CO BYLO JE A BUDE

Tak nás opustila ta naše tetička a famílija se vydala doprovodit ji na cestu poslední. Tata má jakousi chrobavou nohu a třicet roků neseděl za volantem, ségra manžela, co konečně našel jakýsi džob, tak na výletování není času, druhá ségra nemá řidičák, takže los na smutečního řidiče padl na mě. Co na tom, že jezdím cirka měsíc a nemám ani auto. Kdysi (před osmi lety) jsem byla řidič zdatný a překážek se nebojící. Tak jsem si auto půjčila, naložila ségru a staroušky a vyrazili jsme. Tatu kupodivu celou cestu nestihl žádný cholerický záchvat, zato se ukázal jako zdatný navigátor, což je chvályhodné, páč v Ostravě jsem zabloudila dycky, když jsem přes ni jela, ač jsem byla vyježděná jak fitipaldi.

Jistě, cesta se neobešla bez drobných hádek.

„Teď pojedeš za zatáčkou doleva," radila mamina, co před čtyřiceti rokama dělala v Ostravě výšku.

„Co by jela doleva, pojede rovně!" houkl tata, který se tam narodil a do svých pětatřiceti tam poblíž bydlel.

„Doleva, musíš doleva!" přitvrdila mama.

„Tak kam?", zařvala jsem já.

„Doleva!"

„Rovně!"

Nakonec to byla hlavní cesta bez odbočení, která ale nevedla rovně, ale měla levotočivou zatáčku.

„Vidíš, jsem to říkala, že to bylo docela!" vítězoslavně oznamovala mama.

„Kurva, jaké doleva? Šak jela rovně!", trumfoval tata.

Ach jo...

Pohřby, ač smutné to věci, mají jedno pozitivum a to to, že se po čase sleze rodina, co se jinak nepotká. Fešný mladý farář s nagelovanýma vlasama nám radil, jak o sobě začít přemýšlet a baby, co se roky neviděly, si ukazovaly fotky a klábosily na obřadu o stošest, až na ně farář několikrát musel hodit zlým okem.

Zapíjení skury proběhlo v nedaleké knajpě, kde se moje posádka trošku posilnila už před obřadem samým a původní plány typu - pojedem hned, ať jsme brzo doma, vzaly brzo za své. Hlavně mamina se pěkně rozšoupla - zřejmě šlo o nácvik výletu do vinného sklípku, kam směřovala na druhý den na výlet.

Cesta zpátky už proběhla v klidu, akorát mě ty zážitky pohřební jednou zavedly někam mimo správnou cestu a já jsem v nějaké dědině skončila místo na výjezdu u krchova...

A dneska jsem měla hrozné sny... o nemoci a o smrti. Asi následek toho všeho, co jsem tam slyšela.... Je to pryč.

Stejně jak všechno jednou bude.

V rezavým zámku rezaví klíč,

Všechno živý dávno je pryč,

Kromě vzpomínek, co zpívá horníkova dcera...

To je z jedné písničky z filmu První dáma country music... ale sedne to. V té hornické kolonii, co jsme jako děcka bydleli u babičky, už není nic. Zajeli jsme se tam podívat, když jsem minula špatně označenou odbočku ke krchovu.

Na Zakopane na Nivě

tam v zemi plne sazi

a milované vašnivě tam leži naše Lazy...  

Není ani ten dům. Není ani ta kolonie. Nezůstal tam kámen na kameni... Zaseli tam trávu a vyrostl tam les. Stavět a bydlet se tam nedá, prý je to poddolované... 

Něco odejde. Ale třeba zas něco jiného přijde. Život je krásný. Tak koukejme, ať je. Já teda koukat určitě budu:-). 

GOODBYE

Na pondělí jsem si půjčila auto a že s famílijou vyrazíme povinšovat tetě v Orlové k požehnanému věku 98 roků.

V neděli večer jsem jí volala, abych ji na náš vpád řádně připravila, jenže volané číslo už neexistovalo... telefonováním na různé strany se nám podařilo vyjistit, že tetu přemístili do domova důchodců, kde ale stejně teď není, páč je ve špitále. Posmutněli jsme. Když se člověk v tak vysokém věku ocitne ve špitále, je téměř jisté, že odtud už živý nevyjde. Tu malou, poslední jiskřičku naděje, že ji snad ještě uvidíme, překazil večerní telefonát. Takže neuvidíme. Včera ráno odešla, přesně v den svých 98 narozenin.

Sbohem, tetičko. Budeš nám  chybět. A jestli je to tak, jak doufám, tak se jednou zase potkáme.

