TAK TATA SE NÁM DOŽIL 70 ROKŮ

Oslava, byť jen v kruhu rodinném, musela věku oslavence odpovídat.

Celý týden se po částech nakupoval proviant a babka se ségrama v neděli od ranního kuropění smažily řízečky a pekly buchty. My zaneprázdněnější a mazanější jsme se přípravám vyhli a dojeli až bylo dílo hotovo. Ovšem, dojeli jsme na nefalšovaný Boží hod;-).

Nevim proč tata dostal na své významné životní jubileum asi hektolitr rozličného špiritusu a dále pouze jeden dárkový koš. Patrně si každý dárce vzpomněl na jeho životní krédo, totiž že veškeré choroby jsou jenom zanedbaný chlast;-).

A tím jsme se také po celou dobu oslavy řídili;-).

Ačkoliv důvody byly patřičné, žádný z oslavenců nechtěl při přípitku zapět živijó, všichni se kroutili , že nemají buď hlas nebo tóninu. Neměli však jen odvahu. Mě se oslavence zželelo, takže jsem ji, posilněna bylinným likérem, našla. Vydali jsme se s maminou potajmu do staré almary, kde dřímal celých 30 let valašský kroj naší bábi. Kua, co by to byla za oslava bez pořádného popěvku! Babka sice vážila bez pár kil metrák a já mám jen o něco víc, než půlku, ale s odvahou jsem se do zteřelého kroje nasoukala. Gatě mi sice při veškeré snaze o umístění tam, kam mají, spadly sice na půl žerdi, ale aspoň vydržely. Jupce upadl kus rukávu a její zbytek mi visel těsně pod pupkem. Mamina mi do výstřihu eště vetkla zaprášenou gerberu a šlo se vinšovat. Slavnostní vkročení do hodovní místnosti s popěvkem Eště sem sa neoženil už ma žena bije, bylo kvitováno hurónským smíchem a natáčením na několik mobilů. Přidržovala jsem si zbytek jupky na zádech a gatě za gumu, zakrákala pár lidových popěvků a urychleně s padajícíma gaťatama zmizela ze scény.

Slavilo se parádně.

Decentní zábava se pomalu někam vytratila a s pokročilou hodinou se vytahovaly staré nechutné příběhy typu když nás chytla mama v 16 letech hulit v nekuřácké domácnosti z okna a vajgly chytře schovávat do skříně mezi hadry. Následoval první a poslední výprask v životě. Když nás chytl tata v 17 rokách poprvé pít. A můj zběsilý únik před rozzuřeným tatou na kole a navíc s pár promilema. A že nebýt ho, tak tu už možná nejsem.. Jo to bejvávaly časy..  A nakonec upřímná oslava toho, že jsme po těch rokách někteří už skoro i dostali rozum…

Tata měl z oslavy radost. Mě bylo z becherovky blbě. Kéž by ještě bylo hodně takových oslav…

Díky, tato, žes to s náma tak dlouho vydržel! A mám tě ráda.

POZDRAV JARA

Když jsem přišla z kolbenky domů, na pavlači na okenní římse v květináči s rezavým vřesem se houpal na zabodnuté špejli papírový oranžový pták. Pozdrav od kamarádky.

Vichr s ním mával ze všech sil, oranžové pírko přilepené na ocásku se mohutně třepetalo, ale pták zůstal stejbl;-).

Tak teď si jen přeju, aby mi ten opeřenec neuletěl tak, jak štěstí v poslední době…

ZA LÉČIVÝMI PRAMENY

S těma plavkami jsem si vzpomněla na hezký příběh, co se odehrál před pár lety.

S kámoškou jsme vymyslely na konci dovolené výlet do termálů v Podhajské. Protože akce byla spíchnuta horkou jehlou, nedařilo se nám na poslední chvíli nikde sehnat ubytování na 5 dnů. Žádné. Až kámoška, neúnavně v noci slídící po netu, zažila úspěch a podařilo se jí sehnat levný nocleh v soukromí. Ráno jsme nadšeně vyrazili. Do Podhajské jsme dorazili v odpoledních hodinách a ve vesnici se jali vyptávat, kde že je to místo, kde složíme naše hlavy. Po delším pátrání jsme byli domorodcem v díravých teplákách odesláni na místo samé.

