PÁTER NOSTER

Dostala jsem veledůležitý úkol: zanést nějaké lejstra na krajský úřad.

Jedenáctipatrový výtah má několik výtahů. Kromě těch obyčejných i takový, co se nikdy nezastaví a jezdí pořád dokola. Nahoru a dolů. Tuším páter noster se mu říká. Neměla jsem ale odvahu do něj naskočit, když jsem šla nahoru, páč z výtahů obecně nemám dobrý pocit od doby, kdy jsem se jako dítě vracela ze školy a výtah se v pátém patře začal třást a kymácel se docela dost a pak se mezi patrama zasekl a zhaslo se v něm a my jsme se segrou ječely a už jsme si myslely, že poslední hodinka našeho žití udeřila.  Zachránil nás až domovník nekde shora ze strojovny:-).

Takže jsem vyběhla do osmého patra úřadu s lejstrama a chtěla se vrátit po schodech dolů. Ale ozval se adrenalin a ve mě zahlodalo pokušení přece jen páter nosterem svézt. Z každé buňky, která kolem projížděla nohoru či dolů, koukaly tváře lidí, na kterých nebyl vidět žádný strach. Stoupla jsem si před výtah a čekala. Všechny buňky jedoucí dolů plně obsazené a já jsem tam nechtěla mít žádného spolucestovatele. Po několika minutách čekání jela prázdná buňka! Chtěla jsem do ní naskočit, ale nějak jsem si to špatně vypočítala a než jsem se odhodlala, půlka buňky byla pod úrovní podlahy. Musela jsem čekat na další a bylo jasné, že nakročit je třeba, když se buňka noří od stropu. Druhý pokus byl úspěšný. Ocitla jsem se ve výtahu. Pohybovatl se mezi patry docela rychle a já se těšila, až vystoupím na pevnou zem. Minuli jsme čtvrté patro, třetí, před druhým mě zarazil nápis na zdi šachty "VYSTUPTE Z VÝTAHU". To je jasné, že vystoupím, kroutila jsem hlavou, jenže až v přízemí, chytráku! Druhé patro, zeď a NIC. Žádný výstup. Ha. Popadla mě hrůza! Doteď jsem si myslela, že to, co bylo při jízdě dolů podlahou, bude při jízdě nahoru stropem a naopak. Dyť se tam domlátím! Ovšem na další stěně se skvěl uklidňující nápis: "Zachovejte klid, suterénem projedete bez úhony"...Evidentně jsem v tom nebyla sama a pár lidem přede mnou se to taky podařilo;-).

Na stropě blikalo mizerné nouzové světlo a kolem byla mdlá tma. Stroj hrkotal a když dosáhl nejnižšího bodu na vertikále, začal se trhaně pohybovat po horizontále. Pak zase zahrkal a vyjel vzhůru po vertikále. První patro, druhé patro a VÝSTUP! Vyskočila jsem celá zelená z výtahu a hrnula se ke schodům. Naproti u recepce na mě mávali dva chlapi a mocně se chechtali. A ten jeden se držel za pivní mozol a hýkal jak osel:

"Hej, slečno, tak jaký byl průjezd podzemím? Včera se jich tu projelo osm!" 

SYČÁK ZE ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY

Zrovna jsme byly zabrána v náročné duševní práci. Z přemýšlení mě vytrhl zvonek u dveří. Himl, koho to zas... za sklem vidím kulatou brunátnou tvář muže ve středních letech a drobnou blondýnku. Oba drtí pod pažema černé složky na dokumenty.

"Dobrý den, co potřebujete?" vítám příchozí s úsměvem.

"Dobrý den, máme pro vás výhodnou nabídku, nebudete litovat, poslali nás shora, můžem dál?" vtírá se chlap a ze rtů v kulaté tváře se mu derou žluté zuby jak noty na buben.

"Shora? To jako...?" usmívám se a ukazuju vztyčeným palcem na nebe, "tak prosím."

