JAK SE PŘIVOLÁVÁ ŠTĚSTÍ

Tak v pátek se nakonec jezdilo. A jezdilo se i v sobotu a v neděli. To jsem ovšem zůstala jak kůl v plotě, takže jsem vyrazila za sportem sama.

Radim měl sraz po nevím kolika letech z gymplu, Jana měla na zahradě soukromou párty s lahví vína, což mě v daném okamžiku nebralo, Chemik je zapřísáhlý odpůrce jakékoliv tělesné aktivity, Špagátka je v šestém měsíci a tvrdne jí břicho. Psotce z bruslí vypadly dvě kolca, což je pro brusle věc zásadní;-). A já jsem neměla náladu zůstávat v pěkném dni doma. Tak jsem si vzala batoh, do ruky brusle a vyrazila jsem na cyklostezku.

Ještě před ní se vine málo frekventovaná silnice. Dlouhá. Nechtělo se mi jít tak daleko pěšky i napadlo mě zkrátit si čas a nasadit brusle už na té silnici. Nasadila jsem je a bohatýrsky se rozjela. Početná snědá parta s dvoukolákama na mě povykovala a pak se ďábelsky smála, když mi jedna brusle vjela do výmolu a já se na poslední chvíli zachránila před neestetickým pádem figurou zvanou větrolam. Nekvalitní asfalt mě do podobné figury házel častěji a já jsem se radši přesunula na chodník. Po houpacím mostě jsem překlopýtala a pak už tu byla kýžená cyklostezka. Cosi jsem tušila o prudkém sjezdu pod most, kde ten most se nachází velmi nízko nad hlavou, taky je tam proto červený nápis: pozor, cyklisto, snížený podjezd! Na bruslaře se jaxi zapomnělo... blížila jsem se ke kritickému místu odhadem přeměřila výšku, stupeň sklonu, moji rychlost a řekla si, že radši to někudy objedu. Nebo shodím brusle a obejdu to. Jenže nejdřív to chtělo zastavit. To ti lidi, co tam venčili psíky, nepochopili, a svými a psími těly mi ucpali nájezd do vedlejší cesty, kam jsem měla namířeno a nehodlali z tama uhnout.. tak jsem jela rovně, na zámecké dlažbě se brzdilo blbě, takže jsem s heknutím skončila až na trávě a najela přímo do toho, co tam vytvořili ti čokli...

Když jsem ale na seděla na mezi a slámou čistila ty kolca, tak mě na tom čerstvém povětří přešel vztek, uchechtávala jsem se a napadlo mě, kdy asi přijde to štěstíčko?

Páč ho bude určitě strašně moc!

BLUES MYŠÍCH HNÍZD

Dostala jsem v práci za úkol udělat pořádek v archívu. Pod pojmem "udělat pořádek" jsem si představovala jakousi kontrolu, jestli je tam všechno, jak má být, eventuálně nějaké letmé doplnění toho, co chybí. Abysme nějak neporušili literu zákona;-).

I vyrazila jsem mezi staré papíry a hodující myši. Cestou jsem zakoupila colu a bagetu, že si udělám v archívu soukromý piknik. V dobrém rozmaru jsem otevřela dveře do archívu, správně spisovny, a strčila tam hlavu. Vytřeštila jsem oči a rychle se zase stáhla. Co to, sakra, je? Přes půl místnosti se tyčila hromada naházených papírů, šanonů a složek. Byly všude... na štelaři, ve skříních, na skříních, na okně, pod oknem... A nikde žádný seznam, kterého bych se mohla chytit. Jen ze skříně se na mě škodolibě šklebil profil Lenina a o kus dál mrkal bronzový soudruh Gottwald. A mám po pikniku...

Sedla jsem si na povážlivě se kymácející hranici ze šanonů a čekala jasnou chvilku, ve které mě osvítí nápad, co jako s tím vším mám dělat. Jasná chvilka se však nekonala. Vyhrabala jsem se z apokalyptického místa a šla za šéfem pozeptat se, jak tedy přesně zní můj úkol. A úkol zněl jasně. Sepsat spisový plán, podle něho vytvořit systém řazení písemností. A dál? Co dál? Zapsat a zařadit ty zaprášené hebla!

