KDO ČÍM ZACHÁZÍ, TÍM I SCHÁZÍ...

O tom, že veselo nikdy dlouho netrvá, jsem se přesvědčila včera.

Byl docela pohodový den. nebýt toho, že jsem musela být zavřená v kanclu a pak se přesunout na nějakou důležitou poradu, tak den neměl chybu. Těšila jsem se na odpoledne, že vyrazím do jarní pučící přírody, když už ty meze osychají:-). Nebo aspoň někam do zahrádky, které už stačili hospodští vystrkat na jarní povětří.

Z porady jsem pádila ještě k sobě do kanclu něco dodělat. Narazila jsem tam na pracovnici se zkráceným úvazkem a odpolední pracovní dobou, jež právě dorazila do práce. Potud by bylo vše v pořádku, nebýt toho, že jsem ji zavolala k sobě, ať mi jde vyluxovat prezidentský kobereček. Tak přišla s vysavačem, brunátná ve tváři, a na jakýsi můj dotaz jen něco nesrozumitelně zahuhlala... hned bylo jasné, kolik uhodilo. Kosmetička podlahových krytin vypučela do pěkné opice.

A v takovém stavu si dovolí přijít do práce. Pak na můj dotaz, kolik toho vypila, mi drze tvrdit, že nic. Po sdělení, že jí dám dýchnout, abych zjistila hladinu alkoholu, mi řekne, že klidně. Když dondu s alkoholovým testrem, tak přizná jedno pivo. Vztekle duje do měřáku... poté co zjistím, že má v sobě 1,25 promile, mi řekne, že chlastá každý a jen na ni se kouká...

Strašně mě naštvala. Ale děsně. Neměla bych to říkat, ale jednou už jsem ji už takhle chytla. Je to v jádru hodná ženská, co nemá lehký život. Stará se patnáct let o invalidního manžela, , její vlastní děcka jsou kukačky, co matku jenom zneužívají a ona, hloupá, to nevidí, navíc vychovává dceři nemanželské dítě...tehdy jsem přimhouřila oko. Včera už to nešlo. Tady už nejde o lidský pohled, ale o pořádný průser. Nejen její, ale dalších lidí. Tak jsem ji poslala domů. Řekla mi, že si svou práci udělá, protože přece z jednoho piva jí nic není a kymácela se dál chodbou s vysavačem... Přikázala jsem jí, ať se sebere a jde domů. Vyrukovala s požadavkem, ať na to zapomeneme...

Na tohle se zapomenout nedá. Už je to na papíře... ale ona, ona bude už jen vzpomínat...

JAK JSME SI JELY ZATANCOVAT

Víkend strávený nad torzem školní práce mi okořenila Jana, v sobotu večer mě lákajíc do víru velkoměsta. Ne, že by se mi chtělo, ne, že by se mi nechtělo... bylo mi to tak nějak fuck. Ale vzhledem k mé stabilní sobotní pozici a shrbenému hřbetu nad klávesnicí, jsem nabídku vzala.

Vyrazily jsme. První zastávka na náměstí v asijské restauraci. Tvářila se jako luxusní podnik. Ovšem, jen zvenku. Nebýt červených papírových lustrů a nějakých těch orientálních znaků na zdech, spíš to vypadalo jako knajpa, kde se setkávají anarchisti. Zaujali jsme v kouřovém oparu místo u jediného volného stolku. Jana seděla na sofa a na mě zbyl plac na jakémsi schůdku (možná to bylo místo pro výběrčího vstupného, když se tam konají asijské veselice). Nedůvěra byla na místě, páč jsem se hned zpočátku málem odebrala do nižších poloh, když jedna noha židle zradila svého momentálního hosta. Naštěstí mě spasila dřevěná zástěna za mnou, po které jsem v poslední chvíli hrábla. Číšník si nás všiml až po dvaceti minutách, popelník ani po půlhodině nedonesl, tak za trest si při zapalování svíčky posypal stůl i kalhoty popelem, co jsem pod tu svíčku mazaně naklepala. Jídlo nestálo za nic, dala jsem do jedné nohy voďára, Jana do obou colu, zaplatili jsme a odebrali se do tančírny.