Chlap se sesunul v kanceláři do židle, povolil si kravatu a sundal fialové sako. Nenápadně jsem shodila ze stolu pravítko, shýbla se pro něj a zjistila, že má na nohách černé mokasíny a bílé ponožky. Proboha, z kama přijel? Poručil si vodu a dýchal. Blondýnka si sedla vedle něj, nohy způsobně vedle sebe, složky na klín a ruce položit na ně. Svatý úsměv. Ale brzy vyšlo najevo, že o vyslance nebes se nejedná;-).

"Tak, co pro mě máte?" udeřila jsem na chlapa, protože to začalo vypadat, že se mu u mě v kanclu docela líbí a rád by tam nějakou část dne strávil.

"No... vidím, že sportujete, nakonec máte i na tričku nápis, chachacha," zasmál se svému vtipu, "chodíte na solárko, jste mladá, vdaná nebo rozvedená, s dětma nebo bezdětná..."

Věštec!;-) napadlo mě! to by mi tak chybělo...

"Co potřebujete konkrétně? Já nemám čas, tak bych vás poprosila. Ovšem, jestli mi něco chcete prodat, nemám zájem!", předem jsem tlouštíka varovala.

"Tak poslyšte," ztišil slizoun tajemně hlas, "dá vám někdo 2 400 jen tak? Abyste si je užila pro své zdraví?" vybalil na mě svůj nejsilnější triumf, založil si ruce na prsa, koukal se jak Donutil při rozbalování vánočních dárků a sebevědomě cenil své žluté zuby.

"Helejte, vy jste od pojišťovny, že jo?," došlo mi konečně, s kým mám tu čest. "Žádnou změnu aktuálně neplánuju, ovšem je to bezesporu zajímavá nabídka, podívám se na to na internetu a zvážím to. Když mi budou podmínky vyhovovat, proč ne? Děkuji za informaci, " srazila jsem mu hřebínek. Kohout se však brzy zbrchal.

"Jaké podmínky?" ošíval se chlap, "podmínky jsou pro vás naprosto skvělé! Stačí jen podepsat!" štrachal v kufříku a tahal ven lejstra. A to už mě štval docela hodně.

"Já nic podepisovat nebudu, vždyť ani nevím, jestli mají mí lékaři smlouvu s vaší pojišťovnou, takže nashledanou!"

"Máte telefon? Zavolejte jim!" zavelel mě chlap a nervózně ťukal tužkou o stůl. To by tak bylo, aby mu duše proklouzla...

"Nikam nebudu volat!" zvýšila jsem hlas. "Pokud máte slíbené peníze za úlovek tady a teď, tak máte smůlu, tady si na prachy nepřijdete. Rozmyslím se a třeba se vám ozvu," nabízela jsem ruku ke smíru.

"Ale my už tady nebudeme, přijeli jsme jen dnes, z Brna!" uraženě se stáhl chlap.

"Jo z Brna?" uchechtla jsem se. "Prosim vás, co mi to tady vykládáte? Vy přijedete na jeden den z Brna, abyste ulovili pojištěnce, když tady máte pobočku a zaměstnance? A co ta slečna vedle vás? Tu sebou vozíte k čemu?" podívala jsem se na jeho kolegyni, ta zrudla jak pivoňka a pípla: "Já pomáhám panu šéfovi".

"Tak to je mi vás líto", soucitně jsem se usmála, "no nic, tak to tady rozpustíme," vstala jsem ze židle a tím jsem dala jasný signál k opuštění bojiště. Vystrkala jsem je ze dveří se zdvořilým úsměvem. A zabouchla za nima. A zamkla.

Tlouštík se ke dveřím ještě vrátil. A změnil se v hada! Naklonil se ke sklu, oči mu žlutě plály zlostí a syčel mezerama mezi zubama:

"Budete litovat, to mohl být váš nejlepší kšeft v životě!"

Udělala jsem na něho taky hada;-). Ale on už to asi neviděl a neslyšel, protože se otočil a pádil za tichou kolegyní.

