NA POSLEDNÍ CHVÍLI

Dneska jsem v kolbence potila krev, páč krom normální práce jsem ještě dvě hodiny odskákla do vyučovacího procesu a pak jsem začala chystat věci na zítřejší odlet do cizích krajin. Šla jsem shánět dárky - prý by se hodilo vyšívané prostírání! Se divím, že to dneska ještě někdo chce... taky tržní poptávce odpovídala nabídka, páč žádné dečky nikde neměli, natož vyšívané. Všude samý vietnamský trhovec, ten nabídl max tak vysekávanou krajku z umělé hmoty made in china, s tou bych věru srdce cizince potěšila;-). V jakési valašské izbě se na mě štěstí usmálo, i když vamberecká krajka teda z valašska určitě nepochází;-). K tomu dva zvonky s krásným vyvedením dominanty města - zámkem, dva miniaturní pandrláky nacpané smradlavou levandulí, zato v modrotiskovém kroji a je vymalováno;-).

Spěchala jsem s úlovkem domů, že hned začnu balit, páč spát už nestihnu, když vyrážíme ve štyry ráno, ovšem sotva jsem vlezla do baráku, několik osob si vzpomnělo, že jsem ve společenství vlastníků bytových jednotek pokladníkem, čili za mnou doběhli neodkladně škemrat o bakšiš na čisticí prostředky, gumové rukavice a podobné ptákoviny a při té příležitosti si nezapomněli postěžovat, kde je zase jaký bordel a co jako s tím budem dělat. Zdrželi mě dvě hodiny!

Mezitím jsem se snažila rozpochodovat skener na mém stařičkém multifunkčním zařízení, abych do hostitelské země odeslala potvrzení od felčara, že fakt nikdo z nás nemá prasečí chřipku, což se mi nakonec podařilo, takže nás tam vpustí. Akorát doufám, že si ten mail do zítra někdo ze schránky vybere;-).

Tak se tu mějte, najsos dejos vinšuju;-).

P.S. A sotva jsem to sbalila, můžu začít znovu, páč moje letní kraťásky, šatečky a páskové boty včetně opalovacích krémů s faktorem 60 můžu nechat doma! Mrkla jsem se na forecast v Turecku na následující týden a hlásí tam 18 stupňů! Sbohem, bronzová pokožko! Vrátím se zase jako moučný červ;-).

NA TŘÍDNÍM SRAZE BYLO BLAZE;-)

V pátek práce svátek jsem se ségrou dvojčetem vyrazila do Orlové na sraz základky po pětadvaceti letech. Jakési srazy už proběhly, ale na žádného jsem se ještě nezúčastnila.

Cesta fajn ubíhala, až na to, že écéčko mělo evidentně nějakou chybu na záchodě, která se projevila nikoliv na záchodě samém, ale až v luxusním vagonku;-). Celý vlak byl nabitý, náš vagón lákavě prázdný... na příčinu jsme hned přišly: Puch jak od ropuch, vzduch se dal dýchat leda tak ústy a myslet přitom na jídlo byl hazard se žaludkem. Kvalita českých drah na vyšší úrovni;-). Na místo určení jsme dorazily, což je hlavní. 

V Orlové jsme po mírném bloudění našli knajpu, do které se pomalu začli spolužáci zbírat. Sešlo se nás místo plánovaných dvaceti jen patnáct, ale zas to byli ti nejlepši z nejlepších!;-). V podniku byla současně eště jedna akce - oslava padesátky, na kterou si oslavenec přizval skupinku dvou hudebníků, chlapa s klávesami a pak kastráta s hlasem neuvěřitelně vysokým, ječivým, pro člověka chvílema téměř neslyšitelným. Zato psi, ti by vyli;-). Nejdřív nás jejich produkce rušila, ale po několika pivech a panákách jsme se chtěli k oslavě přidat, páč jsme taky chtěli tancovat a radovat se.

Nakoukli jsme se zájmem do vedlejšího sálu a tam  zrovna poskakovali kmotry s kmotry, zaháčkovaní za boky a jeli v rytmu profláknutého songu jak jede mašinka a kouří se ji z kominka a schylovalo se k větší hrůze - k ptačímu tanci! V knajpě začalo být životu nebezpečno, jak strejdové máchali křídlama a kroutili zadkama, i rozloučili jsme se s hostitelskou knajpou a vydali se do Rozpuku, místní tančírny. Jmenuje se to trošku jinak, ale skutečný název mi zavání dobou před rokem 1989, takže proto to malé přejmenování;-). Místo v nóbl podniku nám šel zajistit Vlado, spolužák ze základky, diky kterému jsem ochotna změnit názor na některé etnické menšiny, bo je to fest správný chlap;-).

