NAČ STAHOVAT KALHOTY, KDYŽ BROD JE JEŠTĚ DALEKO

Zanořila jsem se do osobních spisů pracovníků, pátrajíc před příchodem kontrolního orgánu, jestli tam náhodou něco nechybí a narazila jsem na jistý porevoluční dokument. Má jen nějakých čtrnáct jar a nahrazoval interní lustraci pracovníků formou čestného prohlášení.

V něm pracovník musel kromě jiných blbin čestně prohlásit, že v období od 25.2.1948 do 17.11.1989 nebyl tajemníkem orgánu Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenka od stupně okresního až do alelujá. Že nebyl příslušníkem Lidových milicí. A hlavně že nikdy nebyl studentem na Vysoké škole Felixe Edmundoviče Dzeržinského. Přísahu doplňuje prohlášení, že pracovník nikdy nebyl a není spolupracovníkem žádné zahraniční zpravodajské nebo výzvědné služby.

Bábrle s rizotočem byla asik docela šajba, když to bylo jen v jejím spise. Nebo to ostatní hezky v tichosti stopili. Když jsem si ji představila jako tajnou agentku nebo dokonce milicionáře či tajemníka OV KSČ, chechtala jsem se docela hodně. Pak jsem si ale vzpomněla na urputnou komunistickou výzdobu kanclu, kterou jsem teprve nedávno zrušila. Ha! Kdoví, jaké bylo její niterné přesvědčení, byť tajemníkem OV KSČ nikdy nebyla a prý neví, co se u Felixe Dzeržinského asi tak mohlo vyučovat. Zato já vím. Tuším!

Ale docela jsem se zasmála. Ještě je veselo. Doufám, že ne naposledy.