neděle 16. května 2010

ZÚČTOVÁNÍ

Mladý chemik zítra maturuje.

Je fakt, že už nějakou dobu leží v knížkách a papírech (poznám to podle neskonalého bordelu v jeho pokoji), ovšem kdykoliv ho jdu náhodou zkontrolovat, spíš je facebooku nebo drnká na kytaru. Flegmatik. O nic nejde přece. Moje každodenní výchovné působení typu: jakože se zas neučíš? Švihej, nebo tě od matury vyhodí!, evidentně nezabralo. Jede si svým tempem prý. A stresuju akorát já.

Hele, máš z té matury strach?

Coby. Nemám.

Umíš už všechno?

Skoro jo.

To bylo před týdnem.

Dneska jsem slavnostně zakoupila zákusky, ať si dá už voraz, ono se říká, že den před velkou zkouškou by se měl na to člověk vybodnout.

Tak co, jak jsi připravený? (vypadal nějak nervózně).

Eště to všechno neumím!

E? A kolik toho neumíš?

Tak půlku chemie...

Cože? A jako kdy se to hodláš učit?

No dneska!

Ty vado. Tak nevim. Možná jsem fakt hlupák, když si myslím, že by učení mělo být hodně zavčasu a jedině opakováním si to člověk do palice jaksi uloží. Ovšem učit se den před maturitou chemické analýzy...

Snad to umí. Snad všechno nezapomněl. Snad ty dobré známky, co mi domů většinou nosil, byly zasloužené. A zítra budu mít důvod po dlouhé době jít do té hospody, Kamio.

V opačném případě mě cyp střelí. 

neděle 9. května 2010

SPELEOLOG ZE MĚ UŽ NEBUDE

Propršený víkend se hodí akorát tak k návštěvě nějaké té kulturní, případně přírodní památky.  To druhé tentokrát zvítězilo.

Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou přírodní památka, co stojí za to vidět. Vydali jsme 180 Kč za dvě osoby za cca padesátiminutovou prohlídku a těšili se na kouzelné přírodní útvary. V 15.45 nás slečna průvodkyně přivítala a předala do rukou zkušeného kolegy v teplejším oblečení. Vydali jsme se vstříc kráse moravského krasu.

Schody hned zezačátku padaly někam do temné díry, schodiště i zábradlí s každým dalším schodem bylo vlhčí a studenější, což se mi teda moc nelíbilo, ale za chvíli jsme stáli v Zasedacím sále. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Samá díra, kolem nás všude trčely nějaké ty aragonity a někde za náma kapala ze skal voda. Průvodce nás v hlubokém podzemí přivítal a aby nás nebudil, ukázal nám baterkou pár vzácných skalek. Mě ovšem v daný moment vůbec nezajímaly, páč jsem se najednou cítila nějak divně a začala jsem přemýšlet, jestli byl dobrý nápad do jeskyní lézt...

"...a ještě vás musím upozornit, kdyby se někomu něco stalo, nebo mu bylo špatně, okamžitě mi to hlaste, abych nemusel dávat dýchání z úst do úst a provádět nějaké oživovací pokusy, když mi to stejně nejde.. „ žertoval. Ehm.. zasmála jsem se a vůbec všichni kolem se usmívali. Šli jsme dál, až jsme došli jsme do další skalní místnosti. Lidi se kochali, ale já hleděla do země a do jedné z lamp, co místnost osvětlovala. Najednou jsem vůbec neměla odvahu podívat se někam jinam. Bylo mi čím dál tím hůř...

