Kolem naší kolbenky patrně proplížil sběratel kostí... Kdosi z pracujících rána za šera spěchal do procesu a u vrat narazil na pytel, z kterého čouhaly dlouhé kosti. Šéf nelenil a alarmoval polis, zpravil je o nálezu a prej co s tím máme dělat? Aby dodal svým slovům vážnost, tak přednesl, že těch pár čouhajících kostí se tváří jako ulny... Čekal rady, jak na pytel nesahat, natož do něj hrabat a jakkoliv jinak nakládat.
Tak to vyhoďte! zavelel orgán.
Chvíle překvapení nad překvapivou radou no ale jsou to lidé fundovaní, poslouchat se musí. Tak se to šlo vyhodit.
Nabírání na lopatu byl přítomen kolega fotograf, kdyby se náhodou z měchu něco podezřelého vlasatého vykutálelo.. naštěstí se nestalo a kosti skončily v konťasu.
Občanská oznamovací povinnost byla splněna, jen mě děsí, co to vlastně bylo za kosti...
neděle 7. dubna 2013
sobota 1. září 2012
NĚCO O TOMHLE ROKU
Tak po čase bilancuju, o čem ten život letos je...
Prázdniny v prdeli. Dovolenou jsem si fest užila. V červenci jsem celý týden dovolené zodpovědně strávila ve staré kolbence, kde jsme dokončovali jeden dvouletý projekt. Mezitím jsem průběžně navštěvovala chorého otce v nemocnici, kde skončil po třech letech krepírování s nohou. Zával na šachtě před 30 lety nechal v jeho organismu stopy, které se projevily sice až v pozdním věku, zato s ním kurevsky zamávaly. Několikrát odkládaná částečná amputace končetiny skončila hektickou záchranou tatova života a ztrátou nohy do půl stehna. Ten měsíc měl několikrát namále. Když jsem za ním chodila na jipku a on na mě hleděl skelným pohledem šílence, nepoznával mě, ale nadávat mu šlo, poprvé mi ukápla slza.
Ale to se dávno ví, že horníci mají tuhé kořínky.
V srpnu jsem odcestovala na dovolenou s kámoškou. Těšila jsem se na zasloužený týden odpočinku a velikou zábavu. Když už se ten červenec nevydařil, tak tahle dovolená bude stát za to, plánovala jsem si světlé zítřky před odjezdem.
Legrace to teda byla. Hned jsem dostala pojeb, cože to piju, když to tak smrdí (ona slivovica holt každému nevoní - já bez ní ovšem do letadla nevlezu). Zastyděla jsem se a slivovici upíjela tajně na letištních toaletách. Měla jsem tedy možnost důkladně se seznámit s metodou cukru a biče. Respektive tedy akorát tím bičem. V noci mě na cizích místech nezvykle braly tělesné potřeby i nebylo zbytí, než navštívit onu místnost. Ráno jsem dostala pojeb, že splachováním v noci budím celý barák. Dostala jsem pojeb, že jsem hnusně rozbalila máslo. Že moc brzo vstávám. Že drobím na čerstvě umytou podlahu. Že v noci se nedá spát, protože mám záchvaty kašle - prostě poté, co čtyřicítka na slunci byla vystřídána 18 stupni v obchodech mě tahle klimatizace dostala do kolen... Připadala jsem si den ode dne jak víc a víc spráskaný pes...Mé pokusy o komunikaci nebyly opětovány a v posledních dnech se smrskly na přání dobrého rána a dobré noci, případně na dotaz, zda si někdo dá kávu... Těžce nachcípaná a docela smutná jsem se zcela mimořádně těšila domů.
A když jsem se tam v horečkách v pátek nad ránem konečně dostala, ségra mi hned zvěstovala, že je zapotřebí mého auta, páč je třeba dovézt invalidní vozík a další hebla, páč tatu nám ten den vezou domů... Bez nohy, v žalostném stavu, absolutně neschopného se o sebe jakkoliv postarat..
To mi podruhé ukápla slza. Ale staráme se. Hlavně mamina...