KONEČNĚ RECEPT NA HOSPODÁŘSKOU KRIZI

V našem městě se konala o víkendu městská veselice a provozovatelé nám ke kolbence připíchli kolotoč, aby nemuseli elektriku tahat bůhvíodkud.

Kolotoč byl skvělý. Ale hlavně bylo skvělé, že byl zadáčo a to bylo poznat hned v dopoledních hodinách, kdože má nejlepší čuch na to, kde je co gratis. Chvíli jsem si myslela, že jsem ztratila směr a místo centra města jsem zabloudila na sociálku v den vyplácení transferových plateb;-).

Šéf s montérem Kuličkou šli po víkendu zkontrolovat, kolik nám kolotoč sežral elektriky, abychom mohli provozovateli veškeré náklady vyfakturovat. Výsledek byl šokující:

Spotřeba elektrické energie v kolotočářském týdnu byla o třetinu nižší, nežli v týdnu předchozím, kolotoče prostém.

No, jak to tak vypadá, v čase hospodářské krize je zde unikátní recept na snižování nákladů: abychom ušetřili, je třeba zakoupit do každé kolbenky kolotoč;-).

PRÝ MÁM HUDEBNÍ SLUCH

Tvrdila mi dycky mamina, když jsem jednou rukou brnkala na harmonium vánoční melodie. Ten sluch jsem prý zdědila po dědovi, co uměl hrát snad na všechny hudební nástroje. Tak aby toho bylo řádně využito, i se ségrou nás naši zapsali ve třetí třídě na zobcovou flétnu.Učitel byl  etylik, na hodiny nechodil, pospával v konťasu před liduškou a my jsme ho nechali spát a našli si na sídlišti jinou zábavu. Nenaučil nás ani noty, natož nějakou skladbu a důsledkem bylo, že mě, ségru i dalšího spolužáka vyhodili u závěrečných zkoušek, když jediné, co se po dvaceti minutách podařilo nám všem svorně zahrát, bylo halí belí koně v zelí;-).

A teď, po tolika letech mi přišla do cesty kytara. Tak jsem si vzpomněla, že kdysi dávno, před nějakýma šestnácti sedmnácti rokama, jsem na to trochu uměla drnkat, když jsem malinkému chemikovi pěla ukolébavky, aby se mu dobře spalo. Moc času na trenirovku tehdy nebylo, tak jsem se naučila jen asi tak na pět základních akordů, nějakou dobu mě to bavilo a pak jsem s tím sekla.

Když jsem se přestěhovala, otlučená kytara, kterou mi kdosi kdysi daroval, putovala spolu s dalšíma věcma, co se zrovna nehodily a do malého bytu nějak nepasovaly, do sklepa. Ani nevím, jestli to bylo tehdy, když mi tehdejší sousedi vybrali sklep a přisvojili si lampu a pár dalších věcí (páč jsem je chytla téměř při činu, podařilo se mi zachránit aspoň vánoční strom).. nebo možná tehdy, když mi ze sklepa zmizlo fajnové křeslo. Prostě kytárka se někomu hodila taky. A bylo po umělecké dráze.

Ovšem teď přišel můj comeback;-).

Kytara je, chuť je taky, tak šup lup. Když jsem poprvé po letech hrábla kytaře do strun, docela dost jsem se vyděsila. Že bych po letech přišla o svůj hudební sluch? No to snad ne! S pomocí kvalitních knih s názvem Já, písnička, jsem se jala zkoumat, jak kytarou vůbec zacházet a pokusila jsem se zahrát ty nejsnadnější akordy. Děs běs. Brutus kaktus. Došla jsem k názoru, že nástroj bude patrně rozladěný. Ač jsem to nikdy nedělala, pokusila jsem se ho naladit sama. Kroutila jsem těma utahovákama, strkala ucho ke strunám, ovšem dosáhla jsem akorát toho, že už to nebylo k poslouchání vůbec. Zachránil mě mladý chemik, který patrně z nostalgie, že si vzpomněl, jak mu matička blahé paměti pěla prostonárodní písně, se nabídl, že kytaru naladí. Ale spíš proto, že se zmínil, že by se taky jako rád na to naučil hrát;-). Moc jsem mu s tím laděním nedůvěřovala. On ovšem našel na netu nějakou ladičku a podle toho kytaru dal dohromady. A já jsem konečně poznala, který akord hraju.

