ZBYTEČNÁ SETKÁNÍ

Sešli se v kavárně, jejíž zčernalé stěny a snad i letité pavučiny v koutech pamatovaly jejich dávné společné chvíle.

Konečně si na něj udělala čas, půlhodinku ukradenou z harmonogramu nabitého diáře. 

Seděli. On povídal. Ona nervozně usrkávala bílé víno. Občas se letmo usmála, přikývla, s předstíraným zájmem položila doplňkovou otázku. 

Bože, jak zestárnul... a co to plácá? Ani si nevšimla, že domluvil. Kradmo se podívala na hodinky. 

Vlastně nebylo o čem mluvit. 

Ticho, rušené jen nechtěným cinknutím zubu o sklenici. Rozklepaná ruka pokládá lžičku na talířek ke zpola vypitému šálku kávy. 

To víš, pít nemůžu. A chodí se mi špatně. Bolí mě kyčle, vzdychne.

Ona jen mlčky přikyvuje. Co na to taky říct? Vše bylo dávno vyřčeno. Najednou jí běží před očima dávný příběh... 

Ona byla mladá a on v nejlepších letech. Moc ji chtěl, ale ona už měla to své jisté jinde. Měli k sobě přesto blízko. Jako červená nit se vinul dvaceti lety jejího života. Byl tam, kde ho bylo třeba. Věděl víc, než bylo třeba. A pak už ho najednou nebylo třeba....

Od té doby přešlo deset let. 

Kam se poděl? Kam vůbec zmizí ti, které jsme měli rádi? A pak se znovu objeví, jiní, poznamenaní osudem a zubem času. 

Nic nejde vzít zpátky. 

Potajmu setřela slzu, která se jí kutálela po tváři a nechávala za sebou lesklou stopu. 

Podívala se na něj, hořce se usmála a řekla, že už musí jít. 

Už byl pro ni cizí. 

ZÚČTOVÁNÍ

Mladý chemik zítra maturuje.

Je fakt, že už nějakou dobu leží v knížkách a papírech (poznám to podle neskonalého bordelu v jeho pokoji), ovšem kdykoliv ho jdu náhodou zkontrolovat, spíš je facebooku nebo drnká na kytaru. Flegmatik. O nic nejde přece. Moje každodenní výchovné působení typu: jakože se zas neučíš? Švihej, nebo tě od matury vyhodí!, evidentně nezabralo. Jede si svým tempem prý. A stresuju akorát já.

Hele, máš z té matury strach?

Coby. Nemám.

Umíš už všechno?

Skoro jo.

To bylo před týdnem.

Dneska jsem slavnostně zakoupila zákusky, ať si dá už voraz, ono se říká, že den před velkou zkouškou by se měl na to člověk vybodnout.

Tak co, jak jsi připravený? (vypadal nějak nervózně).

Eště to všechno neumím!

E? A kolik toho neumíš?

Tak půlku chemie...

Cože? A jako kdy se to hodláš učit?

No dneska!

Ty vado. Tak nevim. Možná jsem fakt hlupák, když si myslím, že by učení mělo být hodně zavčasu a jedině opakováním si to člověk do palice jaksi uloží. Ovšem učit se den před maturitou chemické analýzy...

Snad to umí. Snad všechno nezapomněl. Snad ty dobré známky, co mi domů většinou nosil, byly zasloužené. A zítra budu mít důvod po dlouhé době jít do té hospody, Kamio.

V opačném případě mě cyp střelí. 

SPELEOLOG ZE MĚ UŽ NEBUDE

Propršený víkend se hodí akorát tak k návštěvě nějaké té kulturní, případně přírodní památky.  To druhé tentokrát zvítězilo.

Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou přírodní památka, co stojí za to vidět. Vydali jsme 180 Kč za dvě osoby za cca padesátiminutovou prohlídku a těšili se na kouzelné přírodní útvary. V 15.45 nás slečna průvodkyně přivítala a předala do rukou zkušeného kolegy v teplejším oblečení. Vydali jsme se vstříc kráse moravského krasu.

