KDYŽ NASTAL ČAS NA VÝMĚNU OKEN

Taklenc – jedeme dál.

Něco v životě přijde, něco odejde. Třeba proto, aby se uvolnilo místo pro něco jiného. Alfa mi před rokem dovezl plastová okna, aby mi je příležitostně vyměnil. Na příležitost se čekalo hodně dlouho, až se čas konečně naplnil, ovšem nejen na výměnu oken, ale rovnou i chlapa. Já vytáhla z kapsy prachy, okna Alfovi zaplatila a začala shánět firmu, která by mi je zabudovala.

Do kšeftu se nikdo moc nehrnul. Že prý by mohly být problémy s případnou reklamací a kdoví, co je to za hebla a podobné výmluvy. Že kšeft je kšeft, pochopil až několikátý v řadě oslovený, se kterým jsme po měsíci komunikace ujednali prohlídku oken a okenních otvorů za účelem posouzení situace a vytvoření cenové nabídky.

Okna, které byly uložené ve sklepě, potřeboval mistr změřit. V přítmí sklepa, kde opět někdo ukradl všechny žárovky, jsme vytáhli nejdřív jedno okno, přeměřili potřebné strany, pak druhé okno a na třetí se na mé doporučení mistr vybodl, páč jsem mu řekla, že to bude stejný.

Nadešel den montáže. Byla jsem od rána nervózní jak starý pes, od předešlého dne bylo v bytě jak po výbuchu miny, všude nalepené kartóny a rozvěšené igelity, spát jsem musela v chemikově komůrce, kde se nade mnou vzdouvaly igelitové příboje a mé poslední myšlenky před spaním patřily tomu, co se stane, až na mě v noci ty igelity spadnou.

O půl deváté dorazil mistr okenářský se svým pomocníkem, ze sklepa vyštrachali okna, do patra vysmýkali zednické a bourací náčiní a jali se pracovat. První šlo na řadu okno na WC.

„Kdo to měřil? Je to ňáký velký!“, rozčiloval se pomocník a do vybouraného otvoru na WC pasoval okno. Taktně jsem mlčela. Po chvíli pachtění bylo okno nasazené, chlapi s vodováhou přisadili parapet, zastříkli pěnou a pokračovali v započatém díle.

Okna v obýváku a pokoji šly celkem v poklidu. Nadešel čas, aby se okenářská četa přesunula do kuchyně.

Snad všichni svatí stáli při mně, když se chlapi rozhodli před bouráním starého okna to nové ještě jednou změřit. Pokuřovala jsem si na pavlači a poočku sledovala jejich nevěřícné pohledy, které na sebe házeli a narůstala ve mně panika.

„To není možný…“ kroutil hlavou pomocník.

„Změř to ještě jednou!“ dostalo se mu rady od šéfa.

Změřil to ještě dvakrát. Zcela a bezezbytku se naplnilo heslo o nutnosti dvojnásobného měření a jednom řezání, respektive bourání, neboť chlapi takto došli  k závěru, že kuchyňské okno je o třicet cenťáků vyšší, než to staré…

"Který blbec!" ulevoval si mistr a houkl na mě. "Od koho ty okna jsou? Co to bylo za člověka?"

Svírala jsem hubu a mlčela jsem jako babka v hoštickém loži. Alfu jsem už do toho tahat nechtěla. Stejně by řekl, že mu to blbě udělali, páč on dycky měří dobře... 

"Kašlete na to chlapi," uklidňovala jsem okenáře, "tak to jedno mi uděláte svý a namontujete dodatečně."

Chlapi nakonec okno sbalili a že ho zkusí někde udat. O mě se při pouhé myšlence, že by se staré okno vybouralo a do díry by nebylo co dát, pokoušely mdloby... Kuchyňské okno vede na pavlač a já bych z domu nemohla do nasazení nového okna vytáhnout paty. 

Takže mám sice staré a oprýskané, ale aspoň mi do baráku nikdo nevleze;-). 