K ČEMU MĚ PŘIVEDL KAMIO

Stalo se to takhle někdy minulý týden. Páč pro samou práci nemám čas třídit myšlenky pro blog, skoro jsem na to zapomněla. Ala Kamiovy veselé soft erotické historky o opravářích mi to připomněly. 

Bydlím ve staré kuči, která svým stářím někdy nájemníkovi docela brutálně pohrozí. Opravy vlastníka nejsou v kurzu, páč byty se prodávají a jenom čistokrevný blázen by do odpisového bytového fondu investoval. Onehdá jsem chtěla prohnat bytem čerstvý luft a málem jsem si prohnala hlavou tabuli skla, když se na mě při otvírání ventilačky vyvrátilo celé okno. Jsem už ale těmi lety vycepovaná a hned tak něco mě nerozhází, takže jsem se nelekla a po několika minutách pachtění a kurvování se mi podařilo nasadit křídlo zpátky do uhnívajících pantů.

Že nikdy nezůstane u jednoho, vím taky, takže mě nepřekvapil ani náhlý výskyt vody na podlaze v záchodě. Vysušování podlahy pomohlo jen do prvního spláchnutí a moje první myšlenka byla, že praskla mísa a realitka bude muset cálovat. Instalatér k mým četným telefonickým nářkům zůstával vlažný...

"Pani, mám toho moc, nemůžu dělat všechno najednou," hučel do telefonu relativně mladý hlas. 

"Sakra, na hajzlu mi stojí voda, to si mám jako nasadit na nohy potápěčské ploutve a šnorchl a plavat kolem záchoda, dokud nebudete mít čas?" došla mi trpělivost.

Nakonec se mi ho podařilo vybičovat k činu, ovšem zareagoval až na pohrůžku, že mám telefony monitorované, a až vytopím nějakým gyzdem sociálně nepřizpůsobivé spolubydlící o patro níže, bude si s nima škodu vyřizovat on. 

Dostavil se v době mé nepřítomnosti a za asistence mladého chemika prohlédl sanitární zařízení. Jediné, co použil, byl silikonový gel, kterým přilepil prý vypadlou trubku od vodního rezervoáru. A odešel, že se vrátí za tři hodiny to zkouknout a ať jsem určitě doma. 

V určenou dobu zvonek. Za dveřma lovec Pampalini, jen místo harpuny se mu u boku houpala instalatérská brašna. Jeho kyselý ksicht se v ten moment rozzářil.

"Huhuhu," postrašil mě laškovně, "tak kouknem na to," a hrnul se do komůrky.

"No vida, máte to spravené slečinko," švitořil, "tadyhle ta trubička vám upadla, to asi, jak jste tam zkoušela dát ten držák na deklíček. A to je pan bratr?", zeptal se mezi řečí.

"Ne. To je pan manžel," udělala jsem z chemika svého zákonného manžela.

Držák na deklíček jsem tam dala proto, že předchozí instalatér, chodíci reklama na likérku Božkov, mi před třema rokama namontoval klozet naprosto nevhodného druhu, namáčknutý na stěnu. Tím znemožnil deklu stát bez cizí pomoci ve vzpřímené poloze;-).

"A to je jako všechno?" ptala jsem se zklamaně, "myslela jsem, že to vyměníte, tu trubku jste mi přilepil ke zdi a já nemám kam dát ten držák, dyk ten dekl je úplně k ničemu ... co s tím mám dělat?"

"Helejte, to vám já neporadím. A na nějaké vyměňování nemám čas. Nějak si to tam přilepte, třeba suchý zips by možná šel... Ale vyměnit vám to můžu, ale to si budete muset hradit sama. Takové tři litránky.." počítal na prstech, jaký že bude mít z toho šolichu vývar.  

"Tak děkuju za opravu a naskle," tahala jsem dědka ze záchodu. 

"Tak moment slečinko a jak to uděláme s placením?" vyškubl se mi jak úhoř.

