úterý 30. září 2008

PŘÍLIŠ MNOHO STRESORŮ

Úmrtí partnera či partnerky  100 bodů

Úmrtí blízkého člena rodiny 63

Úraz nebo vážné onemocnění 53

Ztráta zaměstnání 47

Odchod do důchodu  45

Změna zdravotního stavu člena rodiny  44

Sexuální obtíže 39

Změna finančního stavu 38

Úmrtí blízkého přítele 38

Závažné neshody s partnerem 37

Konflikty se zetěm (snachou) 35

Partner končí se zaměstnáním 29

Změna životních podmínek 26

Změna životních zvyklostí 25

Změna bydliště 24

Změna rekreačních aktivit 20

Změna sociálních aktivit 19

Změna spánkových zvyklostí a režimu 18

Změny v širší rodině (úmrtí, sňatky) 16

Vánoce 15

Zajímavá tabulka stresujících životních událostí. Od pánů Holmese a Rahe. Nebo Raheho?;-)

Zase mám po roce v plánu zabývat se v hodinách managementu problematikou stresu. A stejně jako každý rok jsem si vzpomněla na tuhle tabulku stresujících životních událostí. Není kompletní, ale pro ilustraci stačí. Součet 250 bodů je pro člověka kritický a je výrazným rizikovým faktorem pro rozvoj duševní nebo tělesné nemoci. Tak zkusmo jsem si tabulku projela a můj součet už přesáhl dvě stovky... pěkně, pěkně;-). Už ani nemám sílu psát o velkolepých šaškárnách, které se v kolbence dějou. Třeba někdy příště...

A to budou brzy vánoce;-).

BTW: a to mi ještě chemik pořád něco nastavuje v kompu a pak se ty články nedají vůbec číst, páč kde má být mezera, je třeba velké kulové, kua. Chjo. 

neděle 28. září 2008

BEZPEČNÉ ZNAKY EVOLUCE

Dědečkové a babičky jsou čím dál tím mladší, babičky navíc krásnější, děcka mají víc práv i drzosti, některé skupiny obyvatelstva víc práv, drzosti a žádné povinnosti. Dalším z bezpečných znaků evoluce je, že můj ex se opět rozvádí. Jaká to byla krása, když se půl roku po našem rozvodu opět rozehrál Mendelsohn a můj ex nakráčel do obřadní síně s novou dámou svého srdce! A nebyla sama, pod srdcem už chovala malého synka. Ty roky mě nemohl vystát, to mi dal hodněkrát pocítit. Za těch sedm svobodných let jsem si od něj vyslechla hodně nehezkých věcí a kolik jsme spolu měl sporů o výchovu chemika, kolikrát jsem byla se skřípajícíma zubama vysvětlovat na sociálce, že se o syna starám příkladně a nedávám žádný důvod, aby mi byl odebrán z péče a svěřen do výchovy otce. A teď se mi přišel vyplakat. Ať mu poradím, zadvihnu, že jsem nakonec nebyla tak zlá, ale tahle jeho druhá ženská, to je semetrika a prý z něj sedře kůži. Bitter smile... Byt, který jsem jim prodala výměnou za to, že jsem šla do státní špeluňky, jen aby to bylo rychle za náma, vlastní oba napůl, žádný z něj nechce odejít a toho druhého vyplatit. Ex v afektu rozsekal půlku bytu, když mu jeho choť s poťouchlou radostí zvěstovala, že si to rozdávala se sousedským manželským párem. Asi čekala, že ho po té zprávě skolí ještě před čtyřicítkou druhý infarkt. Synek nakonec nebyl jeho, ale on se velkoryse nechal na rodný list zapsat jako otec. Tak teď bude mít alimenty dvoje a kdoví, jestli mu nezůstane jenom holá prdel... Tak nějak bych mohla cítit zadostiučinění, ale necítím nic. Spíš je mi ho líto. Zoufalí chlapi dělají ještě zoufalejší věci, než ženské. Prý se ženil ze vzteku, aby mě naštval. A mě to bylo tehdy úplně jedno a klepala jsem si na čelo. Teď se vytasil s teorií, že se oženil jen proto, aby dostal chemika do péče. Nejen, že mu žádost soud zamítl, ale zamítla to i jeho nová choť.... Skutečně každý je strůjcem svého štěstí. Vlastně naštěstí pro mě se podruhé oženil a já se nemusím bát, že bych mu v budoucnu musela připlácet na jeho rapidně skleslou životní úroveň. A stejně mu přeju, ať mu to dopadne co nejlépe. Ať ho jeho choť neočeše jak hrušku. Protože přece jen je to chemikův otec. A ten ho bude určitě ještě potřebovat.