TŘIKRÁT A DOST

Mám, vlastně měla jsem auto. Už několik let se bez něho neobejdu. Starší již jedinec tovární značky fabie sloužil relativně dobře, občas akorát nešly odemknout dveře, nebo otevřít kufr, případně stáhnout okýnka. Malé věci, nepřihlížíme – li ovšem k tomu, že auto nemá klimatizaci, čili v horkých dnech ty okýnka zas tak malá věc nejsou. A taky občas z neznámého důvodu svítí brzdové světlo.. pokusům zhasnout je poměrně tvrdě odolává - pomáhá řádné kopnutí do brzdového pedálu.

Před měsícem kráčím navečer k vozu a těším se na noční vyjížďku asi do 50 kiláků vzdáleného města. První poloha klíčku  v zapalování rozsvítila palubní desku, další poloha, která běžně startuje motor, nenastartovala tentokrát nic, ukazatel paliva ukázal nulu a palubka zhasla. Na baterku mi mé chabé znalosti fungování vozu pod kapotou neukazovaly, takže z toho jsem usoudila, že mám prázdnou nádrž. A to jsem den předem brala plnou! Peprně jsem klela a proklínala všechny šmejdy, co vysávají pod rouškou tmy palivové nádrže a  okrádají tak pracující lid. Pak jsem se vydala na benzinku pro kanystr a trochu šťávy. Dolila do nádrže. Suverénně jsem zastrčila klíček do zapalování. Auto škytlo, ovšem ukazatel paliva se ani tentokrát nerozpohyboval. Samozřejmě, že to byla baterka..

Po delším martýriu, jak sehnat někoho, kdo mi zprovozní auto v sobotu dopoledne v oparu ranní kocoviny, což je poměrně těžké, jsem sehnala jednoho kámoše. Přijel, půjčil mi svou baterku a tu moji vybitou hodil na noc na nabíječku. Pak jsem s tou dobitou jezdila 4 dny. Pátý den, opět jsem měla napilno a potřebovala nutně na nějakou schůzku, vlítnu do auta, chci nastartovat – a baterka zase v kopru! Tentokrát jsem už neomylně zamířila za kámošem pro pomoc. Situace nikoliv neznámá, příčina zřejmá. Baterka už asi měla nejlepší léta za sebou, takže se dala nová a já jezdím jako ďábel.

Dneska ráno jdu venčit čoklovou. Koukám, kua, mojemu autu svítí brzdové světla! A to jsem ho večer několikrát obešla, aby náhodou něco se zase nepokoušelo vybít baterku… v neblahé předtuše letím domů pro klíče, naskakuju startuju a pak už jenom kurvuju. Baterka je potřetí v kopru…

A tak to s autem dopadlo, jak to dopadlo. Vrátilo se, odkud přišlo, a s ním vše, co s ním jen trochu souviselo.

Ale o tom až příště.

PROLÍNÁNÍ KULTUR

Bílé obočí není žádná výhra, řekl si Mireček, když se po ránu prohlížel v zrcadle. Elenka mu onehdá sama říkala, že by měl se sebou něco udělat, páč začíná před štyrycítkou silně připomínat Santa Klause.

Návštěva Elenčiny kamarádky přinesla šanci.

Hele, ty si taková dobrovolná kadeřnice, sem tam něco obarvíš… co myslíš, že bys mi zkusila trošku spravit to nemožné obočí? Zaútočil hnědovlasý Mireček s obočím albína lahví vína na frizérku.

Náš zákazník, náš pán. Frizérka odběhla do komůrky pro barvicí náčiní a zrovna se do toho pustila. Mireček měl v mžiku nanesenou barvicí směs na obočí a aby to líp chytlo, přilípla mu nad každé oko kus alobalu.

Seděli, klábosili, pili. Barvicí směs se pod alobalem začala zahřívat a působit.

Hele, nebude to už hotovo? Zeptal se nervózně frizérky Mireček, kterého začala barva pod alobalem žrát.

Eště pár minutek.

Za pár minutek Mireček důrazně požádal frizérku o sejmutí hliníkových krytů z nadočnicových oblouků, páč svědění se stávalo nesnesitelným. Frizérka přiskočila, sejmula alobaly, z hlavy se jí vyvalily oči jak žampióny a pak zahlásila, ať si to jde Mireček rychle umýt a že ona musí neodkladně jít pryč, páč má smluvenou schůzku.

