ZIMNÍ RADOVÁNKY

Zhruba po desáté lekci snowboardingu jsem došla k přesvědčení, že již není nic, co by mě mohlo zaskočit.

Víkend sliboval krásné zimní počasí, tak jsme vyrazili na hory. A ne na ledajaké - pro moraváky ze severu známější - na Bílou. Uchvátil mě internetový popis lanovky Zbojník. Konečně se nevysekám na vleku!

Na Bílé to žilo;-).

Pravda, svah, který jsem viděla zdola od nástupu na lanovku, vypadal trošku prudší, ale zase když jsem viděla ty malé caparty s lyžičkama, jak se cpou, aby byli na lanovce a na vrcholu kopce co nejrychleji, i do mě vjelo nadšení a odvaha. Nedovedla jsem si  představit, jak z té lanovky asik slezu, ale Alfa říkal, že se dá jet i s prknem v ruce. Tak jsem se chystali k nástupu. Z omylu nás vyvedl správce lanovky hlášením, že snowboarďáci si mají obout prkna. Začala jsem tušit zradu;-).

Dala jsem si prkno na jednu nohu, naskočili jsme na pás a sedačka nás pěkně zezadu nabrala. Jízda nahoru byla dost dlouhá a lanovka jela na můj vkus hodně vysoko. Na fotkách to vypadalo jinak! Nikde jsem neviděla ty vysmáté obličeje, spíše všichni kolem splývali s lesní zelení. Ani mě nebylo nejlépe. Jako by to samo o sobě nestačilo, lanovka občas zpomalila a to jenom proto, aby se následně s trhnutím rozjela a někteří slabší jedinci získali ještě temnější trávovou  barvu. Dolů jsem se preventivně nepodívala ani jednou. Zato jsem s hrůzou sledovala příkré vedlejší svahy.

„Tak co, můžem?", zahalekal najednou soused zleva a jal se zvedat bezpečnostní zábranu dvacet metrů před výstupem z lanovky.

„Ježíš! Eště ne!" dodýchávala jsem svoje poslední zásoby kyslíku.

„Ale teď už musíme!," nedal se odbýt chlap a vergloval se zábradlím. 

„Ale jak se z toho asi dostanu?"... byl můj poslední výkřik.

Z lanovek a vleků mám od prvního setkání hrůzu. Kupříkladu den předtím opakovaná snaha dostat se vlekem na vrchol zmzlého svahu skončila nefalšovanou tošovickou mlýnicí, při které jedině řízením osudu nikdo ze zúčastněných nedostal prknem, případně kotvou do palice a tak jediným následkem je naražená prdel, modřina na noze a poněkolikáté naražené zápěstí. ..

Byli jsme na vrcholu.

Na tři se zvedla zábrana a lyžaři plavně seskočili, Alfa na prkně plavně sjel a já předvedla jednu ze svých gymnastických poloh, když jsem si záhadně lehla na prkno, co jsem měla na noze a nějak dojela na cílovou plošinku...

 „Ano! I tak se to dá!", jásala paní, co s náma na lanovce jela. Div že netleskala;-).

Dycky čekám, až všichni odjedou a já mám kolem sebe místo. Na Bílé jsem čekala marně. Lidi sice pravidelně odjížděli, ale neúnavný Zbojník plival v minutovém intervalu další a další sportuchtivé jedince... už i Alfa na prkně zmizel za zákrutou a já si promýšlela, jak asi mezi tolika lidmi sjedu úzkou zatáčku, lemovanou lesní strží. Zázraky se však dějí a anděl strážný mě na svých křídlech od lanovky na náhorní plošinu bez pádu dopravil;-).

Další sjezd byl brutální.

Na ledových plotnách jsem se ukázala jako totální srab, páč jsem si netroufla ani na jeden oblouk a pomalu jsem křižovala svah, rádoby hbitě se vyhýbajíc válejícím snowboarďákům a rychle svištícím lyžařům. Nohy mě poprvé bolely jak cyp. Odpočívat se moc nedalo, riziko, že do mě někdo napálí ze zezadu bylo velké.