Úkol, jemuž jsem před otevřením dveří dávala termín splnění týden, se protáhl skoro na celý rok. Archív se musel nejdřív vymalovat, bylo třeba namontovat na okna mříže, štelař přesunout na jiné místo, páč se zjistilo, že stojí pod nějakou kanalizační trubkou a v případě havárky by všechny sračky zahučely mezi šanony. Oooops;-). Sranda, že se to zjistilo po padesáti letech;-).

Tak jsem se do toho dala.

Když jsem měla čas, natáhla jsem starý chemikářský plášť prožraný tu kyselinou, tu zásadou, do kapsy hodila jakousi masku na ochranu dýchadel, páč přes zvířený prach nešlo kolikrát dohlédnout ke dveřím a zanořila se do haldy. Ještě že nejsem alergik. To bych asi za svého zaměstnavatele položila i život, páč ten prach byl gargantuovský (jak řekla Elle Driver než narafičenou černou mambou zabila Billova bráchu). Vyhodila jsem ty myší hnízda. Bez myšátek, ty už asi zdrhly a já bych stejně neměla to srdce:-). Párkrát jsem měla chuť škrtnout zápalkou. Taky mi narostly takové menší svaly z neustálého přehazování krabic se starýma papírama, z nichž některé vážily i deset kilo....

Malé prohry nejsou důležité. Důležitý je výsledek! A ten se dostavil a já už to konečně mám z krku!! Takže mám důvod k oslavě, takže dneska, dneska pudu patřičně slavit;-).

A jestli to čte někdo z naší kolbenky.. dejte mi s papírama už svátek. Jediné papíry, o kterých se v nejbližší době hodlám bavit eventuálně se do nich zahrabat, jsou ty s Bedřichem Smetanou, případně Palackým;-).

NO JISTĚ!

A pěkně po donutilovsku. NO JISTĚ!!! 

Dočkáme se nějakého překvapení? Opět je na obzoru víkend a jak jinak, venku se pěkně smrklo a vypadá to na bouřku:-(.

Včera večer jsem s Janou vyrazila na brusle. Byla to super vyjížďka! Jana má staré dobré (před 10 lety) bauery s plastovým skeletem (prý je noha jak v papučce, chi! Pravda brzo vyšla najevo:-), malýma kolcama a ložiskama, takže zatímco já jsem jela jak klon malinko topornější Sáblíkové, tak ona někde vzadu na horizontu nemohla popadnout dech a volala, že ji bolejí nohy. Sákryš! To jsou ty tvoje papuče?? Zrovna, když mi to tak pěkně jde!

No nic. Jana si chtěla ještě brusle prohodit, ale do těch bauerových umělin se mi nechtělo, tak jsme to holt zabodly. A protože se mi při tom rychlém pohybu - navíc v přírodě, vyplavily jakési ty hormony štěstí a já jsem s bruslama na nohách zapomněla na archív a na všechny křivdy světa, tak že si to dneska zopáknu.

No a zatím to vypadá, že plán je v kopru. Pro tento případ mám náhradní plán: koš prádla na žehlení. I když při této činnosti se mi hormony štěstí dozajista nevyplaví:-(.

COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT?

Zas už mám pocit, že je zapotřebí něco v životě změnit. A protože jsem se vším jax tax spokojená, los padl na vlasy. Taky proto, že je to jedna z věcí, které jdou změnit docela snadno. Teda... pokud je z čeho vyjít. A u mě zatím je.

Je to už rok, co jsem si přestala kupovat chemické barvy na vlasy a používám francouzskou hennu. Ne že bych si libovala ve špenátu na hlavě. Ale moje vlasy prošly křížovou cestu a už byly pomalu před posledním výdechem;-)

