HISTORICKY PRVNÍ TEST RESTAURAČNÍHO ZAŘÍZENÍ NA TOMTO BLOGU

Byla jsem dneska na oběd v jedné místní restauraci, co se tváří jako poměrně luxusní podnik. Nicméně tam přes obědy podávají meníčka a výběr je docela bohatý.

Ještě jsem tam na oběd nebyla, tak když jsem dneska s Hanysem přemítala, kam zajdem na společné stravování, Hanys vybral tenhle podnik.

První, co nás zaujalo, byl jídelní lístek, položený na stole, načmáraný ručně šíleným písmem na kusu bílého papíru... autor měl nepochybně snahu, aby dílko vypadalo co nejlépe, proto si řádky podložil čímsi rovným, čímž se stalo, že chyběly kličky od ypsilonů a jiných písmen, které se bez nich neobejdou, čímž se kulinářský slovník obohatil o několik nových, exkluzívních kousků:-). Kdo ví, jak chutná pečené kuře s rúží :-) a co teprve skýtá kúta s tímtéž! Mana nebeská patrně. Být majitelem takového nóbl podniku, tak by mě hanba fackovala, vyrukovat před hostama s takovým jídelňákem. Hanys měl patrně stejný dojem, tak se, dobračisko, vytasil s nabídkou, že je ochoten každé ráno za kuropění napsat na kompu aktuální jídelníček, vytisknout ho a přinést jim ho až pod nos.

I nad tím směšným cárem papíru se potvrdila existence Pavlovova reflexu a my se shodli, že lasagne s kuřecím masem zní dobře. Hodlali jsme vytestovat, zda taky voní hezky a chutnají hezky. Zjistili jsme, že Jihlavanka voní líp:-).

Slepicózní servírka, co před náma třískla talířema s česnečkou, zmizela a místo ní připlul motýl emauel neokřídlený. Kde ten se tam vzal.... Před každého položil hluboký (!) talíř s čímsi nezdravě zeleným a fakt na pohled hnusným. Tak jsme se do toho dali a každé sousto zapíjeli pivem, které se ukázalo být z celého slavného oběda tím nejlepším. Ani pohledem jsme se moc kochat nemohli, páč servírka běhala jak leghornka bílá a taky se pořád tvářila jak slepičí prdel. Ovšem venku na zahrádce, tam při kasírování starých paprikášů (s naditou prkenicí a vilným pohledem) úsměvama nešetřila:-).

Takže podtrženo sečteno: obsluha o ničem, jídelní lístek o ničem a to nejhlavnější - jídlo... taky o ničem. Takže pro tentokrát dáváme z deseti možných jeden bod (za to, že to jídlo by snad bylo docela chutné, ale pouze se zavřenýma očima) a s Hanysem jsme se shodli, že pro tuto špeluňku platí "poprvé a zároveň naposledy". Čili už nás tam neuvidí. Teda - nevím, jak Hanys, ale já jsem s touto otázkou dokonale vyrovnána.

Co, Hanys?

TAK NĚJAK POŘÁD O KROK VEDLE...

Tak jsem si dneska se zadostiučiněním vyslechla u soudu usnesení o zvýšení výživného na Dejva o tisícovku. Ejhle, spravedlnost existuje, jásalo mé srdce. Ne nadlouho ovšem. Volal ex a doptával se po výsledcích justičního sporu a když jsem mu sdělila závěry, briskně odvětil, že se proti rozhodnutí odvolá.

Kolegyně mi dovezla ze států iPod pro Dejva. Instrukce byly jasné, výrobek přesně definován, horní limit ceny stanoven. Byl dovezen výrobek vzhledově sice k nerozeznání podobný, ale za poloviční cenu a jaksi nefungující. Zakoupen někde v chumlu lidí na páté evenjú. Za každý dobrý skutek spravedlivá odplata. Jsem idiot, že jsem se nechala od Dejva překecat. Reklamace lze podávat zásadně na lampárně a těma prachama jsem si mohla radši zapálit cigaretu, ať vypadám jednou v životě jako správný snob. Tak jsem o nějaký ten tácek lehčí, no.

