Posledního srpna jsem se konečně dočkala.
Mladý chemik dorazil po dvou měsících domů! Pobyt mimo domov s ním zahýbal asi v tom smyslu, že se naučil trochu vařit, jako dělat palačinky, uvařit na druhý pokus krupici a tak nějak v divočině velkoměsta přežít. Je fakt, že je bílý jak moučný červ, má o pět kilo míň, ale má největší obava, aby neutrpěly jeho morálně volní vlastnosti, se ukázala býti lichou.;-) Aspoň teda při prvním ohledání není ani ošlehaný kavárenskými větry. Čoklová jak ho mezi dveřma zmerčila, se zdálo, že skončí svůj krátký bídný život klepnutá pepkou, ale nakonec ten šok zdárně rozchodila.
Chemik se doma pomalu aklimatizuje. Aklimatizace spočívá v tom, že chodí spát nad ránem, po nikterak výživném spánku jde brzo ráno do školy a jak z ní odpoledne přijde, lehne a chrápe cca do půlnoci, kdy ožívá a usedá se svému dva měsíce opuštěnému kompu.
Na svátek jsem dostala tři orchideje v jednom květináči.
Chtěla jsem do něho dloubnout, že to přesadím, ať mají kytky plac a taky pořádně zaliju, ale naštěstí jsem včas byla poučena, že jim v jednom dolíku fajn a zalívat se to snad vůbec nemá! Kuš. Je fakt, že poslední orchidej, co jsem kdysi dostala, mi bídně zhynula navzdory mocné zálivce po několika dnech, páč jsem ani netušila, že s tou vodou opatrně. Stejnak jsem myslela, že orchideje jsou na chvilku. Přirovnávala jsem to k řezaným kytkám na pár dnů. A ejhle! Můrovec prý může vydržet při životě i květu i několik let! Jak tak pronikám do tajů pěstitele orchidejí, akorát je to teda dost náročné ho při tom kvetoucím životě udržet;-). Základem je květináč s hrbolem, na ten musí správný mičurin napasovat ten průhledný s můrovcama a každý den tam nalít trochu vody. Taky mi poradili, že mám orchideje rosit. Tak jsem si ještě pořídila rozprašovač a ty tři můry každý den trochu orosím. Asi jim to svědčí, páč rostou do krásy, ale nevím, nakolik ten oblak vody svědčí elektrice, vedle které kytka stojí a každý den chytne zásah. Tak doufám, že jednou nezkratuju celý elektrický okruh v baráku;-).
A nakonec jedna neveselá příhoda:
Posledního srpna v kolbence mě náhle polilo horko a pak mi neviditelná ruka (nikoliv trhu, nýbrž vrhu) převrátila všechny orgány uložené v dutině břišní. Vydržela jsem hrdinně dvě hodiny, v jejichž průběhu jsem zkoušela chodit, sedět i ležet, zjistila, že nic z toho není dlouhodobě udržitelný stav, tak jsem si zavolala tágo a odebrala se do místního špitálu. Na chirurgii v čekárně jsem vyčkala třičtvrtě hodiny, poté absolvovala něžný lékařčin pohmat břišní stěny, sono, kde jsem čekala další půlhodinu a stejně se nic nedozvěděla. Ve finále mě odtransportovali na to oddělení, kam chlapi chodí jenom na návštěvu. Tam proběhlo pár mimořádně příjemných vyšetření a byl vynesen verdikt, že si mě tam ponechají, kdyby bylo třeba operovat. Naštěstí nebylo. Asi ta tajemná injekce, po níž mě deset minut konečně nebolelo břicho, ale zato celá levá polovina těla, mi po pěti hodinách zabrala a břicho přestalo bolet. Nebo se stal zázrak. To je fuk. Důležité je, že jsem druhý den ráno šla domů a rovněž do kolbenky. Co mě nezabije, to mě posílí. No, nevím. Zatím si moc silně nepřipadám. Ale třeba to přijde. Že to ještě trochu bolí? No co. Jak říká můj tata, až se jednou ráno probudíš a nebude tě nic bolet, tak to zavání maceškama. A já mám ty tři můry, takže na macešky času dost;-).
