Prágl se pro mě tentokrát smrskl na Václavák a přilehlé okolí. Plus nezbytný hlavák, páč bylo nutno nějak se do stověžaté doštrachat.
Před cestou jsem spala málo. Ve dvě v noci konečně dorazila s velkou pompou bouřka, což jsem ocenila, leč jsem neocenila vytržení ze spánku. A usnout se mi znova nepodařilo. Na únavu jedno kafe a šup na hokkaido! Ze zapráskaného okna jsem se kochala temnýma mrakama, bleskama a slejvákama, co nám dělaly cestou doprovod. Od Pardubic mi koutky poklesly. Vymeteno! A taky jo. V Práglu začal po desáté hic a nepřestal až do sedmé, kdy byl zase plán odletu.
Taklenc: Dejva jsem po udělení všech možných rad propustila ze svého vlivu na pospas četařům a četařkám. Styděl se za mě! Prý běž už, běž, já tam trefím, a neomylně se vydal na druhou stranu náměstí. Tak jsem ho nasměrovala tím správným směrem, on naopak furt čekoval, aby mě ani kousek nezahlídli, páč to by byla potupa nestravitelná. Tak mě pak napadlo, jak jsem potkávala on my way různé lidi, co takhle třeba pořídit si ten šátek, co z něj ženským jen oči koukají? Musím to Dejvovi navrhnout, jako tip na vánoční dárek.
I osiřela jsem. Ale samotu můžu a užívám si ji. I takovou soukromou samotu mezi tisícem lidí na Václaváku. Vytkla jsem si cíl zakoupit nějaký prezent pro čtyřletého Toma od ségry a páč je to dítě zvídavé, zvolila jsem knihu. Krámů s čtivem spousta, obešla jsem poprvé náměstí a po zralé úvaze jsem vlezla do Luxoru a tam koupila nejen dar, ale pro sebe hned dvě další knížky, na které jsem už dlouho měla políčeno. Přibyly mi dvě kila váhy. Další zastávka Levná kniha. No, když už jsem tady, že jo... pět kousků! Se hoděj, třeba dárky na vánoce.... A skoro zadáčo:-). Další tři kila navrch. Cesta kyvadlového nosiče coby šerpy na Václaváku se začala s postupujícím vedrem ztěžovat. Ještě pár krámů, co se vždycky hoděj... plus 1 kg, něco na pitný režim plus 1,5 kg...
Se sedmi kilama nadváhy se mi v tom poledním hicu už nechtělo nikam tahat. Zvolila jsem naprosto špatnou strategii... jsem si totiž myslela, že Dejv dočetaří tak za tři hodky, jak mi tvrdil. A on z toho udělal regulérní osmihodinovku jak podle zákoníku práce... no nic. Zhroutila jsem se na jedinou volnou lavičku, co se mi připletla do cesty. Zchvácení kolemjdoucí se na ni taky mlsně koukali, leč už nikdo se tam nevlez, páč jsem se obklopila různýma zavazadlama a užívala si pokuřku na zdravém velkoměstském vzduchu. Co teď? Tady budu sedět do šesti nebo co? Bylo teprve poledne. A zazvonil mobil. Kámoš Olda, světoběžník a jinak obyvatel stejného city jako já, co si občas voláme a domlouváme si kafíčka a drinky a nikdy to nevyšlo. A náhodou byl zrovinka včera v Praze...vytrh mi trn z paty:-). Dorazil za mnou, převzal za mě šerpovskou úlohu a vyrazili jsme na další, tentokrát společný okruh náměstím. Pokecali jsme, dali jsme oběd a vetkli několik piv a v šest byl sraz s Dejvem pod koněm Venclovým. Stanoven s rezervou s ohledem na množství zavazadel a na to, že Dejv je flegmatik a určitě nedonde in tajm.
18.00
„Kde jsi, nemáš tady už náhodou být?"
„Už jdeme na metro".
18.10 už jsem zuřila.
„Kde jsi, sakra? Jestli nám to ujede, taxi mě nepřej!", řvala jsem do telefonu, který za nic nemoh.
„Co řveš, už jsme kousek od Václaváku", kňoural.
„Co to je - kousek od Václaváku, dole nebo nahoře?"
„Nevím, co furt máš, dyk to jede až 18.50!"
18.30 mé tělo se chtělo dostat ven z kůže...
„Davide, jak to nestihnem, a budem tady spát (u Oldy v kamiónu, pozn. autora), strhnu ti to z kapesného a máš doježděno! Jasné??"
„Co však já to stihnu! Už vidím sochu!", zvolal vítězně.
Já nervy v prdeli. Tak on vidí sochu a já jsem viděla rudě....
Jak jsem ovšem uzřela ten průvod, co se blížil ke koňskému zadku... V čele Dejv a za ním asi deset holek jeho věku, co se ke mně hrnuly, aby mě uprosily, ať mu, chudáčkovi, neubližuju, já, zlá matka, bylo mi do smíchu. Ale výchova je výchova. Dostal pěkně držkovou:-).
A na běžeckou trasu Václavák - hokkaido dostal těch sedm kilo navrch, ať si zapamatuje, že někdy se holt slovo držet musí:-).