Oddechla jsem si až dole.  

Zbaběle jsem odmítla další jízdu se Zbojíkem a cestu dolů po zmrzlých plotnách a zvolila jinou sjezdovku, mírnou, pro začátečníky a malé děcka. Co by kamenem dohodil, ve Velkých Karlovicích. Věděla jsem o ní z doslechu, prý je výborná na trénink pro ty, co se teprv učí.

Přijeli jsme tam, na sjezdovce bylo pár lidí, vítal nás mírný svážek a krásné zimní slunce. Tato sjezdovka mě nadchla. Ovšem  jen do doby, než jsem při trénování obloučku ve velké rychlosti blbě zahranila a ten malý, zdánlivě přívětivý svah se mi stal dočasně ložem.

Dopad na zmrzlý sníh o tvrdosti betonu byl vskutku nezapomenutelný. V tom okamžiku mi došlo, že přilba se fakt musí zapínat, páč to jsem jaksi zapomněla a když jsem sebou jebla, tak mi odletěla několik metrů daleko. Že páteřák mi ochránil páteř, ovšem zadek mi nezachránilo nic. Že zadek má asi fakt spojení s mozkem, jak to říkali ti ruští vědci, když testovali tuto synapsi a zjistili, že když pokusnou osobu píchli jehlou do zadku, brečela. A když ji pak píchli do oka, tak se posrala;-). To já sice ne, ale několik minut jsem tak ohromeně ležela, promrkávala svoji soukromou hvězdnou oblohu ve slunečném dnu a přemýšlela, jestli vůbec někdy z té země vstanu. A pokud vstanu, tak jestli budu moct chodit. Vstala jsem. Slzy jak hrachy se mi ukazovat nechtělo, tak jsem se došourala za chatu a tam si stěžovala na osud. Pro ten den byl se sportem konec. Ale kupodivu se mi snowboard furt líbí!

Takže další investice budou trencle s ochranou na prdel;-).

JEDNOU JE MÁLO, TŘIKRÁT JE MOC...

Refrén z dávno zapomenuté písně skrývá naději, že nejen v lásce, ale i v jiných oblastech lidského žití, platí ono "do třetice všeho dobrého", jinak řečeno, do třetice už to vyjde.

Omyl.  

Kauza „Vše zadáčo" jako dar od mobilního operátora pokračuje. 

Ač jsem odstoupení od obou smluv včetně obou simek (jak mi poradila operátorka na zákaznickém centru) ve čtrnáctidenní lhůtě odeslala doporučenou poštou v jedné obálce, ač jsem pro sichr navštívila kontaktní místo a tam milá slečna odfaxovala obě výpovědi na centrálu, operátor poslal potvrzení o ukončení poskytované služby pouze k jednomu číslu. Zázraky se dějí. K tomu druhému, i když u něj byl aplikován naprosto stejný postup naprosto ve stejných dnech, operátor o žádné výpovědi patrně neví a rovnou poslal fakturu. 

Tak jsem opět popadla mladého chemika a mazali jsme na kontaktní místo. Paní se netvářila moc přívětivě - inu, nechceme jim dát vydělat;-). Poté, co se prohrabala v šanonu, který jsem s sebou přitáhla, ďubla do klávesnice a prohlásila, že ano, zrušené je jen jedno číslo. Na můj dotaz, jak je to možné, pokrčila mocnými rameny a řekla, že to teda nafaxujem znovu... a považovala záležitost za vyřízenou.

„A pro nás to znamená co?", ukázala jsem na fakturu, kterou nám poslal operátor za služby, které jsme nechtěli ani nemohli využívat. 

„Co co pro vás znamená?" popuzeně odsekla pracovnice klientského centra.

„Co ta faktura? Co s ní mám udělat?"