Mireček, jat zlou předtuchou, pádil do koupelny před zrcadlo.

Kouknul, protřel si oči a kouknul znovu. Ze zrcadla na něj zachmuřeně zíral tovaryš Brežněv… no kua.. Co to je!!! Zuřivě si pumpoval na ruku ze zásobníku tekuté mýdlo a dřel si černočerné a navíc  nezvykle široké obočí. Páč to nezabralo, vyzkoušel všechno, co v koupelně našel. Šampóny, kondicionéry i prášek na praní. Nic.

Eleno! Zařval z koupelny! Čím si to mám umýt?

Elena opatrně nakoukla do místnosti a dostala záchvat smíchu.. Zkus jar! Poradila mu. Mireček zkusil jar. A nakonec i něco se savem…

Jeli domů. Mireček se řítil celou cestu stopadesátikilometrovou rychlostí, skřípaje zubama. Doma první skoky vedly do koupelny před zrcadlo.

Nebesa…

Krom brežněvovského obočí se nad očima rozlívaly dva obrovské rudé kruhy, jak mu chemikálie podráždily kůži kolem obočí. Ty vole a ráno porada…

Dnešní porada se odkládá, přišla hned ráno v 7 všem pozvaným zpráva do mailu.

Kdosi ho viděl plížit se podél stěn do kanclu. Kterémusi bystrému oku neušla razantní změna vzhledu nejvyššího a své zjištění si nenechal pro sebe. Ještě nikdy neměl tolik nezvaných návštěv a ještě nikdy podřízení jeho rad nepotřebovali tak nutně jako toho dne.

Není divu. Ono nebývá tak často, aby se dobrosrdečný Santa přes noc změnil v zachmuřeného soudruha;-).

PÁTEK TŘINÁCTÉHO

Většinou na tyhle pověry nevěřím.

V kolbence byl naprosto úděsný den.

Od rána se nedařilo udělat to, co jsem si předsevzala. Pak přišlo ke slovu nepříjemné jednání se zástupcem protistrany, při kterém jsem byla oficiálně označena za viníka špatně podaných informací na minulém jednání. Tak nějak jsem doufala, že šéf připustí svůj podíl na situaci, protože bez potřebných informací od něj se ta moje správná prostě vygenerovat nemohla…takže to jsem předpokládala marně. Chtělo se mi brečet nebo utéct, ale nakonec jsem zůstala a přetrpěla jednání do konce. Pak při jiném jednání, na které jsem byla připravena dokonale, ale chyběla mi jedna poslední  informace, s čímž šéfa otravuju týden a on na mě pořád nemá čas. Když neměl čas, nezbylo, než doplnění informace nechat na schůzku samotnou. Zas špatně. Takže jsem se dozvěděla, že protože on nemá přes týden na tyto koncepční, jak říká, věci čas, je nezbytné, abychom do práce chodili i o víkendu, kdy na tom budeme spolu pracovat, případně zůstávali v práci po pracovní době. Moje pracovní doba je už teď od půl sedmé do půl páté, někdy do sedmi, když je třeba a občas se zadaří odejít v půl čtvrté. Horší to bylo jen v jednom zaměstnání před deseti lety, kde se chodilo do práce na osm ráno a domů jak se zrovna šéfovi chtělo… většinou kolem 10 večer. Pak že neexistuje vykořisťování. Taky jsem se z toho po půl roce sesypala. A teď už si zas připadám jak workholik, když po odpolednech pracuju ještě na dalších věcech, které si táhnu ještě ze staré kolbenky…a nějak už vážně ztrácím sílu… Tak snad, že bych si tam nastěhovala gauč a vůbec nechodila ani domů.