Měla jsem už na hlavě blond vlasy, pak hnědé, pak zase blond, černé, blond a červené... u těch jsem zůstala pět let. A po  této pětiletce přišel abstinenční příznak a silné nutkání stát se opět Madonnou. Pro ten účel jsem zakoupila extra blond barvu a doma namíchala žádanou směs. Nanesla jsem si ji na červené vlasy a protože jsem chtěla dosáhnout odstínu polární záře, který, jak jsem se domnívala, mi mimořádně lichotí, nechala jsem barvu působit o něco dýl, než radil výrobce. Po umytí jsem zajásala! JO! To je přesně to, co jsem chtěla! Stoupla jsem si před zrcadlo, vzala hřeben a začala zálibně rozčesávat vlasy. Šlo to ztuha až jsem se lekla. Zahlodalo ve mě neblahé tušení. Přidala jsem na síle a uslyšela jemňounké praskání... nevěřícně jsem koukala na hřeben, obalený čímsi bílým... všechny vlasy, co prošly hřebenem, už v něm zůstaly! Do trefení šlakem nebylo daleko. Nadávala jsem si do debilů a že mi dobře tak. Co mi to ale bylo platné, když jsem měla vlasy spálené u samé hlavy. Radši jsem se jich nedotýkala a nechala uschnout. Opad vlasového porostu se po uschnutí zastavil a já jsem čekala dlouhé měsíce až mi porostou zdravé vlasy. Zdraví si však dlouho neužily, páč jsem si je pro změnu dodrbala ještě černočervenou a pak temnou bordó barvou. Až když se z mých bohatých vlasů udělaly vlásečky tenounké, asi se na mě už fakt nasraly a přestalo se jim na mojí hlavě líbit, bylo třeba změnit lokál, než bude pozdě.

Objevila jsem českou hennu. Vysoká kvalita a zářivé barvy! Psali na netu. O kvalitě se dá polemizovat, ovšem barvy zářivé byly. Pravda, hodně odlišné od toho, co psali na obalu. Nejdřív jsem měla hlavu jak hrášek a pak jak mladá karotka. Až Francouzi s jejich hennou mě zachránili. Teď mám hnědou a docela ujde. Vlasy jsou lesklé, zdravé a hlavně nepadají! Akorát jsem nikdy nechtěla být bruneta... I když je to pořád lepší, než skončit jak moje kámoška po barvení vlasů zářivou barvou z reklamy ve špitále s život ohrožující alergickou reakcí:-). Chi. To sou věci;-).

Tak mě zase napadá, když už si dát ten špenát, tak což takhle zkusit černou?  

CO MÁ VISET, VISÍ

Dávám zapravdu Jeníkovi Čenských, že dělání všechny smutky zahání. Jako děcka jsme se smáli, jak skákal v pumpkách kolem necek se zednickou lžící, ale doby se mění a názory taky. Byla jsem v neděli nějaká přeběhnutá mrazem a nevěděla jsem, do čeho bodnout... že se mi nechtělo ani vylézt z postele je jasná věc. Jenže...

Před třema rokama jsem si nadšeně zakoupila v IKEI zrcadlo ze čtyř dílů. A protože nevládnu vrtačkou a z občasných pokusů o pověšení obrazu vím, že ani kladívkem, tak každý můj rodící se vztah prošel zátěžovou zkouškou:

"Potřebovala bych pověsit někam zrcadlo!"

"Jasně! ... aha... ale ono je to ze čtyř dílů, to bude horší... tak jo, tak mi to připomeň příště a já si vemu vrtačku," zněla pokaždé odpověď.

Co je na tom horšího?? Vrtalo mi hlavou, prostě místo čtyř ďour se jich bude vrtat osm, no... pro bytosti, jež měli být muži činu, se to však ukázalo být nepřekonatelným problémem. A já vždycky marně čekala, až se nějaký z nich s tou vrtačkou objeví. Tak se špígl časem přestěhoval za skříň a já na něj skoro zapomněla.

Včera byla pracovní neděle a vzpomněla jsem si na to zrcadlo. Napadlo mě, že ho přilepíme na dveře v chodbě. Nápad to byl sice kreativní, ale zamítli jsme ho. Co jednou přilepíš, už nikdy neodlepíš, a kór zrcadlo o velké ploše. Zanořila jsem se do temných koutů svého příbytku a světě, div se, podařilo se mi k zrcadlu najít i původní cuplíky, co mají držet ty štyry díly v kupě. Pečlivě jsem malovala na dveře tupou tužkou křížky pro samořezky. Pečlivě, ale bohužel ne přesně;-). Nějak jsme to sice sešroubovali, i když jeden díl špíglu drží na čestné slovo. Dveřma se nesmí moc mlátit, páč by to mohlo odpadnout a tím pádem zle dopadnout, ale jinak jsem z výsledku nadšená! Můj byt se prosvětlil a opticky zvětšil o délku chodby! Že mě to dřív nenapadlo! A ti amanti taky nic nevymysleli.. chvála Bohu, že jsem se jich zbavila;-).

