vánoc! 

S hurónským smíchem a jednou coronou, co jsem našla v ledničce, jsem se natáhla na gauč. Jak si tak popíjím, do nosu se mi vetřela nepřístojná pachová stopa... trochu jsem zavětřila a zjistila jsem neblahý fakt. Totiž aby šlo usušit doma prádlo, musím mít neustále zapnuté topení a otevřenou ventilačku. Jinak - puch jak od ropuch! Prádlu na sušáku, co ho vtipně přemisťuju z jednoho pokoje do druhého a zase zpět, vždycky aktuálně tam, kde je menší pohyb, se zachtělo tuchnout! A jak jednou zatuchne, je s ním ámen... 

Pak jsem na něčí bloggerskou radu schrastila za půllitr špiritusu nějaký starší tébich, že s ním dočasně zamaskuju stopy řádění mladého chemika. Když jsem ho dosmýkala do patra, radostně jsem ho rozbalila a volám chemika. Ať se mrkne, jak se matka pochlapila!;-).

"Tak TOHLE já teda v pokoji nechci," sdělil mi s odporem, "to je pěkný hnus."

"Jaký hnus? Co máš? Docela pěkný tébich!", přesvědčovala jsem ho.

"No tak si ho dej k sobě," doporučil mi, "radši budu mít na koberci flek, než takovou ozoru!"

Za každý dobrý skutek spravedlivá odplata! No nic, hodím ho do obýváku, budu mít dvě vrstvy, v zimě tu bude aspoň teplíčko... utěšovala jsem se, abych si nemusela přiznat, že by bylo nejlepší hodit ho do sklepa, nebo raději zrovna ke konťasu:-).

Rozvinula jsem kobereček v obýváku. Začichala... z koberce stoupal starý zatuchlý puch. Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme! Na co mám dva vaniše, zakoupené v akci? Popadla jsem rýžák, kýbl a ten vaniš a zaklekla k práci. Puch se znásobil... Hned první záběr mi vyrval rýžák z ruky a ten zůstal zaklesnutý v koberci. Šlo to ztuha, ale přitlačila jsem ... a na druhý pokus rýžák vyrval část kobercového ochlupení až na tkanou mřížku...

Mrskla jsem s rýžákem do kýblu, koberec smotala zase zpátky a nejkratší cestou ke konťasu...

Tak. Špiritus jsem si mohla radši nechat do čaje. Ruce mám od stěhování tébichu jak orangután a ještě k tomu bylo třeba důkladně vystříkat kvartýr osvěžovačem vzduchu, do zásuvky vsítit brís a zažehnout několik vonných aromalamp. Přesto ho pořád cítím.

Dobrovolná mise spasitele našeho domova se mi opravdu nevydařila...  

 

 

DĚKUJI NEZNÁMÉMU DÁRCI

Ne, dobrovolně darovat orgány zatím nepotřebuju:-).

Ale dneska jsem obdržela nádherný květinový dar. Bohužel, ten, kdo mi ho poslal, zapomněl uvést své jméno... 

Pátrala jsem v paměti, kdo by mi mohl něco tak krásného poslat, kdo o mě ví víc, než jiní... mám pár tipů, ale nechci se ptát: to Ty? A příležitostně někoho uvádět do rozpaků... já nic! Já muzikant!:-).

Tak aspoň touhle cestou... DĚKUJU. JE MOC KRÁSNÁ...

SEXY KOUSKY ZE ZÁSILKOVÝCH OBCHODŮ

Přišel mi dneska do práce balíček.

Zkoumám upozornění od pošty, kdože si na mě vzpomněl a copak mi asi poslal…zásilková služba magnet! Ta, co s ní už několik let nepeču… divné… a prý že dobírka.. chtějí šestnáctset… kroutila jsem hlavou. A pak mi docvaklo, že kolegyně, co je se mnou v kanclu, se vyžívá ve výprodejích kdejakého luntu. Mezi výprodejema teď u ní suverénně vítězí ten, kde za nákup v určité hodnotě získáte výhodnou prémii zdarma. Jednou se mě ptala, jestli si může na mě cosik objednat, aby za tento svůj počin obdržela červenou koženkovou kabelku, prachbídné kvality a zjevně lacině vyhlížející. Ale bylo to ZADÁČO! Tyto výhodné akce jsou jaksi omezeny, na své jméno už prémie vyčerpala, tak teď to zkusila na mně.

Byla jsem pro balíček... ehm, balík... na poště. Kolegyně, zřejmě spokojená s dosavadníma nákupama, si na mě objednala další exkluzívní tovar.

"To je naposledy," kladla jsem jí na srdce, když jsem jí měch předávala. "Příště bych o tom minimálně ráda věděla!"

Kývala provinile hlavou a zároveň mi spiklenecky šeptala: "Jsem si objednala pár věcí, co by mohly udělat radost chlapovi."

S jiskřičkama, které je možno spatřit v očích malého dítěte při rozbalování vánočních dárků, se jala netrpělivě škubat plastový měch.Z jeho útrob vytáhla nejprve úděsnou červenou halenu s krajkama.

"Jé!!", poklesly jí koutky a v šoku si prohlížela hadr, "To dám asi Julči"....