Dneska byl taky mizerný den. Hned po ránu mě odchytili členové výboru SVJ v baráku, abychom spolu prodiskutovali nějakou aktuální stížnost rozzuřené uklízečky, co sice pořádně neuklízí, ale zato má furt málo peněz. Ta byla vytočená! Odíráme ji z kůže a my všichni ve výboru jsme zloději, jezdíme na dovolené za jejich prachy a já konkrétně jsem si nechala za prachy SVJ zhotovit okna! A páč to nestačilo na výměnu v celém bytě, tak mám vyměněné jenom dvě! A to pude před soud. Všechno!
Kde se v těch lidech bere taková zlost a nenávist? Že jsme se nechali ukecat, aby vůbec v baráku nějaký výbor fungoval, za to teď vypadáme jak banda zlodějů? Svět byl vždycky takový, to jenom já si žila v nějaké iluzorní bublině či co, že se teďka tomu tak divím?? Zajímalo by mě, který to ďábel mě přivedl k tomu, abych vzala jakousi funkci v tom našem zkurveném baráku. Musela jsem zažít totální zatmění mysli. A setrvávám v něm celé čtyři roky. Za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata, víme? Já vím.
A mimochodem - co nám zrušili bloguje.cz, tak to blogování stojí taky za hovno.
Prázdniny v prdeli. Dovolenou jsem si fest užila. V červenci jsem celý týden dovolené zodpovědně strávila ve staré kolbence, kde jsme dokončovali jeden dvouletý projekt. Mezitím jsem průběžně navštěvovala chorého otce v nemocnici, kde skončil po třech letech krepírování s nohou. Zával na šachtě před 30 lety nechal v jeho organismu stopy, které se projevily sice až v pozdním věku, zato s ním kurevsky zamávaly. Několikrát odkládaná částečná amputace končetiny skončila hektickou záchranou tatova života a ztrátou nohy do půl stehna. Ten měsíc měl několikrát namále. Když jsem za ním chodila na jipku a on na mě hleděl skelným pohledem šílence, nepoznával mě, ale nadávat mu šlo, poprvé mi ukápla slza.
Ale to se dávno ví, že horníci mají tuhé kořínky.
V srpnu jsem odcestovala na dovolenou s kámoškou. Těšila jsem se na zasloužený týden odpočinku a velikou zábavu. Když už se ten červenec nevydařil, tak tahle dovolená bude stát za to, plánovala jsem si světlé zítřky před odjezdem.
Legrace to teda byla. Hned jsem dostala pojeb, cože to piju, když to tak smrdí (ona slivovica holt každému nevoní - já bez ní ovšem do letadla nevlezu). Zastyděla jsem se a slivovici upíjela tajně na letištních toaletách. Měla jsem tedy možnost důkladně se seznámit s metodou cukru a biče. Respektive tedy akorát tím bičem. V noci mě na cizích místech nezvykle braly tělesné potřeby i nebylo zbytí, než navštívit onu místnost. Ráno jsem dostala pojeb, že splachováním v noci budím celý barák. Dostala jsem pojeb, že jsem hnusně rozbalila máslo. Že moc brzo vstávám. Že drobím na čerstvě umytou podlahu. Že v noci se nedá spát, protože mám záchvaty kašle - prostě poté, co čtyřicítka na slunci byla vystřídána 18 stupni v obchodech mě tahle klimatizace dostala do kolen... Připadala jsem si den ode dne jak víc a víc spráskaný pes...Mé pokusy o komunikaci nebyly opětovány a v posledních dnech se smrskly na přání dobrého rána a dobré noci, případně na dotaz, zda si někdo dá kávu... Těžce nachcípaná a docela smutná jsem se zcela mimořádně těšila domů.
A když jsem se tam v horečkách v pátek nad ránem konečně dostala, ségra mi hned zvěstovala, že je zapotřebí mého auta, páč je třeba dovézt invalidní vozík a další hebla, páč tatu nám ten den vezou domů... Bez nohy, v žalostném stavu, absolutně neschopného se o sebe jakkoliv postarat..
To mi podruhé ukápla slza. Ale staráme se. Hlavně mamina...