„No tu zatím neplaťte,"

„Jak zatím?", nevěřím svým uším, „nemám už sim kartu, kterou jsem odeslala na centrálu, zato mám řádně odeslané a podacím lístkem doložené odstoupení od smlouvy a také od vás podepsanou dohodu o odfaxování dokumentu na centrálu. Podpis, razítko. Co JEŠTĚ by měl normální člověk udělat, abyste pochopili, že vážně nejsem a ani nechci být vaším zákazníkem?"

Paní zase pokrčila rameny a pokyvováním hlavy nás vyprovodila ze dveří.

Vzpomněla jsem si na jakousi televizní reportáž o rodině, která neplatila účty za telefon, který ani neměla, obstavili jí účty a kdoví co ještě... soud sice nakonec vyhráli, ale ten rok nebo jak dlouho to trvalo, byli v maléru kvůli pochybení mobilního operátora.

Nedalo mi to, tak jsem se chopila telefonu a volám zákaznické centrum. Chci nahlásit, že fakturu hradit nebudem. Ať si to tam někde poznačí. Opět pro sichr.

Paní při přivítání medová, po sdělení požadavku jedová, mi sdělila, že to druhé číslo je stále aktivní a víte proč? To je proto, že mladému chemikovi budou volat, aby se ujistili, že si to nerozmyslel a OPRAVDU jejich služby nechce. A den D nastal už v pátek, jak mi slečna sdělila, ovšem chemik byl nezastižen. Jak impozantní, zvláště, když připustím, že chemik s telefonem i spí a nikdy ho nevypíná. Další den D prý nastane dnes.

Po vyslechnutí této absurdity, kterou na mě slečna vyvalila, jsem se začala shovívavě usmívat. Už mě přešel i vztek. Myslím, že nějak takhle začíná dočasné pomatení mysli;-). Jemně jsem ještě slečně navrhla, že by snad mohlo stačit ujištění mé, ale to zas ne.

Takže ještě počkáme. Možná že tři výpovědi jsou pořád ještě málo. 

DEN ČTVRTÝ

Nikdy jsem nechápala, jaký může mít kdo plezír z toho, že jezdí v zimě na hory. Kua, kdo se může radovat z toho, že se doma půl hodiny navlíká do funkčního prádla a různých zimních úborů, pak jede štreku ke sjezdovce, u auta pak se snaží nacpat do těsných tvrdých bot, stojí dlouhé fronty na vlek a pak jezdí po kopcích v kose, zachumlaný až po nos v zimní výbavě, ale vypadá jak veselý cyklista, když se mu na zuby lepí mouchy.

Teď už to vím!

Dneska se mi podařilo sjet kopec na snowboardu!

Když jsme přišli pod kopec, chtěla jsem to vzdát. Nad námi se tyčilo cosi jako černá sjezdovka na Božím daru, na ní jen pár nejodvážnějších lyžařů, svah skoro zledovatělý s centimetrovým popraškem. Shora hrůzostrašně o svah škrkaly hrany lyží a snowboardů... Tak to zapomeň. Du domů. To nedám.

Alfík mě nakonec přemluvil, že vylezem pěšky nahoru a aspoň to zkusíme. Když už jsme tam.  Na vlek mě totiž nedostal, páč jsem na tom nikdy nejela a docela mi stačil jeden strach a to z jízdy na prkně. Další jsem nepotřebovala.

Vyškrábali jsme se nahoru. Svah jsem zhodnotila na 50 stupňů. Děs v očích jsem ztratila za zákrutou, kde byl mírnější svah pro děti. Tedy i pro mě;-). A menší vlek.  Poma. Žádné dítě se v okolí nevyskytovalo a mě se vlila do žil odvaha. Tak já to teda zkusim...

Alfík poprosil vlekaře o zpomalení vleku, že pani slečna jede poprvé. Kuš. Pracně jsem se nasoukala do stopy. Poma přihopsala po špagátě, v poslední chvíli jsem si ji vetkla mezi nohy a po pěti metrách pomalé vrávoravé jízdy pani slečnu ze stopy poma vyklopila. Druhý pokus byl úspěšnější. Dojela jsem do půlky svahu. Nasadila jsem prkno a sjela jsem až dolů k ohromenému vlekařovi. Ten, po mém výkonu na vleku, zajisté čekal, že dolů se dostanu spíš na etapy;-). Pak jsem ještě párkrát vyjela nahoru, pravda, ztuhlá, jak štolverk a dycky jsem vypadla někde před koncem, ale trasa mé jízdy se prodlužovala.