pátek 26. září 2008

A PŘECE SE TOČÍ

Přišel za mnou onehdá údržbář Koulička, aby mi sdělil, že nám nějak nepřiměřeně naskakujou cifry na vodoměru. Konkrétně 150 kubíků za měsíc. Stal se patrně zázrak.

Tak jak v poušti někdy vytryskne pramen, u nás se začala voda pro změnu ztrácet - možná na tu poušť na druhém konci světa;-) Páč v baráku, kde voda protéká pouze záchodama a pak si ještě lidi umývají ruce, je to fakt hodně. Zaměstnanci jsou tu stabilně tři a kromě nich občas někdo přijde. Jediné logické vysvětlení je, že každý ze zaměstnanců i další příchozí jsou beze zbytku postiženi syndromem dráždivého tračníku a návdavkem obsedantně kompulsivní poruchou osobnosti, kdy kompulsi představuje neustálé mytí rukou, případně nohou a jiných částí těla. Jak jinak by mohli tři lidi protočit za měsíc 150 kubíků vody?

Rychle podaná reklamace na vodárnách našla svého adresáta a dneska ráno přijeli dva týpci prozkoumat okolnosti nepřiměřeného nárůstu spotřeby vody. Obešli celý barák, nikde nekapal ani kohoutek a na vodoměru naskakovaly setrvale cifry... aktuálně 3 litry za minutu.

"Co s tím uděláte, chlapi?"

"Tak, uvidíme... zavoláme šéfa a když tak by se ten vodoměr dal na přeměření....", škrábal se na nose ten, co vypadal jak kápo, "ale když bude dobrý, tak to budete muset zaplatit!", varoval mě.

"Zaplatit? Když tu vodu evidentně neberem? To nemyslíte vážně! Vemte si ten vodoměr hned s sebou a dejte nám tu nový! Vždyť vidíte, že tu nikde nic neteče a vodoměr se pořád točí! A co když je třeba prasklé potrubí?," napadlo mě najednou.

"Hm, jo to je taky možné," zapřemýšlel podřízený v modrákách, "tak my zavoláme, za čtvrt hodinky, jo?"

Ne.

Otázka z IQ testu:

Když moje čtvrt hodinka jsou pro vodaře ve skutečnosti do této chvíle hodinky dvě, kolik je pro ně našich 150 kubíků?

čtvrtek 25. září 2008

KÁVIČKA Z KUBY PRO VALAŠSKÉ HUBY

Když se Jana v létě vrátila z dovolené na Kubě, jako správná kamarádka nepřijela s prázdnou. Dovezla mi pytlíček kafe a medailonek s Che Guevarou. Medajlon byl dar danajský, páč Che tam vypadá jako moje bývalá srdeční záležitost Pantér a ona mi ho koupila schválně, ať ho mám na očích. Kamarádka;-).

Maličký medajlon s revolucionářem už bůhvíkam zapad, ale včera jsem dostala chuť na tu kubánskou kávičku. Jana něco říkala, že se to dělá jinak, než turek u nás, jenže při studování nápisů na kafe jediné, co mi z toho vyplynulo, že je to ta nejkvalitnější kubánská kávka. Hm... Jani, díky! Uznale jsem kývala hlavou. Čili žádné extra postupy, normálně dát lžičku do hrnku a zalít horkou vodou...