Dneska byl taky mizerný den. Hned po ránu mě odchytili členové výboru SVJ v baráku, abychom spolu prodiskutovali nějakou aktuální stížnost rozzuřené uklízečky, co sice pořádně neuklízí, ale zato má furt málo peněz. Ta byla vytočená! Odíráme ji z kůže a my všichni ve výboru jsme zloději, jezdíme na dovolené za jejich prachy a já konkrétně jsem si nechala za prachy SVJ zhotovit okna! A páč to nestačilo na výměnu v celém bytě, tak mám vyměněné jenom dvě! A to pude před soud. Všechno!
Kde se v těch lidech bere taková zlost a nenávist? Že jsme se nechali ukecat, aby vůbec v baráku nějaký výbor fungoval, za to teď vypadáme jak banda zlodějů? Svět byl vždycky takový, to jenom já si žila v nějaké iluzorní bublině či co, že se teďka tomu tak divím?? Zajímalo by mě, který to ďábel mě přivedl k tomu, abych vzala jakousi funkci v tom našem zkurveném baráku. Musela jsem zažít totální zatmění mysli. A setrvávám v něm celé čtyři roky. Za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata, víme? Já vím.
A mimochodem - co nám zrušili bloguje.cz, tak to blogování stojí taky za hovno.
neděle 22. července 2012
VEDLEJŠÍ ÚČINEK BARVENÍ VLASŮ
Už pár let si barvím své vlasy barvy myších hnízd na černo. Předtím to byla červená, blond a různé odstíny hnědé.
Zajímavé je, že i když v tom barvení už mám takovou praxi, dycky se mi na někde na obličeji vyskytnou fleky od barvy na vlasy. A logicky čím tmavší barva, tím hůř odstranitelné. V případě černomodré úspěch netřeba komentovat.
Dnes ráno jsem vstala brzy a když jsem prošmejdila byt a zjistila, že neni do čeho píchnout, tak mě napadlo, že bych si mohla nabarvit vlasy. To, že nejednalo zrovna o šťastný nápad po probuzení, jsem zjistila, když jsem si ty vlasy po půlhodině umyla, koukla do zrcadla a himl! Čelo kropenaté jak holubí vajco! Hned jsem si vzpomněla na příběh s barvením obočí a uchechtla se. No nic, to určitě pude dolů. Dneska máme rodinnou akci, kde bych měla vypadat dobře...
Ale dolů to nejde. Černá barva zažraná do kůže odolává jakékoliv dostupné chemii. Smích mě už pomalu přechází, neb při důkladnější prohlídce zjišťuju, že krom čela mám modré uši a krk!
Zoufale hledám na netu zaručené rady. Kolínská je úplně na hovno, alpa taky nic, zkouším prášek do pečiva. Dobrý nápad, akorát že skvrny snad ještě víc zmodraly. Nakonec zlatý hřeb - prý popel z cigaret a pleťový krém jsou bezkonkurenčně nejlepší odstraňovač fleků od barvy na vlasy. Věř a víra tvá učiní zázrak. Neohroženě se vrhám do experimentu. Popel dře kůži na hlavě, výsledek je zarudlý flek kolem černého...
Tentokrát jsem věřila málo. A už chápu, jak bylo tomu, co si barvil načerno obočí. Na rozdíl od něho naštěstí nejdu zítra do kolbenky;-).
Zajímavé je, že i když v tom barvení už mám takovou praxi, dycky se mi na někde na obličeji vyskytnou fleky od barvy na vlasy. A logicky čím tmavší barva, tím hůř odstranitelné. V případě černomodré úspěch netřeba komentovat.
Dnes ráno jsem vstala brzy a když jsem prošmejdila byt a zjistila, že neni do čeho píchnout, tak mě napadlo, že bych si mohla nabarvit vlasy. To, že nejednalo zrovna o šťastný nápad po probuzení, jsem zjistila, když jsem si ty vlasy po půlhodině umyla, koukla do zrcadla a himl! Čelo kropenaté jak holubí vajco! Hned jsem si vzpomněla na příběh s barvením obočí a uchechtla se. No nic, to určitě pude dolů. Dneska máme rodinnou akci, kde bych měla vypadat dobře...