Průvodce začal další výklad, svítil baterkou tu a tam, ale já jsem vůbec neslyšela, co říká, najednou se mi začala točit hlava, rozmlátila se hercna a dech se zrychlil, jak bych pracovala k porodu;-). Stejný pocit, jako před šesti lety na Petřínské rozhledně a taky v metru. Se svou i cizí pomocí jsem tehdejší ataky eliminovala a posléze zcela vymýtila. A byl klid -až do dnešního dne. Ještě jsem to zkusila zastavit....co blbneš, sakra?, promlouvala jsem k sobě v duchu, kulové se ti stane... ovšem asi jsem byla málo důrazná. Nepomohlo to. Najednou mi blesklo hlavou, že jestli tam ještě chvíli zůstanu, bude tahle jeskyně poslední místo, které v životě uvidím, páč pravděpodobně dopadnu jak objevitel jeskyní, co dobrovolně ukončil svůj život v jezírku oxidu uhličitého. Musím pryč! Chytla jsem se za krk a sdělila průvodci, že je mi nějak špatně... opravdu? podivil se... já musím ven ... najdete to? Jo!... to jsem zavolala snad už za první zatáčkou.. . Počkej! Volal za mnou Alfa. Ať někde neslítneš! Zastavila jsem se až na těch schodech s havířem, co nám přeje Zdař Bůh..

Panika je na hovno. Nejenže člověka na chvíli totálně vycucne, ještě mu z padesátiminut nechá jen pět.

No, nebudu pokoušet osud. Do jeskyní už nejdu. Souhlasím s názorem, že v životě je třeba vyzkoušet kdeco. Po dnešku ovšem do svého seznamu věcí, které nikdy nevyzkouším (kromě skoku padákem a letu balónem) přidávám návštěvu jakýchkoliv jeskyní. Čímž pádem speleologem se už taky nikdy nestanu. 

úterý 4. května 2010

BÍLÝ KÁMEN

Jednou do roka se vojenský prostor Libavá otevře pro veřejnost, aby se mohla na kolech případně pěšky prohánět po jindy zapovězené krajině. Na prvního máje mě pošmourno neodradilo - vzpomněla jsem si na dávné cvičení CO, kdy jsme v lijáku pochodovali v pláštěnkách, s igelitovýma sáčkama natáhlýma na gumákách a plynovou maskou a žádný déšť tehdy nikomu nevadil. 

S povinnou přilbou jsme zacvakali dvacet korun za osobu, vyfasovali vstupenku do prostoru a jelo se. Jízda to byla parádní, alespoň její první čtvrtina, kdy sice trochu krápalo, ale cesta vedla furt z kopce. Pak už to taková pohoda nebyla - kopce dvanáctistupňové jak pivo, ovšem bez konce, následované šílenýma sjezdama po drkotavých dlažebních kostkách... Několik občerstvovacích stanic při cestě s desetistupňovým vyvolalo jednu z nejnižších Maslowových potřeb. Při cestě žádná toitoika, v prospektu zákaz vstupovat mimo označené trasy - nebezpečí šlápnutí na nevybuchlou munici... Záchrana je však na obzoru - na náměstí obce stojí hospůdka s malebným názvem U Ječmínka. Veškerá útulnost jde za vchodovýma dveřma do háje. Sšeřelá chodba s dírama nejspíš po granátech vede kolem dveří, na kterých je cedule „Mimo provoz". Tuším, že je zle, vlezu do zadýmené nálevny a tam hasne poslední jiskřička naděje. Šenkýřka si mě nedůvěřivě měří, když nalévá štamgastovi tuzemáka. Co? Toalety? Vůbec! Nefungujou! 

(No taková sláva v obci jednou do roka a oni by nám sem přišli záchod. Tak ho radši zavřem. Páč by ten nápor nemusel vydržet.)

Kdo si nechtěl uříznout ostudu, musel stejně nakonec jít do toho muničního lesa. Byla docela sranda vidět, jak se cyklisti po špičkách vzdalují za nejbližší keřík, bedlivě natahujíc krky před sebe a kolem sebe, aby náhodou nešlápli na tu nevybuchlou munici;-).

Kolem poledne se počasí vybralo a bylo parádně. Trasa nebyla z nejlehčích, byť vedla po asfaltce. Živoucím důkazem byla žena, která po vyjetí půlky náročného hebla už sice neměla sílu jet dál, zato ještě měla tolik síly, aby chytla svoje kolo a hodila ho do příkopy. Pak si sedla na kraj cesty a s hlavou v dlaních se dala do zoufalého pláče... 