Tak jsem to tak udělala. Káva docela voněla, s chutí jsem se napila a tak jak první vydání z kapsy vyhání, tak toto první ochutnání vyhání z huby. Bylo to hnusné a pít se to nedalo. Mok byl nějaký světlý, téměř průhledný, tak jsem usoudila, že jsem té kávy tam sypla málo. Na druhý pokus jsem do hrnku dala lžičky dvě a půl, výsledek byl ještě horší, po uvaření kafe už i smrdělo, tak to letělo do dřezu netknuté.

Nejdřív jsem přemýšlela, že bych tím kafem mohla třeba uhostit nezvanou návštěvu, ale pak jsem si to rozmyslela a kafe jsem vyhodila. Až pak mě napadlo, že tomu třeba nerozumím, že ten správný kafový sommeliér by si to vychutnal a dal by za takový koflík majlant. Nevadí. Já radši budu pít to, co mi chutná a ne to, co je sice možná kvalitní, ale jinak pěkně hnusné.

Čágo.

středa 24. září 2008

NĚCO ZA NĚCO

To bylo ale pěkné ráno. Takové motivující;-)

Kráčím si dneska do práce a z neprůstřelného křoví u putyky se vymotal chlap. Vysoký fousatý blonďák v bílé košili. Zarazila jsem se v půlce kroku, najednou jsem si nebyla jistá, jestli ještě spím a tohle tady je jenom sen, anebo už nespim a On ke mně sestoupil shůry:-). Jenže to nebyl On a jak otevřel hubu, rázem bylo po iluzi.

Santusák roztáhl ruce a zablekotal:

„Kam kráčíš, noho?"

No to mě dostal. Vzpomněla jsem si na... stůj noho, posvátná místa jsou, kamkoliv kráčíš. Uchechtla jsem se, „do práce, dobrý muži, do práce chvátám," to už jsem nasadila tragický tón.

„Práce je na hovno," naklonil se ke mně a ovanul mě svým zkaženým dechem, „pojď do hospody na panáka," opět rozevřel svou štědrou náruč, „vypálíme červa!".

To jsem teda fakt slyšet nechtěla! Spíš nějaké přání pěkného dne, vizi, že se mi všechno bude dneska dařit, to bych čekala od takového typa a on mě zve v sedm ráno do hospody.

„Tak si dejte jednoho i na mě!", jsem mu poradila a koukala rychle zmizet.

„To určitě... a dáš mi teda aspoň nějaký peníze?, zaškemral.

„Darované peníze kazí charakter! Ale vím o práci, kde by vás zaměstnali."

„No tak to teda dík...práce je na hovno... já jdu radši spát"... vzdechnul, otočil se a odkráčel zpátky do houštiny. A já do kolbenky. Myslím, že práce není na hovno. Aspoň ne pořád a ne každá. Jsem ráda, že dělám tu, co dělám, i když mě nijak královsky neživí. Zas je tam občas sranda s odborářema a mám to blízko, jen za těma několika keři, co si tam dělají doupata houmlesáci.

V životě je vždycky něco za něco. A dokud to pude, já radši budu ráno vstávat a chodit do kolbenky, než si dopřávat komfort ranního pospávání s časným panáčkem na vypálení červa, bohužel nezbytně následovaný doskokem do toho křoví;-).

neděle 21. září 2008

TO VŠECHNO ODNES ČAS...

Po deseti letech nás poctil návštěvou bratranec Láďa, co jsme se viděli naposledy před osmi lety na pohřbu tety.

Celá rodina jsem se na trachtaci chystali, nikdo si nesměl nic na víkend nic jiného domluvit. V deset měli dojet k našim. Takže my už byli sešikovaní a v těch deset telefon, že teprv vstávají a přijedou tak za tři hodky.... Ech. Tak jsme sežrali, co bylo na mísách nachystané pro návštěvu, natáhli se k televizi a čekali dál. V jednu konečně se do dvora hrnula stará zelená hercipercka a s ní naše rodina zdaleka. Měli jsme nachystaný špiritus na přípitek i sváteční menu, jenže se toho sotva dotkli a pohled na láhev vína vyvolával u některých z nich zelenější barvu obličeje, než měla ta vinná láhev. Později z nich později vypadlo, byli po velkém pátečním tahu a zrána jim některým vůbec nebylo dobře po těle, takže cesta trvala dýl, než je obvyklé, páč měli neplánované hygienické přestávky;-).