Včera v pracovním zápalu konečně dostaly novou kacabajku i dveře do Dejvova pokoje. Před třema měsícema jsem je vyrychtovala ze sklepa, páč potřebuju doma trochu soukromí a taky klidu. Myslela jsem si, že jak děcko odroste, nastane ráj na zemi a zatím mám hlavu jak Cikrt. Bytem nám duní hitparády japončíků, v lepším případě rusko neměcké kanikuly a pak... nebesa! Mladý chemik objevil Europe! The final countdown....Černá můra mého mládí! Tu písničku jsem neměla nikdy ráda a tím míň ji hodlám poslouchat teď. Nově nasazené dveře se rychle a pevně zabouchly. Škoda že ne navždy... Ve sklepě však strávily notnou část svého žití a vypadalo to, že původní barva slonová kost snad musela mít mustr z pravěkého mamuta. Tak jsem zakoupila bílý balakryl a dveře jsou jako fungl nové. Akorát se chybička vloudila, páč se na ně záhadně přilepil kousek novin a nejde, mrška už odlepit. No tak aspoň bude mít Dejv co číst, až mu ty dveře definitivně zatluču;-).

A když už nám to tak pěkně odsejpalo, ještě jsem brnkla o plechové vývěsní štíty do kuchyně. Recepisy na Margaritu nebo pina coladu, parádní, moderníma technologiema jakože stářím zašlé kousky, jimž přidal nějaký ten pátek i odpočinek na dně skříně. Malé dírky si žádají malé hřebíčky. Mistr koumal, jak zatlouct hřebíček, který po uchycení do prstů nečouhá ani z jedné strany. Rána kladivem by rozdrtila prstní kůstky, nikoliv však zatloukla hřebík. Nakonec to vymyslel mazaně. Požádal o pinzetu a do ní titěrného hřebíka uchytil. Prý "hodinářská práce". Chi. Zbytek měl mezi zubama. Vypadal jak zubatá bez kosy, zato s kladivem. Řezala jsem se a on koulel očima, hrozil kladivem a huhlal:

"Nerozesmívej mě, nebo to polknu!"

Šikulka je to, nepolknul. Pěkně to všechno dal do cajku. Pomáhala jsem mu jen trošku, ale jak se zpívá v jednom old songu - ten dělá to a ten zas tohle...tak jsem třeba ještě stihla upéct bábovku:-). Na brigošce stejně nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo. Jestli pekař nebo hodinář. Důležité je, že to všechno drží jak helvétská víra. Špígl, barva i obrázky. Kromě té bábovky teda. Ta z formy pěkně vyklouzla. A mimochodem, už je i sežraná.

RADIMŮV UZEL NA KAPESNÍKU

by si měl udělat.

Pořád na něco zapomíná. Obávám se, aby jednou nezapomněl, že vůbec existuju:-).

Onehdá mi píše na ajsíkjú:

"Možná pudem večer na pivo s Vaňkama, zjistím a dám ti vědět".

Neozval se už, tak co bych se vzrušovala. Narychtovala jsem se večer do pyžama, chystám si nějaké večerní menu a najednou zvonek. Koho to sem ti čerti...

"No teda! Ty nejsi nachystaná? Za čtvrt hodiny máme být v pizzerii, čekají tam na nás Vaňkovi!", opírá se o futra společensky ohozený a zkultivovaný muž.

"Jo? O tom ale já nic nevím!", zubím se z epesního pyžama.

"Jsem ti to říkal, ne? Nebo že by ne? Že bych zapomněl?", kroutí hlavou.

Jo, zapomněl.

Včera jsem se s ním svezla k našim. Mamina má před operací, tak jsem ji jela navštívit a dodat optimismu.

"Kdy pro mě přijedeš?"

"Tak v šest počítej, pak půjdem na ryby, ukážu ti, jak se chytají, to něco uvidíš", zněla lakonická odpověď a odfrčel na vzdálené rodinné lafitundie sbírat jahody.

Pokecala jsem s našima, šestá uběhla co by dup a najednou telefon. Nechceš tam zůstat ještě na Ulici? Já bych se šel podívat na ty ryby sám, když už jsem tady a pak už pojedem domů. Tak jo. Nakonec, tichý blázen zatím nejsem, pobudu s našima.