Nakonec se na Libavé ujelo šedesát kiláků. Měla jsem kalhoty s cyklistickou vložkou, se kterou jízda nebyla tak tvrdá, ale poslední metry už jsem stejně jela jen vestoje. Zadek a nohy mě bolely jak cyp a chvilkama jsem se na to chtěla vybodnout a počkat, až pojede večer armáda a bude sbírat odpadlíky. Ovšem zdravý duch tentokrát nad zhuntovaným tělem jakýmsi zázrakem zvítězil a do cíle jsem se dosmýkala.

A když už to znám, příští rok určitě pojedu znovu;-).

pondělí 5. dubna 2010

NÁVRAT K TRADICÍM

Velikonoce nějak nemusím. Doby smrdutých voňavek, litých do svátečního účesu a do modra zmalované prdele mi na pár let dočista vzaly chuť na vítání koledníků s mísou zdobených vajec.

S Drahým Alfou ale uzrál čas změny. Velikonoce je třeba slavit;-).

Na velikonoce musí být na stole upečený beránek.

Ošívala jsem se, že o tomto druhu pečení nic nevim, ale byla jsem přehlasována, že je to snadné a jak snadné, to hned zjistíme, páč se půjdem na to hned zeptat. Tak jsme teda šli zeptat, ovšem nic se nedozvěděli, páč mamina měla na hromádce sice všechny recepty už několik desítek let, ale recept na piškotového beránka mezi nima chyběl. Zachránil mě za šest korun sešit o velikonocích, kde se na straně 13 skvěl krásný velikonoční beran. Tak jsem ho teda upekla. Byl sice trošku černější, než obvykle beránek bývá, s malinko spálenýma ušima a taky tužší, ale jinak dobrý.

Další věc: na velikonoce je třeba uplést pořádný tatar. Mě se teda ty v marketu docela líbily a navíc nestály ani moc... ale ruční práce je ruční práce, takže hybaj na kolo a vzhůru do vrbiček!

Jako zásadní problém se ukázalo, že ani jeden z nás neví, jak taková vrbka vlastně vypadá. Tušili jsme ale, že se bude nacházet někde kolem řeky. Vypátrali jsme vodní tok a na jeho břehu cosi, o čem se se značnou dávkou fantazie dalo říci, že by to mohl být materiál na karabáč. Drahý se sice tvářil skepticky, páč proutky byly spíš pruty a k tomu pořádně tvrdé, ale vzhledem k tomu, že v blízkém okolí se nenacházelo nic, co by bylo lepší, než dosavadní úlovek, tak že se to zkusí. Mimochodem, vraceje se dom, při sjezdu ze šotolinového náspu jsem si chtěla přibrzdit, ale ňáko jsem to přehnala s přední brzdou, zapíchla se o první větší šutr a přeletěla přes řidítka. Pěkně první jarní úraz. Ale dobrý to je. Jezdím s přilbou a příště si vemu asik i chrániče kolen;-). Páč ty jsou trošku pochroumané a  taky koukám, že pravé stehno se začíná nějak barvit do modra...

Když jsme u těch barev, dočervena měly být pro změnu ty vejce, určené pro velikonoční změnu fazóny. Bílé vajíčka před velikonocema jsou nedostatkové zboží, tak jsem to zkusila s hnědýma. Z celkového počtu šest jich při vaření štyry praskly a ty zbylé dvě plus další nejméně prasklé exempláře jsem strčila do hrnce s červenou barvou. Zuřivě jsem u šporáku míchala rudý lektvar, ve kterém plavaly růžové bílky a mezi nimi prosvítaly tvrdohlavě hnědé velikonoční vejce a nadávala jsem přitom na svátky jara. Po čase, uvedeném výrobcem pro nabarvení vajec, se z hrnce  vyklubala  jedna narůžovělá bledule a další exempláře jak po skvrnitém tyfu... nevěřícně jsem zírala na utěrku, kde jsem ty plody velikonoc sušila a do toho jsem zaslechla, jak v obýváku k naslouchajícím promlouvá Václav Moravec. Politika ve sváteční den? Kua! To už bylo na mě moc. Napochodovala jsem do obýváku a požádala o mp3 přehrávač a sluchátka. A pak jsem chytla amok. Z nepodařených vajec, politiky, rozflákaných kolen, afrického berana a celých velikonoc. Drahý ho naštěstí bez úhony přežil a stejně tak i ty nedomrlé vejce, čekající na svého koledníka...   

