V noci jsem se probudila zbrocená potem... zase se mi zdálo o fishpicniku! Nejsilnější zážitek z letošní dovolené.. a docela častno se mi vrací.
Mám smůlu. Kdykoliv někam jedu s maminou (což je výjimečně), tak se mi podaří nějaký fakt vypečený kousek..
Takže letos jsem s maminou vyrazila na dovolenou do Chorvatska. Poprvé a myslím, že i naposledy. Konal se tam jistého dne výlet lodí na fishpicnik.
Čeští turisté chtiví zážitků si zaplatili pár set kun, ráno nás svezl nějaký taxik na místo výjezdu lodi a vyrazili jsme. Mě na čele zároveň vyrazil smrtelný pot. Mám totiž strach z vody. Hluboké a moře vody... mám v živé paměti, jak jsem se ve čtvrté třídě v povinném plavání přiutopila v bazénu a když už jsem polykala andělíčky, tak mě vylovil plavčík s nějakou dlouhou tyčí... takže plavu jen, kam dosáhnu, dál už nestačím dechem, páč mám úzkostné stavy. No a najednou loď, kolem kam se podíváš vody (krom pevniny za náma, of course), pod náma taky spousta vody, navíc se loď houpe... mořská nemoc na obzoru... POTOPÍME SE! UTOPÍME SE! POBLIJU SE! Zvedl se mi žaludek, zezelenala jsem, mamina si toho všimla a hbitě nabídla pomocnou ruku. S medrinem. Odhadla jsem svůj aktuální stav na dva kousky. Po chvíli medrin navodil ten správný stav a já se začala kochat výhledem na moře, na vlnky za lodí, na modré nebe... tu pohodu mi kazil jen jeden z polských turistů, co přistoupili na další zastávce a on si sedl na palubu nade mnou, nohy měl v úrovni mého obličeje a ON SE ZUL... mořský fén mi zavál ten odér přímo pod nos a já bleskem měnila místo, páč na tohle byl i medrin krátký...
Asi po hodině jsme dorazili na Brač, místo konání velkolepé rybí žranice. Dostali jsme od kapitána dvouhodinový rozchod! To, že je to docela k ničemu jsme pochopili, když jsme po půlhodině obešli celou turisticky atraktivní část Brače, čítající jedinou cukrárnu a jedinou prodejnu suvenýrů a rychlým krokem se odebrali k putyce, ve které byl plánovaný piknik. Do jeho zahájení zbývalo půldruhé hodiny, tak jsme si dali něco k pití a čekali. Majitel knajpy byl kamarádíček s těma loďařema a měli to pěkně vymyšlené, aby jim tam čeští a polští tatrmani udělali tržbu, než nasytí naše hladové žaludky mřenkama.
No, už se mi z hlavy trošku vykouřil ten medrin, tak jsem si dala malé pivo a konečně nastal ten kýžený okamžik! Kuchaři grilovali ryby, nalévali víno suché jak drn a s ničím z toho nešetřili. Na medrin jsem úplně zapomněla a víc než na ryby jsem se zaměřila na ten mok. Jasně, když jsem si to zaplatila, tak to tam přece nenechám! A pěkně rychle, ať nám to někdo nesežere a nevypije... rychlost byla namístě. Páč velmi záhy bylo po žranici. Stoly zely prázdnotou, zůstaly tam jen vysosané džbány a talíře s rybíma páteřema, které kuchař s uměleckým výrazem ve tváři a pózou Harapese házel rackům a nechával se přitom fotit turistama.
Nachýlil se čas odjezdu. Bárka byla přistavena, tak jsme do ní za všeobecného veselí a hlaholu nastoupili a odrazili na zpáteční cestu... už v té chvíli jsem cítila, že se mnou není něco v pořádku. S otupělým výrazem jsem se koukala na ty vlnky za lodí, ty se mi začly před očima rozmazávat a pak i mizet a pak mi najednou cosi zablikalo v hlavě a nevím vůbec nic... vybavuju si až chvilku, kdy jsme vystupovali z lodi a pak zase tma... a pak jsem najednou v moři s Peťou, kámoškou z Ostravy, co na tom byla podobně jako já, koupeme se nahoře bez... (nevím, jestli mi ty plavky uplavaly, nebo jsem je ztratila, ale fakt už jsem je nikdy neviděla...) plaveme DALEKO, najednou mi to vůbec nevadí, strach z vody se utopil v jednom z těch džbánů vína...někde v moři mi sjedou z hlavy sluneční brýle, které mám švihácky nasazené na hlavě... a pak vidím, jak mi z prostředníčku sklouzne stříbrný prsten, a já se pro něj úplně samozřejmě potápím do hloubky... no ale tak dost. To už mě trošku probralo a vyštrachala jsem se z moře. Tady mé vědomé vzpomínky opět končí. Další osvícení přichází ve chvíli, kdy se proberu na posteli v apartmánu, nevím, co je za den, co se stalo, kde jsem byla, ale je mi hrozně zle, tak se letím pocelovat se záchodovou mísou a fakt nevím, co dřív pude... pak do pokoje vstoupí s vyčítavým výrazem mamina a že je čas večeře.. ááááá POMÓC!!! Skoro nestihnu doběhnout znovu na záchod... je mi jak psovi, ale není zbytí, než poslouchat máminy řeči, hraju si na hrdinu a ploužím se na tu večeři.. krok rázný to není v žádném případě, naopak můžu směle říct, že ji mám dosud jak z praku... ovšem v restauraci do mě vjede nevídaná energie: sice nejím a nepiju, zato rozdávám usměvy a z vlastní iniciativy zapřádám hovor s německým manželským párem. Nevím, o čem, páč v té době jsem byla u páté lekce němčiny pro samouky. Oba se na mě smějí a já vesele konverzuju (druhý den si vzpomenu leda tak na guten tag a oni nechápou, proč se s nima už nebavím...).
Po návratu do apartmánu se dovídám, jak mě a Péťu mamina doslova s nasazením života vyvlekla z moře, dovlekla na pokoje, rozhodila do postelí, přistavila kýble... Hanba mě fackuje.
Později zjišťuju taky ztráty, které tedy čítají horní díl plavek, sluneční brýle a stříbrný prsten...
Ale za to může ten medrin, mami! No, ještěže to mám na co svést... a doufám, že poté, co jsem to tady vykecala, už mě sny na fishpicknik přestanou pronásledovat!