A najednou bylo půl desáté, po Ulici jak po žabě, ordinace taky už končila a já pořád tvrdla u našich... páni rodičové chodí spát se slepicema, takže už byli v lóžu, nebylo s kým vykládat a navíc já bych si tak zapálila... před našima se totiž tvářím jako zapřisáhlý nekuřák. Píšu sms, že je jako nejvyšší čas zvednout kotvy... a vzápětí mi zvoní znovu telefon a rybář mi sděluje, že už jede, že zapomněl, kolik je hodin a na kolik jsme se domluvili...

Ach jo. Tak tebe bych si jednou chtěla poslat pro smrt;-).

JAK SE UKÁZALA MIZERNÁ KONDIČKA

Od té doby, co jezdívám na bruslích a taky na kole, jsem si začínala foukat, že mám docela kondičku. Sobota mě však nalomila, že bych si ve svém odhadu neměla být tak jista.

Odrovnala jsem se na čtyřicetikilometrovém bicyklovém výletě za krásami přírody:-).

Na tom by nebylo nic tak hrozného, kdyby první čtvrtina cesty nevedla do táhlého kopce. Tam se ukázalo, jak jsem na tom ve skutečnosti s kondičkou, totiž špatně. Šlapala jsem do pedálů, nejprve zdatně, poté s jazykem na vestě, a pak mi začalo být divně, nějak se mi nedostávalo vzduchu a tak jsem radši z posledních sil slezla z kola a půlku stoupání jsem šla při kole. O správnosti rčení: "Nepřeceňuj své síly" mě přesvědčil i kříž u studánky, kde prý kdysi při výjezdu na kopec zkolaboval na kole chlap a bylo po něm jak po žabě;-).

Další desetikilometrová etapa cesty vedla pro změnu z prudkého kopce. Celou cestu jsem brzdila, v důsledku čehož jsem po slezení z kola měla ruce jak těžký artritik. Vůbec jsem se nemohla na své vyjížďce kochat krásami zdejší přírody, páč mi v uších svištěl vítr a kolem švihaly v serpetinách v obou směrech auta. Jen tak mimoděk mě napadlo, co by se asi stalo, kdyby mi selhaly brzdy... To by mě asi sbírali rozmáznutou na nějakém smrku. Nejradši bych hrůzou zavřela obě oči, jenže to se asi na kole jezdit nedá....

Odměnou za vytřeštěné oči na bicyklu mi byly kaskadérské kousky vodáků a rádobyvodáků na potoce, živeném vypouštěnou přehradou Bystřička.

Pobaveně jsem pozorovala jejich snažení. Někteří nudaři se pouze cvakli a pak se mleli pod splavem. Jednoho chlapa, co vypadl z pálavy, přejel raft, ale měl tuhý kořínek a po chvíli nezraněn vyplaval. Ovšem ta holka, co jela jako zadák na jiné pálavě, zaujala zjevně špatnou pozici a při zlomu na splavu se i ona zlomila v pase, pro změnu však dopředu, a zubama se vší silou zaryla do dřevěného sedátka před sebou. Au! Tak to fakt nebyl hezký pohled...

Cesta domů byla ještě trnitá a to chvílema doslova;-). Pak se stočila na rozžhavenou asfaltku, z níž se tér a šutry přestěhovaly na gumy kol a nechtěly se pustit. Pokračovalo se polní stezkou kolem řeky, plnou výmolů a finále patřilo mistrům:-). Cesta vedla přes staveniště nové silnice, kde to bylo samý nadjezd a podjezd, prach a písek, jistojistý zákaz vstupu. Čuch nás však neomylně přivedl k hospodě blízko domovu. Ještě mě kousl mravenec, připálila jsem si ramena, asi chytla úžeh a taky zaklepal na dveře F. L. Věk. Začaly mě totiž bolet kolena..

Takže resumé: Na kolena zabral lioton, na hlavu ataralgin a na ramena by to chtělo kyšku... kyšku nevedu, takže jsem z jedné strany jak mírně ovařený klepetnatec. Celkový dojem z výletu je ale výborný. Myslím, že podnikat takové akce obden, nebo aspoň dvakrát týdně, mám za chvíli kondičku jakou jsem měla naposledy ve čtrnácti letech, kdy jsem běhala jako mladý turista orientační běhy....tak teď ještě mít ten čas a jdu na to:-).