Ale dolů to nejde. Černá barva zažraná do kůže odolává jakékoliv dostupné chemii. Smích mě už pomalu přechází, neb při důkladnější prohlídce zjišťuju, že krom čela mám modré uši a krk!
Zoufale hledám na netu zaručené rady. Kolínská je úplně na hovno, alpa taky nic, zkouším prášek do pečiva. Dobrý nápad, akorát že skvrny snad ještě víc zmodraly. Nakonec zlatý hřeb - prý popel z cigaret a pleťový krém jsou bezkonkurenčně nejlepší odstraňovač fleků od barvy na vlasy. Věř a víra tvá učiní zázrak. Neohroženě se vrhám do experimentu. Popel dře kůži na hlavě, výsledek je zarudlý flek kolem černého...
Tentokrát jsem věřila málo. A už chápu, jak bylo tomu, co si barvil načerno obočí. Na rozdíl od něho naštěstí nejdu zítra do kolbenky;-).
sobota 21. července 2012
AUTO PO DĚDOVI
Splnila jsem si svůj letitý sen. Koupila jsem si auto.
Když Alfa zmizel v propadlišti dějin, vzal sebou pochopitelně i auto, které mi do té doby bylo dáno k užívání. Jak utíkaly dny a doba imobility se přiblížila k měsíci, stále neúspěšně jsem pátrala po vhodném modelu a objevily se i scestné myšlenky, že pudu do autobazaru a koupím si tam první schopné auto, jen abych sakra už měla v čem jezdit. Zoufalému činu zabránily jen zvěsti o českých autobazarech.
A pak jsem dostala tipa od kolegyně z práce, že náš společný známý svého času dělal do aut a že by snad on pomoh. Tak jsem se na něj obrátila. Kupodivu ochotně se začal shánění kárky věnovat. Průběžně mi volal, aby mě informoval o vývoji situace a modelech k dispozici, jsa omezen finanční částkou a požadavkem na klimatizaci, páč nesnáším horko.
První adept byla fabka. Rok 2002, dovoz z Itálie, klima, 200 tis kiláků, prý parádní kousek. Dřímala ve mě jakási ostražitost, páč od nátury taliánům moc nevěřím, kdoví, po kterém poli s ním naháněli dobytek a oháněli se tím, že se v Itálii nesolí, čili až na to stáří a najeté kilometry by to měl být model opravdu výstavní. Skoro jsme si plácli. Ale večer mi kámoš zprostředkovatel volá, že nad tím ještě přemýšlel a ona to asi nebude až taková hitparáda... A že našel lepší. Taky fabku, sice bez klimy, ale z Česka a rovnou od svátečního jezdce v důchodovém věku. Stejný rok, kombík a najeto 45 tisíc!... hned druhý den jsme se vydali na ten zázrak mrknout, páč dědek prý měl toho dne, kdy inzerát na prodej zveřejnil, hned několik desítek telefonátů. Tak aby mi ho někdo nevyfouk, že jo.
No eště, že jsme vyrazili. Dlouho jsem se nerozmýšlela. Já čekala, že si koupím omšelý vůz ovšem s nečekanými koňmi pod kapotou a zatím jsem si koupila krásné auto, na kterém věk není aspoň na pohled znát. Dědek si ho v garáži oprašoval a nainstaloval různé vychytávky pro případné lapky, aby neměli tak snadnou práci;-). Není krb bez ohně a staré auto bez závady. Je pravda, že občas na mě žertovně zamrká symbol závady v elektronice, ale to bude jenom lambda sonda;-).
A jedna sladká tečka nakonec - dokonce se mi povedlo ho i poměrně snadno přeregistrovat;-).
Když Alfa zmizel v propadlišti dějin, vzal sebou pochopitelně i auto, které mi do té doby bylo dáno k užívání. Jak utíkaly dny a doba imobility se přiblížila k měsíci, stále neúspěšně jsem pátrala po vhodném modelu a objevily se i scestné myšlenky, že pudu do autobazaru a koupím si tam první schopné auto, jen abych sakra už měla v čem jezdit. Zoufalému činu zabránily jen zvěsti o českých autobazarech.
