NOVOTY

Mladý chemik za pár dní nastupuje na vysokou do Prahy, obor toxikologická analýza. Takže ty jeho pokusy s manganistanem a zasviněným tébichem nebyly jen tak a přinesly i své ovoce. 

Kolbenka stojí a funguje. Ve střeše starého likusáku je sice díra a ne jedna, takže když prší, což je skoro furt, máme tu aquadrom. Přikoupili jsme kýble. Koulička měl vymalovat dvě místnosti. Měl na to týden. Po týdnu jsem zvesela nakráčela do kolbenky potěšit oko pěknou, novotou zářící malbou. Jediné, co ten týden udělal, bylo, že několikrát olízal štětkou strop, kterého kus mi spadl na oko, když jsem si to veledílo ohromeně prohlížela. Samý flek... 
„ Je to mastné, nejde to. Ale zítra to znovu natřu!"...myslel ten strop. 
Ne, vy už nic natírat nebudete. 
Za dva dny měl začít provoz, tak se zavolala firma. Koulička dostal flastr a výstrahu. 

Kosmetička podlahových krytin bojkotovala školení BOZP, speciálně jí několikrát připomínané vedoucím pracovníkem. 
„Vy jste nebyla na školení BOZP. Co mi k tomu řeknete?"
„Jééé, no jo, tohle, to já bych nestihla uklidit. Tak proto. Však Světlanka říkala, že mě tam podepíše," culila se.
„COŽE!!!!!"
Klepala se jak ratlík při jednání, na kterém dostala výstrahu a flastr. 
„No co, bóže", jsem zaslechla. „Mě je to jedno."
No rychta. Hlavně to tam doklepat ten rok do důchodu. Dcerunka se jí dobře vdala. Potřetí to snad vyšlo. Tentokrát los padl na bohatého staršího bezdětného emigranta. Terno. Uhradil všechny dluhy celé famíliji a paňmáma si nechala nastřelit zuby za sto tisíc. Eště tak našroubovat nějaký nový frňák místo toho permanentně červeného.

A a tak si tady žijem. 

Mám rýmu a doma 13 stupňů. Všude kolem se přitápí, ale nám museli zrovna teď měnit nějaké trubky ve sklepě a ne a ne to dokončit a zahajcovat. 

A jinak - nic mě nebaví. Depka podzimní, věrná družka, je tu. K jejímu posílení čtu Remarkův Černý obelisk a hospodářské noviny.

LEHCE PO DOVOLENÉ

Jakýmsi zázrakem mám zase chvilku. Nebo spíše mladý chemik odpílil s čoklovou ven, aby si tam dal tajně čouda;-).

Tak mě napadá, je škoda, nechat zahálet tento blog jen proto, že nejsem schopná se sem dokopat. Tu chvilku si dycky udělám! Jen doufám, že to nedopadne jako s mým předsevzetím, týkajícím se pilování angličtiny, případně pronikání do tajů němčiny (tu začínám asi popáté a dycky to skončí kolem desáté lekce...). ...

Každý den aspoň 20 minut! Be dirigent! Napsala jsem si na ledničku. První týden jsem to přetáhla každý den o 10 minut a lebedila si, jak mi to hezky jde. Další týden nějak nebyl čas, takže s odřenýma ušima jsem se chopila knížky obden s bídou na čtvrthodinku a pak jsem to jaxi látala po večerech a po třech týdnech nastal šlus úplný;-).

Ovšem tady ještě nekončím;-).

Měla jsem dovolenou!

Sice ne tak, jak jsem si plánovala, že na čtrnáct dní v kuse vypadnu a budu relaxovat a užívat si, páč nakonec jsem si mohla vzít jen tři dny, ale zato v týdnu, na který padl Cyril s Metúdem a Janem Husem, takže když se to spočte s víkendama, devět dní čistého;-).