Za nějakou dobu se ovšem vzpamatovali a padlo pár lahví vína, spousta buchet, co mamina napekla, tatarák a hodně jiných věcí. Zavzpomínali jsme na staré doby, kdy jsme byli malé děcka a svět byl tak krásný! A tajemný.

K babce a dědovi jsme jezdívali celé dětství na prázdniny. Dědu jsme měli rádi, babku, bůhvíproč,  ne. Asi proto, že nám spílala do pagáží a děda nás zachraňoval před její hroznou polévkou s domácíma nudlema, kterou, když babka odešla na dvůr, nám z talířů tajně vylíval do kýble pro slepice. Děda byl malíř obrazů, hrál na harmonium, harmoniku a housle, hrál v místním amatérském divadle, občas si přihnul a tajně kouřil za kadibudkou. Učil nás malovat krajinky na papundekl, hrát na harmonium, taky nám ukazoval, jak se hraje loutkové divadlo, chodil s náma na hřiby a na pouti nám kupoval bonbóny. Co si pamatuju, babka s náma snad nikdy nikam nešla. O prázdninách jsme spali všichni v jedné ložnici a ten, kdo si ten den vytáhl černého petra, spal mezi nima v manželské posteli. Ráno, když babka odešla do kolbenky, jako první podstoupil hru kdo dýl vydrží pod babčinou duchnou s podtitulem „tajemný výbuch pod peřinou";-). Rekordmana a délku rekordu si již nepamatuju.

Měli v ložnici staré vyřezávané harmonium s dvěma velkýma pedálama, které se při hraní musely střídavě sešlapávat. Když se jeden pedál sešlápl, bylo vidět za ten druhý, do prostoru pod harmonium. A když mi bylo tak asi osm let, jednou takhle vrzáme se ségrama a bratrancem beskyde beskyde a najednou jsme zjistili, že jeden z pedálů se nedá sešlápnout. Bratranec si často hrál na všeuměla, tak se rozhodl, že tomu přijde na kloub a spraví to.

Nahlížel pod harmonium, pak šáhl pod pedál a vytáhl z tama sošku Madony s děťátkem. Teda! Tajil se nám dech... Kdo to tam asik dal? A kdy? No jo, to bude dávno, koumali jsme a obraceli sošku ze všech stran v rukách. Šoška byla dutá, dole byla díra a když jsme do ní mrkli, zastavilo se v nás srdce! Bylo vidět nějaké papíry! Dokumenty! Tajný poklad! To budou všichni koukat, co jsme objevili v tajné skrýši! Šťárali jsme do ní prstem, abysme ty poklady dostali ven. Ale papíry zalezly hlouběji do nitra sošky a už se vůbec nedaly vytáhnout. Dělej, dones nůžky! Přikázal šéf gangu bratranec Láďa a já jsem utíkala, co mi nohy stačily. Láďa vzal nůžky a zabořil je dovnitř sošky. Jemně stříhnul, jen tak, aby uchopil ten poklad, a táhl to ven... zrovna, když to vytahoval, se vrátila babka z kolbenky, a když to uviděla, byla na šlakem trefení, páč to byly její celoživotní úspory, které si pod harmoniem skovala před dědkem, aby jí to neroztočil  v hospodě a teď byly na dvě půlky. No tak bylo po pokladu a eště jsme z toho měli pěknou polízanici.

A taky jsme nejeli na Hostýn, páč zrovna toho dne, kdy jsme tam jet měli, nás ráno vzbudila s pláčem mamina, že děda umřel... a eště to bylo zrovna v den, kdy jsem měla svátek a čekala jsem řádné oslavy. Místo toho jsme s mamkou zařizovali pohřeb a chodili po vesnici a všichni nám přáli upřímnou soustrast...

A to byl asi konec dětství. A už nikdy nic nebylo stejné...