"A vy to chcete zaplatit? Tady tu trochu silikonu? Dyť to není ani poznat!"

"Trochu? Víte, kolik to stojí?" rozhořčeně se zapřel mezi futra WC a odmítal prostor opustit. "A cesta sem! No kdo mi to zaplatí?"

"A realitka to nezaplatí? Dyť jsem tu trubku nevyrvala!"

"Nezaplatí!" štěknul, "ale možná, kdyby vám tam třeba spadlo kladívečko..." ponoukal dědek s mladistvým hlasem, "šak se můžem nějak domluvit," mrkal spiklenecky. 

"Tak kolik?" zeptala jsem se otráveně. 

"Mno... na fakturu, to máme stopadesát korun práce plus cesta dvěstěpadesát, nebo na ruku stovečku a jsme vyrovnaní".

Zas už byl jak mrkací panna.

Takže kladívečko.  Já myslím rovnou perlík, ovšem ne do hajzlu, ale do hlavy;-).

A JE TO TU ZAS:-(

Pracovní proces po dovolené se zajel do starých kolejí.

Kolegyně ani přes dovolenou nezapomněly opět zkusit své pracovní fiše na přesčasové hodiny s poloviční produktivitou práce. Uklízečka pro jistotu nenastoupila vůbec, páč jí na spodkách noh během tří měsíců vyrostly kopytní ostruhy. Soudě podle toho, že se neozývá a zjišťování termínů dalších kontrol práce neschopného pojištěnce je v mých rukou, práce jí nijak nechybí. A soudě podle toho, že když jsem jí posledně volala a podle hlasu byla v silně podroušeném stavu, nestrádá ani v jiných směrech.

V baráku se nám přes léto asi zabydlela hubka nebo plíseň, což se dá vytušit podle podivného zatuchlého smradu. To se možná jen přes léto vrazila vlhkost do tébichů. Ovšem můžem být rádi, že ten starý likusák eště máme, páč si na nás dělal pifku jeden podnikatel, který na podzim zachvátil vedlejší velkou stavbu kvůli lukrativnímu pozemku. Stavbu, která mohla být využitelná docela dobře především pro výukové účely (taky to byla bývalá škola) na pár pokusů úderama železnou koulí shodil a teď na pozemku dostavuje své podnikatelské hnízdo. A eště si dělal zálusk na kus hroudy pod našim likusákem. Dostal milostivě nějakých 250 čtvrerečních metrů a aby se nám pomstil, postavil si na nich zázemí stavebních dělníků, montované budky a vonné toitoiky.

A máme tu podzim, jeřabiny červenají a učitelé zelenají. Už tu chybí jenom odboráři... a ti přijdou příští týden.

UŽ NEMUSÍM ZA VÍNEM NA JIŽNÍ MORAVU

Celý slavný týden stál pracovně za kulové, ale jinak se docela vycajchnoval.

Ve čtvrtek Radimův švagr slavnostně otvíral nově zbudovaný soukromý vinný sklípek a my jsme dostali invitejšn. Mnuli jsme si ruce, že po vinicích nás o vinobraní na revanš honit nebudou, takže jsme  s radostí pozvání přijali.

Vinný sklípek na Moravě, která snad už ani není severní, nicméně na mapě se nachází hrubo nad jihem, je věc neobvyklá. Ještě k tomu je docela vysoko v horách, kde se zemák neurodí, natož vinná réva. To však nebylo záměru stavitele na závadu, protože si do doby zbudování vinařské perly navozil spoustu archívních vín z cest po rodné vlasti i vlastech cizích a taky pěkných pár lahví dostal darem.