Voda nikdy nebyla zas tak můj velký kámoš. Plavu jen, kam došáhnu a těžko se mi po pár tempech dýchá, páč je dělám moc rychle. Ale už se to zlepšuje;-). Proto jsem přistoupila na nabídku dovolené na vodě. První fáze se odehrávala na Jižní Moravě, konkrétně na Baťově kanálu. Další fáze - vodní dílo Slapy.

Baťův (k)anál  je opravu dílo;-). Plavba po něm se odehrává sice v lůně přírody, ale voda je poměrně nízko, takže pokud se neplave zrovna na lodi s patrem, vidíte z krás okolí houby;-). Co si rozhodně užijete řádně, jsou komáři. V okolí kanálu i řeky Moravy jsou jich mraky - bez repelentu doporučuju nevyrážet! Na trase potkáte několik zdymadel - plavebních komor, proplavení v nich je pro nováčky docela zážitek, hlavně, když se loď přistaví na blbém místě - třeba při napouštění komory u horních vrat - pak je co dělat, aby se loď udržela v klidu;-).

Nejlepší kotvení na trase, když se spí v lodi, je ve Strážnici. Nemusí se za noc platit, navíc je k dispozici po celou noc WC a voda k umytí. To třeba v Hradišti byl k dispozici pouze prostor pod mostem, i když přístaviště si zbudovali hezké. A celou noc svítí na nábřeží lampy, takže vás sice nikdo neukrade, na druhou stranu, jak by se asi spalo na solárku?;-)

Na Slapy se mi po Moravě už ani nechtělo...dost bylo vody.

Ale jelo se.

Vltava je jiná, než Morava. Plavební komory směrem na Slapy jen tři, zato ta poslední, štěchovická, která má přes dvacet metrů, mě na cestě tam nepoznala. Radši jsem před ní vystoupila z lodi a šla na druhou stranu komory pěšky. Pak česká Kanada - nádherná příroda, kterou Vltava protéká. Rozhodně stojí za to se tam podívat.

Ten den, co jsme ke Slapům dorazili, nejezdil traktor, který přepravuje lodi nahoru na přehradu. Museli jsme zůstat pod ní, uvázaní u mola. Nápis „Pozor, kotvení na vlastní nebezpečí, rozdíl hladin až 3,5 metru!" mě tedy neuklidnil a večer jsme se s Alfou pohádali, protože jsem nebyla přesvědčena, že bárka nás do rána nevyklopí, jak se prý tam už stalo. Prostě, když klesla hladina, blbě napevno přivázaná loď zůstala na lanech na jedné straně viset. Noc to byla neklidná a navíc byla pod přehradou docela kosa. Ovšem dobře to dopadlo. Tu noc byl rozdíl hladin jen 1,5 metru a loď byla přivázaná dobře. Klesali jsme spolu s hladinou.

Ráno nás traktor vyvezl na Slapy a začaly parádní dva dny. Teplota vody 26 °C, vzduchu 35 °C, utopenec žádný (bohužel ani v hospodě). Až když jsme po dvou dnech čekali na traktor směrem dolů, zaujali mě hadi, vlnící se ve vodě u břehu, kteří se vyhřívali na mělkých šutrech... no, to vidět dřív, tak mám, myslím, po koupání! Prý stromové užovky, vysvětloval mi hlídač sjezdu, který mi říkal kvítku;-).

Tak jsme zakončili dovolenou. Cesta dolů po Vltavě byla po proudu docela rychlá. Rychlá jízda na špici lodě se mi lépe prožívala s občasným lokem slivky  Čím blíž jsme se blížili ke Štěchovicím, tím se moje intervaly mezi popíjením slivovice zkracovaly a já do té ďábelské komory nakonec vjela... ne, že by to byl nějak extra příjemný pocit, když se za váma zavřou vrata a začne klesat hodně rychle voda, když slyšíte, jak se na ty horní vrata řítí masa vody a tak nějak doufáte, že to tam stojí tolik let a zatím to dycky vydrželo, tak snad i tentokrát... a po dvaceti metrech klesání si přejete, ať se rychle otevřou ty dolní vrata a vy můžete vyjet ven....