Třískám do toho teď každý den. Třískám je to správné slovo. Byla jsem vždycky k mému kytarovému umění hodně skeptická, páč mám krátké prsty, tak nevím, estli s něma vůbec zvládnu složitější akordy. Ale zkusim to. Navíc, jak tak koukám, udělaly se mi prstech levé ruky takové malinké puchýřky, každý večer vylezou, ale do rána zmizí. To pude. Já se nevzdám.  Pár posledních táboráků a grilovaček byla totiž pěkná nuda.

„Hele, je tu kytara. Zahrajem něco?", ptám se potenciálního kytarového virtuosa.

„Jasně," odpovídá kdokoliv, koho se ptám.

„Tak zahraj!", ponoukám.

„Já hrát nebudu. Já to vůbec neumim!"

 

 

A přitom vím, že umí.

Kdo se bojí, sere v síni. Nedá se nic dělat, beru to do svých rukou. A příště budu hrát já;-).

STŘEPY, CO ZBYLY Z PRÁZDNIN

Posledního srpna jsem se konečně dočkala.

Mladý chemik dorazil po dvou měsících domů! Pobyt mimo domov s ním zahýbal asi v tom smyslu, že se naučil trochu vařit, jako dělat palačinky, uvařit na druhý pokus krupici a tak nějak v divočině velkoměsta přežít. Je fakt, že je bílý jak moučný červ, má o pět kilo míň, ale má největší obava, aby neutrpěly jeho morálně volní vlastnosti, se ukázala býti lichou.;-) Aspoň teda při prvním ohledání není ani ošlehaný kavárenskými větry. Čoklová jak ho mezi dveřma zmerčila, se zdálo, že skončí svůj krátký bídný život klepnutá pepkou, ale nakonec ten šok  zdárně rozchodila.

Chemik se doma pomalu aklimatizuje. Aklimatizace spočívá v tom, že chodí spát nad ránem, po nikterak výživném spánku jde brzo ráno do školy a jak z ní odpoledne přijde, lehne a chrápe cca do půlnoci, kdy ožívá a usedá se svému dva měsíce opuštěnému kompu.

Na svátek jsem dostala tři orchideje v jednom květináči.

Chtěla jsem do něho dloubnout, že to přesadím, ať mají kytky plac a taky pořádně zaliju, ale naštěstí jsem včas byla poučena, že jim v jednom dolíku fajn a zalívat se to snad vůbec nemá! Kuš. Je fakt, že poslední orchidej, co jsem kdysi dostala, mi bídně zhynula navzdory mocné zálivce po několika dnech, páč jsem ani netušila, že s tou vodou opatrně. Stejnak jsem myslela, že orchideje jsou na chvilku. Přirovnávala jsem to k řezaným kytkám na pár dnů. A ejhle! Můrovec prý může vydržet při životě i květu i několik let! Jak tak pronikám do tajů pěstitele orchidejí, akorát je to teda dost náročné ho při tom kvetoucím životě udržet;-). Základem je květináč s hrbolem, na ten musí správný mičurin napasovat ten průhledný s můrovcama a každý den tam nalít trochu vody.  Taky mi poradili, že mám orchideje rosit. Tak jsem si ještě pořídila rozprašovač a ty tři můry každý den trochu orosím. Asi jim to svědčí, páč rostou do krásy, ale nevím, nakolik ten oblak vody svědčí elektrice, vedle které kytka stojí a každý den chytne zásah. Tak doufám, že jednou nezkratuju celý elektrický okruh v baráku;-).

A nakonec jedna neveselá příhoda:

Posledního srpna v kolbence mě náhle polilo horko a pak mi neviditelná ruka (nikoliv trhu, nýbrž vrhu) převrátila všechny orgány uložené v dutině břišní. Vydržela jsem hrdinně dvě hodiny, v jejichž průběhu jsem zkoušela chodit, sedět i ležet, zjistila, že nic z toho není dlouhodobě udržitelný stav, tak jsem si zavolala tágo a odebrala se do místního špitálu. Na chirurgii v čekárně jsem vyčkala třičtvrtě hodiny, poté absolvovala něžný lékařčin pohmat břišní stěny, sono, kde jsem čekala další půlhodinu a stejně se nic nedozvěděla. Ve finále mě odtransportovali na to oddělení, kam chlapi chodí jenom na návštěvu. Tam proběhlo pár mimořádně příjemných vyšetření a byl vynesen verdikt, že si mě tam ponechají, kdyby bylo třeba operovat. Naštěstí nebylo. Asi ta tajemná injekce, po níž mě deset minut konečně nebolelo břicho, ale zato celá levá polovina těla, mi po pěti hodinách zabrala a břicho přestalo bolet. Nebo se stal zázrak. To je fuk. Důležité je, že jsem druhý den ráno šla domů a rovněž do kolbenky. Co mě nezabije, to mě posílí. No, nevím. Zatím si moc silně nepřipadám. Ale třeba to přijde. Že to ještě trochu bolí? No co. Jak říká můj tata, až se jednou ráno probudíš a nebude tě nic bolet, tak to zavání maceškama. A já mám ty tři můry, takže na macešky času dost;-).

