FANNY A ALEXANDR

Zašla jsem včera do kina, kde v rámci Klubu náročného diváka promítali film Ingmara Bergmana Fanny a Alexandr.

Nejsem filmový kritik a svými neumělými slovy bych stěží dokázala popsat, jaký zážitek ve mě film zanechal. Jen nerada používám cizí slova a pocity, ale mimořádně si to dovolím. To, co o filmu napsal jistý člověk Marigold, dokonale vystihuje mé pocity ze sledování filmu. A dělám to jen proto, aby vy, kdo jste film neviděli a budete mít tu možnost, si ji určitě nenechali ujít.

"Fanny a Alexandr je geniální film. To říkám se vší jistotou. Geniální proto, že se v něm zrcadlí velký svět. V té kolosální a rozmáchlé epopeji jedné švédské rodiny se vyjevují hluboce filozofické otázky směřující k samé podstatě toho, kým jsme. Pravda a lež. Láska a nenávist. Víra a pochyby. Realita a fantazie. Bergman divákovi otázky neklade. Nechává je "dít se" před jeho očima. A divák se musí ptát. A divák musí hledat odpovědi. Princip vlastní evropské kinematografii: ptát se, ne tupě čumět a nechat se bavit. Tenhle film vyžaduje pozorného diváka, který umí číst mezi řádky, hledat, zaujímat názor. Kolikrát se slovo a obraz rozebíhají a postavy vyprávějí příběhy. A jste to vy, kdo si je musí tvořit pomocí fantazie, Bergman vám jen dá impulz a otevře prostor pro imaginaci. Fanny a Alexandr je skutečně mistrův opus magni. Zračí se v něm rozjitřená mystika, zobrazovaná explicitně, fyzicky; hluboká psychologie, která dělá z každé postavy komplexní vesmír a jemný humor (felliniovsky laskavý a obyčejný). Nemyslím si, že tenhle snímek je idylizující a hymnický, naopak, pod všemi oslavnými tóny jako podzemní řeka protéká proud tragiky. Vina, která nás provází a zjevuje se tehdy, když ji nejméně čekáme. Čas, který nezastavíme a který se nám připomíná zvukem hodin. Všudypřítomné jizvy, které jsou daní za naše skutky. Ani Alexandr ve strhujícím magickém splynutí s podivuhodným Izmailem neodolá nenávisti, která ho poznamená... A přece - veškerou naději vkládá Bergman do nově zrozeného života. A také do tvůrčí fantazie, která - ať už tragická, nebo humorná - dokáže přetvářet svět... Bergmanův filmový svět je zázračným světem dítěte, kde věci vyzařují náladu okamžiku, dějí se tím nejobyčejnějším, a přece nejpodivuhodnějším způsobem... a snad proto je jejich kontrast s chladným, zlým a racionalizovaným světem dospělých (ztělesněný biskupem Edvardem Vergerusem) tak drsný a bolestivě příkrý. Fanny a Alexandr je svět ve filmu, oživený výsek jiné reality, kam můžete zapadnout, ale nemusíte. Pro mne je to svět, ve kterém nacházím vše, co dělá film mocným médiem a především - UMĚNÍM!

Lidičky, běžte na to a ověřte si, zda se ještě (po všech těch kolosálních velkoprodukcích) dovedete na film více, než jen dívat."

UDĚLEJTE ÚTERÝ DNEM ZA DOBROU VEČEŘI!

Opět po delší době mezi chudinu zavítal pan velkomožný manažer Marián. Měl by jezdit častějc - třeba každé úterý.

V luxusní restauraci na nás čekala Jana se svým Jerrym a tetička peruánka Sarah. Kultivovaná a skvělá společenská večeře se brzo přelomila v bujarou veselici div ne se zpěvy a tanci a nebýt účtu, rostoucího závratným tempem, určitě by obsluha kvůli nám neprotáhla zavíračku o dvě hodiny. Pravda, ke konci už mnozí ani jazykem nevládli, páč u stolu padlo šest sedmiček vína, co se tvářily jako červený archívek. Já jsem se naštěstí pevně držela svého piva - jediného toho večera a půl šťopičky slivovice. Zato ráno jsem byla naprosto v pohodě - asi jako jediná z vybrané společnosti:-).