Pod kopcem stál rodinný barák, kde jsme od paní domu vyfasovali klíče a byli vylifrováni po louce vzhůru směr křížek. A tam na kopci u krchova stály dvě maringotky, z níž jedna se měla stát na pár dní našim útočištěm..

Prvotní šok pomohly překonat panáky domácí slivovice, které přicházely v rychlém gardu. Další následovaly po zjištění, že u brány krchova stojí kadibudka a za maringotkou trčí ze země něco jako provizorní pumpa.

No co, vykoupem se v termálech, utěšovali jsme se.

Večer byl vlahý, udělali jsme mezi maringotkami ohýnek, pokuřovali, popíjeli, kuli plány na další den a hlavně sbírali odvahu na spaní v pelechu, který vypadal hodně proleženě, navíc s lůžkovinami, které tam byly už od Kuvajtu napadení. Ještě že jsme vzali s sebou nějaké deky, do kterých jsme se v té noře zabalili. V noci na nás od útočily muchy a vlahý vítr občas zanesl do maringotky i trochu ovzduší od krchova brány;-).

Ráno jsme se opláchli pod pumpičkou narezlou vodou (patrně majitelé napíchli jeden z termálních pramenů) a vyrazili na koupaliště. Na radu majitele bungalovu jsme se vydali zkratkou. Zkratky jsou vždycky problém, především když nevíte, kam vlastně jdete. Z proklamovaných patnácti minut svěží chůze se stala regulérní hodina a když jsme se vyhrabali z houští kousek od vesnice, vypadali jsme jak klony Ramba po několika dnech strávených v divočině.

Termály jsme prošmejdili, ale asi to nebude moje krevní skupina.  Rezavá voda z níž stoupá i v 35 stupních pára, no co to může být za zážitek? O síle zdejší vody mě přesvědčil krátký pobyt v jednom z bazénů, jehož náplň se tvářila jak rezavá gábinka s prošlou záruční lhůtou. Nikdo mi neřek, že do termálů se nové a vůbec už ne světlé plavky nenosí.

Výpravu k pramenům jsme podnikli ještě druhý den. Šli jsme pozdě spát, páč nikomu se do mobilhausu, pokud byl při smyslech, nechtělo. Ráno jsme vyklopýtali z boudy, pod pumpičkou jsme se vydrbali jak se nejlíp dalo a vyrazili jsme už známou zkratkou. Cesta nám tentokrát trvala jen 35 minut. Byla však sobota a staříků chtivých termálních pramenů výrazně přibylo. Do restaurace jsme se nedostali a vlastně nebylo ani kam dát deku..

Vrátili jsme se na základnu, víc nachození jak naplavaní, po krátké poradě jsme zabouchli náš móbilhaus a poštípaní od much a komárů a se zničenýma plavkama jsme po dvou nocích zbaběle odjeli.

Další noc už by se totiž nemusela přežít.

PŘÍPRAVA DO PLAVEK

Zimní lenoru odneslo jarní tání.

A protože s jarem přichází nezbytné odkládání nafouklých bund a péřových kabátů, opatrně jsem takhle po ránu vyšťourala zpod postele osobní váhu, dovedně tam skrytou několik měsíců a pěkně po noci vyhládlá jsem na ni opatrně nakročila, abych zjistila, jak na tom jsem. Při vší opatrnosti, kterou jsem do kroku vložila, jsem si nemohla nevšimnout mírného, leč zřetelného váhového přirůstku. Oblíbené kalhoty, od kterých bych čekala spíše podporu, mě v mém podezření jen utvrdily, když se mi zašprajcoval zips a ke knoflíku jsem se vůbec nedopracovala.

Nadešel čas změny.

Spinning a podobné ptákoviny, které provozujou kámošky, na moje tělo nezabírají - potřebuje drsnější zbraně. Domluvený první gejm squashe se trošku zvrhl a z plánované hodiny, ve které jsem měla potit krev, bylo odsportováno s bídou 20 minut a zbytek zabraly společenské konverzace a jiné příjemné věci. Večer jsem si dala stejka, takže místo pár kil vyběhaných jsem ráno zaznamenala, že ručička váhy se nachýlila směrem doprava o dalšího půl kila.