Taky jsem si včera udělala radost a koupila šaty. Tedy - údajně se mělo jednat o šaty. Kousek nad kolena, lehounký materiál, kouzelná kombinace tmavě zelené a fialové, s tyrkysovýma aplikacema, prádlovýma ramínkama... no a asi o to jde. Jsem se chtěla šmrncnout před Janou a ona mi suše sdělila:

„No, je to hezké, ale není to náhodou noční košile?"

Zaraženě jsem se podívala na svůj model. Pod ním bylo vidět úplně všechno... nemám doma velké zrcadlo, tak jsem si toho včera nevšimla a v tom krámě taky bylo milosrdné přítmí...

„No, to ne, to jsou určitě šaty," přesvědčovala jsem Janu a vlastně i sebe.

No co, i kdyby to byla noční košile. Aspoň nesplynu s davem, ne? Tak si zítra pod ty šaty koupím nějakou tu saténovou košilku...

KULTOVNÍ NÁVRAT DO PRACOVNÍHO PROCESU

Když jsem ráno cestovala écéčkem  do rodného města, volal mi můj podřízený Koulička.

V našem staffu si nehrajem na otrokáře a otroky, takže si tykáme a tak to prostě je. Se všema spolupracovníkama. S nikým není žádný problém. Jen s Kouličkou. On je duchem trošku prostší a nechápe, že jsou věci, o kterých se budem bavit v práci a jsou věci, o kterých se budem bavit zásadně mimo práci. A že je způsob jednání na úrovni pracovní a jiný na úrovni společenské, dejme tomu. To jsem mu několikrát zdůrazňovala. A už několikrát zalitovala, že jsme nezůstali u vykání.

A dneska tomu fakt nasadil korunu.

„Nazdááár, tak co? Ty ses nějak někde zasekla, co? Kde se flákáš, co?"

No, ještě že mají v écéčku docela stabilní sedačky, protože jsem úplně nadskočila.

„Cože? Prosím? Jsem asi špatně rozuměla!", řvala jsem do telefonu. Tak já se mám zpovídat každému podřízenému, kdy přijdu do práce?

Z dálky bylo slyšet tlumený šepot, právě mu někdo z kolegů decentně připomněl, jak by měl mluvit.

„Ehm, jo, tak nic, tak přijď, já tě budu čekat a půjdem spolu dořešit to stěhování", rychle rozhovor ukončil.

Dorazila jsem po poledni na pracoviště. Venku postává Koulička a kolegyně Maryška. A ten pitomec, sorry, ale jinak to nejde nazvat, na mě na padesát metrů huláká:

„Tak co, jak bylo? Jak sis to užila? Byl zásun, výsun, dlouhý kouř? Byly zlé jazyky?"

A chechtal se jak kus cypa. Kolegyně zrudla jak pivoň v době největšího rozkvětu a po anglicku zmizela. Mimochodem, zlé jazyky jsou jeho pojmenování pro francouzáka:-).

Prostě fakt kultovní návrat do pracovního procesu. Na zítřek první bod v diáři - pohovor s některými zaměstnanci. Opět na téma kultura organizace...

STRACH MÁ VYVALENÉ OČI A DECHOVOU NEDOSTATEČNOST

Včera v noci jsem měla po dlouhé době pěkně rozbouchané srdce. Ne, že bych se věnovala sportu nebo nějaké tělu příjemné aktivitě, jen jsem přemýšlela, co mě v blízké budoucnosti čeká.