Ráno už bylo líp. Ovšem bylo naprosto jasné, že koledníci fakt letos přijdou. A tehdy mě zachvátila panika, že si s takovýma vajcama akorát urvu ostudu a ještě jsem je dodatečně hodila do cibulových slupek, aby trošku chytnou barvu;-).

Beránek teda velikonoce s náma oslavil, respektive jeho přední půlka.. Tatar se Alfovi taky vyved, páč cestou domů jsme objevili u vody jiné, trošku ohebnější proutky a ráno jsme podle návodu, nalezeného na netu, umotali z osmi proutků pěkný velikonoční mučicí nástroj. Akorát se nevyvedly ty vajca... ale těch není škoda, páč se stejně brzo sežerou;-). 

sobota 13. března 2010

VŮNĚ JARA A JINÉ LUFTY

Jaro už bylo cítit v luftě a zase se to zvrtlo. Od víkendu chumelí a místo plánovaného jarního výletu to zas vypadá na sjezdařský víkend. Na jednu zimní sezónu toho bylo až až. 

Zima už by fakt měla skončit. Už kvůli bezdomovcům na nádru. 


Cestovala jsem v pátek jedním rychlým večerním spojem. Vyšla jsem si zbytečně brzo, takže mě čekalo čtvrt hodiny v mrazu, než mi přijede vlak. Kupodivu, za sklem čekárny bylo nečekaně prázdno. Říkám si, čas čekání vyplním v teple nádražní haly.


No. Z haly jsem vylétla rychlejc, než jsem do ní natěšeně vlítla, taktak jsem si stihla koupit lístek. Zbaběle jsem prchla chvíli před tím, než by se mi totálně obrátil kufr. Jediní dva pasažéři, čekající na spoj do bezvědomí, byli bezdomovci, kteří se usalašili uprostřed haly, udělali si tam piknik z toho, co našli v popelnici a vytvořili před ostatníma cestujícíma bariéru po vzoru tchoře. Hala kompletně zamořená a každý, kdo se k nim o málo přiblížil, už fakt ztěžka lapal po dechu, průběžně přitom měníc barvu, případně se chytil za nos a okamžitě z haly vycouval. 


A oni na nádru jak v obýváku. Žádná ochranka, nikde nikdo. Jen slečna za okýnkem s lístkama se připitoměle usmívala, patrně omámená čichovými vjemy na svém pracovišti... 


S ožungrama se v době ekonomické krize roztrhl pytel. Ne že by tu nebyli i předtím. Konkrétně tihle dva jsou známé firmy. Do azyláku se jim nechce, páč tam by museli dodržovat jakýsi řád. Takhle nemusí. Somrujou, ale myslím, že jim už nikdo nic nedá. Nevím, kde berou na chlast, každopádně střízliví nevylézají. a s opilcem je těžké pořízení, zvlášť, pokud mu na ničem nezáleží. Ještě nikomu neublížili. Takže jsou neškodní? Ten v Jihlavské Bille nebyl...  


Tak ať už je radši jaro. A nejen kvůli bezdomovcům.     

úterý 9. března 2010

V GHETTU

Tak jsme se po dlouhé době sešli. Výbor společenství bytových vlastníků. Páč víkendy většinou netrávím doma, jsem ochuzena o silné zážitky, kdy naše mládež nešetří ostatní  spoluvlastníky a nájemníky domu a předkládá jim div ne na zlatém talířku pravidelně ve sklepních prostorách své výkaly a dále se centrum jejich zájmu soustředilo na zavařovačky naplněné jinými druhy tělních tekutin. Patrně se domnívají, že obyvatelé domu jsou všichni do jednoho stiženi jistým druhem sexuální úchylky. A objevili další oblíbenou zábavu - vystříkání práškového hasicího přístroje po schodišti a rozbíjení oken.

Schůze byla především o plánovaných opravách. Ty jsme šmahem ruky odsouhlasili a věnovali se druhému bodu programu. Co s těma, kdož tady narušují společné soužití.