Hrábla znovu do útrob měchu... čekala jsem nějakou erotiku, ale tentokrát vytáhla cosi příšerně zeleného a vzápětí další kousky... černé.

"Hele, běž si to zkusit," popohnala jsem ji k činu.

Posbírala hadry a odplula do šatny. Za chvíli se rozlétly dveře, mrkla jsem na modelku a obešla mě hrůza...

Mezi dveřma stálo cosi, co když jste si odmysleli hlavu, připomínalo agamu límcovou;-). Zelená úpletová hazuka s mocným saténovým řaseným límcem! Vše v dokonalé barvě plaza...

"Tak co myslíš?", zvedla tázavě zraky, "ne? Asi ne co...".

"Ne," shovívavě jsem se usmála. "A to další?"

Nadějně odkvapila zpátky do šatny. Tentokrát přišustila v černém večerním kompletu. Sukně do gumy a řasený hadr způsobily dvojnásobný rozměr zadních partií a boky se mysticky změnily ve starou almaru... Chlap by byl dozajista bez sebe;-).

"Co? Asi taky ne, co?" pronesla smutně a prohlížela si tříčtvrteční rukávy na hrbaté jupce.

"Vrátím jim to všechno!" štkala, když ty maškary rvala zpátky do měchu, "i tu kabelku, co mi dali za nákup! Ať se s ní udáví!"

Chybama se člověk učí. V zásilkových službách hadry nekupuju.

Kámoška Jana svého času také našla zalíbení v tomto druhu nákupu. A kolikrát nakoupila, tolikrát ji na poště vítali s ledabyle zabaleným balíkem hader, co absolutně nesplňovaly očekávání. Naposledy to byly v katalogu proklamované, svůdné plesové šaty růžové barvy. Po rozbalení nejenže jsme zjistily, že šaty nejsou růžové, ale cihlové, nejenže nejsou svůdné, ale na opicu světa, ale navíc se zdálo, že si kdosi dal tu práci a spíchl je ze starého dederonového závěsu, co hodnou chvíli visel na slunci a řádně tím pobytem vyrudnul...

Ale aby nezůstalo jen u svůdných hadříků, tak něco málo choulostivého;-). Další kámoška si objednala růžového přítele. Akční nabídka - výhodná cena, vysoká kvalita. Pouze za 250,- Kč. Včetně tužkových baterek. Čekala měsíc na dodání kýženého pomocníka. Po několikerých urgencích ji na poště čekal slíbený balíček. Zaplatila požadovanou částku a nedočkavě se hnala domů s balíčkem. Happyend nečekejte;-)

Po rozbalení diskrétně zabalené krabičky se na ni vykutálely čtyři tužkové baterie... A dopis, že růžovka není momentálně skladem, ale dodají ho do tří týdnů. Samozřejmě zdarma.

Takže sečteno podtrženo, má čtyři tužkové baterky za tři stovky. Páč ještě bylo třeba uhradit firmě poštovné:-).

A pak si něco objednejte;-).

 

 

TEST NEZDOLNOSTI ORGANISMU

Furt se něco děje.

Už nějaký ten měsíc pro mě platilo pozvání od kamarádů rockerů na Masters of rock do Zlína. Na pozvání jsem kdysi laxně kývla, počítajíc s tím, že na to zapomenou. Jenže nezapomněli.

Průběžně se mi ozývali a já začala koumat, jaxe z toho vyvléct. Vzpomněla jsem si na svou panickou hrůzu z velkých prostorů a velkého množství lidí, co mě párkrát za život hezky potrápila, prý jen jako následek dlouhodobé stresové zátěže. Vzpomněla jsem si, jaxem kdysi prchala z koncertu Horkýže slíže, který byl v pitomé sokolovně někde na vesnici, ale nebylo tam přes dým a kouřové efekty vidět a nedalo se tam ani dýchat... srdce si prostě z trucu, páč se mu tam nelíbilo, dvakrát mocně bouchlo mimo obvyklý rytmus, já nemohla dýchat a uz jsem věděla, že tam umřu... Nezvratná jistota! Jenže neumřela jsem. Nějak jsem vyběhla ven a kdosi mě uklidňoval a pak už to bylo lepší... no tak na tohle jsem si vzpomněla při pomyšlení na ten koncert, který mě včera čekal.

Kdo sa bojí, sere v síni! Nastal čas podívat se fóbiím do očí a zjistit, jak na tom jsem. 

"Běžte naproti svým fóbiím," kdysi mi říkala psycholožka. A já tedy včera konečně vykročila.

Že je dobrý přístup jít se vztyčenou hlavou vstříc potenciálnímu nebezpečí a ne se krčit v mdlobách s papírovým sáčkem na podporu dýchání pod postelí, mě přesvědčil fakt, že žádná fóbie mě včera nedostihla. Skvělá muzika, skvělé pivo, zábavná společnost... a hodně únikových cest ehm;-).

Rockové koncerty jsou kult. Je tam spousta lidí, spousta řevu, spousta společensky unavených. Ukázalo se, že je výhodou mít tancem vypracované tělo. Líp se vám uhýbá, když vedle vás háže současně několik lidí tyčku:-).