A pak jsem dostala tipa od kolegyně z práce, že náš společný známý svého času dělal do aut a že by snad on pomoh. Tak jsem se na něj obrátila. Kupodivu ochotně se začal shánění kárky věnovat. Průběžně mi volal, aby mě informoval o vývoji situace a modelech k dispozici, jsa omezen finanční částkou a požadavkem na klimatizaci, páč nesnáším horko.
První adept byla fabka. Rok 2002, dovoz z Itálie, klima, 200 tis kiláků, prý parádní kousek. Dřímala ve mě jakási ostražitost, páč od nátury taliánům moc nevěřím, kdoví, po kterém poli s ním naháněli dobytek a oháněli se tím, že se v Itálii nesolí, čili až na to stáří a najeté kilometry by to měl být model opravdu výstavní. Skoro jsme si plácli. Ale večer mi kámoš zprostředkovatel volá, že nad tím ještě přemýšlel a ona to asi nebude až taková hitparáda... A že našel lepší. Taky fabku, sice bez klimy, ale z Česka a rovnou od svátečního jezdce v důchodovém věku. Stejný rok, kombík a najeto 45 tisíc!... hned druhý den jsme se vydali na ten zázrak mrknout, páč dědek prý měl toho dne, kdy inzerát na prodej zveřejnil, hned několik desítek telefonátů. Tak aby mi ho někdo nevyfouk, že jo.
No eště, že jsme vyrazili. Dlouho jsem se nerozmýšlela. Já čekala, že si koupím omšelý vůz ovšem s nečekanými koňmi pod kapotou a zatím jsem si koupila krásné auto, na kterém věk není aspoň na pohled znát. Dědek si ho v garáži oprašoval a nainstaloval různé vychytávky pro případné lapky, aby neměli tak snadnou práci;-). Není krb bez ohně a staré auto bez závady. Je pravda, že občas na mě žertovně zamrká symbol závady v elektronice, ale to bude jenom lambda sonda;-).
A jedna sladká tečka nakonec - dokonce se mi povedlo ho i poměrně snadno přeregistrovat;-).
středa 20. června 2012
KDYŽ NASTAL ČAS NA VÝMĚNU OKEN
Taklenc – jedeme dál.
Něco v životě přijde, něco odejde. Třeba proto, aby se
uvolnilo místo pro něco jiného. Alfa mi před rokem dovezl plastová okna, aby mi
je příležitostně vyměnil. Na příležitost se čekalo hodně dlouho, až se čas konečně naplnil, ovšem nejen na výměnu oken, ale rovnou i chlapa. Já vytáhla z kapsy prachy, okna Alfovi zaplatila a začala shánět
firmu, která by mi je zabudovala.
Do kšeftu se nikdo moc nehrnul. Že prý by mohly být problémy
s případnou reklamací a kdoví, co je to za hebla a podobné výmluvy. Že kšeft
je kšeft, pochopil až několikátý v řadě oslovený, se kterým jsme po měsíci
komunikace ujednali prohlídku oken a okenních otvorů za účelem posouzení
situace a vytvoření cenové nabídky.
Okna, které byly uložené ve sklepě, potřeboval mistr změřit.
V přítmí sklepa, kde opět někdo ukradl všechny žárovky, jsme vytáhli
nejdřív jedno okno, přeměřili potřebné strany, pak druhé okno a na třetí se na
mé doporučení mistr vybodl, páč jsem mu řekla, že to bude stejný.
Nadešel den montáže. Byla jsem od rána nervózní jak starý
pes, od předešlého dne bylo v bytě jak po výbuchu miny, všude nalepené
kartóny a rozvěšené igelity, spát jsem musela v chemikově komůrce, kde se
nade mnou vzdouvaly igelitové příboje a mé poslední myšlenky před spaním
patřily tomu, co se stane, až na mě v noci ty igelity spadnou.
O půl deváté dorazil mistr okenářský se svým pomocníkem, ze
sklepa vyštrachali okna, do patra vysmýkali zednické a bourací náčiní a jali se
pracovat. První šlo na řadu okno na WC.
