NA TŘÍDNÍM SRAZE BYLO BLAZE;-)

V pátek práce svátek jsem se ségrou dvojčetem vyrazila do Orlové na sraz základky po pětadvaceti letech. Jakési srazy už proběhly, ale na žádného jsem se ještě nezúčastnila.

Cesta fajn ubíhala, až na to, že écéčko mělo evidentně nějakou chybu na záchodě, která se projevila nikoliv na záchodě samém, ale až v luxusním vagonku;-). Celý vlak byl nabitý, náš vagón lákavě prázdný... na příčinu jsme hned přišly: Puch jak od ropuch, vzduch se dal dýchat leda tak ústy a myslet přitom na jídlo byl hazard se žaludkem. Kvalita českých drah na vyšší úrovni;-). Na místo určení jsme dorazily, což je hlavní. 

V Orlové jsme po mírném bloudění našli knajpu, do které se pomalu začli spolužáci zbírat. Sešlo se nás místo plánovaných dvaceti jen patnáct, ale zas to byli ti nejlepši z nejlepších!;-). V podniku byla současně eště jedna akce - oslava padesátky, na kterou si oslavenec přizval skupinku dvou hudebníků, chlapa s klávesami a pak kastráta s hlasem neuvěřitelně vysokým, ječivým, pro člověka chvílema téměř neslyšitelným. Zato psi, ti by vyli;-). Nejdřív nás jejich produkce rušila, ale po několika pivech a panákách jsme se chtěli k oslavě přidat, páč jsme taky chtěli tancovat a radovat se.

Nakoukli jsme se zájmem do vedlejšího sálu a tam  zrovna poskakovali kmotry s kmotry, zaháčkovaní za boky a jeli v rytmu profláknutého songu jak jede mašinka a kouří se ji z kominka a schylovalo se k větší hrůze - k ptačímu tanci! V knajpě začalo být životu nebezpečno, jak strejdové máchali křídlama a kroutili zadkama, i rozloučili jsme se s hostitelskou knajpou a vydali se do Rozpuku, místní tančírny. Jmenuje se to trošku jinak, ale skutečný název mi zavání dobou před rokem 1989, takže proto to malé přejmenování;-). Místo v nóbl podniku nám šel zajistit Vlado, spolužák ze základky, diky kterému jsem ochotna změnit názor na některé etnické menšiny, bo je to fest správný chlap;-).

V tančírně měli angažmá opět dva „umělci" s klávesami, ale tentokrát dávám o stupeň lepší známku, páč hráli stravitelnější styl. Když však udeřili do kláves, už jsme se u stolu domlouvali jen pantomimicky, tak jsme se nakonec na kecy vykašlali a šli to rozjet na taneční parket. Spolužák Kamil mě a ségře několikrát objednával písničku na přání, ale nikdo nezaslechl, že by ji hráli. Tak aspoň u tance skandoval Vsetín! Vsetín!, páč on je skalní fanoušek fotbalu a taky asi hokeje a týmy, ač dávno vyřazené, on dobře zná;-).

K těm vyřazeným týmům: Z Orlové jsme se odstěhovali v jedenácti letech a vůbec se mi z tama tehdy nechtělo. Z města, od kamarádek a kamarádů někam daleko, kde jsem kromě dědy a babičky nikoho neznala, do vesnice a navíc s tak pitomým názvem... Hovězí! Ta ostuda! Někdo těžce nese nového tatínka, já jsem velmi těžce nesla nové místo bydliště...nakonec jsem tam dlouho nebydlela a odstěhovala se na Vsetín. Do Orlové jezdím strašně ráda. Kdyby tam byla práce, klidně bych se tam vrátila.. mám tam tetu, kamarády, bratrance a sestřenice, mám tam kořeny. Asi silnější, než jsem si myslela...  jenže s prací je to tam, zdá se, horší, než u nás. Na srazu říkaly holky, že po škole skončily u pásu ve fabrikách, za mzdu o něco málo vyšší, než je minimální.. Tolik malé zamyšlení nad místem pro život;-).

Třídní sraz byl super, spali jsme se ségrou u naší tehdejší nejlepší kamarádky Marcely, co jsme se ztratili na dvacet let z očí i z telefonů. Jako by těch dvacet let nikdy nebylo. Pořád stejná holka, pořád stejné gesta... každopádně, teď to napravíme, páč Marcela slíbila, že za čtrnáct dní přijede do Vsetína na premiérovou návštěvu;-). Je třeba se setkávat s tím, s kým je fajn. Páč život je krátký a to, co stojí za to, by se mělo prožít. Dva z naší třídy už nejsou mezi náma, tak ať toho my ostatní co nejvíc stihnem, než to s náma definitivně sekne!;-).