Čoklová by se měla naočkovat, napadlo mě, když jsem si uvědomila, že je půlka dubna. Vzala jsem ji na špagát a jdeme. Před ordinací veterináře se začala cukat, přešli jsme cestu a už stojíme před ní. Chci ji vzít do náruče, páč dobrovolně tam nikdy nešla (po zkušenostech s otravou čokoládou a jedem na krysy), najednou koukám, vodítko prázdné, pes nikde. Kua! Čoklová stojí před přechodem, rozhlíží se, vrhá na mě poslední letmý pohled a prchá s vlajícíma ušima na druhou stranu.. Stůj! Křičím vrať se! Ohlíží se, ale kašle  na mě... je moc malá, řidič ji nemůže vidět! Lidi mají hysterický záchvat, pes se vzdaluje a já skáču na zebru za ním. Před očima rudo a vůbec nekoukám, jestli náhodou nejede auto.. Jen už vidím, jak čoklová končí svůj krátký život bídně pod koly auta..  tak ona to naštěstí stihla, ale já málem ne. Brzdy kvílí a půl metru ode mě dupl na brzy řidič oktávky… ukázal škaredé gesto a já jsem jen omluvně pokrčila rameny. Být na místě toho řidiče, vylezu a vyliskám si.. neudělal to a jemu patří čest a sláva. Čoklovou jsem dostihla po pár metrech, naštěstí má krátké nohy a tak rychle neběhá. dostala na prdel, potvora.

Tak jsme mohly být obě v kopru. Asi už na pátky třináctého věřím. Doufám, že jich toho roku moc nebude.

V PELECHU SE TO SROVNÁ

Kámoška má fenku. Čistou rasu shi tzu Byla hodně drahá a podle toho se taky chová a kde koho k sobě nepustí Páč už má nějaký ten rok, rozhodla se famílije, že provedou sblížení se psem stejného původu a honosného jména.

Našli několik potenciálních otců pro výstavní budoucí potomky. Sblížení proběhlo asi tak, že nápadník chtěl svou milku očuchat a poté provést akt sblížení, dočkal se však pouze toho, že drahá se k němu otočila bokem, zavrčela na něho a borec odtáhl s ocasem mezi nohama a nepořízenou. Druhý nápadník měl smůlu navíc v tom, že měl velký čumák, na který se čuba zaměřila a rovnou ho rafla.

Famílije se již smířila s tím, že tudy se rod nerozšíří a pro radost si pořídila druhého malého pejska. Drobného jorkšírka. Za půl roku se ze štěněcí velikosti zvětšil jen nepatrně a po umytí ve vaně neustále získává vzhled myši na delších nožkách. Rád spává na zádech své kamarádky shi tzu, ze kterých si udělal pohodlný divan.

A tak si tam žijou.

Včerejší noci začala čuba šářit. Po hodince se ukázalo, že nesnědla nic špatného, ale dorazily porodní bolesti. Té noci získala famílije další dva členy.

Jeden vypadá jak jorkšír. Druhý se zdá být je po mámě…

Zajímavé je, že nikdo nic netušil... Kámoška byla sice nedaleka trefení šlakem, ale hlavně, že to nebyl sousedův šarpej;-).

VODKA NĚT VODA

Před rokem a dýl jsme coby vyslanci tehdejší kolbenky občas krosili po Evropě a potkávali nové známé. Od té doby uteklo hodně vody a sliby typu – budem si psát, navštívíme se, zůstaly většinou viset ve vzduchu někde v Pobaltí nebo v Istanbulu.

Svět je samá změna, takže k jedné zásadní došlo i v oblasti družby. Kamarádi z Lotyšska již nemohli déle snášet osamění a po několikerých marných pokusech vyzývajících nás k návštěvě osedlali mikrobus a vyrazili trnitou cestou na Valachy.

Včera se konal družební večírek. Na mysli mi vytanula návštěva lotyšské metropole před půldruhým rokem, kde navzdory očekávání nepadlo jediné slovo rusky a jediný jazyk, kterým bylo možno se krom ruk a noh domluvit, byla angličtina. Vyštrachala jsem tedy opět staré konverzační učebnice, periodicky zapadávané prachem a ve vidině nutnosti jazykové vybavenosti následně oprašované. Pár frází, mi pravda, z hlavy vypadlo, ale nějaký ten drink jazyk rozváže a konverzaci dodá na šarmu, utěšovala jsem se.

Zbytečně. Anglicky tenkrát nepadlo ani slovo.

Direktor z Rigy vládne pouze německy  a rusky. Jeho kolegyně anglicky prachbídně. Takže jsme tentokrát nečekaně u té ruštiny skončili. A opět mě překvapilo, že co se v mládí naučíš, to si celkem snadno vybavíš.