Město asi zasáhl mor, páč nikde nikdo. Zeptala jsem se jediného domorodce, zevlujícího taxíkáře, co marně ten večer čekal na své rito, kdeže si to můžem u nich protáhnout kostry. Odpovědí mi bylo, že nikde. Předchozího dne zavřeli jedinou diskotéku velkoměsta a to hned na tři měsíce. Viděl v nás svou jedinou šanci pro ten večer a chtěl nás, filuta, zavézt do dalšího města, dalších dvacet kiláků, že tam to žije. Ale z tohoto mráčku mu nezapršelo. Doporučil tedy jiný blízký podnik. Možná to udělal schválně... U vchodu nás uvítala partička výrostků, sdělili nám, že tam bude hip hop a tedy asi nic pro nás. Nashledanou! Kdybych šla aspoň oháknutá, jak normálně chodím, připadala bych si líp... Na vysokých podpatcích po kočičích hlavách jsme se odpotácely k autu.

Cestou domů jsme vyřešily, že není pravda, že nemá cenu chodit u nás do baru. Ono nemá cenu už asi chodit nikam. Asi je nejvyšší čas zatlouct okna a dveře a nevystrkovat ani špičku nosu.  

DNEŠEK JE DAR

Až budeš mít pocit, že už dál nemůžeš, zastav se, obrať své kroky a vrať se do svého nitra. Tam vždycky najdeš cestu, jak jít dál...

 

Dneska mi přišla esemeska od expřítele, o kterém nemám dlouhou dobu žádné zprávy. Rozešel se se mnou po roce vztahu na dálku, chtěl mě mít u sebe, nejlépe hned, ale já za ním nechtěla a vlastně ani nemohla. Všechno tady zabalit, nechat tu rodinu, známé, práci, školu, odjet do neznáma a začínat znovu... rozešel se se mnou, protože nechápal, že to nejsem kvůli němu ochotná podstoupit. Aspoň si myslím, že to byl ten důvod. On mi ho totiž nesdělil, jen mi při posledním hovoru prásknul telefonem a předtím mi ještě stačil vztekle říct, že už se neuvidíme. A od té doby se neozval. Už nikdy. Já mu ještě psala, abych si s ním věci vysvětlila, protože jsem nechtěla udělat to, co on, totiž bez slova vysvětlení za sebou zabouchnout dveře a hrát si na hrdého. Nicméně - ignoroval mě. Až do dnešního dne.

 

Napsal. A proto ty první dvě věty. Někdy se přihodí v životě lidském něco, co člověka donutí přemýšlet a přehodnotit všechny své dosavadní činy a skutky. Měl bouračku, naboural do kamiónu. Jeho auto to nepřežilo, on, těžce dolámaný, ale přežil. A jak tak ležel měsíc v nemocnici, měl čas přemýšlet o svém životě. Napsal, že cítí, že některým lidem, a mezi nimi i mě, něco dluží a tak to chtěl nějak napravit a alespoň se omluvit...

 

Je škoda, že si lidi často uvědomí pozdě, že mohli něco udělat jinak. Včerejšek se nikdy nevrátí. Je pryč, je minulost, stejně, jako zítřek tajemná budoucnost. Ale dnešek je dar. Přeju všem, aby nemuseli nacházet smysl života a napravovat své chyby a životní přehmaty až je k tomu donutí vnější okolnosti... ono totiž může být (a často i bývá) pozdě...

HODINA BÝVÁ NĚKDY NEKONEČNÁ

Cesta z města do města hezky ubíhala, akorát, že jsem si v prostředku hromadné dopravy uvědomila, že jsem doma zapomněla blok na nějaký ten školní zápis. Má časově přesně rozvržená trasa se zdála být náhle ohrožena, páč odběh do papírnictví představoval minimálně patnáctiminutový skluz, což ukazovalo na pozdní příchod na přednášku přísného pána. Abych to stihla, musela bych vynechat nádražní WC nebo bufet... vyškrtla jsem  WC ( nutno přiznat, ulevilo se mi, jen co jsem tohle zařízení poklusem míjela). Jala jsem se hrabat v těhotném batohu, abych si provedla drobnou časovou korekci svého itineráře. Po několika zanořeních do zavazadla mi bylo jasné, že itinerář zůstal pro změnu v práci, ale místo něj jsem vytáhla ušmudlaný blok na pracovní porady. Vida! K něčemu je dobré nedělat často pořádky. To se obrátí vzhůru nohama a zápisky se napíšou z druhé strany. Papír jako papír, hlavně, že to není toaleťák!

