BOJÍTE SE?

Chemika vypravuju příští týden do Londýna. Jede tam na počest svých osmnáctých narozenin. Zájezd mu koupil babouš jako dárek a taky že bude mít tlumočníka do anglicky mluvící země.

Jede se na sever a tam bude určitě kosa. Chemik dostal na cestu od svého tatíčka novou bundu za tři tisíce. Tenkou. Vodě a větru odolnou. Akorát teda je v ní logicky v tomhle březnovém počasí trošku zima. Tak chemik kudy chodí tudy loudí, že stačí, abych mu koupila termotriko a bude mu rázem teplo! Což o to, termotriko jsem viděla rozkošné za půldruhého tisíce, ale páč milý chemik si svůj příděl toho měsíce již protelefonoval, je po triku jak po žabě. Chemik teď zas huhlá, že když už se tatíček tak práskl přes kapsu, to mu mohl koupit i nějaké termo hadry pod tu bundu.... Aby zas nebyl tak napruzený a taky aby mi nedělal v cizině ostudu, páč jsem zjistila, že se mu rozpadají tři měsíce staré kalhoty, jsem mu šla včera koupit aspoň nové džíny. BTW: tu tiskárnu na prachy eště furt nemám. Takže jsem se chechtala nad cenovkou 2.599,- Kč u značkových džínů, když chemika znám jako své boty a ještě žádné kalhoty mu nevydržely dýl jak půl roku. Naštěstí je ani nechtěl a spokojil se s kusem za čtvrtinu ceny u vietnamčíka. Vydrží stejně.

A copak naše Čoklová? Ta odcestovala v tašce v sobotu s chemikem k našim na službu, páč jsou prázdniny. Je mi po ní smutno. Doma se nikdo neplete pod nohy a nehřeje mě na fotelce. Navíc mi chybí coby neocenitelný hlídač. Štěká totiž docela moc. Včera v noci byl kupříkladu na pavlači velký štabarc a myslím, že byla i nějaká bitka. To jsem zjistila, když jsem šla v noci do kuchyně, kde jsem měla otevřenou ventilačku na pavlač. Byl slyšet opilecký řev a třískání a pak kroky za oknem. Někdo obcházel před bytem. Což o to, on takhle někdy někdo přejde. Soused třeba. Jenže tyhle kroky nějak dlouho přešlapovaly na místě. A já stojím v osvětlené kuchyňce jak solný sloup... na okně mám sice zatáhlé žaluzie, ovšem otevřenou ventilačku, jejíž ostrý úhel mezi rámem a oknem činí 70 stupňů a začíná v první čtvrtině okna (myšleno odspodu). Kdosi chodil před oknem a já jsem jenom čekala, až se ze tmy vyloupne zlé oko a mrkne na mě. Klijánko by ten někdo mohl do té otevřené ventilačky vstrčit ruku a třeba si dopřát sklenku vína, co mi zrovna stojí na stole! Pocítila jsem mrazivou ztrátu soukromí a docela dost jsem se vyděsila. Napadlo mě předstírat hojnou rodinu. Volala jsem na chemika do pokoje, který byl však zabrán do počítačové hry a ani neuznal za vhodné vylézt od počítače (nevím, esli by vylezl, kdyby mě třeba někdo kiloval. Pak jsem volala jako na psa. Ten doma nebyl a já jsem na štěkání neměla náladu a tak jsem rychle zabočila do chodby, kde jsem jako s někým hodně nahlas mluvila. A ještě jsem se smála! To mi bylo ale veselo!. Ale: zabralo to. Aspoň na mě, páč jsem získala odvahu natáhnout se po vypínači, zhasnout a připlížit se k oknu a zabouchnout ventilačku. A pak jsem ještě zamkla dveře a nechala klíč v zámku. Nevím, esli tam ještě byl. Ale kdyby mi zaklepal na okno, asi se zmehnu.... Murphy opět zafungoval, páč zrovinka o víkendu jsem vyhodila tekutou střelu, co už měla svá nejlepší léta za sebou. Kdybych ji měla, stačí namířit do otevřeného okna... a zmáčknout. Ovšem ještě předtím se nadechnout, páč ten raid by šel téměř jistě zpět dovnitř.

Možná to byl zloděj, co čekoval situaci. Možná ožralý soused, co si spletl byt. Ale nejspíš to byl voyer. Ráno jsem našla na římse pornočasopis.

A taxi tu vesele žijem.

A odpověď na moji otázku? Jestli se bojíte? Já teda jo.