Dovolená na vodě je fajn. Hlavně, když vyjde počasí a to vyšlo bez chyby.

BTW: Na té Moravě jsme ještě měli v plánu sjet na kánoi meandry, ale páč jeden z nových kámošů, co do toho měli jít s náma, se večer před plavbou sťal tak, že jsme ho tahali z rybníčku zeleného a obaleného řasama a druhý den ráno zmizel bez oblečení a bez bot (zato se ztratily boty výčepnímu od piva;-), odkládáme to ad acta!

Léto a hic totiž ještě nekončí!

DEN VELKÉHO TRESTU SE PŘIBLÍŽIL

Často se sem nedostanu. Hodně aktivit vyvažuje nedostatek času na to, co jsem dřív dělala ráda. A dělala bych to ráda i teď. Jen… těch štyryadvacet hodin mi už nestačí. Občas se ale něco přihodí, co bych si zapsat chtěla. Nic moc zasmání, jako dřív, spíš naopak.

Na úvod – stále stejná kolbenka, stále stejní lidi, snad jen s výjimkou rizotočové báby, ta už je na zaslouženém důchodě, a abych pravdu řekla, až na zvláštně páchnoucí pochutiny a laxní přístup k práci na ni ráda vzpomínám. Byla roztomilá. Místo ní je tady Jarka, holka v mých letech, svobodná, bezdětná a navzdory obecným názorům na ženy tohoto věku, kupodivu moc fajn.

Pak je tady taky jedna administrativní úřednice. Je to zvláštní typ. Hádavý a arogantní, své chyby bez skrupulí háže na jiné. Stěžuje si, že v kalendáři nebyly vyznačené víkendy, když jí vytýkám, že v její zpracované docházce za předchozí měsíc má jeden pracovní týden 4 dny a další 6… je to má chyba, protože jsem zakoupila špatné stolní kalendáře- bez víkendů. K tomu všemu je ještě asi slepá… Obyčejná tabulka s počátečním stavem, přírůstkem a úbytkem jí v 90 % nesedí na konečný stav, který mi uvádí. Pokladnu, kterou měla na starosti, jsem jí před několika lety raději vzala – nikdy se nedaly dohledat doklady k příjmům a výdajům.

Není to moje podřízená. Naštěstí. Ale je podřízená mojí kolegyně. V některých věcech, bohužel, musíme spolupracovat i nadále. Před měsícem jsem jí dala za úkol nachystat věci v archívu, abych mohla na státní archív poslat návrh na vyřazení nějakých dokumentů. Termín odevzdání stále odkládala pro nadbytek jiné práce. Byla jsem shovívavá, oni se ti archiváři zasejc neposerou. Pak mi řekla, že neví, jak to má do archivní knihy psát. Předepsala jsem jí pár stránek, aby věděla.

Dnes jsem si přišla pro hotové dílo.

Jedna ztracená třídní kniha je prý vyřešena pokutou ve výši 500 ,- Kč. Haha. Z hlediska archivářů těžko. Chtěla jsem vidět věci, co mi zapsala do knihy. Při mém slušném upozornění na nesoulad a žádost o vysvětlení se asi seply v horké hlavě jiné obvody.

Tady to máš, ne? To nevidíš? Začala zvyšovat hlas a strkala mi pod nos nějaké svoje chaotické hromady.

 Nebylo to ono.

Kde? Nic nevidím, tady máš napsáno úplně něco jiného! Ukaž mi přesně tohle, ukázala jsem prstem na řádek v archivní knize.

Loupla po mě okem.

Doprdele! Sereš mě! Nevidíš to, protože jsi blbá!

Ze mě se stala tak trošku Lotova žena….

Co to máš za výrazy? Nemyslíš, že to přeháníš? Zeptala jsem se jí, ve snaze nějak pochopit, co ji vede k takovým závěrům.