V tančírně měli angažmá opět dva „umělci" s klávesami, ale tentokrát dávám o stupeň lepší známku, páč hráli stravitelnější styl. Když však udeřili do kláves, už jsme se u stolu domlouvali jen pantomimicky, tak jsme se nakonec na kecy vykašlali a šli to rozjet na taneční parket. Spolužák Kamil mě a ségře několikrát objednával písničku na přání, ale nikdo nezaslechl, že by ji hráli. Tak aspoň u tance skandoval Vsetín! Vsetín!, páč on je skalní fanoušek fotbalu a taky asi hokeje a týmy, ač dávno vyřazené, on dobře zná;-).

K těm vyřazeným týmům: Z Orlové jsme se odstěhovali v jedenácti letech a vůbec se mi z tama tehdy nechtělo. Z města, od kamarádek a kamarádů někam daleko, kde jsem kromě dědy a babičky nikoho neznala, do vesnice a navíc s tak pitomým názvem... Hovězí! Ta ostuda! Někdo těžce nese nového tatínka, já jsem velmi těžce nesla nové místo bydliště...nakonec jsem tam dlouho nebydlela a odstěhovala se na Vsetín. Do Orlové jezdím strašně ráda. Kdyby tam byla práce, klidně bych se tam vrátila.. mám tam tetu, kamarády, bratrance a sestřenice, mám tam kořeny. Asi silnější, než jsem si myslela...  jenže s prací je to tam, zdá se, horší, než u nás. Na srazu říkaly holky, že po škole skončily u pásu ve fabrikách, za mzdu o něco málo vyšší, než je minimální.. Tolik malé zamyšlení nad místem pro život;-).

Třídní sraz byl super, spali jsme se ségrou u naší tehdejší nejlepší kamarádky Marcely, co jsme se ztratili na dvacet let z očí i z telefonů. Jako by těch dvacet let nikdy nebylo. Pořád stejná holka, pořád stejné gesta... každopádně, teď to napravíme, páč Marcela slíbila, že za čtrnáct dní přijede do Vsetína na premiérovou návštěvu;-). Je třeba se setkávat s tím, s kým je fajn. Páč život je krátký a to, co stojí za to, by se mělo prožít. Dva z naší třídy už nejsou mezi náma, tak ať toho my ostatní co nejvíc stihnem, než to s náma definitivně sekne!;-).

STACHANOVCŮM ODZVONILO

Dneska nadešel slavný den, kdy se obyvatelé pavlačáku sešli k jarnímu úklidu. Byť pozvánky lákaly k hojné účasti, ze 125 bytů, obývaných průměrně třemi obyvateli, před vchod v půl desáté přibylo patnáct lidí.

Vzhledem k počtu brigádníků se obavy o nedostatek nářadí  ukázaly býti liché. Utěšujíc se, že je aspoň hezky a nadávajíc si do blbů, drabali jsme mech a drny, hrabali listí naváté mezi baráky za poslední dvě pětiletky, posbírali jsme bordel pod pavlačema, kde se mimo jiné  daly nalézt několikery ponožky, u nichž počínal hnilobný proces, několik cích, obaly od šprcek, milióny vajglů a taky pět korun, což byla patrně odměna od ostatních obyvatel domu, co se přišli na pavlač mrknout, jak jim zvelebujem náš společný majetek. Našla jsem i jedny trepky, tak jsem je štítivě v gumových rukavicích hodila do pytle k ostatním pokladům. Za chvíli kdosi huláká, prý kde jsou ty boty! Jaké boty? Ty rozpadlé křusky?? Já ti dám křusky! Dej to sem! Takže  jedna rómka si je tam nechala větrat a teď byla po nich sháňka. Šla si je nakvašeně vytáhnout z pytle, ty špacírky a ještě mi nadávala, že je tam přece napsáno ŠÁRKA a to je její dcera, co tam taky náhodou byla s motyčkou se ukázat a to já bych přece mohla vědět. Tak teď už to teda vim. Fakt přišlo i pár rómů, co v našem domě zbyli. Teda vlastně rómek. Jejich chlapi si stoupli na pavlač a řvali: Margito, pořadně! Ať to nějak vypada! Ivano, poď domu vařit oběd, neni co žrat!