„Kdo to měřil? Je to ňáký velký!“, rozčiloval se pomocník a
do vybouraného otvoru na WC pasoval okno. Taktně jsem mlčela. Po chvíli pachtění bylo okno nasazené, chlapi s vodováhou přisadili parapet, zastříkli pěnou a
pokračovali v započatém díle.
Okna v obýváku a pokoji šly celkem v poklidu. Nadešel
čas, aby se okenářská četa přesunula do kuchyně.
Snad všichni svatí stáli při mně, když se chlapi rozhodli
před bouráním starého okna to nové ještě jednou změřit. Pokuřovala jsem si na
pavlači a poočku sledovala jejich nevěřícné pohledy, které na sebe házeli a
narůstala ve mně panika.
„To není možný…“ kroutil hlavou pomocník.
„Změř to ještě jednou!“ dostalo se mu rady od šéfa.
Změřil to ještě dvakrát. Zcela a bezezbytku se naplnilo
heslo o nutnosti dvojnásobného měření a jednom řezání, respektive bourání, neboť chlapi
takto došli k závěru, že kuchyňské
okno je o třicet cenťáků vyšší, než to staré…
"Který blbec!" ulevoval si mistr a houkl na mě. "Od koho ty okna jsou? Co to bylo za člověka?"
Svírala jsem hubu a mlčela jsem jako babka v hoštickém loži. Alfu jsem už do toho tahat nechtěla. Stejně by řekl, že mu to blbě udělali, páč on dycky měří dobře...
"Kašlete na to chlapi," uklidňovala jsem okenáře, "tak to jedno mi uděláte svý a namontujete dodatečně."
Chlapi nakonec okno sbalili a že ho zkusí někde udat. O mě se při pouhé myšlence, že by se staré okno vybouralo a do díry by nebylo co dát, pokoušely mdloby... Kuchyňské okno vede na pavlač a já bych z domu nemohla do nasazení nového okna vytáhnout paty.
Takže mám sice staré a oprýskané, ale aspoň mi do baráku nikdo nevleze;-).
neděle 3. června 2012
TŘIKRÁT A DOST
Mám, vlastně měla jsem auto. Už několik let se bez něho neobejdu. Starší již jedinec tovární značky fabie sloužil relativně dobře, občas akorát nešly odemknout dveře, nebo otevřít kufr, případně stáhnout okýnka. Malé věci, nepřihlížíme – li ovšem k tomu, že auto nemá klimatizaci, čili v horkých dnech ty okýnka zas tak malá věc nejsou. A taky občas z neznámého důvodu svítí brzdové světlo.. pokusům zhasnout je poměrně tvrdě odolává - pomáhá řádné kopnutí do brzdového pedálu.
Před měsícem kráčím navečer k vozu a těším se na noční vyjížďku asi do 50 kiláků vzdáleného města. První poloha klíčku v zapalování rozsvítila palubní desku, další poloha, která běžně startuje motor, nenastartovala tentokrát nic, ukazatel paliva ukázal nulu a palubka zhasla. Na baterku mi mé chabé znalosti fungování vozu pod kapotou neukazovaly, takže z toho jsem usoudila, že mám prázdnou nádrž. A to jsem den předem brala plnou! Peprně jsem klela a proklínala všechny šmejdy, co vysávají pod rouškou tmy palivové nádrže a okrádají tak pracující lid. Pak jsem se vydala na benzinku pro kanystr a trochu šťávy. Dolila do nádrže. Suverénně jsem zastrčila klíček do zapalování. Auto škytlo, ovšem ukazatel paliva se ani tentokrát nerozpohyboval. Samozřejmě, že to byla baterka..
Po delším martýriu, jak sehnat někoho, kdo mi zprovozní auto v sobotu dopoledne v oparu ranní kocoviny, což je poměrně těžké, jsem sehnala jednoho kámoše. Přijel, půjčil mi svou baterku a tu moji vybitou hodil na noc na nabíječku. Pak jsem s tou dobitou jezdila 4 dny. Pátý den, opět jsem měla napilno a potřebovala nutně na nějakou schůzku, vlítnu do auta, chci nastartovat – a baterka zase v kopru! Tentokrát jsem už neomylně zamířila za kámošem pro pomoc. Situace nikoliv neznámá, příčina zřejmá. Baterka už asi měla nejlepší léta za sebou, takže se dala nová a já jezdím jako ďábel.