Středem zájmu toho večera byl Marián.

Znám ho už čtyři roky a jsme kamarádi. Je úspěšný, mladý jako já:-), bohatý, zábavný a... ženatý. Sarah mu zkoušela svaly na rukou, ale do kategorie krásných, pevných a mladých chlapců se jí nehodil. Tak do něj šibalsky bouchala jak do boxovacího pytle, prý aby si vybila svou nashromážděnou sexuální energii, on si to blahosklonně nechal líbit, jen občas uhnul před dobře mířenou ranou, která směřovala na citlivější místa. Ale i tak bude mít určitě dneska modřiny. Sárinka na mě ještě několikrát přes stůl zahalekala, že zjistila, že jsem nádherná ženská, když nemám tu svou kšiltovku a pak zvadla...a jen bylo slyšet, jak šeptá: nádherná, nádherná! Kdoví, na co přitom myslela:-). Jana si smyslně olízla rty a pak chytla Mariána kolem krku a přivinula se k němu a vedla směrem k němu nějakou tajnou řeč a on byl z toho na rozpacích... jó, to už bys moh vědět, že s každou další lahví stoupá odvaha! Chudák Jerry se tak smutně koukal... až mi ho bylo líto.

Ani v kolbence si mě dneska neužili, páč jsem se rozhodla, že si vezmu dovolenou (ovšem, dovolat se svým podřízeným a poinformovat je o této skutečnosti, je úkol nadlidský - mobily si zásadně zapínají kolem poledního, nebo je rovnou nechávají doma). Zašla jsem si na oběd do asijské, kde platí přímá úměra, čím víc lidí, tím rychlejší obsluha. Dneska nás tam bylo zhruba pět. A čekali jsme na lístek, pak na pití a třičtvrtě hodky na jídlo. Z kuchyně se ozývaly zvuky drhnutých hrnců, tak asi asiati zrovna museli pomýt vařicí náčiní a na vaření neměli čas. Doufám, že to, co nám nandali na talíře, nebyly vyškrábané zbytky z těch hrnců;-).

Byla jsem ve městě s cílem nakupovat vánoční dárky, páč vánoce se blíží velmi, ale velmi rychlým krokem:-). Nekoupila jsem nic. Jsou tu mikulášské trhy, na nich předražené zboží, všechno mejd in ejša. Nekoupila bych si to sama pro sebe, natož tím obdarovávat druhé. Dárky ráda dávám, ale nikdy se nechci za své dary stydět.

Dneska večer půjdu možná do kina:-).

Jo, novinka. Dejv má vánoční přání. Piercing v obočí;-). Jakým dalším přáním mě asi překvapí?

 

I´M LOSER

Už to tady dlouho nebylo, takže se to dalo čekat. Jdou na mě chmurky. Co chmurky... chmury!

Nechce se mi z práce domů... proč taky. Čeká mě tam 37 metrů čtverečních podlahové plochy a asi 24 stěn...Docela dobrá bilance. Dále tu máme jednu čoklovou, co za mnou chodí jako stín všude, kam se hnu. Jednoho Dejva, imrvére zavřeného mezi 4 stěnama s kompem. Po kvartýru bordel, páč Dejv má v tomto naneštěstí genetickou výbavu svého otce a své pramáti - gen úklidu jejich těla naprosto postrádají.

A pak jsem tu já. S železnou pravidelností v předsíni klopýtnu o Dejvovy ladně rozhozené štyryaštyřicítky... V kuchyni vystopuju zbytky nedokonale utřené psí loužičky... na stole pozůstatky Dejvova hodokvasu... vypadá to, že mě omejou... v takovou chvíli si zapalulju toho dne první cigáro. A říkám si, že přece o nic nejde. No Bóže, trochu binec... jenže když je to den co den, sedm dní v týdnu a vy klavírujete někomu do hlavy, že věci se bohužel samy uklidit neumí a ono se nic neděje, připadáte si jak hlupák... inteligentní řeči a akce typu: "jen ho nechte, však až mu to přeroste přes hlavu, něco s tím bude muset udělat", na něj nezabírají. Párkrát jsem to zkusila, ale žádaný efekt se nedostavil. Dejvovi je naprosto jedno, co má kolem sebe. Může mít kentus až po strop, důležité je, aby v něm byla dírka pro něj a jeho komp. Hlavně, že si žehlí vlasy a vytváří si na hlavě moderní kreace. Kupříkladu minulý týden se sám ostříhal! Vzadu výbrus na bocích nějaké dlouhé camfy...geluje to a špičatí... styl japonské mangy... nebo snad rodina Addamsova? Jako by nestačilo, že já chodím pořád v černém, on si koupil úzký černý mantl, aby vypadal tajemně a k tomu nosí barevné šály a bílé rukavice...

