Po deseti letech nás poctil návštěvou bratranec Láďa, co jsme se viděli naposledy před osmi lety na pohřbu tety.
Celá rodina jsem se na trachtaci chystali, nikdo si nesměl nic na víkend nic jiného domluvit. V deset měli dojet k našim. Takže my už byli sešikovaní a v těch deset telefon, že teprv vstávají a přijedou tak za tři hodky.... Ech. Tak jsme sežrali, co bylo na mísách nachystané pro návštěvu, natáhli se k televizi a čekali dál. V jednu konečně se do dvora hrnula stará zelená hercipercka a s ní naše rodina zdaleka. Měli jsme nachystaný špiritus na přípitek i sváteční menu, jenže se toho sotva dotkli a pohled na láhev vína vyvolával u některých z nich zelenější barvu obličeje, než měla ta vinná láhev. Později z nich později vypadlo, byli po velkém pátečním tahu a zrána jim některým vůbec nebylo dobře po těle, takže cesta trvala dýl, než je obvyklé, páč měli neplánované hygienické přestávky;-).
Za nějakou dobu se ovšem vzpamatovali a padlo pár lahví vína, spousta buchet, co mamina napekla, tatarák a hodně jiných věcí. Zavzpomínali jsme na staré doby, kdy jsme byli malé děcka a svět byl tak krásný! A tajemný.
K babce a dědovi jsme jezdívali celé dětství na prázdniny. Dědu jsme měli rádi, babku, bůhvíproč, ne. Asi proto, že nám spílala do pagáží a děda nás zachraňoval před její hroznou polévkou s domácíma nudlema, kterou, když babka odešla na dvůr, nám z talířů tajně vylíval do kýble pro slepice. Děda byl malíř obrazů, hrál na harmonium, harmoniku a housle, hrál v místním amatérském divadle, občas si přihnul a tajně kouřil za kadibudkou. Učil nás malovat krajinky na papundekl, hrát na harmonium, taky nám ukazoval, jak se hraje loutkové divadlo, chodil s náma na hřiby a na pouti nám kupoval bonbóny. Co si pamatuju, babka s náma snad nikdy nikam nešla. O prázdninách jsme spali všichni v jedné ložnici a ten, kdo si ten den vytáhl černého petra, spal mezi nima v manželské posteli. Ráno, když babka odešla do kolbenky, jako první podstoupil hru kdo dýl vydrží pod babčinou duchnou s podtitulem „tajemný výbuch pod peřinou";-). Rekordmana a délku rekordu si již nepamatuju.
Měli v ložnici staré vyřezávané harmonium s dvěma velkýma pedálama, které se při hraní musely střídavě sešlapávat. Když se jeden pedál sešlápl, bylo vidět za ten druhý, do prostoru pod harmonium. A když mi bylo tak asi osm let, jednou takhle vrzáme se ségrama a bratrancem beskyde beskyde a najednou jsme zjistili, že jeden z pedálů se nedá sešlápnout. Bratranec si často hrál na všeuměla, tak se rozhodl, že tomu přijde na kloub a spraví to.
Nahlížel pod harmonium, pak šáhl pod pedál a vytáhl z tama sošku Madony s děťátkem. Teda! Tajil se nám dech... Kdo to tam asik dal? A kdy? No jo, to bude dávno, koumali jsme a obraceli sošku ze všech stran v rukách. Šoška byla dutá, dole byla díra a když jsme do ní mrkli, zastavilo se v nás srdce! Bylo vidět nějaké papíry! Dokumenty! Tajný poklad! To budou všichni koukat, co jsme objevili v tajné skrýši! Šťárali jsme do ní prstem, abysme ty poklady dostali ven. Ale papíry zalezly hlouběji do nitra sošky a už se vůbec nedaly vytáhnout. Dělej, dones nůžky! Přikázal šéf gangu bratranec Láďa a já jsem utíkala, co mi nohy stačily. Láďa vzal nůžky a zabořil je dovnitř sošky. Jemně stříhnul, jen tak, aby uchopil ten poklad, a táhl to ven... zrovna, když to vytahoval, se vrátila babka z kolbenky, a když to uviděla, byla na šlakem trefení, páč to byly její celoživotní úspory, které si pod harmoniem skovala před dědkem, aby jí to neroztočil v hospodě a teď byly na dvě půlky. No tak bylo po pokladu a eště jsme z toho měli pěknou polízanici.
A taky jsme nejeli na Hostýn, páč zrovna toho dne, kdy jsme tam jet měli, nás ráno vzbudila s pláčem mamina, že děda umřel... a eště to bylo zrovna v den, kdy jsem měla svátek a čekala jsem řádné oslavy. Místo toho jsme s mamkou zařizovali pohřeb a chodili po vesnici a všichni nám přáli upřímnou soustrast...
A to byl asi konec dětství. A už nikdy nic nebylo stejné...
.
. Jenže to nebyl On a jak otevřel hubu, rázem bylo po iluzi.