HŘEBENOVKA

O víkendu kolbenka pořádala výlet na kolech.

Organizací výletu byl pověřen kolega, šlachovitý sportovec, znalý tras místních i těch ve větších dálavách. Byla mu dána stoprocentní důvěra s tím, že účastníci výjezdu nejsou nikterak fyzicky zdatní, navíc pojedou i ženy, takže aby trasu vybral s přihlédnutím k těmto faktům.

Nadešla sobota. Účastníci zájezdu se shromáždili s více či méně dobrými koly před kolbenkou. Organizátor akce, navlečený do cyklistického dresu, s nezbytnou přílbou na hlavě, nás konečně seznámil s jednoduchou trasou pro rekreačního cyklistu. Pouhých šestnáct kiláků po hřebeni. Pche. Začali jsme prskat. Tak málo? Šestnáct kiláků? Organizátor však svatosvatě slíbil, že se nám to bude líbit. Na konci je hospoda, tam můžem posedět, poklábosit... a tak to zas jo! Lehká trasa, dobré pivo, pohodička. Těšili jsme se.

Nasedli jsme do aut a vyrazili do Velkých Karlovic na Kasárna. Někteří už v autě frflali, že se svezem sto kiláků a pak dvacet pojedem na bicyklu, no to teda bude stát za to!  Vyjeli jsme až nahoru. Teda - mysleli jsme si to. Pár kolbenkových foteček na památku a vyrazili jsme do lesíka. Ti, co si nevzali horské kolo, ale jen nějakého městského araba, brzy hořce litovali. Les hned po pár metrech vyměnil příznivou stezičku za prudký krpál.

„To je ale jediný!", hned nás uklidňoval organizátor akce, když dvě třetiny výletníků místo aby šlapaly do kopce, tlačily svoje vehikly s hekáním před sebou. Zpotili jsme se hned na prvních metrech. Mokré hadry při prvním ďábelském sjezdu ani nestačily oschnout a už tu byl další hrb. A cesta do hlubin. A další.. a tak se to pořád střídalo. Žádná, ale vůbec žádná rovina! Les a šutry a pak louka a úzký úvoz, ve kterém jsme se snažili udržet při zběsilé jízdě z kopce. Kolo jsem měla půjčené, páč, jak známo, na mém bajku už rok rejdí nějaký spoluobčan, co si ho bez dovolení vypůjčil z pavlače a už ho jaksi zapomněl vrátit.  Z kopce se muselo brzdit pořád na přední i zadní brzdu, prd tomu rozumím, ale brzdy nebo lanka vydávaly úděsné zvuky a od chvíle, kdy kdosi zavtipkoval „no to by mě zajímalo, co by člověk dělal, kdyby mu ruplo brzdové lanko", jsem sevřela řídítka pevněji a ještě se v duchu začala modlit, aby se to nestalo právě mě a majitelka kola řádně dbá na jeho technický stav.  

Dorazili jsme na jakýsi horizont.

„Kolik eště? Kolik jsme ujeli?", zněly dotazy zničeného cyklistického pelotonu s nadějí v hlase.

„Tři kilometry máme za sebou. Ale to bylo to nejhorší!", opět nás, už asi potřetí ujistil organizátor akce.

Kuš. Hodila jsem sebou na trávu a vydýchávala šok z prožité jízdy. Vedle mě kolegyně, co ji brutálně chytly kyčle. Už se na to kolo asi nedostanu, sípala. Prý snadná jízda! Pro rekreační cyklisty! To jsem si doteď myslela, že právě jsem! A zatím taková divočina. Těšila jsem se na pohodový výlet a bylo to horší, jak řídit auto. Jo, to jo. Chvilka nepozornosti a člověk se mohl ocitnout třeba hlavou v borůvkách (to v lepším případě) nebo taky někde hluboko v údolí pod kopcem.