Dolů jsme se měli dostat tím krpálem, co jsme se škrábali nahoru. Já se na to těšila! Pohled do hlubin mě tentokrát vůbec nerozházel. Svah jsem sjela bez jediného pádu, akorát dole stála rolba, tak tam jsem si preventivně sedla na zadek;-).

Takže dneska jsem pochopila, proč lidi rádi jezdí na hory. Je to paráda! Čtvrtý den, celková hodinová dotace výuky dodnes cca 6 hodin. Obloučky ještě neumím, ale zatím mi stačí, že sjedu svah lístkem a taky že umím zastavit.

To je totiž hodně důležité;-).

CHCETE ZMĚNIT MOBILNÍHO OPERÁTORA? STAČÍ SE STAVIT NA KUS ŘEČI V SUPERMARKETU!

Mladému chemikovi přišly domů dva doporučené dopisy. Ze stejného města, z kterého údajně nic nečekal.

Na poště vyzvednuté zásilky skrývaly velký tajem. Nejen pro mě, ale údajně i pro něj. Což bylo s podivem.

Uvnitř se skrývaly dvě smlouvy na dvě totožné služby jednoho mobilního operátora.

„Co to je?", ptám se.

„Smlouvy jsem si zařídil," dí mladý chemik, „v supermarketu, nic to nestojí!".

Ženu se domů z kolbenky, jata neblahým tušením, že tento den nebude tak klidným, jak se od rána zdál být.

Takže? Co to přišlo??

„No, smlouva, číslo mobilu, pin a tak... čísla na služby..."

„Jak tak? Kolik to stojí? A proč dvě? Cos to vůbec podepsal??" začala jsem běsnit.

„Nevím, neřvi po mě!" řve už i mladý chemik.

„Dej do telefonu tu novou kartu, zavolej tam a zjisti to!", přikazuju potomkovi.

„Nevím, na co se mám jako ptát!"

„Jo tak ty nevíš?? Okamžitě mi ukaž ty smlouvy, cos podepsal!"

„Nevim, kde sou! Ale určitě tu někde sou!"

Už zas kouřím.

Uklidňuju se čtvrtou cigaretou v jedné půlhodině. Infarkt na obzoru a ve velmi jasných barvách...

Po nějakém čase vyštrachal ve svojem squattu kýžené lejstra. Dvě smlouvy na dvě různé čísla a stejnou službu. Velmi kvalitní akce, se slibem dva měsíce zadáčo pro naivní lidi, co dosud nepochopili, že na tomto světě a v týhle době není zadáčo vůbec nic.

Chápu se mobilu s novou simkartou a volám operátorovi. Ať mi řekne, co to stojí a k čemu se vlastně zavázal. To se dovídám věci... smlouva je uzavřená na 24 měsíců, z toho dva měsíce zkušební, v nich po akční slevě „jen" 320 Kč paušál. A paxe uvidí... každopádně, kdyby to nestih vypovědět v těch dvou měsících, doplatí celý paušál na celý dva roky...cirka sedm a půl tácku jedno číslo, kráte dva to máme patnáct litříků. No paráda.

Chci to zrušit hned, ale to prý nejde. Prý mám poslat jakousi smajzku s veletajným kodem a pak se rozběhne měsíční výpovědní lhůta. V ní si samozřejmě paušál zaplatím, i když, jak zjišťuju, jedna z karet je plonková, tedy asi tak, že číslo na smlouvě se liší od čísla simky minimálně v posledním trojčíslí. Ženská mě přepojuje na tři další čísla... každý říká něco jiného. Jedna z operátorek mi tajně sděluje, že je možné smlouvu vypovědět do 14 dnů od aktivace simky... dobrá duše.

