JAK NA NOVÝ ROK, TAK PO CELÝ ROK!

Silvestra moc neslavím, podle mě je to den jako každý jiný. Nevím, co je tak velkolepého na tom, že je zase jeden rok fuč a přeživší živý tvor je zas o rok starší.

Letošní silvestr proběhl na horách, kde jsem před rokem překvapivě nalezla jistý, mě do té doby neznámý druh zábavy, a to snowboarding. Pravda, po tom roce nejsem žádný závodní jezdec a možná je vůbec odvážné o mě jako o jezdci hovořit, ale fakt je, že jaksi na tom prknu svahy sjíždím. A baví mě to.

Den před silvestrem jsem nastoupila na nejprudší svah v mém životě. Ono jich zas tak moc eště nebylo. První jízdy jsem správně zvládnutou technikou pádů proválela, po této rozcvičce ovšem zaválela. Jedna jízda se mi povedla luxusní s krásnýma obloukama a ta mi zvedla sebevědomí a hladinu adrenalinu. A rychta! Hned při té další jsem  na umrzlém sněhu v -15 stupních sebou sekla tak, že to odneslo koleno. Mírně teda. Ale pro ten den byl s ježděním ámen. Na silvestra jsme sháněli stahovací obinadla a něco s heparinem, páč co dělat v horách, kde jsou ideální podmínky pro zimní sporty, než být na tom sněhu? Naštěstí se to dalo i s mírně oteklým zafačovaným kolenem. Ovšem adrenalin toho dne zůstal skryt.

Zajímalo by mě, jestli platí, že jak na nový rok tak po celý rok… jestli jo, tak potěš Pánbůh, páč to už mi zase mi okřálo a lehkomyslně už bez fáče hurá na svah, sic mírnější, ale vo to vo to nic…  znovu jsem sebou sekla na to samé koleno, odbelhala se o poznání v horším stavu k autu a rozhodla se pár dní si dát voraz, estli se teda nechci nadobro zmrzačit. A to nechci, páč felčaři nám houfně utíkají a nemocenské i platy krátí, takže budu muset eště nějakou dobru pohromadě vydržet.

Tak vám všem do toho nového roku vinšuju štěstí, lásku, pevné nervy. A jak řikám, hlavně neochořet, páč felčarů bude jak šafránu. Hrobníci zatím jsou;-).

A držte se.

TAJEMSTVÍ ZAČALO V LITVĚ

Někdo v Litvě teď možná nosí moje luxusní sunglasses… měla jsem je půl roku, nejdýl, co mi vůbec brýle vydržely a nakonec je nechám někde v hospodě na stole (asik…). I když jsem si na ně dávala sakra pozor, jsou fuč...

Ztrátu jsem už rozchodila a rozhodla se, že ač léto je tam, kde nejsou okna, si tedy koupím nové. Páč i slunko na sněhu mým očím nesvědčí. Prošla jsem několik optik a jiných kšeftů, až jsem natrefila na jedny, hodně podobným těm ztraceným.. srdce mi krvácelo, když jsem platila tisícovkou za něco, co zas patrně brzo ztratím…

A nemýlila jsem se.

V pátek si kráčím po městě, odnáším z obchodu své nové brýle. Štěstí mi přeje, slunko stojí zrovna nade mnou, brýle dám na oči... slunko zaleze, no co, brýle vetknu do vlasů.. přijdu domů, mám namířeno do Práglu, je třeba sbalit kufry, hadry, chalku… brýle taky, of course.. . na hlavu kšiltovku, na ni ty brýle. Vychytaný look;-). Přijedu na místo samé, sundám kšiltovku z hlavy, zjistím, že brýle, co jsem na ni umístila, jsou jedny z mé sbírky starých kober, co mám doma v košíku… kua, kde mám ty nové brýle??

Celý víkend jsem se zaobírala tajemstvím, které mi zůstalo doteď skryto. Převrátila jsem kvartýr naruby, doufala, že když nejsou doma, musely ty  prokleté brýle zůstaly nějakou záhadou v kolbence.. nikde nic.. všechny bundy, kabáty (jestli jsem to snad nedala do kapsy) a tašky na hromadě v pokoji a výsledek žádný.