Tak Ivana s Margitu dohrabaly.

 

Zuzi, fotky zase nemám. Chemik byl pověřen zhotovením fotodokumentace a vybodl se na to, prý nás z pavlače nebylo vidět a jaxi se mu nechtělo ven mezi nás. Stejně moc nebylo co fotit. Pár blbů s motyčkami a hráběma. Starého dědulu, jak si křepce hodil na záda pytel s vydrabaným mechem a šutrama a nesl ho k popelnici, když to nikdo jiný nemohl zvednout ze země... čekali jsme s obavami, kdy začne kvílet siréna a dědka odvezou. Naštěstí to přežil. Je borec. Ne tak zbytek obyvatel. S cigárkem na pavlači se někteří bavili nad tím, jak nám to hezky jde... jiní v tichosti zaklapli dveře od bytu a smažili ven a někteří ty dveře zaklapli zevnitř a zamkli na dva západy.

Takže takto dopadl náš jarní úklid. Příště milánkové, bude uklízet firma. A to jsem zvědavá na ty ohlasy, když se to bude platit. To víte, my vám budem makat na vašem. Jiná doba!

Stachanovcům odzvonilo.

 

JSEM PADAVKA

Pomalu ale jistě se blíží chvíle, kdy i já poprvé v životě zažiju rozkoš z létání. Poletím totiž prvně v životě érem. Nutno přiznat, že řeči typu „je to nejbezpečnější způsob dopravy, málokdy se něco stane!", mě  vskutku nedojímají a už teď  se pekelně bojím. Všude jinde je člověk nohama na zemi. Jak mě ulidnil Kamio, v letadle může být taky. Ovšem, v tom případě je to definitivní.

Zažila jsem v životě pár záchvatů paniky a jenom pomyšlení na ten stav už mi vyvolává silné chvění veškerých končetin. Představuju si, jak lezu po těch schůdkách, sedám si vedle našeho ředitele a ten mi s pobaveným výrazem ve tváři vypráví vtipy, kterak spadlo letadlo s američanem, rusem a slovákem a je mi mdlo. Onehdá jsem řešila otázku, zda je lepší dát si před cestou lexaurin, nebo až v letadle panáka. V ekonomické třídě s nima asi moc plýtvat nebudou, takže zvolím spíš ten lexaurin. Cesta nebude prý dlouhá - jen dvě hodky. Jen!  Pro mě celá věčnost! Měla bych se cvičně proletět z Prahy do Mošnova, to by bylo pro mě tak akorát.

Jsem fakt padavka. A za to může ten pilot vojenské helikoptéry, který nás kdysi coby sličné modelky z jednoho modelářského klubu za odměnu vzal svým historickým strojem do vzduchu.

Lidí byla spousta a každý se chtěl proletět. Když zavíral dveře do helikoptéry, pilot kroutil hlavou, že je nás asi o jednoho víc, ale že to nevadí, že to zvládnem. Rozbušila se mi hercna. Chlapi, co měli to štěstí a do helikoptéry nalezli, byli rozchechtaní a natěšení na lahůdkový let. My dvě ženské jsme byly zelené jak sedmy. Helikoptéra roztočila vrtuli a odlepila se od země. Divný pocit v žaludku, co se mě zmocnil už při vstupu do šíleného stroje, mě neopustil po celou dobu letu. Nadávala jsem si, proč jsem tam vůbec lezla, když z okna jsem se radši nedívala, ale zavřela jsem oči a soustředila se na žvýkačku, která mě zbavovala zalehnutí v uších. Po několika minutách hrkotavého letu se podařilo jednomu z pilotů přeřvat motory a zařvat: Držte se! Padáme! A bylo. Nastalo cosi, jako volný pád, aspoň mě to tak připadlo. Chlapi hulákali, ženská vedle ječela a já jsem se loučila se světem.. ti, kdož měli úsměv na rtu přešli plynule na zelenou kartu, ti, kdož už zelení byli, padali do mdlob... srandááá! Ozvalo se od pilotů. Ani nevím, jak jsme dosedli na zem a jak se ze stroje vyštrachali. Sranda to nebyla vůbec, zážitek to byl vskutku hrozný a já si po něm řekla, že do vzduchu už nikdy. A hele.