 

Po dvaceti minutách v posluchárně jsem se opět utvrdila v názoru, že škola, kterou studuju, je v mém životě definitivně poslední. Nedělá mi problém se  cokoliv naučit. Problém je, že mě nebaví sedět v lavici a poslouchat několikahodinové přednášky. A když mě něco nebaví, tak to nedělám. Abych si to utrpení ulehčila, dala jsem si do ucha jedno sluchátko z empétrojek a hrála jsem s Jiříkem piškvorky. A protože pod svícnem je největší tma, tak rovnou v první lavici. Vyučující měl výhled krytý zpětným projektorem, přesto se na mě asi po půlhodině zaměřil, přistoupil ke mně a něco se mě ptal. V zápalu hry jsem jej nevnímala, ale Jiřík do mě pod lavicí kopnul, tak jsem zvedla tázavě zrak a zdvořile požádala o zopakování dotazu. Ptal se, co tam provádím a co to mám na uchu. Zrak mi náhle posmutněl, a já mu sdělila, že jsem nedoslýchavá a v uchu mám naslouchadlo... Piškvorky nekomentoval, asi si toho nevšimnul, páč před nástupem před naší lavicí si sundal brejle...

 

Vyčkala jsem druhé přestávky, shrábla výhru nad Jiříkem ve výši 3,50 Kč a opustila školní škamny. Stejně jsme už začali vyrušovat. Z první lavice se ozývalo nejdřív tlumené pochechtávání, kterému se chtělo přejít do hurónského smíchu a zachránil mě pouze předstíraný těžký záchvat kašle. Přednášející, ale i kolegové se tvářili pohoršeně, téměř jako bohové pomsty. Kdo by zachoval vážnou tvář, když jsme si mezi řečí vzpomněli na jeden Jiříkův excelentní kousek! Jiřík je flákač, pořád balí nějaké ženské a na školu nemá čas. Od počátku studia ho na škole drží jen vidina absolventského večírku:-). Ale netu moc nerozumí, jinak by se nemohlo stát, že mail, určený mě, poslal na konferenci na pandoru;-). Tak se stalo, že všem došla zpráva: „Čau kočko, při nejbližší příležitosti na to vlítnem, protože mám hodně zameškáno a takhle to dál nejde." Myslel samozřejmě učení, páč já mu semtam pošlu nějaký ten svůj elaborát a on naopak, velmi zřídka, zase mě ten svůj. Jenže v našich řadách se vyskytlo i pár osob ženského pohlaví, nemající páru o fungování internetových konferencí. Takže za chvilku začalo všem chodit na mail pro změnu tohle: „Jiříku, my se známe?" A z druhé adresy: „No já už jsem to taky dlouho neměla a dala bych si říct..." A třetí hvězda napsala" „Úchyle!" a přidala odkaz na fakt husté pornostránky...  Jiřík může být rád, že není zadaný a žena jeho srdce nenavštěvuje stejnou vzdělávací instituci jako on:-). Páč to by si pěkně zadělal...

JESTLIPAK PŘIJDE SVÍTÁNÍ...

Někdy je den černější, než noc... i když ta je zase nejtemnější před svítáním... a to, doufám, přijde.

Včera se ve wopičákově nálevně uskutečnila oslava týdne zlomení spojená s oslavou PanTérova bytí na této zemi. Oslavovat vyrazila známá trojka já, PanTér a Jana, dále účast přislíbil countryman Marťas, jdouce z folkového koncertu a ještě Janin synátor Ondra. Zpočátku jsme se královsky bavili, to když se vypravěč vytasil s další šťavnatou historkou ze svého přepestrého života - tentokrát se jednalo o lesní brigádu v mínus třiceti stupních. K tomu snad jen tolik, že v lese vydržel náš člověk jeden den, ovšem dva dny poté prospal a páč neměl sílu ani otevřít zobáček, musel být krmen pipetou jako ptáčátko!;-).

Konec velkolepé akce v nálevně již nebyl nikterak vesel, natož zdráv. Padlo asi pět sedmiček modrého portugalu, nějaký ten voďár se do něj nenápadně vetkl, což způsobilo, že někteří (dva) byli zpití jak dánské prostitutky. Ten třetí za pomoci taxika rozvezl oba jedince do jejich domovů, u jednoho z nich chvíli pobyl, aby ještě předal dáreček k tomu významnému dni, slzu uronil, páč to všechno bylo úplně špatně a v tu chvíli nemělo vůbec nic smysl... a cestou domů v noci po vlastní ose přemýšlel, co má vlastně v životě člověka cenu. Chlastat určitě ne. Páč to, že se lidi chovají jinak, když jsou zlití, vím dávno. Akorát, když se na ně koukám okem střízlivým, je to ještě horší. A strašně moc to zabolí...