Po třech hodinách telefonování sedám ke kompu a sepisuju odstoupení od smlouvy. Jedna smlouva? Nebo radši hned dvě? Nakonec volím obě. Jednu zkušenost už mám. Rétorické umění mladého chemika už jednou bylo příčinou nežádoucího odchodu cca dvou tisíc z mé peněženky a tehdy jsem se rozhodla mu paušál zrušit.

Už nic takového prožít nehodlám.

Dávejte si pozor na své potomky. I když mají osmnáct, vůbec neví, co tenhle život obnáší. Nebo jinak: v těch letech si každý myslí, že je všechno jednoduché a průhledné a nic se nemůže stát.  Omyl. Jednoduché není vůbec nic. Vlastně ano. Je strašně jednoduché dostat se do průseru.

Ale dostat se z něho ven, to si už sám poradí jen málokdo z nich.

 

OBJEVUJU ZIMNÍ SPORTY

První vločky sněhu po silvestru ve mně vzbuzovaly oprávněnou obavu z vývoje věcí příštích. V předsíni stál nachystaný snowboard a ve skříni mě očekávala výbava na zimní sporty.

Nadešel den D.

Půjčila jsem si  boty, páč je blbost kupovat výbavu, když nevim, jestli se tomu vůbec budu věnovat. Obouvám si ty křusky, koukám, ve vnitřní botě díra jak tam, kde nejsou okna! No parádní situace. Čekovali jsme, jestli je díra majiteli boty známa. Tak prý ne! Super. Takže  v zájmu dobrých příbuzenských vztahů budem muset koupit nové boty, páč estli si toho nevšimli ani oni, pak to ukazuje neomylně na mě. Pokud teda tam nemají myši;-).

S botama a sněžnou výbavou jsme vyrazili do Tošovic. Nechtěla jsem se předvádět se svýma začátkama na hlavní sjezdovce, tak jsme se vyškrábali na druhý kopec, kde bylo takových učedníků jako já zjevně víc. Alfa mě trénoval, páč na rozdíl ode mě to na prkně umí. Já jsem byla akorát tak prkenná;-). Máchala jsem rukama jak větrný mlýn, nějak jsem zapomněla, která noha je přední a která zadní, což mělo za logický následek  několik přímých tvrdých direktů od matičky země. Nešla mi ani tak podstatná věc, jako je brzdění a poměrně hodně jsem se obávala, že při ďábelské jízdě bych mohla profičet až skrz hospodu pod sjezdovkou. Při pokusu o zatáčení jsem totiž neomylně nabrala vždycky ten blbý směr, snowbord namířen přímo dolů začal nabírat hrozivou rychlost a buď mě hrdinsky zachránil Alfík, nebo byla jeho jízda zakončena z bezpečnostních důvodů různýma druhama pádů. On ten kopec byl docela sešup, tak jsme se raději přemístili na dětskou sjezdovku. Když jsem se obouvala, špunt na bobech mi s hurónským řevem předrkotal přes prkno. Eště, že do mě nežuchl. To bych se možná zastavila až o sněžné dělo. Mordovala jsem se se základama snowboardingu podle zkušeného trenéra. Koloběžka, smýkání ze svahu, lísteček ... ten byl toho dne vrcholem mého snowboardového umění. Teda spíš pokus o něj;-) Kolem mě fičeli na prkně prcci a vypadali, jak by jim to prkno  na nohách narostlo.

„Jak dlouho jezdí ta malá holčička?"

„Dneska je na tom poprvé!,!" hrdě oznamovala maminka.

Kuš.

Ostych stranou. Když to zvládne prcek, zvládnu to taky. S neutuchajícím elánem jsem se pustila do tréninku. Pádů bylo hodně, ale jaksi základní seznámení s prknem mám za sebou. Druhý den jsem jasně pocítila, že kupodivu ještě nejsem mrtva, páč mě šíleně bolelo celé tělo;-).