Dejv má však plány. Že vypadne, jen co dodělá školu. Už aby to bylo! Doufám, že nedopadnu jak kámoška Jana, poskytující služby hotelu Mother svým dvěma synům. Nechápu ženské, co brečí, že jí děcko odchází z baráku. A kor, když je mu přes dvacet a pracovního procesu se neúčastní. Já se na to těším! Možná je to tím, že můj byt je i pro jednoho dost malý. No jo... asi mi bude smutno. Občas.

To je jen jedna strana mince.

Ta druhá však není o nic lepší.... Bývá mi smutno... A jaxe zdá, bude tak dlouho, dokud se na to nevykašlu. I´m loser, bejby.

A to je můj osud.

STŘELEC JE TVOR SPOLEČENSKÝ

A včera večer se to už vážně nedalo vydržet. Dva večery za sebou s němým přítelem člověka je na mě příliš silné kafe. Brzo bych mohla začít štěkat;-). 

V našem městě si dala rande s devizovým cizozemcem kámoška, neustále hledající manžela, bohatého a krásného. Tento byl podle fotky pouze bohatý. A to kdoví, jestli. Měla se mi ozvat a měla za mnou přijít. Ani se neozvala, ani nepřišla. Čekala jsem doma jak pichlé kolo a když už byla hodina docela pokročilá, poslala jsem jí zprávu (abych jako nerušila telefonátem třeba v nejlepším:-), a ona už byla na cestě domů! No tak to mě docela dožrala.

Hanýsek měl tentokrát čas i naládu a návdavkem virózu. Vyrazili jsme tedy na pivo. Udělali jsme si neplánovanou okružní cestu městem, páč knajpy byly buďto plné fotbalových fandů, nebo zavřené kvůli tomu velkému svátku:-). Vzala jsem si černou mikinu, černou vestu a černou krátkou bundu, takže jsem měla sice tři kapuce na hlavě, ale na zadku ani jednu. Dul ledový vichr, opíral se mi do zad a níž a popoháněl mé kroky směrem k restauračnímu zařízení. Byla jsem neskonale šťastná, když jsme konečně našli v jedné nálevně útočiště.  Jaxem cestou zjistila, manšestráky nemají vysokou výhřevnost a některé mé tělesné partie se blížily charakterem ledovému salátu;-).

Nakonec jsme zaparkovali tam, kam jsme chtěli jít jako první, leč Hanys se domníval, že tam bude narváno. Bylo, ale takhle v předsálí, kde jsou tři stoly, byly hned dva volné. Sice tam nebylo plátno ani bedna, ale zato bylo dobře slyšet, tak kdykoliv byla na spadnutí nějaká akce, vyštrachali jsme se do dvou schodků a nahlíželi do centra dění.

Z fotbalu tedy moc nebylo, zato bylo pět piv a Hanysovi jsem neustále vnucovala k poslechu mé nově nahrané empétrojky. Nejdřív odmítal, páč v hospodě se přece debatuje a ne poslouchá privat mjuzik, ale později viděl, že má snaha je neutuchající, taxi dal do ucha jeden špunt a poslouchal. Já si dala do ucha ten druhý a bylo dodebatováno. Pecky jsem si natáhla kvalitní, tak nebylo možné nepřidat se svým hlasem k intepretovi:-). Zvesela jsme si notovali v předsálí nálevny, kolem chodili hosti a koukali na nás trošku s údivem a Hanys mě musel občas usměrnit, páč jsem hulákala asi docela nahlas. 