Za těma, co tu bydlí, chodí imrvére ti, co tady nemají co dělat. Na návštěvu. Návštěva probíhá asi tak, že všichni sedí na chodbě na uzavřeném schodišti, hulí marihuanu, řvou a nadávají starým babkám, co se je snaží dát do latě, do roztodivných povětrných ženštin. Frekvence? Denně.

Vyrazili jsme na rodiče udělat bububu. Chlapci osmnáctiletí a starší, co měli doma rodiče, z kvartýrů vylezli, schovávali se za ty, co jim dali život a svorně ukazovali rukou na ty, které se nám zatím odchytit nepodařilo. Jeden z nich šel odvážně s náma po nich zapátrat.

Mladík, co nám ochotně dveře otevřel, nám sdělil, že se s náma bavit nehodlá, páč matka není doma. A zná svá práva. My jsme s ním však hodit řeč chtěli. A taky s jeho kámošem, co se k němu zašil. Chtěli jsme mu říct, že spolu s kumpánama budou hradit škodu v několikatisícové výši, kterou způsobili svým víkendovým řáděním. Dozvěděli jsme se spoustu nových názvů dámských i pánských genitálií a co jsme netušili, že všechny ty orgány představujeme my. Kluk, co šel s náma, měl možná dobrý úmysl. Jiné úmysly měli ti dva co nás tak hezky počastovali.

Za pár minut se po pavlači rozléhalo hekání, sténání, nadávky a ozvěna ran. Kluk od nich dostal pořádnou nakládačku... ozvalo se v něm svědomí a chtěl, aby byl v našem baráku konečně jednou pořádek? Nebo práskl kámoše, i když byl třeba při tom a zasloužil si to? Mohl za to, nebo nemohl? To ví jen oni...

Výhružná slova však byla adresována i nám. Znovu si pořídím kasr. A přiznám se, že už nejsem tak klidná, když chodím večer venčit čoklovou.

Člověk nemusí udělat nic zlého, aby mu někdo zlým oplatil. Stačí hájit svoje práva. A práva všech, kteří si sedí v teple na zadku a na domovní schůzi plamenně hovoří o tom, že je třeba s těma hajzlama zatočit. Celý den být vyložený v okně. Mávat na kolemjdoucí. Vědět, kdy si to kdo s kým rozdává. Ale když se něco děje, jsou všichni slepí. Nikdo nic neví.

A tak to u nás v baráku bohužel je. 

úterý 9. února 2010

ZIMNÍ RADOVÁNKY

Zhruba po desáté lekci snowboardingu jsem došla k přesvědčení, že již není nic, co by mě mohlo zaskočit.

Víkend sliboval krásné zimní počasí, tak jsme vyrazili na hory. A ne na ledajaké - pro moraváky ze severu známější - na Bílou. Uchvátil mě internetový popis lanovky Zbojník. Konečně se nevysekám na vleku!

Na Bílé to žilo;-).

Pravda, svah, který jsem viděla zdola od nástupu na lanovku, vypadal trošku prudší, ale zase když jsem viděla ty malé caparty s lyžičkama, jak se cpou, aby byli na lanovce a na vrcholu kopce co nejrychleji, i do mě vjelo nadšení a odvaha. Nedovedla jsem si  představit, jak z té lanovky asik slezu, ale Alfa říkal, že se dá jet i s prknem v ruce. Tak jsem se chystali k nástupu. Z omylu nás vyvedl správce lanovky hlášením, že snowboarďáci si mají obout prkna. Začala jsem tušit zradu;-).

Dala jsem si prkno na jednu nohu, naskočili jsme na pás a sedačka nás pěkně zezadu nabrala. Jízda nahoru byla dost dlouhá a lanovka jela na můj vkus hodně vysoko. Na fotkách to vypadalo jinak! Nikde jsem neviděla ty vysmáté obličeje, spíše všichni kolem splývali s lesní zelení. Ani mě nebylo nejlépe. Jako by to samo o sobě nestačilo, lanovka občas zpomalila a to jenom proto, aby se následně s trhnutím rozjela a někteří slabší jedinci získali ještě temnější trávovou  barvu. Dolů jsem se preventivně nepodívala ani jednou. Zato jsem s hrůzou sledovala příkré vedlejší svahy.