Dneska ráno jdu venčit čoklovou. Koukám, kua, mojemu autu svítí brzdové světla! A to jsem ho večer několikrát obešla, aby náhodou něco se zase nepokoušelo vybít baterku… v neblahé předtuše letím domů pro klíče, naskakuju startuju a pak už jenom kurvuju. Baterka je potřetí v kopru…
A tak to s autem dopadlo, jak to dopadlo. Vrátilo se, odkud přišlo, a s ním vše, co s ním jen trochu souviselo.
Ale o tom až příště.
pondělí 23. dubna 2012
PROLÍNÁNÍ KULTUR
Bílé obočí není žádná výhra, řekl si Mireček, když se po ránu prohlížel v zrcadle. Elenka mu onehdá sama říkala, že by měl se sebou něco udělat, páč začíná před štyrycítkou silně připomínat Santa Klause.
Návštěva Elenčiny kamarádky přinesla šanci.
Hele, ty si taková dobrovolná kadeřnice, sem tam něco obarvíš… co myslíš, že bys mi zkusila trošku spravit to nemožné obočí? Zaútočil hnědovlasý Mireček s obočím albína lahví vína na frizérku.
Náš zákazník, náš pán. Frizérka odběhla do komůrky pro barvicí náčiní a zrovna se do toho pustila. Mireček měl v mžiku nanesenou barvicí směs na obočí a aby to líp chytlo, přilípla mu nad každé oko kus alobalu.
Seděli, klábosili, pili. Barvicí směs se pod alobalem začala zahřívat a působit.
Hele, nebude to už hotovo? Zeptal se nervózně frizérky Mireček, kterého začala barva pod alobalem žrát.
Eště pár minutek.
Za pár minutek Mireček důrazně požádal frizérku o sejmutí hliníkových krytů z nadočnicových oblouků, páč svědění se stávalo nesnesitelným. Frizérka přiskočila, sejmula alobaly, z hlavy se jí vyvalily oči jak žampióny a pak zahlásila, ať si to jde Mireček rychle umýt a že ona musí neodkladně jít pryč, páč má smluvenou schůzku.
Mireček, jat zlou předtuchou, pádil do koupelny před zrcadlo.
Kouknul, protřel si oči a kouknul znovu. Ze zrcadla na něj zachmuřeně zíral tovaryš Brežněv… no kua.. Co to je!!! Zuřivě si pumpoval na ruku ze zásobníku tekuté mýdlo a dřel si černočerné a navíc nezvykle široké obočí. Páč to nezabralo, vyzkoušel všechno, co v koupelně našel. Šampóny, kondicionéry i prášek na praní. Nic.
Eleno! Zařval z koupelny! Čím si to mám umýt?
Elena opatrně nakoukla do místnosti a dostala záchvat smíchu.. Zkus jar! Poradila mu. Mireček zkusil jar. A nakonec i něco se savem…
Jeli domů. Mireček se řítil celou cestu stopadesátikilometrovou rychlostí, skřípaje zubama. Doma první skoky vedly do koupelny před zrcadlo.
Nebesa…
Krom brežněvovského obočí se nad očima rozlívaly dva obrovské rudé kruhy, jak mu chemikálie podráždily kůži kolem obočí. Ty vole a ráno porada…
Dnešní porada se odkládá, přišla hned ráno v 7 všem pozvaným zpráva do mailu.
Kdosi ho viděl plížit se podél stěn do kanclu. Kterémusi bystrému oku neušla razantní změna vzhledu nejvyššího a své zjištění si nenechal pro sebe. Ještě nikdy neměl tolik nezvaných návštěv a ještě nikdy podřízení jeho rad nepotřebovali tak nutně jako toho dne.
Není divu. Ono nebývá tak často, aby se dobrosrdečný Santa přes noc změnil v zachmuřeného soudruha;-).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)