Po cestě domů mě chytl děsný hlad. V ledničce na mě čekal segoš, co jsem plánovala, že budu mít ještě dneska  na oběd. Tak jsem ho měla na půlnočním rautu, no. A studený a bez knedlíku;-).

Ráno mi nebylo nejlépe. Nevím, zda se o to postaralo těch pět piv, nebo zelí v segedínu;-).

Nevadí. Stejně jsem dneska bez oběda;-). 

PÁR VYJMENOVANÝCH SLOV PO "B"

Taky to máte tak zařízeno, že některé dny, potažmo víkendy, máte tak těhotné nabídkama, že máte problém se pro některou variantu rozhodnout a jiné totálně vytuněné, kdy není, lidově řečeno, do čeho bodnout?

Tak takový víkend mě právě potkal. OBYČEJNÝ. Ne, že by mi to nějak extra vadilo. Mám aspoň čas dohnat domácí resty za poslední dobu (a že jich je:-). Ale včera, když konečně odbouchali náročný pracovní týden, jsem měla neskutečnou chuť někam vyrazit. Přání je prý otcem myšlenky, tak páč nikoho nenapadlo samého od sebe se ozvat, nažhavila jsem mobil a lákala.

První mě napadla Jana. Klub odložených žen skomírá, takže by bylo načase udělat nějaký slet, napadlo mě. Janě zvonil telefon dlouho a když ho konečně vzala, bylo slyšet pěkný rachot a do toho Janin vyjuchaný hlas, že je kdesi v tahu se svým milým na ochutnávce vín. Čímž mi dokonale zatla tipec:-). Dlouho jsem neviděla Hanýska, tak jsem navrhla skok na pár kousků i jemu. Taky se mu to nehodilo... Ještě jsem čekla pár kámošek, ale bylo zřejmé, že nic z toho neklapne. A taky že ne.

Pustila jsem si smutné Želary a v jedenáct zaklapla dekly:-).

Za každý dobrý skutek spravedlivá odplata, takže dneska ráno jsem se BYSTŘE vyštrachala z postele svěží jak Toma:-). Uvařila jsem si BYLINKOVÝ čaj. Vykopla jsem Dejva, který jel se svým otcem tam, kde sa nad Tatrú blýská a já si tady užívám samoty s čoklovou. V kvartýře se taky už všechno blýská (kvůli tomu snad nemusím za hranice), pračka vesele pere druhou várku prádla, dám si kafe a pak venku na pozorovatelně cigáro a bude mi fajn;-).

Pozorovatelna totiž skýtá pohled na leckteré zajímavé obyvatele našeho bloku. Třebas ta paní vedle na pavlači, kterou potkávám za bílého dne ve městě, vždy usměvavou a upravenou. Večer je to hezká KOBYLA. Se svým manžílkem snášejí do kvartýru igelitky plné chlastu. Nevím, co pijou, ale vždycky si otevřou okno a hulákají do černé noci. Ženština se občas předsune na pavlač, kde dělá scény a opileckým hlasem deklamuje, že od svého milého hulána uteče. On se vysune za ní, chytne jí za vlasy, ona vyjekne, ovine se kolem něho jako liána a oba zalezou zpátky... Asi to bude pěknej bejk;-). Sorry, BÝK:-). 

Ale v PŘIBYSLAVI jsem nikdá nebyla. Musím to někdy napravit:-).

KDYŽ KLEPAT, TAK TO NEFLÁKAT!

Na sobotu jsem byla domluvená s Dancerem.

Měla jsem docela hlad, tak jsme se usnesli, že navštívíme reštyku, kde dělají vyhlášené grilované kolena.

Už se sešeřilo a Dancer, který se v terénu vyzná, to říznul zkratkou. Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, napsal by poeta. V sednici teplo u kamen, dodává, ale my do té sednice nějak netrefili:-). Dostali jsme se strategickou cestou, která byla patrně konstruována pro průjezd těžké techniky, až k nějaké cementárně; druhý pokus už byl korunován úspěchem. S autem to smýkalo v bahně, mimo to bylo cestou možné rozpoznat výmol, šutr a rovněž koleje. S obavami jsem se ptala Dancera, zda má s sebou rezervu...

„Jistě! Ale neboj, nic horšího nás dneska nepotká!", spokojeně se zatvářil a navigoval vozidlo přes něco, co vypadalo jak přehradní hráz.

