Cesta z města do města hezky ubíhala, akorát, že jsem si v prostředku hromadné dopravy uvědomila, že jsem doma zapomněla blok na nějaký ten školní zápis. Má časově přesně rozvržená trasa se zdála být náhle ohrožena, páč odběh do papírnictví představoval minimálně patnáctiminutový skluz, což ukazovalo na pozdní příchod na přednášku přísného pána. Abych to stihla, musela bych vynechat nádražní WC nebo bufet... vyškrtla jsem WC ( nutno přiznat, ulevilo se mi, jen co jsem tohle zařízení poklusem míjela). Jala jsem se hrabat v těhotném batohu, abych si provedla drobnou časovou korekci svého itineráře. Po několika zanořeních do zavazadla mi bylo jasné, že itinerář zůstal pro změnu v práci, ale místo něj jsem vytáhla ušmudlaný blok na pracovní porady. Vida! K něčemu je dobré nedělat často pořádky. To se obrátí vzhůru nohama a zápisky se napíšou z druhé strany. Papír jako papír, hlavně, že to není toaleťák!
Po dvaceti minutách v posluchárně jsem se opět utvrdila v názoru, že škola, kterou studuju, je v mém životě definitivně poslední. Nedělá mi problém se cokoliv naučit. Problém je, že mě nebaví sedět v lavici a poslouchat několikahodinové přednášky. A když mě něco nebaví, tak to nedělám. Abych si to utrpení ulehčila, dala jsem si do ucha jedno sluchátko z empétrojek a hrála jsem s Jiříkem piškvorky. A protože pod svícnem je největší tma, tak rovnou v první lavici. Vyučující měl výhled krytý zpětným projektorem, přesto se na mě asi po půlhodině zaměřil, přistoupil ke mně a něco se mě ptal. V zápalu hry jsem jej nevnímala, ale Jiřík do mě pod lavicí kopnul, tak jsem zvedla tázavě zrak a zdvořile požádala o zopakování dotazu. Ptal se, co tam provádím a co to mám na uchu. Zrak mi náhle posmutněl, a já mu sdělila, že jsem nedoslýchavá a v uchu mám naslouchadlo... Piškvorky nekomentoval, asi si toho nevšimnul, páč před nástupem před naší lavicí si sundal brejle...
Vyčkala jsem druhé přestávky, shrábla výhru nad Jiříkem ve výši 3,50 Kč a opustila školní škamny. Stejně jsme už začali vyrušovat. Z první lavice se ozývalo nejdřív tlumené pochechtávání, kterému se chtělo přejít do hurónského smíchu a zachránil mě pouze předstíraný těžký záchvat kašle. Přednášející, ale i kolegové se tvářili pohoršeně, téměř jako bohové pomsty. Kdo by zachoval vážnou tvář, když jsme si mezi řečí vzpomněli na jeden Jiříkův excelentní kousek! Jiřík je flákač, pořád balí nějaké ženské a na školu nemá čas. Od počátku studia ho na škole drží jen vidina absolventského večírku:-). Ale netu moc nerozumí, jinak by se nemohlo stát, že mail, určený mě, poslal na konferenci na pandoru;-). Tak se stalo, že všem došla zpráva: „Čau kočko, při nejbližší příležitosti na to vlítnem, protože mám hodně zameškáno a takhle to dál nejde." Myslel samozřejmě učení, páč já mu semtam pošlu nějaký ten svůj elaborát a on naopak, velmi zřídka, zase mě ten svůj. Jenže v našich řadách se vyskytlo i pár osob ženského pohlaví, nemající páru o fungování internetových konferencí. Takže za chvilku začalo všem chodit na mail pro změnu tohle: „Jiříku, my se známe?" A z druhé adresy: „No já už jsem to taky dlouho neměla a dala bych si říct..." A třetí hvězda napsala" „Úchyle!" a přidala odkaz na fakt husté pornostránky... Jiřík může být rád, že není zadaný a žena jeho srdce nenavštěvuje stejnou vzdělávací instituci jako on:-). Páč to by si pěkně zadělal...