Švagr pro nás otevřel pár lahví bílého vína a ač sám původem pražák a vinice viděl pouze ve vinařských knihách, které leta sbírá, nám, prznitelům vína, co si běžně dělá z kvalitního ryzlinku bídný střik, udělal přednášku hodnou zkušeného vinaře. Společnost obveselovaly dvě fenečky, z nichž jedna se promenádovala po stole a loudila uzené a francouzský sýr a druhá, které krátké nožky nedovolily skok, seděla pod stolem a vyluzovala rozličné zvuky, aby na sebe strhla pozornost a případně nějaký ten obložený talíř. Dosáhla akorát toho, že se někteří z psího vytí pěkně naštvali a pes byl ze sklípku vykázán.

Z plánovaných dvou akademických hodinek se sklenkou bílého a kultivovanými žerty se vytvořila hotová odpolední směna, ftípky byly rozličné a měly jeden společný rys a to ten, že nebyly slušné. Vína se vypilo jak na moravské svatbě, a my jsme byli rádi, že jsme před půlnocí slavnostně bouchali na dveře svých domovů. A páč v noci přišla bouřka a já mám křehké spaní, vzbudila jsem se hezky ve štyry ráno a už jsem nezabrala. Páteční den byl krušný. Zelená jak sedma jsem bloumala svým pracovištěm a co čert nechtěl, ten den se u mě dveře v kanclu netrhly, ač jinak bývá pátek veskrze dnem klidným. Naštěstí mě nebolela hlava,čili vinařův výběr byl toho dne skutečně kvalitní.

A příště jedem koštovat čebrené! Akorát by snad bylo vhodné termín koštovky přesunout na některý den, po kerém se ráno nemusí do kolbenky.

HLEDÁ SE "U"!

No to jsem blázen!

Bylo tam UP AND DOWN ne? A teď tam mám P AND DOWN! No vidíte to taky?

Nebo mám v kompu nějakého nevítaného oře??

DEFINITIVNÍ KONEC JAMIEHO OLIVIERA V SUKNÍCH, TENTOKRÁT S RÝŽÍ

Že i mistr tesař se někdy utne, se ukázalo včera, neb jsem si do té doby myslela, že jsem u šporhelta dobrá jako Jamie Olivier.

Včera jsem se rozhodla, že uvařím něco rychlého, levného a ať je toho moc. Dlouho jsme neměli rizoto a to byla výzva! Vzala jsem si sušené houbičky, mraženou zeleninu a pár tajných přísad, co z toho vždycky udělají echt manu nebeskou. A pěkně dva nebo tři pytlíky rýže, ať se pomějeme že jo.

V obrovském kastrolu to mocně bublalo, ale kromě páry šel z něho morový puch. Sakra, dyť jsem tam nedala nic špatného!! Koumala jsem, že se to vydusí... Jenže nevydusilo. Po uvaření stoupal z kastrólu páchnoucí dým a já neměla odvahu to ani zkusit. Ale dneska přišla bída na kozáky spolu s hladem, tak jsem do rizota jemně rýpla. Horší jak rizotoč! Chvíli jsem nad kastrolem mudrovala a pak jsem naprosto nepoživatelnou hmotu se srdcem, krvácejícím nad tím plýtváním, nadvakrát vyklopila do hajzlíku.

Zázraky se dějou. Páč chemik, který má vyvinutý čich, mi sdělil, že v bezmasém houbovém rizotu se zeleninou cítí zkažené maso a že se to nedá žrát. Zavětřila jsem a musela mu dát za pravdu. Takový gyzd se mi snad v životě nepovedl. A pátrání po pachateli ukázalo nikoliv na mě, nýbrž na tu pytlíkovanou rýži. To se mi stalo už podruhé. Existují druhy rýže, které evidentně ležely hodně dlouho ve Vietnamu v bažině, páč páchnout ztuchnlinou tak mocně, že jejich požití není ani po nekolikterém propláchnutí vařící vodou možné. Nebo měli ryžojedi kvalitní hnojivo, po kterém přejímají jejich pěstované plodiny chuť shnilého masa. Můj kastrol to už poznal a dosud z toho šoku se nemůže vzpamatovat. Hrůzou zešedivěl.

A já končím s experimentama s novou, levnou rýží extra klasse. Páč to se fakt nedá.