„Klepej, klepej, ať to nezakřikneš!", důrazně jsem ho varovala.

Aby se neřeklo, klepnul do palubovky.

Dorazili jsme do reštyky. Venku byla spousta aut, zřejmě nějaká akce. Kdoví, zda vůbec to kolínko dostaneme, strachovala jsem se. Jestli je oslavička, pak bude gril je v permanenci a mohlo by to trvat příliš dlouho. Dancer chtěl zaujmout místo uprostřed lokálu, mě se zdálo lepší nevzdalovat se od topení. Přece jen tam nebyl žádný hic. Překvapivě kolínko bylo, i učinili jsme objednávku a čekali.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, ze salónku vylezl osvalený borec v kšiltovce, chytil támhle nějakého pepíka, co seděl u stolu štamgastů, pod krkem, stáhl ho na zem a začal mu pěkně sázet pěstí... číšníci se probudili z letargie a jali se ty dva od sebe roztrhávat. Ze salónku se vyplížila posila. A kdo se nebije, není chlap! Ten stůl, co jsme u něj měli původně sedět, chytl přímý zásah, padla nějaká ta židle, vzduchem lítalo pivo, možná i sklenice... a my nezúčastnění pozorovatelé jsme sledovali zrakem ostřížím vývoj situace, abychom v případě nebezpečí mohli někam vzít kramle. Rodinka s dětma se uchýlila za má záda, ani nevím, jestli stihli zaplatit, páč najednou byli všichni pryč... nakonec rozbouřené chlapy zpacifikovaly jejich partnerky, co s výrazem členek armády spásy každá chytla toho svého za ruku nebo jinou část těla a se slovy:

„Kurva, Franto, nech toho, dem domů," nakonec dosáhla svého.

S Dancerem jsme se na sebe usmáli. Měls klepat...

Na zpáteční cestě jsme šli cosi koupit do marketu. Mimo jiné po grilovaném kolenu bodne pivko, že jo. Tak šest kousků, každý tři. Nákup jsme uložili do pár igelitek, s kterýma se štracháme od auta... najednou Dancer velmi nehezky zaklel a pak už bylo slyšet jen rachot střepů... jedna ta igelitka rubla na zem a bylo po pivu... no, ještě že jsme nějaké zachránili:-). Taky jsme ztratili z tašky salám a posléze ho našli před dveřmi. Ještě, že tu nežijí rychlé šelmy:-).

Ale jinak to byla kultovní sobota. Drobné vsuvky neúspěchu a nelibých zážitků člověka jenom utvrdí v tom, že pozná, kdy je mu fajn. 

Ale stejně mám pro příště radu:

Drž se toho, co ti říkám já:-). A když už klepat, tak pořádně!

KVĚTOVÁ TERAPIE

Usoudila jsem, že v poslední době můj život značně pozbyl svých kvalit:-(. To je pořád práce, pak zas útočí ňáká choroba, pak zas povinnosti... nabyla jsem náhlého přesvědčení.

Je zapotřebí změny!

Tak jsem se domluvila se Silvou, že ji takhle ve čtvrtek se soumrakem a lahví vína navštívím. Prozíravě jsem si vzala na pátek dovolenou, neboť zkušenosti jsou takové, že akce se Silvou nekončí vždy v rozumnou denní hodinu.

Silva měla přichystáno jídla jak na narozeninovou oslavu a vzhledem k tomu, že ona drží věčně různé diety a já jen tu bodovou, při které co najdu, to zbodnu, bylo jasné, že to všechno zůstane pro mě. Teda - pokud nepřibyde další host. Dále dvě sedmičky vína. Docela dobrý základ na posezení dvou křehkých bytostí:-).

Nebudu zdržovat zbytečným popisem. Prostě Silva otevřela všechny tři vína, prý na košt! A dál bude každý pít, co bude chtít. Chtěly jsme to všechno. Asi v polovině dostihu mě napadlo, že by nebylo od věci víno ředit vodou. Nápad to byl dobrý a zcela jistě ho ocenila i další návštěva, která k Silvě přišla. Dancer s bráchou měli hlad a pak zjistili, že to je jenom převlečená žízeň, nám přišli trochu pomoct s tekutinama. Docela pozdě jsme šly spát.