Schody hned zezačátku padaly někam do temné díry, schodiště i zábradlí s každým dalším schodem bylo vlhčí a studenější, což se mi teda moc nelíbilo, ale za chvíli jsme stáli v Zasedacím sále. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Samá díra, kolem nás všude trčely nějaké ty aragonity a někde za náma kapala ze skal voda. Průvodce nás v hlubokém podzemí přivítal a aby nás nebudil, ukázal nám baterkou pár vzácných skalek. Mě ovšem v daný moment vůbec nezajímaly, páč jsem se najednou cítila nějak divně a začala jsem přemýšlet, jestli byl dobrý nápad do jeskyní lézt...

"...a ještě vás musím upozornit, kdyby se někomu něco stalo, nebo mu bylo špatně, okamžitě mi to hlaste, abych nemusel dávat dýchání z úst do úst a provádět nějaké oživovací pokusy, když mi to stejně nejde.. „ žertoval. Ehm.. zasmála jsem se a vůbec všichni kolem se usmívali. Šli jsme dál, až jsme došli jsme do další skalní místnosti. Lidi se kochali, ale já hleděla do země a do jedné z lamp, co místnost osvětlovala. Najednou jsem vůbec neměla odvahu podívat se někam jinam. Bylo mi čím dál tím hůř...

Průvodce začal další výklad, svítil baterkou tu a tam, ale já jsem vůbec neslyšela, co říká, najednou se mi začala točit hlava, rozmlátila se hercna a dech se zrychlil, jak bych pracovala k porodu;-). Stejný pocit, jako před šesti lety na Petřínské rozhledně a taky v metru. Se svou i cizí pomocí jsem tehdejší ataky eliminovala a posléze zcela vymýtila. A byl klid -až do dnešního dne. Ještě jsem to zkusila zastavit....co blbneš, sakra?, promlouvala jsem k sobě v duchu, kulové se ti stane... ovšem asi jsem byla málo důrazná. Nepomohlo to. Najednou mi blesklo hlavou, že jestli tam ještě chvíli zůstanu, bude tahle jeskyně poslední místo, které v životě uvidím, páč pravděpodobně dopadnu jak objevitel jeskyní, co dobrovolně ukončil svůj život v jezírku oxidu uhličitého. Musím pryč! Chytla jsem se za krk a sdělila průvodci, že je mi nějak špatně... opravdu? podivil se... já musím ven ... najdete to? Jo!... to jsem zavolala snad už za první zatáčkou.. . Počkej! Volal za mnou Alfa. Ať někde neslítneš! Zastavila jsem se až na těch schodech s havířem, co nám přeje Zdař Bůh..

Panika je na hovno. Nejenže člověka na chvíli totálně vycucne, ještě mu z padesátiminut nechá jen pět.

No, nebudu pokoušet osud. Do jeskyní už nejdu. Souhlasím s názorem, že v životě je třeba vyzkoušet kdeco. Po dnešku ovšem do svého seznamu věcí, které nikdy nevyzkouším (kromě skoku padákem a letu balónem) přidávám návštěvu jakýchkoliv jeskyní. Čímž pádem speleologem se už taky nikdy nestanu. 

BÍLÝ KÁMEN

Jednou do roka se vojenský prostor Libavá otevře pro veřejnost, aby se mohla na kolech případně pěšky prohánět po jindy zapovězené krajině. Na prvního máje mě pošmourno neodradilo - vzpomněla jsem si na dávné cvičení CO, kdy jsme v lijáku pochodovali v pláštěnkách, s igelitovýma sáčkama natáhlýma na gumákách a plynovou maskou a žádný déšť tehdy nikomu nevadil. 