Co přeháním? Ty přeháníš! Vřískala a do přeskakujícího hlasu se jí vetřela stopa slzy…sakra, zažila jsem kdeco, ale víš co? S takovým jednáním jaké máš ty, jsem se ještě nesetkala! Pořád po nás jenom! Nikdy nám neřekneš pořádně, co máme dělat! Každý ví, jaké máš chování! A nemysli si, že máš nárok se nad někoho povyšovat, když máš titul! Paní dokonalá! Všichni tě mají plně zuby! Řvala.

Až takové emotivní výlevy jsem toho dne nečekala… Asi je to blbý, ale já fakt v tu chvíli nevěděla, co mám na to říct. Totálně mě vyvedla z míry. Bránit se jejímu záchvatu šílenství? Oponovat? Nebo začít oplácet stejnou mincí? To mě asi musí fest nenávidět…Přijdu s ní do styku jednou za týden a řvaní po níže postavených kolegyních opravdu není můj šálek kávy… spíš si myslím, že jsem docela demokratická až liberální…. Inu, za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata a já se tím taky budu muset chtě nechtě řídit.

Nemělo cenu tu práci toho dne dokončovat… řekla jsem jí, že přijdu, až se zklidní a ona za mnou z dveří řvala, že je to konec dobrých vztahů mezi námi a to velmi nadlouho! A že to ještě bude mít dohru. Že ona to tak nenechá.

Tak. Že mi zkazila den, to nějak přežije. Ale co mě zajímá, je ta dohra. Nevím sice zaco, zato doufám, že nemá doma zbrojní průkaz;-).

ZBYTEČNÁ SETKÁNÍ

Sešli se v kavárně, jejíž zčernalé stěny a snad i letité pavučiny v koutech pamatovaly jejich dávné společné chvíle.

Konečně si na něj udělala čas, půlhodinku ukradenou z harmonogramu nabitého diáře. 

Seděli. On povídal. Ona nervozně usrkávala bílé víno. Občas se letmo usmála, přikývla, s předstíraným zájmem položila doplňkovou otázku. 

Bože, jak zestárnul... a co to plácá? Ani si nevšimla, že domluvil. Kradmo se podívala na hodinky. 

Vlastně nebylo o čem mluvit. 

Ticho, rušené jen nechtěným cinknutím zubu o sklenici. Rozklepaná ruka pokládá lžičku na talířek ke zpola vypitému šálku kávy. 

To víš, pít nemůžu. A chodí se mi špatně. Bolí mě kyčle, vzdychne.

Ona jen mlčky přikyvuje. Co na to taky říct? Vše bylo dávno vyřčeno. Najednou jí běží před očima dávný příběh... 

Ona byla mladá a on v nejlepších letech. Moc ji chtěl, ale ona už měla to své jisté jinde. Měli k sobě přesto blízko. Jako červená nit se vinul dvaceti lety jejího života. Byl tam, kde ho bylo třeba. Věděl víc, než bylo třeba. A pak už ho najednou nebylo třeba....

Od té doby přešlo deset let. 

Kam se poděl? Kam vůbec zmizí ti, které jsme měli rádi? A pak se znovu objeví, jiní, poznamenaní osudem a zubem času. 

Nic nejde vzít zpátky. 

Potajmu setřela slzu, která se jí kutálela po tváři a nechávala za sebou lesklou stopu. 

Podívala se na něj, hořce se usmála a řekla, že už musí jít. 

Už byl pro ni cizí. 

ZÚČTOVÁNÍ

Mladý chemik zítra maturuje.

Je fakt, že už nějakou dobu leží v knížkách a papírech (poznám to podle neskonalého bordelu v jeho pokoji), ovšem kdykoliv ho jdu náhodou zkontrolovat, spíš je facebooku nebo drnká na kytaru. Flegmatik. O nic nejde přece. Moje každodenní výchovné působení typu: jakože se zas neučíš? Švihej, nebo tě od matury vyhodí!, evidentně nezabralo. Jede si svým tempem prý. A stresuju akorát já.

Hele, máš z té matury strach?

Coby. Nemám.

Umíš už všechno?