A když mi začne takhle bouchat srdce, je to varování, páč taklenc se u mě projevuje strach. Pak se k tomu ještě přidá ledový pot a obtížné dýchání... kdysi jsem s těmito problémy dokonce slehla v místní nemocnici, kam mě odvezla rychlá, páč můj, teď už exmanžel, si mnul ruce, že mě asi klepla pepka:-). Valila jsem oči a nebyla schopna nádech, natož slova a taky jsem se klepala jak ratlík. A nikdy jsem nebyla bělejší:-). Vzali mě na komplet prohlídku. Dokonce zkoumali, jestli nemám ploché nohy. Verdikt zněl pro mě příznivě, leč nic nevyřešil, páč medikamentózní léčba se nekonala. Prý že to nic není, jsem se tehdy dozvěděla. Jen nějaká spasmofilní tetanie, při jejíž atace je zapotřebí dýchat do papírového, případně igelitového sáčku. Pozor! Nenasazovat na celou hlavu:-).

Tak tyhle problémy se u mě docela dlouho ohřály, pak se opakovaly, často, pak méně často a teď už jen v případě, že se něčeho fakt bojím. Takže bych spasmofilní tetanii přejmenovala na anxiozně depresivní poruchu:-). Jak mi ostatně bylo sděleno odborníkem asi čtyři roky po spasmíkovi. Prostě dneska už vím, že je to všechno o psychice.

A ta byla včera docela v presu.

Napadlo mě, jestli já budu vůbec schopna žít s nějakým chlapem? Jsem zvyklá koupit si, co chci, dělat si, co chci a s kým chci a dosud mi do toho nikdo nekecal. Budu schopná změnit své zaběhnuté zvyky, jako přijít domů z kolbenky, nejprve si zapálit, usednout ke kuchyňskému stolu bordel nebordel a pak až se dát do těch neslavných domácích prací, které neberu až tak příliš vážně, a pak si třeba na chvilku lehnout na svůj nový otománek, kterého si přece musím užít, dokud je nový a krásný, pak jít někam ven, pak zas zpátky, spát s čoklovou... no to by chlap asi nesnes, co?

Bojím se toho. A fakt nekecám.

ŽE BY LABUTÍ PÍSEŇ KLUBU ODLOŽENÝCH ŽEN?

Jednou to přijít muselo.

Klub odložených žen, šlapající jako hodinky bezmála dva roky, se nám začíná pomalu ale jistě hroutit.

• Šárka to myslí fakt vážně a na podzim míří za hlasem svého srdce do Peru.
• Marie má novou lásku, dvakrát rozvedený borec (stejně jako ona), prý je to přímý zásah do srdce a snad navždy.
• Ema je typ ženské, která sama být prostě neumí. Do klubu se dostala víceméně shodou náhod. S navazování nového vztahu zatím váhá. Důvody jsou patřičné:-). Po zkušenostech se svým rytířem rychlých pěstí a kamenného srdce, kterého pojala před časem za chotě z velké lásky jí přibylo pár jizev. Modřiny už se jí naštěstí nedělají. Ema je momentálně v rozvodovém řízení.
• Jana se nabažila všech mladých frantíků. Chce někoho milovat a být milována. V kurzu je muž adekvátního věku. Zatím se však neobjevil žádný. Vyjma bezzubého Josefa, ale tam už snad proběhla mezi Janou a jím výměna názorů na téma "co si kdo od života slibuje".

A já? Já teda uvidím:-). Ale řekla bych, že nastal Čas změn...

Včera jsem měla dlouhý telefonát a komunikační partner se velmi divil, jak můžu být spokojená, coby odložená, nebo lépe odkládaná žena. Jsem. Nebo spíš - byla jsem...

V podstatě má člověk vždycky dvě možnosti. Změnit to, co se změnit dá, nebo se přizpůsobit situaci. Zvykla jsem si na svůj život. Na věčné hledání ideálu, hodně zklamání a otřískané lokty. Přizpůsobila se tomu, co mi ubližovalo. A teď to chci změnit. Vlastně - už jsem to změnila. Takže zase to bude o přizpůsobování se něčemu jinému. Někomu jinému. Přesto to chci zkusit. On ten osamělý život  s partou kamarádek má něco do sebe, ale když přijde na lámání chleba, většinou se ve sračkách koupete sami:-(.