Po zahajovací konverzaci následované večeří došlo na společenské hry. Po hře s názvem „Uhádni hymnu státu“, ve které se znalosti družebních zemí v žádném případě nepotvrdily a většina soupeřících družstev totálně pohořela, byly raději hry ukončeny a nahrazeny nedbalou společenskou konverzací. Bývalý šéf se mě snažil pobavit prachbídným příběhem bez pointy o palmě, co mu straší v kanceláři…

„U menja tože byla pálma,“ vstoupil mu do řeči Lotyš, „no ona uže tam,“ ukázal palcem dolů jak na gladiátorských zápasech, když gladiátor neupoutal a měl být předhozen lvům.

„No a što slučilos?“ , ptám se, ať řeč nestojí. Himl, další taková zajímavost…

„No u nas byla takája grupa, my pili vódku i oni óčen mnógo pili. No i kak oni pili, uže nemogli i oni vodkoj pálmu polevali…nu i ona na druguju nedělu  pagibla“

A pak se tomu Lotyš smál, až se za břicho popadal.

Vodka net voda, dla pálmy nezdrávo.

Ovšem příběh to byl poučný. Z rostliny by si měli lidi vzít příklad.

TAK TATA SE NÁM DOŽIL 70 ROKŮ

Oslava, byť jen v kruhu rodinném, musela věku oslavence odpovídat.

Celý týden se po částech nakupoval proviant a babka se ségrama v neděli od ranního kuropění smažily řízečky a pekly buchty. My zaneprázdněnější a mazanější jsme se přípravám vyhli a dojeli až bylo dílo hotovo. Ovšem, dojeli jsme na nefalšovaný Boží hod;-).

Nevim proč tata dostal na své významné životní jubileum asi hektolitr rozličného špiritusu a dále pouze jeden dárkový koš. Patrně si každý dárce vzpomněl na jeho životní krédo, totiž že veškeré choroby jsou jenom zanedbaný chlast;-).

A tím jsme se také po celou dobu oslavy řídili;-).

Ačkoliv důvody byly patřičné, žádný z oslavenců nechtěl při přípitku zapět živijó, všichni se kroutili , že nemají buď hlas nebo tóninu. Neměli však jen odvahu. Mě se oslavence zželelo, takže jsem ji, posilněna bylinným likérem, našla. Vydali jsme se s maminou potajmu do staré almary, kde dřímal celých 30 let valašský kroj naší bábi. Kua, co by to byla za oslava bez pořádného popěvku! Babka sice vážila bez pár kil metrák a já mám jen o něco víc, než půlku, ale s odvahou jsem se do zteřelého kroje nasoukala. Gatě mi sice při veškeré snaze o umístění tam, kam mají, spadly sice na půl žerdi, ale aspoň vydržely. Jupce upadl kus rukávu a její zbytek mi visel těsně pod pupkem. Mamina mi do výstřihu eště vetkla zaprášenou gerberu a šlo se vinšovat. Slavnostní vkročení do hodovní místnosti s popěvkem Eště sem sa neoženil už ma žena bije, bylo kvitováno hurónským smíchem a natáčením na několik mobilů. Přidržovala jsem si zbytek jupky na zádech a gatě za gumu, zakrákala pár lidových popěvků a urychleně s padajícíma gaťatama zmizela ze scény.

Slavilo se parádně.

Decentní zábava se pomalu někam vytratila a s pokročilou hodinou se vytahovaly staré nechutné příběhy typu když nás chytla mama v 16 letech hulit v nekuřácké domácnosti z okna a vajgly chytře schovávat do skříně mezi hadry. Následoval první a poslední výprask v životě. Když nás chytl tata v 17 rokách poprvé pít. A můj zběsilý únik před rozzuřeným tatou na kole a navíc s pár promilema. A že nebýt ho, tak tu už možná nejsem.. Jo to bejvávaly časy..  A nakonec upřímná oslava toho, že jsme po těch rokách někteří už skoro i dostali rozum…

Tata měl z oslavy radost. Mě bylo z becherovky blbě. Kéž by ještě bylo hodně takových oslav…

Díky, tato, žes to s náma tak dlouho vydržel! A mám tě ráda.