S povinnou přilbou jsme zacvakali dvacet korun za osobu, vyfasovali vstupenku do prostoru a jelo se. Jízda to byla parádní, alespoň její první čtvrtina, kdy sice trochu krápalo, ale cesta vedla furt z kopce. Pak už to taková pohoda nebyla - kopce dvanáctistupňové jak pivo, ovšem bez konce, následované šílenýma sjezdama po drkotavých dlažebních kostkách... Několik občerstvovacích stanic při cestě s desetistupňovým vyvolalo jednu z nejnižších Maslowových potřeb. Při cestě žádná toitoika, v prospektu zákaz vstupovat mimo označené trasy - nebezpečí šlápnutí na nevybuchlou munici... Záchrana je však na obzoru - na náměstí obce stojí hospůdka s malebným názvem U Ječmínka. Veškerá útulnost jde za vchodovýma dveřma do háje. Sšeřelá chodba s dírama nejspíš po granátech vede kolem dveří, na kterých je cedule „Mimo provoz". Tuším, že je zle, vlezu do zadýmené nálevny a tam hasne poslední jiskřička naděje. Šenkýřka si mě nedůvěřivě měří, když nalévá štamgastovi tuzemáka. Co? Toalety? Vůbec! Nefungujou! 

(No taková sláva v obci jednou do roka a oni by nám sem přišli záchod. Tak ho radši zavřem. Páč by ten nápor nemusel vydržet.)

Kdo si nechtěl uříznout ostudu, musel stejně nakonec jít do toho muničního lesa. Byla docela sranda vidět, jak se cyklisti po špičkách vzdalují za nejbližší keřík, bedlivě natahujíc krky před sebe a kolem sebe, aby náhodou nešlápli na tu nevybuchlou munici;-).

Kolem poledne se počasí vybralo a bylo parádně. Trasa nebyla z nejlehčích, byť vedla po asfaltce. Živoucím důkazem byla žena, která po vyjetí půlky náročného hebla už sice neměla sílu jet dál, zato ještě měla tolik síly, aby chytla svoje kolo a hodila ho do příkopy. Pak si sedla na kraj cesty a s hlavou v dlaních se dala do zoufalého pláče... 

Nakonec se na Libavé ujelo šedesát kiláků. Měla jsem kalhoty s cyklistickou vložkou, se kterou jízda nebyla tak tvrdá, ale poslední metry už jsem stejně jela jen vestoje. Zadek a nohy mě bolely jak cyp a chvilkama jsem se na to chtěla vybodnout a počkat, až pojede večer armáda a bude sbírat odpadlíky. Ovšem zdravý duch tentokrát nad zhuntovaným tělem jakýmsi zázrakem zvítězil a do cíle jsem se dosmýkala.

A když už to znám, příští rok určitě pojedu znovu;-).

NÁVRAT K TRADICÍM

Velikonoce nějak nemusím. Doby smrdutých voňavek, litých do svátečního účesu a do modra zmalované prdele mi na pár let dočista vzaly chuť na vítání koledníků s mísou zdobených vajec.

S Drahým Alfou ale uzrál čas změny. Velikonoce je třeba slavit;-).

Na velikonoce musí být na stole upečený beránek.

Ošívala jsem se, že o tomto druhu pečení nic nevim, ale byla jsem přehlasována, že je to snadné a jak snadné, to hned zjistíme, páč se půjdem na to hned zeptat. Tak jsme teda šli zeptat, ovšem nic se nedozvěděli, páč mamina měla na hromádce sice všechny recepty už několik desítek let, ale recept na piškotového beránka mezi nima chyběl. Zachránil mě za šest korun sešit o velikonocích, kde se na straně 13 skvěl krásný velikonoční beran. Tak jsem ho teda upekla. Byl sice trošku černější, než obvykle beránek bývá, s malinko spálenýma ušima a taky tužší, ale jinak dobrý.

Další věc: na velikonoce je třeba uplést pořádný tatar. Mě se teda ty v marketu docela líbily a navíc nestály ani moc... ale ruční práce je ruční práce, takže hybaj na kolo a vzhůru do vrbiček!

Jako zásadní problém se ukázalo, že ani jeden z nás neví, jak taková vrbka vlastně vypadá. Tušili jsme ale, že se bude nacházet někde kolem řeky. Vypátrali jsme vodní tok a na jeho břehu cosi, o čem se se značnou dávkou fantazie dalo říci, že by to mohl být materiál na karabáč. Drahý se sice tvářil skepticky, páč proutky byly spíš pruty a k tomu pořádně tvrdé, ale vzhledem k tomu, že v blízkém okolí se nenacházelo nic, co by bylo lepší, než dosavadní úlovek, tak že se to zkusí. Mimochodem, vraceje se dom, při sjezdu ze šotolinového náspu jsem si chtěla přibrzdit, ale ňáko jsem to přehnala s přední brzdou, zapíchla se o první větší šutr a přeletěla přes řidítka. Pěkně první jarní úraz. Ale dobrý to je. Jezdím s přilbou a příště si vemu asik i chrániče kolen;-). Páč ty jsou trošku pochroumané a  taky koukám, že pravé stehno se začíná nějak barvit do modra...