Dneska jsme vyjeli mé znalosti a dovednosti prohlubovat. Ty prožrané boty jsem nechala doma a půjčila si jiné - o další číslo větší. Zdály se mi v pohodě, do doby, než jsem chtěla sjet po svahu a nějak mi vylétly nahoru obě paty a jinak to už ani celý den nebylo. To první lekce mi snad šla líp... Klela jsem jak ďas, když jsem pravidelně končila na boku sjezdovky ve sněhové závěji a nevěděla jsem, kde jsem se tam vzala.

No, velká sláva to nebyla. Končím však optimisticky. Žádný učený z nebe nespad, to je jasné. Kdyby mi před rokem někdo sdělil, že budu stát na snowboardu, pěkně bych se mu vychechtala. Já? A zimní sporty? NIKDY! Kupodivu, na svahu je sranda. A zdá se, že by mě to jezdění docela mohlo bavit. Teda, až se s tím prknem sžiju, což se, doufám, stane.

Pro začátek si koupím nové boty. 

JAK JE TO S TOU GRAVITACÍ

Konečně napadl sníh. A ještě před sněhem řádně zamrazilo. Za tmy kráčím směrem ke kolbence a sleduju páru, stoupající z řeky. Zajímavý úkaz, začínám přemýšlet o tom, jak by asi bylo v Londýně za časů Jacka Rozparovače... za mnou kdosi sípe, rychle přidávám do kroku a on to je jenom šílený jezdec v kulichu s náběhem na průduškové astma.

Zčistajasna začíná poletovat sníh. A to mě hned napadne ve skříni skrytý snowboard čekající na svou příležitost. Teorii jsem nastudovala, a jak tak jdu z kopce, tak lovím v paměti backsajd a frontsajd, úplně natvrdo zkouším ve svých parádních kozačkách to nahnutí, no nic, holka, to pude... a najednou pár metrů před kolbenkou rup...parádní backsajd jenže ne do sněhu, ale natvrdo na beton. Jedna noha v luftě, druhá pěkně poskládaná někde pode mnou, no to fakt nechápu, co se mi to stalo... vyškrábala jsem se zpátky na nohy, stát teda můžu, nic moc nebolí a koukám, jedna jediná zamrzlá kaluž v širém okolí a já cyp zrovna na ni vlezu a málem se zabiju. Dotáhla jsem se jak zpráskaný pes do kolbenky. Tam jsem zjistila, že noha trošku bolí, ale chodit se s tím dá. Že nová bunda nejen, že je jak prase, ale navíc se mi tam podařilo vytvořit o zamrzlé šutry i pár trhanců. Že mě bolí palec na levé ruce a to ani nevím, že bych na tu ruku spadla. 

No eště se nezačlo jezdit. Jak to bude vypadat na tom svahu, to jsem fakt zvědavá. 

Přemýšlím nad sebou a myslím, že jsem docela solidní kopyto. Jako onehdá. Byli jsme hrát bowling. Rodinný sport, kdy není problém při troše štěstí pro matku tří dětí nebo staříka nad hrobem shodit všechny pandrláky. Ne tak pro mě. Hrála jsem v družstvu nejlepších. A byla jsem z nich nejhorší. Podařilo se mi trefit dvakrát po třech pandrlákách, jinak šlus. Hodím, koule fičí pěkně po prostředku- metr před cílem se zatočí doleva. Případně doprava. Po skončení hry mi kdosi moudře poradil, že kdybych hodila víc, tak by ta koule dofičela až do cíle a pěkně z boku by ty pandrláky naťukla, že by padal jeden po druhém. To mi řekl brzo. 

