PŘÍPRAVA DO PLAVEK

Zimní lenoru odneslo jarní tání.

A protože s jarem přichází nezbytné odkládání nafouklých bund a péřových kabátů, opatrně jsem takhle po ránu vyšťourala zpod postele osobní váhu, dovedně tam skrytou několik měsíců a pěkně po noci vyhládlá jsem na ni opatrně nakročila, abych zjistila, jak na tom jsem. Při vší opatrnosti, kterou jsem do kroku vložila, jsem si nemohla nevšimnout mírného, leč zřetelného váhového přirůstku. Oblíbené kalhoty, od kterých bych čekala spíše podporu, mě v mém podezření jen utvrdily, když se mi zašprajcoval zips a ke knoflíku jsem se vůbec nedopracovala.

Nadešel čas změny.

Spinning a podobné ptákoviny, které provozujou kámošky, na moje tělo nezabírají - potřebuje drsnější zbraně. Domluvený první gejm squashe se trošku zvrhl a z plánované hodiny, ve které jsem měla potit krev, bylo odsportováno s bídou 20 minut a zbytek zabraly společenské konverzace a jiné příjemné věci. Večer jsem si dala stejka, takže místo pár kil vyběhaných jsem ráno zaznamenala, že ručička váhy se nachýlila směrem doprava o dalšího půl kila.

Minulý víkend jsem oprášila bajk. Krátká vyjížďka se opět zvrhla, ovšem tentokrát žádoucím směrem. Místo několika plánovaných prvních jarních kiláčků jsem ujela neplánovaně skoro padesátku a z bajku mě museli téměř v křeči sundávat dva vzrostlí jinoši. Na poprvé po zimě dost dobré, řeklo by se. To by mě ovšem nesměly bolet kolena.

Squash mě ale pustit nehodlá. Včera jsem si pro tento účel koupila nové sálovky a s entuziasmem sobě vlastním vyrazila na další gejm. Tentokrát jsem se k tomu postavila zodpovědně. Půl hodiny jsem běhala a mlátila do míčku, pak jsem pár minut lapala po dechu a znovu. Bylo mi z toho za tu necelou hodinu trochu šoufl, ale co by člověk neudělal pro zdraví a fyzičku, že jo.

Večer jsem nemohla usnout.

Svalový třes se přihlásil o slovo dřív, než jsem mohla zaklapnout dekly. Ze dvou prášků na spaní nezabral ani jeden, tak jsem si střídavě  pouštěla televizi a komp, ve snaze zjistit, co mě unaví dřív a usnu. Takže tentokrát nic.

Prý se ve spánku svalové skupiny pěkně rozleží a tělo si odpočine a nabere sílu. Já jsem ráno pouze zjistila, jaký je to pocit, když někoho od pasu dolů přejede parní válec.

Cesta do kolbenky na vysokých šteklách byla utrpení. Na kancelářské židli se eště sedět dalo. Horši bylo z té židle vstát a jít. Co se už skoro vůbec nedalo, bylo sejít schody. Stal se ze mě dřevěný bohatýr!

Ruce naštěstí nebolí. Takže sedím a píšu. Snad se do další sportovní akce nějak zmátořím a do těch plavek už budu šik. Akorát mě napadá, že ty pauzy k nabrání nových sil jsou čím dál tím delší;-).

Z PŘEDNÁŠKY

Kdo by to byl řekl, že včerejší filozofická úvaha nezvadne s nocí, ale naopak se s dalším dnem rozbují.

Měla jsem dneska jednu z posledních přednášek pro holky, nezadržitelně se blížící ke zkoušce z dospělosti. Zajímavá témata jako motivace, management konfliktu, korupce nebo mobbing zaujaly s bídou polovinu z nich. Ostatní se buď skrytě věnovaly maturitním tématům nebo rovnou zalehly na lavici maskovány některým z doporučených ekonomických časopisů.