Skoro jo.

To bylo před týdnem.

Dneska jsem slavnostně zakoupila zákusky, ať si dá už voraz, ono se říká, že den před velkou zkouškou by se měl na to člověk vybodnout.

Tak co, jak jsi připravený? (vypadal nějak nervózně).

Eště to všechno neumím!

E? A kolik toho neumíš?

Tak půlku chemie...

Cože? A jako kdy se to hodláš učit?

No dneska!

Ty vado. Tak nevim. Možná jsem fakt hlupák, když si myslím, že by učení mělo být hodně zavčasu a jedině opakováním si to člověk do palice jaksi uloží. Ovšem učit se den před maturitou chemické analýzy...

Snad to umí. Snad všechno nezapomněl. Snad ty dobré známky, co mi domů většinou nosil, byly zasloužené. A zítra budu mít důvod po dlouhé době jít do té hospody, Kamio.

V opačném případě mě cyp střelí. 

SPELEOLOG ZE MĚ UŽ NEBUDE

Propršený víkend se hodí akorát tak k návštěvě nějaké té kulturní, případně přírodní památky.  To druhé tentokrát zvítězilo.

Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou přírodní památka, co stojí za to vidět. Vydali jsme 180 Kč za dvě osoby za cca padesátiminutovou prohlídku a těšili se na kouzelné přírodní útvary. V 15.45 nás slečna průvodkyně přivítala a předala do rukou zkušeného kolegy v teplejším oblečení. Vydali jsme se vstříc kráse moravského krasu.

Schody hned zezačátku padaly někam do temné díry, schodiště i zábradlí s každým dalším schodem bylo vlhčí a studenější, což se mi teda moc nelíbilo, ale za chvíli jsme stáli v Zasedacím sále. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Samá díra, kolem nás všude trčely nějaké ty aragonity a někde za náma kapala ze skal voda. Průvodce nás v hlubokém podzemí přivítal a aby nás nebudil, ukázal nám baterkou pár vzácných skalek. Mě ovšem v daný moment vůbec nezajímaly, páč jsem se najednou cítila nějak divně a začala jsem přemýšlet, jestli byl dobrý nápad do jeskyní lézt...

"...a ještě vás musím upozornit, kdyby se někomu něco stalo, nebo mu bylo špatně, okamžitě mi to hlaste, abych nemusel dávat dýchání z úst do úst a provádět nějaké oživovací pokusy, když mi to stejně nejde.. „ žertoval. Ehm.. zasmála jsem se a vůbec všichni kolem se usmívali. Šli jsme dál, až jsme došli jsme do další skalní místnosti. Lidi se kochali, ale já hleděla do země a do jedné z lamp, co místnost osvětlovala. Najednou jsem vůbec neměla odvahu podívat se někam jinam. Bylo mi čím dál tím hůř...

Průvodce začal další výklad, svítil baterkou tu a tam, ale já jsem vůbec neslyšela, co říká, najednou se mi začala točit hlava, rozmlátila se hercna a dech se zrychlil, jak bych pracovala k porodu;-). Stejný pocit, jako před šesti lety na Petřínské rozhledně a taky v metru. Se svou i cizí pomocí jsem tehdejší ataky eliminovala a posléze zcela vymýtila. A byl klid -až do dnešního dne. Ještě jsem to zkusila zastavit....co blbneš, sakra?, promlouvala jsem k sobě v duchu, kulové se ti stane... ovšem asi jsem byla málo důrazná. Nepomohlo to. Najednou mi blesklo hlavou, že jestli tam ještě chvíli zůstanu, bude tahle jeskyně poslední místo, které v životě uvidím, páč pravděpodobně dopadnu jak objevitel jeskyní, co dobrovolně ukončil svůj život v jezírku oxidu uhličitého. Musím pryč! Chytla jsem se za krk a sdělila průvodci, že je mi nějak špatně... opravdu? podivil se... já musím ven ... najdete to? Jo!... to jsem zavolala snad už za první zatáčkou.. . Počkej! Volal za mnou Alfa. Ať někde neslítneš! Zastavila jsem se až na těch schodech s havířem, co nám přeje Zdař Bůh..