Minulý víkend jsem oprášila bajk. Krátká vyjížďka se opět zvrhla, ovšem tentokrát žádoucím směrem. Místo několika plánovaných prvních jarních kiláčků jsem ujela neplánovaně skoro padesátku a z bajku mě museli téměř v křeči sundávat dva vzrostlí jinoši. Na poprvé po zimě dost dobré, řeklo by se. To by mě ovšem nesměly bolet kolena.

Squash mě ale pustit nehodlá. Včera jsem si pro tento účel koupila nové sálovky a s entuziasmem sobě vlastním vyrazila na další gejm. Tentokrát jsem se k tomu postavila zodpovědně. Půl hodiny jsem běhala a mlátila do míčku, pak jsem pár minut lapala po dechu a znovu. Bylo mi z toho za tu necelou hodinu trochu šoufl, ale co by člověk neudělal pro zdraví a fyzičku, že jo.

Večer jsem nemohla usnout.

Svalový třes se přihlásil o slovo dřív, než jsem mohla zaklapnout dekly. Ze dvou prášků na spaní nezabral ani jeden, tak jsem si střídavě  pouštěla televizi a komp, ve snaze zjistit, co mě unaví dřív a usnu. Takže tentokrát nic.

Prý se ve spánku svalové skupiny pěkně rozleží a tělo si odpočine a nabere sílu. Já jsem ráno pouze zjistila, jaký je to pocit, když někoho od pasu dolů přejede parní válec.

Cesta do kolbenky na vysokých šteklách byla utrpení. Na kancelářské židli se eště sedět dalo. Horši bylo z té židle vstát a jít. Co se už skoro vůbec nedalo, bylo sejít schody. Stal se ze mě dřevěný bohatýr!

Ruce naštěstí nebolí. Takže sedím a píšu. Snad se do další sportovní akce nějak zmátořím a do těch plavek už budu šik. Akorát mě napadá, že ty pauzy k nabrání nových sil jsou čím dál tím delší;-).

Z PŘEDNÁŠKY

Kdo by to byl řekl, že včerejší filozofická úvaha nezvadne s nocí, ale naopak se s dalším dnem rozbují.

Měla jsem dneska jednu z posledních přednášek pro holky, nezadržitelně se blížící ke zkoušce z dospělosti. Zajímavá témata jako motivace, management konfliktu, korupce nebo mobbing zaujaly s bídou polovinu z nich. Ostatní se buď skrytě věnovaly maturitním tématům nebo rovnou zalehly na lavici maskovány některým z doporučených ekonomických časopisů.

Jako bezkonkurenční třídní povaleč se už několikrát ukázala Blažena. A nezklamala ani tentokrát. Při prezentaci na téma motivace mi bleskla hlavou myšlenka na příklad z praxe. Zahulákala jsem na ni, ať nespí a popovídá mi, co by ji motivovalo k vyšším výkonům, potažmo výdělkům a bohatšímu životu. Tak jsem se dozvěděla, že nic, že je jí to jedno, páč ona se dobře vdá. Odmaturuje, na výšku nepude, ale bude doma, případně někam pude. Po cíli jsem radši nepátrala. Doufám, že se neocitnu brzo na nějakém nemocničním lůžku a coby chorého mě tahle vykutálená persóna nebude opečovávat. Myslím, že by mě šoupli rovnou do dřevěného spacáku. Myšlenka motivace se mě sveřepě držela a tak jsem kula železo, dokud eště trochu skomíralo. Zajímalo mě, co svého milému může nabídnou, a vytasila jsem se s dalším životním moudrem, totiž že obecně platí, že rovný rovného si hledá. Zahlédla jsem stopy děsu v jejích očích, nicméně ji to ke kloudné myšlence stejně nenavedlo.

Tak jsem viděla někde na netu horrible článek, že státní maturity z matiky budou asi totální propadák. Přitvrdili. Možná i maturity z jiných předmětů. Taky mě obešla hrůza. Při zjištění toho, jakých výkonů jsou někteří schopni, se obávám, že letos to fakt dopadne hůř, než vloni. Na druhou stranu, i oni už by měli být schopni si uvědomit, že nějaký ten koláč obdrží až poté, co si ho zaslouží a s těma vdavkama… prý muži jsou jako místa k parkování. Ti nejlepší jsou rychle obsazení a zbývající jsou buď invalidní nebo příliš malí.