Spánek byl té noci krátký, neklidný a postrádal obvyklou výživnost. Ráno jsem zjistila, že jsme se předchozího večera malinko zdunily:-). Oči byly ráno kalné, v hlavě africký bubeník, krok nejistý a myšlenky rozhárané. Jak dobře jsem udělala, když jsem si vzala volno! Děkovala jsem vnuknutí, když jsem se snažila spolknout ibalgin...Jela jsem domů autobusem a marně snažila přemoct spánek... čekaly mě dvě hodiny přednášek a já bych tak ráda šla spát... navíc jsem se nemohla zbavit neodbytného dojmu, že alkohol neustále koluje v mých žilách a jen tak to vzdát nehodlá:-).

Přednášky byly utrpení. Naštěstí však téma snadné a časová dotace malá.

Těšila jsem se, že si odpoledne dám dvacet nebo pětadvacet.... A pak jsem si vzpomněla, že jsem slíbila Hanysovi, že s ním absolvuju undergroundový koncert.

Vyrazili jsme záhy po pracovní době. Cestou jsme z dvojky udělali trojku, páč se k nám přidal hlavní organizátor zájezdu, Fly. Cestou jsem usínala, takže bylo zapotřebí načerpat síly v přístavišti. Mají tam dobré pivo (teda.. pokud se pije z krýglu, jak mě poučil Hanys;-), ale mou alkoholovou otázku vyřešil již předchozí den. Na osmou jsme vyrazili do klubu. Bylo tam ještě prázdno, ale už se ladily kytárky a testovaly bubínky. Nečekaně před proklamovaným koncertem měla recitálek Lucka Redlová, což byl od organizátorů tah "T", páč alespoň v našich končinách není skupina Květy příliš známá. Což se o Lucce říct nedá, takže tam přitáhla svoje fanoušky a klubík byl skoro plný. Zaujali jsme strategickou pozici u vchodu do klubu. Jednak bylo blízko k baru a taky k jiným odlehlejším místům, jejichž čas také přišel...

Lucka je tedy písničkářka, která se dobře poslouchá a nezklame. Poslechli jsme si několik písniček a průběžně je prokládali pivem a ztuchlými arašídy, které měl místní bar v nabídce. Dokonce i já jsem musela svlažit hrdlo pivem, páč arašídy byly prostě hnusné, ale zase hlad je bestie a já jsem celý den nic jiného krom želatinových medvídků nepozřela...

Po Lucce byla přestávka a pak svižně udeřil do bubnu Mlynář:-). První dojem byl, že hasiči svolávají požární poplach na plechovou kolejnici... pak už jsem pochopila, že přichází hlavní hvězda večera, seskupení Květy. Kluci to parádně rozjeli... byla jsem u vytržení. Zpěvák s mandolínou, nebo na co to hrál, předváděl na pódiu něco jako tanec svatého Víta, jeho hlas zněl podivně, místy byl hluboký a místy se dostával do výšek, kam ani eunuch nedosáhne... hudebně mi to taky moc neštymovalo, ale kluci se neostýchali a řezali do nástrojů hlava nehlava.

"První půlka koncertu je za náma," zašeptala jsem Hanysovi, "ta lepší."

Jenže: po dvou vstupních hitech začal zpěvák komunikovat s publikem. A najednou se koncert přesunul do úplně jiné roviny. Sice Namyšlenec na můj vkus mírně blábolil (z neznámých důvodů), ale získal si mé srdce. I tím, že vypadal jako chlap fešácky! Zbytek koncertu jsem si super užila a určitě jsem nebyla sama. Jejich cédo bych si asi nekoupila, páč bez té atmosféry by mě nebavilo poslouchat, jak šel borec věšet prádlo a pak začlo pršet a bylo to v kopru anebo o tom, jestli sejmout na cestě zvíře nebo spolu s ním i sebe:-).

Čtenář - potenciální fanoušek zmíněného hudebního tělesa promine.

Tomu, kdo se chce pobavit, grupu vřele doporučuju. Byl to skvělý relax po fádním týdnu. Dokonce se mi přestalo chtít spát!