Jako bezkonkurenční třídní povaleč se už několikrát ukázala Blažena. A nezklamala ani tentokrát. Při prezentaci na téma motivace mi bleskla hlavou myšlenka na příklad z praxe. Zahulákala jsem na ni, ať nespí a popovídá mi, co by ji motivovalo k vyšším výkonům, potažmo výdělkům a bohatšímu životu. Tak jsem se dozvěděla, že nic, že je jí to jedno, páč ona se dobře vdá. Odmaturuje, na výšku nepude, ale bude doma, případně někam pude. Po cíli jsem radši nepátrala. Doufám, že se neocitnu brzo na nějakém nemocničním lůžku a coby chorého mě tahle vykutálená persóna nebude opečovávat. Myslím, že by mě šoupli rovnou do dřevěného spacáku. Myšlenka motivace se mě sveřepě držela a tak jsem kula železo, dokud eště trochu skomíralo. Zajímalo mě, co svého milému může nabídnou, a vytasila jsem se s dalším životním moudrem, totiž že obecně platí, že rovný rovného si hledá. Zahlédla jsem stopy děsu v jejích očích, nicméně ji to ke kloudné myšlence stejně nenavedlo.

Tak jsem viděla někde na netu horrible článek, že státní maturity z matiky budou asi totální propadák. Přitvrdili. Možná i maturity z jiných předmětů. Taky mě obešla hrůza. Při zjištění toho, jakých výkonů jsou někteří schopni, se obávám, že letos to fakt dopadne hůř, než vloni. Na druhou stranu, i oni už by měli být schopni si uvědomit, že nějaký ten koláč obdrží až poté, co si ho zaslouží a s těma vdavkama… prý muži jsou jako místa k parkování. Ti nejlepší jsou rychle obsazení a zbývající jsou buď invalidní nebo příliš malí.

No, Blaženo, tak se teď předveď.

ZE SOKRATOVY JESKYNĚ

Tak snowboardový zájezd nám zrušili. Respektive byl zrušen hlavním iniciátorem taškařice s odůvodněním, že on půjde radši tančit. Bodejť ne, starý dancer, co v šedesáti letech vyhrává amatérské taneční soutěže se svou stejně starou chotí, aby si jel kamsi do tramtárie zlámat hnáty. Tůdle. No tak to budem držet palce.

Severské útočiště zatím taky odkládám. Sobi počkají. Všechno je jinak. V kolbence se mi daří a důvody pocitové rozervanosti už taky pominuly. Díky svému současnému zaměstnání jsem poznala pár nových lidí a teďka se ze mě stává novodobý filozof. Koumám, jaké můžou být důvody lidského úspěchu a spokojenosti. Páč jsou lidi, kteří na co sáhnou, se jim daří. Mají dobře placenou práci, úspěchy,  spokojenou rodinu, spokojený rodinný život. Není jich moc. Pak jsou tu druhá skupina. Up and down. Sem tam se něco zadaří, sem tam se něco posere. A třetí skupinka ovšem stojí za mimořádnou pozornost. Pozor, nefachčenka ani hlupáci nejsou předmětem mé úvahy, v hledáčku mám ty schopné, co se marně snaží někam výš se dostat, uspět, vydělávat pořádný prachy,  za ně si pořídit to, co by rádi, třeba se i milovat a množit se ale ono se furt něco žvejká… Na co sáhnou, zmrší. Rodina nestojí ani za psí štěk – pokud teda nějakou vůbec mají. Osobní život? Katastrofa. Nabízí se odpověď notoricky známá - každý strůjcem svého štěstí. O tom fakt nejsem přesvědčena. Asi záleží na tom, jaké dostanem v životě šance a jestli je využijem.  A jestli pro nás zbyla na nebi nějaká ta šťastná hvězda. Fakt může mít jeden člověk v životě tolik štěstí? Nebo naopak smůly? Jak se říká, že čert se dycky vysere na největší hromadu, tak to tak asi bude ve špatným, ale i v tom dobrým slova smyslu. Technická poznámka: Pouze pro ty horší případy pak bezezbytku platí pořekadlo, že na posraného i hajzl spadne.