Takže:

Nic nového pod sluncem. Ztratím každé sluneční brýle. Po nějaké době, připouštím. Ale že bych je pozbyla hned ten den, co si je koupím a ještě si toho absolutně nebyla vědoma, tak to už je na mě fakt moc… no drink, no eclipse..

Tak to fakt nechápu.. a nezbývá, než navštívit kramáře znovu:-(.

 

PÁR POSTŘEHŮ Z POBALTÍ

Navzdory očekávání mě Pobaltí naprosto uchvátilo.

Cesta tam byla úmorná, vyráželi jsme v deset večer směr Krakov, z kama nám až ráno v 6 letělo letadlo. Při dlouhém čekání byla valašská medicína od samého začátku tudíž nezbytná. Proti kose v letištní hale však nepomohla, tak se vedoucí zájezdu snažil rozehřát nás nácvikem tanga;-). Ve Varšavě další čtyřhodinové čekání na let do Rigy. Při nástupu do eroplánu jsme byli mírně vydivočení, stařičké vrtulové letadlo se schůdkama, které museli přidržovat dva letištní zaměstnanci, abysme se k zemi nezřítili dřív, než vzlétneme;-). Let byl docela v pohodě, akorát ten jeden steward celou cestu vypadal, že se strašně bojí a při přistání jsme se báli i my, páč letoun dosedl, poskočil, dosedl a dal se doleva a pak ho pilot směroval doprava až pak konečně našel tu správnou cestu.. líbali jsme zem;-).

Radost z toho, že už jsme na místě, mi zkalilo poznání, že postrádám svůj kufr s reflexním medvídkem. Nakonec se našel. Bez medvídka, jmenovky a bez ručky;-). První poznání kultury cizí země bylo při reklamaci (konečně jsem zúročila svou znalost ruštiny;-) a lotyši se ukázali jako grandi, páč mi na místě vyplatili cca 300 Kč v jejich měně. Kufr stál sice víc, ale lepší něco jak nic;-).

Prochodili jsme Rigu, přespali jednu noc v luxusním hotelu a druhý den večer vyrazili busem do Litvy.

O poznání chudší kraj, ale lidi stejní jako u nás, v obchodech skoro stejné ceny. Rozdíl jediný byl v tom, že u nás jsou mezi městy vesnice. Tam jsme neviděli žádnou. Jen stáda koz a krav a pole…

Mezinárodní parta byla vyvedená, opět jsem byla přinucena hovořit týden téměř pořád anglicky a opět jsem byla překvapena, že jsem toho schopna;-). Lotyši i Litevci totiž moc rusky mluvit nechtějí, prý neblahé vzpomínky z dob, kdy patřili k SSSR. První, co nám ve Vilniusu ukázali, bylo muzeum KGB a musím říct, že se jim ani nedivím.. prý není v Litvě rodiny, která by za totalitního režimu nepřišla alespoň o jednoho člena…

Jídlo? Výborné. Jen ty ryby… nemám je ráda a to mě zachránilo, na rozdíl od dvou kolegů, rybích labužníků, kteří si na večeři objednali kupku kozího sýra s čerstvou cibulí a na tom trůnil syrový herinek;-).

Povětří u Baltského moře bylo toho dne mimořádně větrné a chladné, což mělo za důsledek, že za pět minut jsme byli zmrzlí jak štolverky a to nám naše litevské hostitelky předvídavě vzaly každému jednu šálu navíc. Některým národům kosa nevadila, třeba Norům  – jeden z nich, Bjorn, si zul boty a jak geroj vlezl do vln a pak měl co dělat, aby ho to nespláchlo – moc nechybělo a stal by se nedobrovolným lovcem jantaru, kterého je v těch místech požehnaně – zvlášť po bouřce.

Hospody? Luxusní. Sice zely prázdnotou, ale patrně nějak prosperují, i když je jich tolik. Většina z těch, v nichž jsme byli, je v podzemí, obložená kamenem a stylově vyzdobená.

Pivo? U nás je lepší a to můžu posoudit, páč jsme měli dokonce exkurzi v pivovaru a že bylo s čím srovnávat.