VÝLET DO STOVĚŽATÉ

Prágl se pro mě tentokrát smrskl na Václavák a přilehlé okolí. Plus nezbytný hlavák, páč bylo nutno nějak se do stověžaté doštrachat.

Před cestou jsem spala málo. Ve dvě v noci konečně dorazila s velkou pompou bouřka, což jsem ocenila, leč jsem neocenila vytržení ze spánku. A usnout se mi znova nepodařilo. Na únavu jedno kafe a šup na hokkaido! Ze zapráskaného okna jsem se kochala temnýma mrakama, bleskama a slejvákama, co nám dělaly cestou doprovod. Od Pardubic mi koutky poklesly. Vymeteno! A taky jo. V Práglu začal po desáté hic a nepřestal až do sedmé, kdy byl zase plán odletu.

Taklenc: Dejva jsem po udělení všech možných rad propustila ze svého vlivu na pospas četařům a četařkám. Styděl se za mě! Prý běž už, běž, já tam trefím, a neomylně se vydal na druhou stranu náměstí. Tak jsem ho nasměrovala tím správným směrem, on naopak furt čekoval, aby mě ani kousek nezahlídli, páč to by byla potupa nestravitelná. Tak mě pak napadlo, jak jsem potkávala on my way různé lidi, co takhle třeba pořídit si ten šátek, co z něj ženským jen oči koukají? Musím to Dejvovi navrhnout, jako tip na vánoční dárek.   

I osiřela jsem. Ale samotu můžu a užívám si ji. I takovou soukromou samotu mezi tisícem lidí na Václaváku. Vytkla jsem si cíl zakoupit nějaký prezent pro čtyřletého Toma od ségry a páč je to dítě zvídavé, zvolila jsem knihu. Krámů s čtivem spousta, obešla jsem poprvé náměstí a po zralé úvaze jsem vlezla do Luxoru a tam koupila nejen dar, ale pro sebe hned dvě další knížky, na které jsem už dlouho měla políčeno. Přibyly mi dvě kila váhy. Další zastávka Levná kniha. No, když už jsem tady, že jo...  pět kousků! Se hoděj, třeba dárky na vánoce.... A skoro zadáčo:-). Další tři kila navrch. Cesta kyvadlového nosiče coby šerpy na Václaváku se začala s postupujícím vedrem ztěžovat. Ještě pár krámů, co se vždycky hoděj... plus 1 kg, něco na pitný režim plus 1,5 kg...  

Se sedmi kilama nadváhy se mi v tom poledním hicu už nechtělo nikam tahat. Zvolila jsem naprosto špatnou strategii... jsem si totiž myslela, že Dejv dočetaří tak za tři hodky, jak mi tvrdil. A on z toho udělal regulérní osmihodinovku jak podle zákoníku práce... no nic. Zhroutila jsem se na jedinou volnou lavičku, co se mi připletla do cesty. Zchvácení kolemjdoucí se na ni taky mlsně koukali, leč  už nikdo se tam nevlez, páč jsem se obklopila různýma zavazadlama a užívala si pokuřku na zdravém velkoměstském vzduchu. Co teď? Tady budu sedět do šesti nebo co? Bylo teprve poledne. A zazvonil mobil. Kámoš Olda, světoběžník a jinak obyvatel stejného city jako já, co si občas voláme a domlouváme si kafíčka a drinky a nikdy to nevyšlo. A náhodou byl zrovinka včera v Praze...vytrh mi trn z paty:-). Dorazil za mnou, převzal za mě šerpovskou úlohu a vyrazili jsme na další, tentokrát společný okruh náměstím. Pokecali jsme, dali jsme oběd a vetkli několik piv a v šest byl sraz s Dejvem pod koněm Venclovým. Stanoven s rezervou s ohledem na množství zavazadel a na to, že Dejv je flegmatik a určitě nedonde in tajm.

18.00

„Kde jsi, nemáš tady už náhodou být?"

„Už jdeme na metro".

 

18.10 už jsem zuřila.