V kolbence zase kráčím po mokré chodbě ve svých zdravotních korkových nazouvákách. Mají, pravda, už trochu sjetý vzorek, ale zase do práce jsou dobré. Jsem si donedávna myslela. až jsem v těch nazouvákách zahýbala do dveří a ujela mi noha na kaluži rozpuštěného sněhu, co tam nechal nějaký návštěvník. Pud sebezáchovy zavelel, chyť se dveří, tak jsem se jich chytla, ale blbě. Neudržely mě a páč se otvíraly směrem ke mně, dostala jsem ťafku do hlavy. Hned poté mi podjely nohy úplně a zas jsem se octla na zemi! Podruhé za tři dny. Odřená ruka, naražené kolena jsou patrně jen drobnou epizodou počínající zimy.

Kdoví, co mě eště čeká.

Přeju všem krásné vánoce a bacha na gravitaci!

RUKOJMÍ OPERÁTORA PEVNÝCH LINEK

Jak tak člověka někdy něco naštve, tak veme papír, teda v dnešní době spíš klávesnici a ve stavu nabuzeném napíše liebesbrief. Tak mě minulý týden namíchl náš operátor pevných linek. 

"Dobrý den, pane Smíšku,

přílohou Vám vracím nepodepsanou smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb ve dvojím vyhotovení. 

Osoba jménem Lexmarková zde nepracuje, pravděpodobně jste měl na mysli Leksmarkovou, ovšem psáno s „ks". Ani v případě, že byste si informaci ověřil a jméno uvedl ve smlouvě ve správném tvaru, by však nebylo vyhráno, neboť nejsem statutárním zástupcem naší organizace, kterážto osoba jako jediná má právo smlouvy podepisovat a v nich být uvedena.

A dále: zdaleka už nejsem přesvědčena o tom, že s Vaší firmou chceme nadále spolupracovat. Dokonale mě rozladila nedávná komunikace s Vaším zákaznickým centrem, respektive pokus o ni, kdy nebylo možné se k Vám dovolat a nahlásit poruchu. Jeden z důvodů může být služba klientům podle představ Vaší společnost, a to dispoziční právo se k vám dovolat celých pět hodin denně čtyři hodiny v týdnu! Tato „výsada" je zákazníkovi dána v době od 12.00 do 17.00 hodin. Člověka, který by celý den těch pět hodin nedělal nic jiného, jen se zkoušel k vám marně dovolat, zatím nemáme a ani neuvažujeme ho přijmout. Na můj mail se stížností se rovněž nikdo neobtěžoval odpovědět. Jistě uznáte, že s těmito zkušenostmi je další spolupráce na pováženou. Jak však výše uvádím, nejsem statutárním zástupcem naší společnosti a výhradní právo o rozhodování mi nepřísluší. 

Smlouva s Vaší společností je uzavřena na dobu určitou a platná je do 6.1.2010. Pošlete nám smlouvu se správnými údaji - jistě to pro Vás nebude problém a my zvážíme, zda je pro nás další spolupráce s Vámi přínosem. 

Nakonec dodávám, že se velmi podivuji tomu, že v dnešní době silné tržní konkurence je u některých firem tak málo znát skutečný zájem o stávajícího klienta - snad jen v okamžiku, kdy se jedná o sepisování smluv - nejlépe na dobu neurčitou...." 

Šéf mi to pěkně zprasil a přikázal poslat dopis slušný a pokorný. Napsala jsem tedy dopis slušný a pokorný až ponížený, i když nevim, co na dopisu bylo neslušného. Že šéf má vždycky pravdu, jsem poznala záhy, když jsem si ověřovala, jak to s tou naší smlouvou vlastně je. 

No rychta.

Smlouva je sice na dobu určitou, ale operátorka v čase vymezeném mi sdělila, že se na ni vztahuje výpovědní doba tři měsíce, což se mi při značném úsilí nepodařilo ze všeobecných podmínek vyčíst. Je tam psáno, že smlouva na dobu určitou končí sjednaným dnem - pokud se účastníci nedohodli jinak. A to, pokud vim, jsme se teda fakt nedohodli. O tříměsíční výpovědní době je řeč jenom v článku o smlouvě na dobu určitou... tak kdo je tady blbý? 

No ještě že jsme slušní. Smíšek je vysmátý. Akorát mě napadají samé sprosté slova.