Litevská zábava? Chcete se utancovat k smrti? Pak hybaj do Litvy! Na farewell evening nám přichystali hostitelé raut s místní skupinou, o níž jsme předpokládali, že nám bude hrát k tanci a poslechu. Jak jsme se mýlili! Kapela tam byla od toho, aby nám výukovou formou předvedla, jak že se v Litvě baví… všichni jsme nastoupili do kola, zpěvačka jako lektorka ukazovala, co máme dělat a my jak stádo idiotů jsme to opakovali po ní… čtvrt hodiny nářez a pak jsme deset minut lapali po dechu.. a znovu.. několik koleček jejich folklóru a někteří z nás ráno nemohli vylézt ani z postele… kolegyně, co se mnou spala na pokoji, se ráno před odjezdem vysoukala z postele v pravoúhlém předklonu, klela jako špaček a lkala, že už v životě ji nikdo nedonutí provádět něco takového…

A pak už byl odjezd.. v Rize sněžilo a naši slovenští bratia museli zůstat v Rize do dalšího dne, páč jim zrušili let. Ten náš naštěstí ne… na letišti v Krakově se potvrdilo mé neblahé tušení ohledně zavazadla - urvali mi další ručku, otevřeli kufr a návdavkem na něho někdo přilepil zasoplený kapesník...

Doma je doma…  ale tentokrát se mi domů vůbec nechtělo. Střelci jako já prý mají rádi cestování a dobrodružství. No, to s tím cestováním se mi nikdy nezdálo.. ale už jsem se tam asik dostala.

Doufám, že brzo zas někam vyletím...

U BALTU UŽ BUDE PĚKNÁ KOSA...

Kolbenka nabídla možnost, o jaké se mi ani nesnilo. Týdenní pracovní pobyt v Amsterodamu. Nadšeně jsem se těšila na druhý říjnový víkend, na kdy byl plánován odjezd. Leč organizační změny zhatily mé plány a tužby po svobodném městě. Namísto země tulipánů mě a další tři kumpány přivítá Pobaltí! Zklamání se mi zastíralo jen stěží. Váhala jsem, jestli tam vůbec jet, ale nakonec jsem se nechala přesvědčit návštěvníky těchto zemí, že ani v Rize a Vilniusu nemusí být zle, takže s kožichem a sobolí ušankou příští víkend vyrážím. Zopakuju trochu ruštinu ze základní školy, prý ji tam ještě docela používají. Moje předsevzetí, týkající se pravidelného studia jazyka anglického, totiž vzaly opět za své a nebýt pár anglicky mluvících přátel na FB a skajpu, už ani nevim, co znamená how do you do. Trošku mě zneklidňují ty dvě letadla na cestě tam a dvě na cestě zpátky. Páč jsem toho ve svém životě až tak moc nepocestovala, chtěla jsem se svou služebkou známým chlubit. Při Amsterodamu by mě asik plácali po ramenou... S Litvou jsem však moc nepochodila a tím méně s odletem z polských letišť... ajajaj... neletite do Smolenska? haha. velice vtipné. Sháním fest dobrou slivovicu. Aspoň půl litra nebo celý jeden. Jediná záchrana bude zahnat strach a chmury už po cestě do Polska... vyjíždíme v jedenáct, což se jeví jako optimální doba Tak snad se tu ještě někdy objevím.

NOVOTY

Mladý chemik za pár dní nastupuje na vysokou do Prahy, obor toxikologická analýza. Takže ty jeho pokusy s manganistanem a zasviněným tébichem nebyly jen tak a přinesly i své ovoce. 

Kolbenka stojí a funguje. Ve střeše starého likusáku je sice díra a ne jedna, takže když prší, což je skoro furt, máme tu aquadrom. Přikoupili jsme kýble. Koulička měl vymalovat dvě místnosti. Měl na to týden. Po týdnu jsem zvesela nakráčela do kolbenky potěšit oko pěknou, novotou zářící malbou. Jediné, co ten týden udělal, bylo, že několikrát olízal štětkou strop, kterého kus mi spadl na oko, když jsem si to veledílo ohromeně prohlížela. Samý flek... 
„ Je to mastné, nejde to. Ale zítra to znovu natřu!"...myslel ten strop. 
Ne, vy už nic natírat nebudete. 
Za dva dny měl začít provoz, tak se zavolala firma. Koulička dostal flastr a výstrahu. 