„Tak co, můžem?", zahalekal najednou soused zleva a jal se zvedat bezpečnostní zábranu dvacet metrů před výstupem z lanovky.

„Ježíš! Eště ne!" dodýchávala jsem svoje poslední zásoby kyslíku.

„Ale teď už musíme!," nedal se odbýt chlap a vergloval se zábradlím. 

„Ale jak se z toho asi dostanu?"... byl můj poslední výkřik.

Z lanovek a vleků mám od prvního setkání hrůzu. Kupříkladu den předtím opakovaná snaha dostat se vlekem na vrchol zmzlého svahu skončila nefalšovanou tošovickou mlýnicí, při které jedině řízením osudu nikdo ze zúčastněných nedostal prknem, případně kotvou do palice a tak jediným následkem je naražená prdel, modřina na noze a poněkolikáté naražené zápěstí. ..

Byli jsme na vrcholu.

Na tři se zvedla zábrana a lyžaři plavně seskočili, Alfa na prkně plavně sjel a já předvedla jednu ze svých gymnastických poloh, když jsem si záhadně lehla na prkno, co jsem měla na noze a nějak dojela na cílovou plošinku...

 „Ano! I tak se to dá!", jásala paní, co s náma na lanovce jela. Div že netleskala;-).

Dycky čekám, až všichni odjedou a já mám kolem sebe místo. Na Bílé jsem čekala marně. Lidi sice pravidelně odjížděli, ale neúnavný Zbojník plival v minutovém intervalu další a další sportuchtivé jedince... už i Alfa na prkně zmizel za zákrutou a já si promýšlela, jak asi mezi tolika lidmi sjedu úzkou zatáčku, lemovanou lesní strží. Zázraky se však dějí a anděl strážný mě na svých křídlech od lanovky na náhorní plošinu bez pádu dopravil;-).

Další sjezd byl brutální.

Na ledových plotnách jsem se ukázala jako totální srab, páč jsem si netroufla ani na jeden oblouk a pomalu jsem křižovala svah, rádoby hbitě se vyhýbajíc válejícím snowboarďákům a rychle svištícím lyžařům. Nohy mě poprvé bolely jak cyp. Odpočívat se moc nedalo, riziko, že do mě někdo napálí ze zezadu bylo velké.

Oddechla jsem si až dole.  

Zbaběle jsem odmítla další jízdu se Zbojíkem a cestu dolů po zmrzlých plotnách a zvolila jinou sjezdovku, mírnou, pro začátečníky a malé děcka. Co by kamenem dohodil, ve Velkých Karlovicích. Věděla jsem o ní z doslechu, prý je výborná na trénink pro ty, co se teprv učí.

Přijeli jsme tam, na sjezdovce bylo pár lidí, vítal nás mírný svážek a krásné zimní slunce. Tato sjezdovka mě nadchla. Ovšem  jen do doby, než jsem při trénování obloučku ve velké rychlosti blbě zahranila a ten malý, zdánlivě přívětivý svah se mi stal dočasně ložem.

Dopad na zmrzlý sníh o tvrdosti betonu byl vskutku nezapomenutelný. V tom okamžiku mi došlo, že přilba se fakt musí zapínat, páč to jsem jaksi zapomněla a když jsem sebou jebla, tak mi odletěla několik metrů daleko. Že páteřák mi ochránil páteř, ovšem zadek mi nezachránilo nic. Že zadek má asi fakt spojení s mozkem, jak to říkali ti ruští vědci, když testovali tuto synapsi a zjistili, že když pokusnou osobu píchli jehlou do zadku, brečela. A když ji pak píchli do oka, tak se posrala;-). To já sice ne, ale několik minut jsem tak ohromeně ležela, promrkávala svoji soukromou hvězdnou oblohu ve slunečném dnu a přemýšlela, jestli vůbec někdy z té země vstanu. A pokud vstanu, tak jestli budu moct chodit. Vstala jsem. Slzy jak hrachy se mi ukazovat nechtělo, tak jsem se došourala za chatu a tam si stěžovala na osud. Pro ten den byl se sportem konec. Ale kupodivu se mi snowboard furt líbí!

Takže další investice budou trencle s ochranou na prdel;-).