Tak uvidíme. Doufám, že ten pilot z helikoptéry od té doby nepřešel ke konkurenci.

V PLNÉ ZBROJI

Mimochodem, na příští víkend přichystali kumpáni ze společenství vlastníků bytových jednotek jarní úklid kolem baráku. Pozvánky jsou přichystané a od pátku září na chodbách pavlačáku do daleka. Zatím je nikdo nezneužil coby toaleťák. Kupodivu.

Stařík z výboru zakoupil jedny kolečka, dvoje hrábě a vidle. Máme košťátko, metličku, lopatičku a pět igelitových pytlů. Pokud se na údernickou pozvánku chytí aspoň jeden z každého kvartýru, bude o nářadí nouze.

 

 

Sousede,

chmatni hrabě, vidly,

přijde každý, kdo tu bydlí!

Hybaj mést a kýble nosit

čela se nám budou rosit!

Kdo má štěstí, lapne táčky,

rychle s nima do zatáčky.

Mech se mezi dlažbou směje,

čeká s rýčem dobroděje. 

A nešťastník bez nářadí?

u popelnic se vyřádí!

 

Tak to bude asi valná většina.

Pokud teda vůbec někdo přijde.

ZASE PO ČASE HROUTÍCÍ SE KADIBUDKA

Přísloví, že na posraného i hajzl spadne, platí vždy a bezezbytku. Kór u mě.

Kolbenka se stává místem, kde mě to už vůbec netěší, což v čase ekonomické krize a vysoké nezaměstnanosti není zrovna moc dobře. Nejradši bych z tama vzala kramle, jenže zatím nemám směr. Kontroloři nás sice vychválili do nebes, leč s jejíma orálníma závěrama bohužel nekoresponduje zápis o kontrole, který čítá čtyřicet stran a vyjmenovává každou, byť haléřovou chybku, o níž nám tvrdili, že je nepodstatná, a taky třeba to, že zhotovení klíčů není služba, ale spotřeba materiálu. V zápise to všechno je. Sákryš, to budou prémie! U nich, samozřejmě. Za tu vzornou mravenčí práci. U nás bude PPF, což nechci psát doslova, co znamená, ale nic slušného to teda není. to první slovo je PO a poslední FRONT. Navíc mi dali dolů nějaké peníze z platu, co budu muset vracet, ne za trest, ale jakože mám mít podle předpisů míň, takže to se taky velice pomějeme. Ještě, že nejsou tak brzo vánoce! Tak si v poslední době říkám, že jsem se měla vykašlat na školy a učení a jít třeba kopat kanály, nebo rozšířit řady nezaměstnaných a vegetovat na sociálních dávkách, páč bych na tom nebyla o moc hůř. Možná i líp. 

Taky budu částečně hradit ukradený bajk, páč policie pachatele hrůzného činu na pavlači nedopadla, takže je to na mě, páč pojišťovna je jak Pilát Pontský a myje si nade mnou ruce. 

C´e la vie. Nikdy není tak zle, aby nebylo ještě hůř.

Ale ono je.

Je marné chtít po někom, aby žil podle mého. Každý má svoji hlavu, svůj svět, své touhy. Není možné nikoho předělat k obrazu svému. Jak se snese oheň a voda? A jak se k sobě má ohnivé znamení se zemským? Žádné hádky, žádné scény, vlastně vůbec nic... jen... teď tu jsi... a najednou už ne.

A noviny, ty už radši vůbec nečtu...

DALŠÍ SVÁTKY, DALŠÍ NEMILÁ PŘÍHODA ČOKLOVÉ

Den před velikonocema bylo třeba zajet k našim na rodinnou oslavu, páč tata měl nedávno narozeniny a mamina bude mít příští týden svátek.

Přivítání u branky bylo veliké.

Čoklová u našich dlela už od pátku, kdy ji tam zavezl mladý chemik. Den bez jejích páníčků je pro ni však dlouhá doba a radost psa ze shledání neznala mezí. Její obvyklý repertoár kvíkání a vřískání se rozšířil o nový prvek: pěkný tanec na přivítanou. Takto uspokojeni jsme se nakvartýrovali do obýváku, potřepali oslavencům pravici a jali se hodovat slavností oběd. Na čoklovou jsme zapomněli.