Když jsme u těch barev, dočervena měly být pro změnu ty vejce, určené pro velikonoční změnu fazóny. Bílé vajíčka před velikonocema jsou nedostatkové zboží, tak jsem to zkusila s hnědýma. Z celkového počtu šest jich při vaření štyry praskly a ty zbylé dvě plus další nejméně prasklé exempláře jsem strčila do hrnce s červenou barvou. Zuřivě jsem u šporáku míchala rudý lektvar, ve kterém plavaly růžové bílky a mezi nimi prosvítaly tvrdohlavě hnědé velikonoční vejce a nadávala jsem přitom na svátky jara. Po čase, uvedeném výrobcem pro nabarvení vajec, se z hrnce  vyklubala  jedna narůžovělá bledule a další exempláře jak po skvrnitém tyfu... nevěřícně jsem zírala na utěrku, kde jsem ty plody velikonoc sušila a do toho jsem zaslechla, jak v obýváku k naslouchajícím promlouvá Václav Moravec. Politika ve sváteční den? Kua! To už bylo na mě moc. Napochodovala jsem do obýváku a požádala o mp3 přehrávač a sluchátka. A pak jsem chytla amok. Z nepodařených vajec, politiky, rozflákaných kolen, afrického berana a celých velikonoc. Drahý ho naštěstí bez úhony přežil a stejně tak i ty nedomrlé vejce, čekající na svého koledníka...   

Ráno už bylo líp. Ovšem bylo naprosto jasné, že koledníci fakt letos přijdou. A tehdy mě zachvátila panika, že si s takovýma vajcama akorát urvu ostudu a ještě jsem je dodatečně hodila do cibulových slupek, aby trošku chytnou barvu;-).

Beránek teda velikonoce s náma oslavil, respektive jeho přední půlka.. Tatar se Alfovi taky vyved, páč cestou domů jsme objevili u vody jiné, trošku ohebnější proutky a ráno jsme podle návodu, nalezeného na netu, umotali z osmi proutků pěkný velikonoční mučicí nástroj. Akorát se nevyvedly ty vajca... ale těch není škoda, páč se stejně brzo sežerou;-). 

VŮNĚ JARA A JINÉ LUFTY

Jaro už bylo cítit v luftě a zase se to zvrtlo. Od víkendu chumelí a místo plánovaného jarního výletu to zas vypadá na sjezdařský víkend. Na jednu zimní sezónu toho bylo až až. 

Zima už by fakt měla skončit. Už kvůli bezdomovcům na nádru. 

Cestovala jsem v pátek jedním rychlým večerním spojem. Vyšla jsem si zbytečně brzo, takže mě čekalo čtvrt hodiny v mrazu, než mi přijede vlak. Kupodivu, za sklem čekárny bylo nečekaně prázdno. Říkám si, čas čekání vyplním v teple nádražní haly.

No. Z haly jsem vylétla rychlejc, než jsem do ní natěšeně vlítla, taktak jsem si stihla koupit lístek. Zbaběle jsem prchla chvíli před tím, než by se mi totálně obrátil kufr. Jediní dva pasažéři, čekající na spoj do bezvědomí, byli bezdomovci, kteří se usalašili uprostřed haly, udělali si tam piknik z toho, co našli v popelnici a vytvořili před ostatníma cestujícíma bariéru po vzoru tchoře. Hala kompletně zamořená a každý, kdo se k nim o málo přiblížil, už fakt ztěžka lapal po dechu, průběžně přitom měníc barvu, případně se chytil za nos a okamžitě z haly vycouval. 