No, Blaženo, tak se teď předveď.

ZE SOKRATOVY JESKYNĚ

Tak snowboardový zájezd nám zrušili. Respektive byl zrušen hlavním iniciátorem taškařice s odůvodněním, že on půjde radši tančit. Bodejť ne, starý dancer, co v šedesáti letech vyhrává amatérské taneční soutěže se svou stejně starou chotí, aby si jel kamsi do tramtárie zlámat hnáty. Tůdle. No tak to budem držet palce.

Severské útočiště zatím taky odkládám. Sobi počkají. Všechno je jinak. V kolbence se mi daří a důvody pocitové rozervanosti už taky pominuly. Díky svému současnému zaměstnání jsem poznala pár nových lidí a teďka se ze mě stává novodobý filozof. Koumám, jaké můžou být důvody lidského úspěchu a spokojenosti. Páč jsou lidi, kteří na co sáhnou, se jim daří. Mají dobře placenou práci, úspěchy,  spokojenou rodinu, spokojený rodinný život. Není jich moc. Pak jsou tu druhá skupina. Up and down. Sem tam se něco zadaří, sem tam se něco posere. A třetí skupinka ovšem stojí za mimořádnou pozornost. Pozor, nefachčenka ani hlupáci nejsou předmětem mé úvahy, v hledáčku mám ty schopné, co se marně snaží někam výš se dostat, uspět, vydělávat pořádný prachy,  za ně si pořídit to, co by rádi, třeba se i milovat a množit se ale ono se furt něco žvejká… Na co sáhnou, zmrší. Rodina nestojí ani za psí štěk – pokud teda nějakou vůbec mají. Osobní život? Katastrofa. Nabízí se odpověď notoricky známá - každý strůjcem svého štěstí. O tom fakt nejsem přesvědčena. Asi záleží na tom, jaké dostanem v životě šance a jestli je využijem.  A jestli pro nás zbyla na nebi nějaká ta šťastná hvězda. Fakt může mít jeden člověk v životě tolik štěstí? Nebo naopak smůly? Jak se říká, že čert se dycky vysere na největší hromadu, tak to tak asi bude ve špatným, ale i v tom dobrým slova smyslu. Technická poznámka: Pouze pro ty horší případy pak bezezbytku platí pořekadlo, že na posraného i hajzl spadne.

To by mě fakt zajímalo, esli ten Forrest Gump neměl nakonec pravdu s tím, že nás unáší větřík a osud, ten je nám stejně předurčen.

JEDEN ZIMNÍ REST

Letos ta zima nebyla valná. Loňské řádění na sněžných pláních bylo tuto zimu nedostižnou metou - snowboard jsem vytáhla jen pětkrát. Nejdřív nebyl sníh, pak jsem se sněhu sice dočkali, ale nepřišel sám, páč s ním přitáhly mrazy ke dvaceti stupňům a s těma mám od předloňského silvestra špatné zkušenosti. Mimochodem – koleno cítím dodnes a aby toho nebylo málo, tak se mi to nějak rozlízá nahoru nohou. To si dycky takhle vzpomenu na Pepíčka Kemra, jak sípal „to jsem já, tvé stáří“ a obcházejí mě pomalu mdloby.

Ovšem není všem dnům konec. To, že po bývalé kolbence nezůstal jen v srdci šrám, dokazuje neutuchající spolupráce. Poslední březnový víkend jsem se nechala uvrtat  na jednodenní zájezd lyžařů a jednoho snowbordisty do Rakouska. Hned jak jsem se tak rozhodla, už jsem toho litovala. Při  pomyšlení na noční transport do letoviska, polospánek v polosedě a konečně vyškobrtání z autobusu jak po flámu,  pak celodenní pobyt na prkně a navečer odjezd, při kterém konečně přijdou ke slovu po kapsách rozstrkané placatky s rozličnýma lihovinama… to se docela bojím představit si časný ranní nedělní příjezd domů, nedej Bože jestli se mi nepodaří do pátku spáchat daňové přiznání… to abych náhodou na nějakém tom jiném prkně neskončila natáhnutá nafurt.

Ale ještě je čas. Ještě je málo přihlášených. Ještě to pořád můžou zrušit.