Moje kamarádka Silva dosáhla vysněné mety a stala se taky inženýrkou.
Nevím proč, snad protože jsem jí s nějakýma věcma při studiu pomáhala a během předchozího bakalářského studia jsme spolu častěji než místa v univerzitní posluchárně sdílely přítmí Valtické vinárny, mě pozvala na promoce.
Promoce připadly na středu, 2. července. V předpovědi počasí slibovali na ten den výrazné ochlazení a já ho netrpělivě očekávala. Vůbec se mi nechtělo do pětatřicítky ve stínu ve slavnostním oděvu a pak sto kiláků na jih autem bez klimatizace:-(. Naštěstí u cíle čekal vinný sklípek. A to byla silná motivace.
Pravda, nastalo toho dne pár špatných okolností. Ale nic, co by pevná nátura nezvládla:-).
Ochlazení se, žel Bohu, nekonalo a já si půl hodiny před odjezdem utíkala koupit nové šaty. V té šorně, co jsem si původně chtěla na sebe obléct, bych nerozdýchala ani cestu, natož slavnostní ceremoniál. Kauf jsem udělala kvalitní, páč nebyl čas a já vlítla do prvního kšeftu, co mi přišel do cesty. A šup lup, šaty za cuc na špejli, a´la Marilyn Monroe, akorát že černé. K nim jsem si nazula oku lahodící páskové boty, lodičky jsem hodila do tašky, že se na tu slávu přezuju.
Přijeli jsme brzo, tak že s Radimem skáknem na oběd. Tak jsme skákli. A já jsem skákla na toaletu. Ta byla o patro níž a já plavně sestupovala do suterénu. Nevím, jak se to přihodilo, ale náhle se na schodišti nějak zvrtla noha v tom páskovém sandálu a koukám, že půlka podrážky v čudu! Odlepila se, mrcha. Zachovala jsem dekórum a sprostá slova si nechala na později. Nějak jsem se došourala zpátky do restaurace a ve snaze neupoutávat pozornost na šmatlavou nohu jsem se rozhížela po lokále a nahodila zářivý úsměv. To ovšem způsobilo, že jsem si nevšimla lehounce nadzvednuté kachličky, zakopla a ta podrážka mi ulítla celá. Ke stolu jsem došla jako část chytré horákyně: obutá - neobutá. Ještě k tomu můj patrně přehřátý mozek způsobil, že jsem po této události dostala záchvat smíchu. Vypadala jsem, myslím, skvěle, až na tu botu teda a že jsem hýkala jak osel;-). Všichni kolem se na mě s úsměvem dívali a pokyvovali hlavama.. to ten hic, velebnosti;-). No, aspoň jsem zadáčo pobavila lokál:-). Radim naopak moc velkou radost neměl, páč jsem ho poslala pro lodičky do auta, moc se na to netvářil a hučel něco o páskových šmejdech;-). Střevíčky s přezkama zůstaly v odpadkovém koši a já strávila zbytek dne v lodičkách:-(.
Ze slavnostní ceremonie jsme vyrazili třema autama na jih, k Velkým Pavlovicím. Silva nám sice rozeslala jakési mapky cesty, ale já jsem si vskutku prozíravě, jak se později ukázalo, našla vlastní trasu;-) A dělala jsem navigátorku. A to já ráda!
Díky mému navigátorskému umění jsme však brzo byli tam, kde nejsou okna...
Můžu za to, že když jedu na Kyjov a nikde na něho není směrovka a nemám kompas, že jedem blbě? A můžu za to, že na netu neaktualizujou trasy, když je někde uzavírka? Tam, kde měla být silnice druhé třídy, byla najednou jednosměrka se slepou ulicí... Radim chytal nerva a já už radši nenavigovala, páč taky bych třeba mohla skončit někde u cesty s taškou a v lodičkách;-). V tichu, prokládaném jen skřípáním Radimových zubů, jsme se vrátili jsme tam, kam směřovali všichni kolem nás, to jest na prašnou cestu, vedoucí kamsi do polí. Po tankodromu, moravské trase Paříž - Dakar, jsem jela prvně. Jízda byla jak v tanku, za náma a kolem nás oblaka prachu a písku, občas se proti nám vylouplo zaprášené auto... a my nevěděli, kde vůbec jsme. Poradila nám bába na motorce, co jsme ji v tom poli stopli a vypadala, jak strážný anděl ze seriálů Věřte nevěřte, co tu přibyl z jiné doby:-).
Vjeli jsme do civilizace. Auto vypadalo, že vidělo myčku naposledy za Kikeliho, nám bylo horko a mě blbě a už dávno jsme měli být ve vinném sklípku... Silva vyjížděla jako poslední a během cesty jsem měla deset telefonů, kde jsme. Že oni jsou všichni už na místě... Budiž mi náplastí na mé chabé navigátorské umění, že toho dne navigovali blbě snad všichni. Každý, koho jsme se zeptali na cestu (a že jsme se ptali často), měl svou vlastní teorii, jak se dostat z bodu A do bodu B... Měli jsme jet hodinu, jeli jsme skoro dvě. Ale důležitý je vždycky výsledek a ten je, že dobro došli:-).
Oslava byla skvělá, jak jinak, na Jižní Moravě a ve vinném sklípku. Já dopady takovýchto akcí znám z vlastní zkušenosti, takže jsem k vínu pila hodně vody. Ne jak někteří, co jim víno převelice chutnalo, šli sice spát v jednu, ale v devět byli ještě na šráky a v hlavě se jim usadila partyja kovaříčků;-). A že takových bylo!
Jedno z mých oblíbených úsloví se stalo skoro pravdou.