A oni na nádru jak v obýváku. Žádná ochranka, nikde nikdo. Jen slečna za okýnkem s lístkama se připitoměle usmívala, patrně omámená čichovými vjemy na svém pracovišti... 

S ožungrama se v době ekonomické krize roztrhl pytel. Ne že by tu nebyli i předtím. Konkrétně tihle dva jsou známé firmy. Do azyláku se jim nechce, páč tam by museli dodržovat jakýsi řád. Takhle nemusí. Somrujou, ale myslím, že jim už nikdo nic nedá. Nevím, kde berou na chlast, každopádně střízliví nevylézají. a s opilcem je těžké pořízení, zvlášť, pokud mu na ničem nezáleží. Ještě nikomu neublížili. Takže jsou neškodní? Ten v Jihlavské Bille nebyl...  

Tak ať už je radši jaro. A nejen kvůli bezdomovcům.     

V GHETTU

Tak jsme se po dlouhé době sešli. Výbor společenství bytových vlastníků. Páč víkendy většinou netrávím doma, jsem ochuzena o silné zážitky, kdy naše mládež nešetří ostatní  spoluvlastníky a nájemníky domu a předkládá jim div ne na zlatém talířku pravidelně ve sklepních prostorách své výkaly a dále se centrum jejich zájmu soustředilo na zavařovačky naplněné jinými druhy tělních tekutin. Patrně se domnívají, že obyvatelé domu jsou všichni do jednoho stiženi jistým druhem sexuální úchylky. A objevili další oblíbenou zábavu - vystříkání práškového hasicího přístroje po schodišti a rozbíjení oken.

Schůze byla především o plánovaných opravách. Ty jsme šmahem ruky odsouhlasili a věnovali se druhému bodu programu. Co s těma, kdož tady narušují společné soužití.

Za těma, co tu bydlí, chodí imrvére ti, co tady nemají co dělat. Na návštěvu. Návštěva probíhá asi tak, že všichni sedí na chodbě na uzavřeném schodišti, hulí marihuanu, řvou a nadávají starým babkám, co se je snaží dát do latě, do roztodivných povětrných ženštin. Frekvence? Denně.

Vyrazili jsme na rodiče udělat bububu. Chlapci osmnáctiletí a starší, co měli doma rodiče, z kvartýrů vylezli, schovávali se za ty, co jim dali život a svorně ukazovali rukou na ty, které se nám zatím odchytit nepodařilo. Jeden z nich šel odvážně s náma po nich zapátrat.

Mladík, co nám ochotně dveře otevřel, nám sdělil, že se s náma bavit nehodlá, páč matka není doma. A zná svá práva. My jsme s ním však hodit řeč chtěli. A taky s jeho kámošem, co se k němu zašil. Chtěli jsme mu říct, že spolu s kumpánama budou hradit škodu v několikatisícové výši, kterou způsobili svým víkendovým řáděním. Dozvěděli jsme se spoustu nových názvů dámských i pánských genitálií a co jsme netušili, že všechny ty orgány představujeme my. Kluk, co šel s náma, měl možná dobrý úmysl. Jiné úmysly měli ti dva co nás tak hezky počastovali.

Za pár minut se po pavlači rozléhalo hekání, sténání, nadávky a ozvěna ran. Kluk od nich dostal pořádnou nakládačku... ozvalo se v něm svědomí a chtěl, aby byl v našem baráku konečně jednou pořádek? Nebo práskl kámoše, i když byl třeba při tom a zasloužil si to? Mohl za to, nebo nemohl? To ví jen oni...

Výhružná slova však byla adresována i nám. Znovu si pořídím kasr. A přiznám se, že už nejsem tak klidná, když chodím večer venčit čoklovou.

Člověk nemusí udělat nic zlého, aby mu někdo zlým oplatil. Stačí hájit svoje práva. A práva všech, kteří si sedí v teple na zadku a na domovní schůzi plamenně hovoří o tom, že je třeba s těma hajzlama zatočit. Celý den být vyložený v okně. Mávat na kolemjdoucí. Vědět, kdy si to kdo s kým rozdává. Ale když se něco děje, jsou všichni slepí. Nikdo nic neví.

A tak to u nás v baráku bohužel je.