Ovšem to už neplatí pro cestu zpátky domů
V pátek jsem měla už poněkolikáté vyrazit za kámoškama ze spolku ovíněných. Už nám to pětkrát nevyšlo a opět žádná změna. Na poslední chvíli mi volala persona nejdůležitější, že je znavena, neb konzumovala už den předem v míře nemalé. Tak zas nic. za chvilku cvrlikal telefon zas a tentokrát to byla chlapama opět zklamaná Džejn a že spolu dneska někam vyrazíme. Do báru. Tam jsme dlouho nebyly....a chci tančit! Zdůrazňovala mi. Takže na diskotéku nejlépe. S nápadem hodným mládežníka v rozpuku, nikoliv však ženy kvapně spějící k padesátce, jsem ji poslala tam, kde nejsou okna a doporučila pěkně svěží podnik zvaný Urnový hájek;-).
Už to na žádnou opičárnu toho večera nevypadalo, takže jsem se viděla na fotelce natažena s miskou čipsů a čoklovou jak hledím na Jindřicha VIII, když mi přišla textovka, že se de na pivo. A to zas jo. To je jiná. Pivo, to já můžu;-).
Nevím, jak to vypadá v páteční večer jinde, ale u nás nikdo nepozná, že je zrovna nějaká ta hospodářská krize. Včera taky tak: knajpy praskaly ve švech a nebylo kam se vrtnout, až jedna, nepříliš oblíbená, zela prázdnotou. Páč jsme se tam setkali s jednou bývalou kolegyní z dávné kolbenky, co už neexistuje, zavzpomínaly jsme na společné zážitky:
To jsme jednou takhle z kolbenky vyrazili na výjezdní zasedání do Prahy na výstavu a muzikál. Dvacet pod nulou přimělo mnohé předvídavé účastníky zájezdu vybavit se špiritusem už a cestu a aby neztráceli čas hledáním štamprle v báglu, na krku se jim houpala štamprle cestovní. Tyto okolnosti způsobily, že jsme se už v autobuse mírně dzingli a když jsme se v Praze vykodrcali z autobusu, naše první cesta vedla k telefonu, abysme muzikál zrušili. Přece neprodrbem kouzelnou noc v matičce stověžaté s vykroucenýma hlavama na Stříhavku, že jo;-). Od kteréhosi kolegy, který nevládl už ani jazykem, natož prstama, jsme na večer vydyndali kytaru a řvali na celý hotel, vylili litr červeného vína na sněhově bílý tébich a sušili to hajzlpapírem, čímž jsme objevili nový (a dokonalý!) způsob odstranění skvrn od vína. Noc byla pořád mladá a my jsme spánek považovali za další ztrátu času. Vůbec jsme nespali a ráno jsme byli velmi překvapeni, že se s náma nebavily ani futra od dveří, páč celý hotel prý v noci kvůli našemu řevu taky oka nezamhouřil. Výstava byla nuda a po ní hurá opět na knajpy a potom na Matějskou! Pohodové atrakce jsme přenechali malým děckám a hrdinně se drali do vozíku na horské dráze. Po ukončení jízdy jsme došli k poznání, že alkohol má na pouťové atrakce vskutku značný vliv. Neblahý;-).
Cestou domů už nikdo nepil. Ze stověžaté odjížděl autobus zelených Moraváků a cestu jsme strávili v mrákotném stavu za přítomnosti igelitového sáčku. Když jsem se trošku probrala, byli jsme někde u Vyškova a západ slunce vrhal dlouhé stíny stromů kolem cesty dovnitř autobusu. Nevěřícně jsem zírala na bledou kouli na sedadle přede mnou.. na ní se najednou objevil obraz...
„Já vidím... Monu Lisu!", vytřeštila jsem oči a křečovitě jsem se chytla opěradla sedadla.
„Kde?", natahovali hlavu ostatní na zadním sedadle.
„Tam," ukazovala jsem před sebe.
„Vole. To je hlava starého plešatého Zahradníčka!"
To ten západ slunce. Ty stromy a stíny. A umělec? Sám pan Špiritus;-).
Žádné komentáře:
Okomentovat