Kosmetička podlahových krytin bojkotovala školení BOZP, speciálně jí několikrát připomínané vedoucím pracovníkem. 
„Vy jste nebyla na školení BOZP. Co mi k tomu řeknete?"
„Jééé, no jo, tohle, to já bych nestihla uklidit. Tak proto. Však Světlanka říkala, že mě tam podepíše," culila se.
„COŽE!!!!!"
Klepala se jak ratlík při jednání, na kterém dostala výstrahu a flastr. 
„No co, bóže", jsem zaslechla. „Mě je to jedno."
No rychta. Hlavně to tam doklepat ten rok do důchodu. Dcerunka se jí dobře vdala. Potřetí to snad vyšlo. Tentokrát los padl na bohatého staršího bezdětného emigranta. Terno. Uhradil všechny dluhy celé famíliji a paňmáma si nechala nastřelit zuby za sto tisíc. Eště tak našroubovat nějaký nový frňák místo toho permanentně červeného.

A a tak si tady žijem. 

Mám rýmu a doma 13 stupňů. Všude kolem se přitápí, ale nám museli zrovna teď měnit nějaké trubky ve sklepě a ne a ne to dokončit a zahajcovat. 

A jinak - nic mě nebaví. Depka podzimní, věrná družka, je tu. K jejímu posílení čtu Remarkův Černý obelisk a hospodářské noviny.

LEHCE PO DOVOLENÉ

Jakýmsi zázrakem mám zase chvilku. Nebo spíše mladý chemik odpílil s čoklovou ven, aby si tam dal tajně čouda;-).

Tak mě napadá, je škoda, nechat zahálet tento blog jen proto, že nejsem schopná se sem dokopat. Tu chvilku si dycky udělám! Jen doufám, že to nedopadne jako s mým předsevzetím, týkajícím se pilování angličtiny, případně pronikání do tajů němčiny (tu začínám asi popáté a dycky to skončí kolem desáté lekce...). ...

Každý den aspoň 20 minut! Be dirigent! Napsala jsem si na ledničku. První týden jsem to přetáhla každý den o 10 minut a lebedila si, jak mi to hezky jde. Další týden nějak nebyl čas, takže s odřenýma ušima jsem se chopila knížky obden s bídou na čtvrthodinku a pak jsem to jaxi látala po večerech a po třech týdnech nastal šlus úplný;-).

Ovšem tady ještě nekončím;-).

Měla jsem dovolenou!

Sice ne tak, jak jsem si plánovala, že na čtrnáct dní v kuse vypadnu a budu relaxovat a užívat si, páč nakonec jsem si mohla vzít jen tři dny, ale zato v týdnu, na který padl Cyril s Metúdem a Janem Husem, takže když se to spočte s víkendama, devět dní čistého;-).

Voda nikdy nebyla zas tak můj velký kámoš. Plavu jen, kam došáhnu a těžko se mi po pár tempech dýchá, páč je dělám moc rychle. Ale už se to zlepšuje;-). Proto jsem přistoupila na nabídku dovolené na vodě. První fáze se odehrávala na Jižní Moravě, konkrétně na Baťově kanálu. Další fáze - vodní dílo Slapy.

Baťův (k)anál  je opravu dílo;-). Plavba po něm se odehrává sice v lůně přírody, ale voda je poměrně nízko, takže pokud se neplave zrovna na lodi s patrem, vidíte z krás okolí houby;-). Co si rozhodně užijete řádně, jsou komáři. V okolí kanálu i řeky Moravy jsou jich mraky - bez repelentu doporučuju nevyrážet! Na trase potkáte několik zdymadel - plavebních komor, proplavení v nich je pro nováčky docela zážitek, hlavně, když se loď přistaví na blbém místě - třeba při napouštění komory u horních vrat - pak je co dělat, aby se loď udržela v klidu;-).