DEN HNUSÁK

Ten byl včera. Od samého rána se mi dařilo všechno, na co jsem sáhla... ráno vypukla hádka s Dejvem, pak opustilo mou kštici xy vlasů při česání (Viva revalid a jeho bratříčkové! Opravdu vyvedená partička... když mají hlupáci prachy, potom mají kramáři odbyt), u doktora jsem zacálovala půl litru za preparáty pro Dejva (samozřejmě po těch mých vlasových už vim, že i ony budou na dvě věci...), ještě k tomu jsem ráno zapomněla dát si do kalhot pásek, takže párkrát jsem taktak lapla kalhoty gravitací zemskou se ubírající k zemi. A to jsem ráno při oblékání se do práce jaksi pozapomněla, že odpoledne jedu na nějaký seminář ošlajfkovaných chlapů a okostýmovaných ženských a tak jsem mezi ně přijela vyparáděná jako houmless... aspoň byla trošku zábavička. Zato jsem jako jediná kladla doplňující  dotazy přednášejícímu. Tak jsem nevypadala jak úplný hlupák :-).

 

Opravdu, byl to kultovní den. Nejradši bych se neviděla.

 

Doma jsem v ledničce našla zbytek vína, tak jsem docvakla dvě deci červeného a že se půjdu něco učit do školy. Ale ozval PanTér, tak kdo by seděl v knížkách, že jo. Svitla mi naděje, že se prokletí dne konečně zlomí. Ano, správně. Mýlila jsem se. Nějak jsem se necítila good. Zvláštní bylo, že asi po dalších 4 deckách červeného u panTéra jsem byla nametená jak dán... docela rozumně jsme šli ve dvě ráno spát. Po dvou hodinách mě vzbudila krutá bolest břicha, ne taková ta běžná, vrcholící úprkem na onu místnost. To bylo něco jiného, takový pocit, jako by mě někdo hezky kuchnul dole... Tak jsem se kroutila na posteli a vážně jsem přemýšlela, že se budu muset odebrat do místní nemocnice, kde mi zjistí, zda mě nezachvátil zánět slepáku. PanTér rozlepil v časnou šestou ranní hodinu očka a poradil mi, že mi pomůže pivo, páč na slepák se mu to nezdá... a vůbec mu nevadilo, že jdu do práce... Tak jsem to teda zkusila a malinko si dala.... A - světe, div se! Ono to fakt pomohlo! Co to teda mohlo být? Slepák asi ne, ten jen málokdy takhle zmizí sám od sebe...

 

Ale matně si vybavuju, že jsem si včera koupila smažené kuřecí křídla na trhu, akce 2+1 zadáčo, a páč zadáčo se nikdy nic jen tak nedává, tak teda aspoň ty co byly gratis, nemusely být zrovna košér... no, zaplať Pánbůh, už je mi fajn. Ještě by mi chybělo, abych dopadla jak v létě Jana na zahradní grilovačce. Dostihla ji ze neumytých, pouze ohněm ožehlých pipákových křídel kvalitní a nefalšovaná salmonela.  Brchala se z ní tři týdny.

TÉMĚŘ LETECKÝ DEN

Jak už to tak bývá, jak jsem se hezky v pátek rozjela, tak zbytek večera už žádné příjemné překvápko nepřines. Akorát naproti v baráku se strhla kolem půlnoci pěkná rvačka, která vyústila téměř v defenestraci jednoho z borců z třetího patra… zpacifikovaly je nějaké ženské, asi jejich přítelkyně (ó díky za takového přítele!) a přivolaná hlídka městské policie.

 

Jsem si právě v tu chvíli bez zjevného úmyslu někoho špízovat šla dát cigáro na balkón, a co čert nechtěl, zrovna se tam mleli! Ustoupila jsem do stínu, leč prozradila mě hořící cigareta. Jeden ten výpitek na mě zařval, co čumím, jestli chci natáhnout! A už měnil směr, ostatní ho museli držet, aby třeba neskočil dolů z toho třetího patra a nesplnil to, co mi slíbil! Abych neletěla ještě nakonec já! Páč Redbul nepiju, tak jsem radši bryskně zahodila cigáro a zalezla do svého relativně bezpečného kvartýru se pantama na oknech zajištěnýma hřebíkem (to aby nešly vysadit), kasrem na parapetu a pěti metrama pevného lana (to kdyby hořelo nebo tak…). Jo a ještě tam mám hlídacího psa :-).

 

Občas se tu dějou divoké věci a není od věci být připraven.