„Kde jsi, sakra? Jestli nám to ujede, taxi mě nepřej!", řvala jsem do telefonu, který za nic nemoh.

„Co řveš, už jsme kousek od Václaváku", kňoural.

„Co to je - kousek od Václaváku, dole nebo nahoře?"

„Nevím, co furt máš, dyk to jede až 18.50!"

 

18.30 mé tělo se chtělo dostat ven z kůže...

„Davide, jak to nestihnem, a budem tady spát (u Oldy v kamiónu, pozn. autora), strhnu ti to z kapesného a máš doježděno! Jasné??"

„Co však já to stihnu! Už vidím sochu!", zvolal vítězně.

 

Já nervy v prdeli. Tak on vidí sochu a já jsem viděla rudě....

Jak jsem ovšem uzřela ten průvod, co se blížil ke koňskému zadku... V čele Dejv a za ním asi deset holek jeho věku, co se ke mně hrnuly, aby mě uprosily, ať mu, chudáčkovi, neubližuju, já, zlá matka, bylo mi do smíchu. Ale výchova je výchova. Dostal pěkně držkovou:-).

A na běžeckou trasu Václavák - hokkaido dostal těch sedm kilo navrch, ať si zapamatuje, že někdy se holt slovo držet musí:-).

O MOUCHÁCH A O ČOKLOVÉ, COBY SPOLUCESTUJÍCÍ

Kdysi dávno, kdesi na úplně jiném místě, nám zpívala babička písničku o muše, co sedí na stěně a spí. Že prý taky hajinká a je to potvůrka malinká:-). A mě se to v pěti letech moc líbilo! Kdeže loňské sněhy jsou. Muchy jsou odporné a stejně tak veškerý ostatní hmyz.

Ale zato jsem dneska pochopila význam pořekadla: padat jako moucha. Zapomněla jsem totiž doma zavřít okna. Když jsem odpochodovala ráno do kolbenky, sice jsem zkontrolovala třikrát šporák, jestli je vypnutý, ale na okna jsem jaksi zapomněla... tím pádem odpoledne už žádné muchy na stěně neseděly... v kvartýře jak hůř jak na chorvatské pláži v pravé poledne a všude po stole a podlaze rozeseté muší mrtvolky. Masařky v pospolitosti s pičurkama pokapaly z toho hicu:-). Poznatek, co se může hodit: horko na ty mršky působí líp, než reklamou vychvalovaný Raid!

No, ještě že čoklová byla hned zrána odtransportována do svého letního sídla. V tom hicu mohla taky dopadnout stejně, jak ty šestinohé potvory. A navíc zítra časně zrána odjíždím do Práglu na sraz četařů. Dělám doprovod Dejvovi, kterému se to sice zhola nic nelíbí, ale nemá na vybranou. Buď se mnou, nebo šlus. Vybral si to menší zlo:-).

Co se týká čoklové coby cestovatele, nebude z ní nikdy žádný Willy Fog:-). Do Práglu jsem ji vzala jen jednou, cestu strávila ve schráně, kde celou dobu kňourala Vlak měl zpoždění (jak překvapivé!)  a při přebíhání z hlavního na Masarykovo nádraží dostala ze schrány doživotní trauma, páč tam lítala jak nudle v bandasce. A když jsem ji vytáhla na čurací přestávku, už se mi ji tam nepodařilo nalákat zpátky. Nikdy.

A aby toho nebylo málo, byla jsem nějakou spolucestující nařčena z týrání zvířat. A to jenom proto, že jsem čoklovou měla ve schráně, místo abych jí koupila normální psí jízdenku a mohla si hovět paničce na klíně.

Jsem já to ale nelida. Ale to jen proto, že jsem chtěla dodržovat jejich pitomé předpisy. Ona totiž čoklová ve svém droboučkém koženém náhubku vypadá jak Hanibal Lecter... a to by jsme asi s hokkaidem daleko nedojeli, páč bysme se někde na náspu vysypali smíchy...