Nejlepší kotvení na trase, když se spí v lodi, je ve Strážnici. Nemusí se za noc platit, navíc je k dispozici po celou noc WC a voda k umytí. To třeba v Hradišti byl k dispozici pouze prostor pod mostem, i když přístaviště si zbudovali hezké. A celou noc svítí na nábřeží lampy, takže vás sice nikdo neukrade, na druhou stranu, jak by se asi spalo na solárku?;-)

Na Slapy se mi po Moravě už ani nechtělo...dost bylo vody.

Ale jelo se.

Vltava je jiná, než Morava. Plavební komory směrem na Slapy jen tři, zato ta poslední, štěchovická, která má přes dvacet metrů, mě na cestě tam nepoznala. Radši jsem před ní vystoupila z lodi a šla na druhou stranu komory pěšky. Pak česká Kanada - nádherná příroda, kterou Vltava protéká. Rozhodně stojí za to se tam podívat.

Ten den, co jsme ke Slapům dorazili, nejezdil traktor, který přepravuje lodi nahoru na přehradu. Museli jsme zůstat pod ní, uvázaní u mola. Nápis „Pozor, kotvení na vlastní nebezpečí, rozdíl hladin až 3,5 metru!" mě tedy neuklidnil a večer jsme se s Alfou pohádali, protože jsem nebyla přesvědčena, že bárka nás do rána nevyklopí, jak se prý tam už stalo. Prostě, když klesla hladina, blbě napevno přivázaná loď zůstala na lanech na jedné straně viset. Noc to byla neklidná a navíc byla pod přehradou docela kosa. Ovšem dobře to dopadlo. Tu noc byl rozdíl hladin jen 1,5 metru a loď byla přivázaná dobře. Klesali jsme spolu s hladinou.

Ráno nás traktor vyvezl na Slapy a začaly parádní dva dny. Teplota vody 26 °C, vzduchu 35 °C, utopenec žádný (bohužel ani v hospodě). Až když jsme po dvou dnech čekali na traktor směrem dolů, zaujali mě hadi, vlnící se ve vodě u břehu, kteří se vyhřívali na mělkých šutrech... no, to vidět dřív, tak mám, myslím, po koupání! Prý stromové užovky, vysvětloval mi hlídač sjezdu, který mi říkal kvítku;-).

Tak jsme zakončili dovolenou. Cesta dolů po Vltavě byla po proudu docela rychlá. Rychlá jízda na špici lodě se mi lépe prožívala s občasným lokem slivky  Čím blíž jsme se blížili ke Štěchovicím, tím se moje intervaly mezi popíjením slivovice zkracovaly a já do té ďábelské komory nakonec vjela... ne, že by to byl nějak extra příjemný pocit, když se za váma zavřou vrata a začne klesat hodně rychle voda, když slyšíte, jak se na ty horní vrata řítí masa vody a tak nějak doufáte, že to tam stojí tolik let a zatím to dycky vydrželo, tak snad i tentokrát... a po dvaceti metrech klesání si přejete, ať se rychle otevřou ty dolní vrata a vy můžete vyjet ven....

Dovolená na vodě je fajn. Hlavně, když vyjde počasí a to vyšlo bez chyby.

BTW: Na té Moravě jsme ještě měli v plánu sjet na kánoi meandry, ale páč jeden z nových kámošů, co do toho měli jít s náma, se večer před plavbou sťal tak, že jsme ho tahali z rybníčku zeleného a obaleného řasama a druhý den ráno zmizel bez oblečení a bez bot (zato se ztratily boty výčepnímu od piva;-), odkládáme to ad acta!

Léto a hic totiž ještě nekončí!

DEN VELKÉHO TRESTU SE PŘIBLÍŽIL

Často se sem nedostanu. Hodně aktivit vyvažuje nedostatek času na to, co jsem dřív dělala ráda. A dělala bych to ráda i teď. Jen… těch štyryadvacet hodin mi už nestačí. Občas se ale něco přihodí, co bych si zapsat chtěla. Nic moc zasmání, jako dřív, spíš naopak.

Na úvod – stále stejná kolbenka, stále stejní lidi, snad jen s výjimkou rizotočové báby, ta už je na zaslouženém důchodě, a abych pravdu řekla, až na zvláštně páchnoucí pochutiny a laxní přístup k práci na ni ráda vzpomínám. Byla roztomilá. Místo ní je tady Jarka, holka v mých letech, svobodná, bezdětná a navzdory obecným názorům na ženy tohoto věku, kupodivu moc fajn.