Až za nějakou dobu jsem si uvědomila, že čoklová, jindy pobíhající kolem stolu a žebrající se svýma psíma očima o kousek sváteční krmě, dneska kupodivu zalezla pod židli a nechtěla odtamtud vylézt. Bylo mi to divné, tak jsem pro psa pod židli šáhla.  Což o to, vytáhnout se dal, jenže už ne následně chytit, páč při každém doteku strašně kvičel bolestí. Rázem bylo po slavnostním obědě a jediné téma toho dne od té chvíle bylo, cože se to čoklové stalo a jak jí od neduhu pomoct.

Bádali jsme.

Co sežrala? Nedával jí někdo kosti? Všichni se dušovali, že ne. A čokoládu? Na tu málem pošla den před Štědrým dnem! Tak čokoládu taky ne... Tak co? Mě spíš přislo, že ji bolí nožka. Na jednu je totiž  trochu chabrus, často běhá jen po třech nohách a tu jednu šetří na horší časy.  Ovšem nožka byla vyloučena poté, co jsem ji chytla za zadek a po tomto hmatu kvičela ještě víc. Belhala se schovat za gauč a když jsem ji vyšťourala i odtamtud, srdcervoucí nářek nepřestával. Mamina se vytasila s nápadem, že by to mohla být kolika. Naše pudlice Beruška, kterou jsme měli jako děcka, jednou dostala střevní koliku, veterinář jí nijak nepomohl a hrobovým hlasem pronesl, že na to nic není a příroda si s tím poradí. Nebo ne. Poradila si naše mamina, namíchala olej s hořčicí a tím fenu nacpala. Následky léčby byly znát velmi a to skoro celý týden. Nicméně, tato medicína jí zachránila život.

Mamině se zdálo, že se chová čoklová stejně, jako tehdy Beruška, tak neváhala a bleskově namíchala olej s hořčicí, že to psa protáhne a bude v rychtyku. Venku jsme zřídili provizorní lazaret, psa umístili na stůl, otevřeli mu tlamičku a lžičkou ho krmili tím gyzdem. Nedalo to ani moc práce, čoklová se nikterak nebránila a vypadalo to, že jí to dokonce chutná. Čekali jsme na to, co ze psa po medicíně vyleze a jak se mu výrazně uleví. Nevylezlo nic a čoklová vypadala jen o málo líp. Zalezla pod lavičku, občas se vysoukala ven, aby se ohřála na slunku. Čučeli jsme jeden na druhého a pak na psa a dumali. Tata už nevěděl, čím by přispěl do pléna, tak temně pronesl, že jí asi nic není, že je jen naštvaná na mě, že jsem ji tam den nechala na službě a že na mě hraje fiš. Tak vyčůraného psa snad doufám, nemáme.. Taky padl nápad, že by teoreticky mohla být v tom a přišla její hodinka a překvapí nás jarními mláďátky. To jsme taky vyloučili, páč doma chodí pořád na špagátě a psa potká jen na pár metrů a u našich prý zase žádný nápadník, co by ji skrze plaňky nenápadně oplodnil, není. Nejpravděpodobnější možnost je, že ji někam bodla včela a na tak malého psa je to docela koňská dávka...

Tak nevím.. čoklovou jsme nechali u našich, páč je nacpaná tím samoserem, tak kdyby to přece jenom začalo působit, je snazší ji dát na zahradu, než letět z baráku s neduživým psem na vodítku. Je pod stálým dohledem. Veterinář o svátečním dni odcestoval k rodině, tak nic jiného nezbývá...

Svátky a významné rodinné události čoklové nepřejou. Na vánoce se přiotrávila čokoládou, teď tato záhada a loni na chemikovy narozky pozřela kdesi venku jed na krysy.. to abysme se takových událostí radši varovali.

Stejně je s podivem, jak moc si člověk zvykne na takového tvorečka. Že jsem kdysi vůbec psa nechtěla a za žádnou cenu. A teď si vůbec nedokážu představit, že by se s ní něco stalo. Že se člověk o psa bojí stejně, jak o člověka. Tak doufám, věřím, že zítra to bude zase dobré. Že podvraťáci mají tuhý kořínek a že to není nic jiného.