Cesta to teda nebyla nikterak snadná. Hlavně se při ní nemohl člověk kochat krásami přírody, když měl oči přilepené na cestu před sebou. Když jsme uřícení se začínající svalovou horečkou a s bílýma kloubama na rukách dojížděli po šestnácti kilometrech na Portáš, objevil se proti nám cyklista. Stařík, nekecám, snad na ukrajině, na hlavě sombrero a na zadním nosiči přimontovanou papundeklovou krabici. Zůstali jsme s hubou dokořán. My, co jsme neměli síly ani na horském nebo trekovém kole a dědek křepce vyjížděl první strmý kopec! Zahanbil nás. V hospodě, která měla být zlatým hřebem našeho výletu, nikomu moc do klábosení nebylo. Na horách začalo pěkně vyfukovat a my jsme byli v propoceném oblečení zmrzlí jak sobolí hovna. Hodili jsme do sebe nějaký oběd a pivo a vydali se na poslední úsek cesty, sjezd do civilizace. Tentokrát už žádné šutry a úvozy. Regulérní asfaltka. Ovšem se sklonem kolem 50 stupňů. Chvílemi jsem uvažovala, jestli nemám náhodou nějak kolo zastavit a jít raději při něm. Ale jaksi jsem to dokázala. Byť s odřenýma ušima a asi hodně opotřebovanýma brzdama.

Už mi trošku otrnulo, takže když to zpětně hodnotím, byl to hodně dobrý výlet. Akorát si dávám slib, že si konečně koupím vlastní kolo. Horské. A budu trénovat. A příště to nějakému takovému dědkovi na ukrajině natřu já;-).

SOUTĚŽIT SE VYPLATÍ!

Jsem soutěživý týpek. Pravda, málo vyhrávám, ale když už se občas zadaří, radost je veliká, i když výhra většinou za moc nestojí.

Coby dítě školou povinné jsem vyhrála vánoční baňky, pak se mi podařilo pár vychytaných kousků, jako třeba otvírák na pivo a triko s logem pivovaru. Vrchol úspěchu byl loňský ples, kde jsme vyhráli v tombole nějaké hebla na bicykl a taky triko a šiltovku.

Mám taky ráda jogurty.

A když jsem někde uhlídla, že po zaslání kódů z jogurtových kelímků můžu vyhrát veliký luxusní ručník a třeba i několik, neváhala jsem ani na moment, i když výbavu nepotřebuju;-).

Halda jogurtů v ledničce rostla a já jsem je statečně všechny postupně sežrala. Nebyl čas na prostoje, páč soutěž byla časově omezena, a sázela jsem na net kódy jeden za druhým. Tedy, ne, že by dycky ten kód byl čitelný. Když už byl čitelný, zase často neprošel ověřovací kód. Při pátém pokusu už to většinou vyšlo. Šlendryján. Mockrát jsem s tím chtěla šlehnout, ale ten ručník se mi tak líbil... I vytrvala jsem.

Při požadovaném počtu bodů jsem si svou jistou výhru objednala, ale jogurty nosila z krámu dál. I když mi z nich už bylo občas docela šoufl, zařekla jsem se, že eště dám jeden ručník, ať to stojí za to.

A jak tak plním slib sobě daný a občas zabrousím na net s tím kódem, najednou zjistím, že zásoba ručníků je fuč! Kuwa! No, naštěstí tam mají eště tašku, jenže za ni chcou o 20 bodů víc! Do konce srpna!! Přemýšlím, na co mi bude zelená taška s logem patrně samotné jogurtářské firmy... no na co, na hovno, ale když už mám těch bodů 20 a doma eště plnou ledničku jogurtů, tak bude doma o tašku víc, no.

Včera mi přišel poštou balíček.

Tušila jsem, že přišla odměna za mé jogurtové utrpení.

Balíček jsem dychtivě otevřela, celá nažhavená na ten krásný dar.

No. Tak vážení. Kdo soutěžil také v této nejmenované soutěži a dosud svou výhru nedostal, jásejte. Neb to, co mi přišlo jako poděkování za mou přízeň, mě teda rozhodně nepřesvědčilo o tom, že by si mé přízně někdo v jogurtárně nějak echt považoval. Mizerný řídký hadr našedlé barvy s jakýmsi pavzorem, který se ani vzdáleně nepodobal tomu, co měli vystavaný na netu. Spíš mi to mírně připomnělo již několikrát opraný dlouho používáný hadr na podlahu...

Tak. A tašku nechci. Nejen, že ten první dar mi vzal chuť do jakýchsi blbých soutěží. Vzal mi chuť i na ten jogurt. A navíc, když jsem včera chtěla nasázet na netu další kódy, tak mi to asi patnáctkrát reloudovalo a že furt dokola to mám prej blbě opsaný čísla!!! Snad eště přečtu číslo ne??

To je akorát na nasrání. A pak má mít člověk dobré zažívání!