Pak je tady taky jedna administrativní úřednice. Je to zvláštní typ. Hádavý a arogantní, své chyby bez skrupulí háže na jiné. Stěžuje si, že v kalendáři nebyly vyznačené víkendy, když jí vytýkám, že v její zpracované docházce za předchozí měsíc má jeden pracovní týden 4 dny a další 6… je to má chyba, protože jsem zakoupila špatné stolní kalendáře- bez víkendů. K tomu všemu je ještě asi slepá… Obyčejná tabulka s počátečním stavem, přírůstkem a úbytkem jí v 90 % nesedí na konečný stav, který mi uvádí. Pokladnu, kterou měla na starosti, jsem jí před několika lety raději vzala – nikdy se nedaly dohledat doklady k příjmům a výdajům.

Není to moje podřízená. Naštěstí. Ale je podřízená mojí kolegyně. V některých věcech, bohužel, musíme spolupracovat i nadále. Před měsícem jsem jí dala za úkol nachystat věci v archívu, abych mohla na státní archív poslat návrh na vyřazení nějakých dokumentů. Termín odevzdání stále odkládala pro nadbytek jiné práce. Byla jsem shovívavá, oni se ti archiváři zasejc neposerou. Pak mi řekla, že neví, jak to má do archivní knihy psát. Předepsala jsem jí pár stránek, aby věděla.

Dnes jsem si přišla pro hotové dílo.

Jedna ztracená třídní kniha je prý vyřešena pokutou ve výši 500 ,- Kč. Haha. Z hlediska archivářů těžko. Chtěla jsem vidět věci, co mi zapsala do knihy. Při mém slušném upozornění na nesoulad a žádost o vysvětlení se asi seply v horké hlavě jiné obvody.

Tady to máš, ne? To nevidíš? Začala zvyšovat hlas a strkala mi pod nos nějaké svoje chaotické hromady.

 Nebylo to ono.

Kde? Nic nevidím, tady máš napsáno úplně něco jiného! Ukaž mi přesně tohle, ukázala jsem prstem na řádek v archivní knize.

Loupla po mě okem.

Doprdele! Sereš mě! Nevidíš to, protože jsi blbá!

Ze mě se stala tak trošku Lotova žena….

Co to máš za výrazy? Nemyslíš, že to přeháníš? Zeptala jsem se jí, ve snaze nějak pochopit, co ji vede k takovým závěrům.

Co přeháním? Ty přeháníš! Vřískala a do přeskakujícího hlasu se jí vetřela stopa slzy…sakra, zažila jsem kdeco, ale víš co? S takovým jednáním jaké máš ty, jsem se ještě nesetkala! Pořád po nás jenom! Nikdy nám neřekneš pořádně, co máme dělat! Každý ví, jaké máš chování! A nemysli si, že máš nárok se nad někoho povyšovat, když máš titul! Paní dokonalá! Všichni tě mají plně zuby! Řvala.

Až takové emotivní výlevy jsem toho dne nečekala… Asi je to blbý, ale já fakt v tu chvíli nevěděla, co mám na to říct. Totálně mě vyvedla z míry. Bránit se jejímu záchvatu šílenství? Oponovat? Nebo začít oplácet stejnou mincí? To mě asi musí fest nenávidět…Přijdu s ní do styku jednou za týden a řvaní po níže postavených kolegyních opravdu není můj šálek kávy… spíš si myslím, že jsem docela demokratická až liberální…. Inu, za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata a já se tím taky budu muset chtě nechtě řídit.

Nemělo cenu tu práci toho dne dokončovat… řekla jsem jí, že přijdu, až se zklidní a ona za mnou z dveří řvala, že je to konec dobrých vztahů mezi námi a to velmi nadlouho! A že to ještě bude mít dohru. Že ona to tak nenechá.

Tak. Že mi zkazila den, to nějak přežije. Ale co mě zajímá, je ta dohra. Nevím sice zaco, zato doufám, že nemá doma zbrojní průkaz;-).