Panika je na hovno. Nejenže člověka na chvíli totálně vycucne, ještě mu z padesátiminut nechá jen pět.

No, nebudu pokoušet osud. Do jeskyní už nejdu. Souhlasím s názorem, že v životě je třeba vyzkoušet kdeco. Po dnešku ovšem do svého seznamu věcí, které nikdy nevyzkouším (kromě skoku padákem a letu balónem) přidávám návštěvu jakýchkoliv jeskyní. Čímž pádem speleologem se už taky nikdy nestanu. 

BÍLÝ KÁMEN

Jednou do roka se vojenský prostor Libavá otevře pro veřejnost, aby se mohla na kolech případně pěšky prohánět po jindy zapovězené krajině. Na prvního máje mě pošmourno neodradilo - vzpomněla jsem si na dávné cvičení CO, kdy jsme v lijáku pochodovali v pláštěnkách, s igelitovýma sáčkama natáhlýma na gumákách a plynovou maskou a žádný déšť tehdy nikomu nevadil. 

S povinnou přilbou jsme zacvakali dvacet korun za osobu, vyfasovali vstupenku do prostoru a jelo se. Jízda to byla parádní, alespoň její první čtvrtina, kdy sice trochu krápalo, ale cesta vedla furt z kopce. Pak už to taková pohoda nebyla - kopce dvanáctistupňové jak pivo, ovšem bez konce, následované šílenýma sjezdama po drkotavých dlažebních kostkách... Několik občerstvovacích stanic při cestě s desetistupňovým vyvolalo jednu z nejnižších Maslowových potřeb. Při cestě žádná toitoika, v prospektu zákaz vstupovat mimo označené trasy - nebezpečí šlápnutí na nevybuchlou munici... Záchrana je však na obzoru - na náměstí obce stojí hospůdka s malebným názvem U Ječmínka. Veškerá útulnost jde za vchodovýma dveřma do háje. Sšeřelá chodba s dírama nejspíš po granátech vede kolem dveří, na kterých je cedule „Mimo provoz". Tuším, že je zle, vlezu do zadýmené nálevny a tam hasne poslední jiskřička naděje. Šenkýřka si mě nedůvěřivě měří, když nalévá štamgastovi tuzemáka. Co? Toalety? Vůbec! Nefungujou! 

(No taková sláva v obci jednou do roka a oni by nám sem přišli záchod. Tak ho radši zavřem. Páč by ten nápor nemusel vydržet.)

Kdo si nechtěl uříznout ostudu, musel stejně nakonec jít do toho muničního lesa. Byla docela sranda vidět, jak se cyklisti po špičkách vzdalují za nejbližší keřík, bedlivě natahujíc krky před sebe a kolem sebe, aby náhodou nešlápli na tu nevybuchlou munici;-).

Kolem poledne se počasí vybralo a bylo parádně. Trasa nebyla z nejlehčích, byť vedla po asfaltce. Živoucím důkazem byla žena, která po vyjetí půlky náročného hebla už sice neměla sílu jet dál, zato ještě měla tolik síly, aby chytla svoje kolo a hodila ho do příkopy. Pak si sedla na kraj cesty a s hlavou v dlaních se dala do zoufalého pláče... 

Nakonec se na Libavé ujelo šedesát kiláků. Měla jsem kalhoty s cyklistickou vložkou, se kterou jízda nebyla tak tvrdá, ale poslední metry už jsem stejně jela jen vestoje. Zadek a nohy mě bolely jak cyp a chvilkama jsem se na to chtěla vybodnout a počkat, až pojede večer armáda a bude sbírat odpadlíky. Ovšem zdravý duch tentokrát nad zhuntovaným tělem jakýmsi zázrakem zvítězil a do cíle jsem se dosmýkala.

A když už to znám, příští rok určitě pojedu znovu;-).