To by mě fakt zajímalo, esli ten Forrest Gump neměl nakonec pravdu s tím, že nás unáší větřík a osud, ten je nám stejně předurčen.

JEDEN ZIMNÍ REST

Letos ta zima nebyla valná. Loňské řádění na sněžných pláních bylo tuto zimu nedostižnou metou - snowboard jsem vytáhla jen pětkrát. Nejdřív nebyl sníh, pak jsem se sněhu sice dočkali, ale nepřišel sám, páč s ním přitáhly mrazy ke dvaceti stupňům a s těma mám od předloňského silvestra špatné zkušenosti. Mimochodem – koleno cítím dodnes a aby toho nebylo málo, tak se mi to nějak rozlízá nahoru nohou. To si dycky takhle vzpomenu na Pepíčka Kemra, jak sípal „to jsem já, tvé stáří“ a obcházejí mě pomalu mdloby.

Ovšem není všem dnům konec. To, že po bývalé kolbence nezůstal jen v srdci šrám, dokazuje neutuchající spolupráce. Poslední březnový víkend jsem se nechala uvrtat  na jednodenní zájezd lyžařů a jednoho snowbordisty do Rakouska. Hned jak jsem se tak rozhodla, už jsem toho litovala. Při  pomyšlení na noční transport do letoviska, polospánek v polosedě a konečně vyškobrtání z autobusu jak po flámu,  pak celodenní pobyt na prkně a navečer odjezd, při kterém konečně přijdou ke slovu po kapsách rozstrkané placatky s rozličnýma lihovinama… to se docela bojím představit si časný ranní nedělní příjezd domů, nedej Bože jestli se mi nepodaří do pátku spáchat daňové přiznání… to abych náhodou na nějakém tom jiném prkně neskončila natáhnutá nafurt.

Ale ještě je čas. Ještě je málo přihlášených. Ještě to pořád můžou zrušit.

PIJU JAK DÁN - SMĚLE DO DÁNSKA!

Že s věkem přibývá rozvážnosti a rozumu se v mém případě  ukázalo být věštěním z blbé koule.

V pátek oslavovala kolegyně padesátku. Oslava začínala časně, už při poledni. Můj každotýdenní páteční šolich mi tentokrát odpadl a já jsem se mohla nerušeně ponořit do víru oslav. Na pracovních oslavách nikdy nepiju. Tentokrát jsem však tomu zatla tipec. Zpočátku prkenné pokecávání a pohihňávání  partyje se s každou další flaškou čím dál víc transformovalo do bujarého smíchu, chlupatých vtípků a odskoků na cigáro za barák. Přišly na řadu uši rvoucí  zpěvy páteční a kteřísi dokonce v závěru zatančili kazačok na kapotě zaparkovaného starého favorita. Nevím, čí to byl nápad, když byl čas odplížit se tmou domů, změnit lokál a ještě jít na tanec. Motal se mi jazyk i krok i bez hudebního doprovodu. Auto, kterým nás dcera kolegyně oslavující životní jubileum vezla za zábavou, jsme ve vyhlášeném kalamitním stavu museli párkrát tlačit ze závějí, což obnášelo navíc několik pádů do oněch závějí naznak. Do hospody jsme se nakonec zasněžení propracovali.

Tance se toho dne však už žádné nekonaly. Díky Bohu, skupina zrušila produkci, jinak nevím, jak by se mnou ještě případné pohyby na parketu zarámovaly. Místo toho nás nějaký kumpán pozval na dvě šampáňa. Já bleju ze šampáňa i v normálním stavu, natož po půllitru slivovice. Šampáňo jsem proto zanechala kolegyním a pro jistotu jsem si dala kofolu v bláhové naději, že po ní aspoň trochu vystřízlivím. Což se samozřejmě nestalo a já se odpotácela domů. Eště že mi nebylo špatně, páč kvalitní slivovice je kvalitní slivovice to se zas musí nechat.

A jak už to tak u mě po velkém flámu bývá, ráno následovaly černé myšlenky. Ty blbe, to ti bylo třeba! V práci máš nějaké postavení a teď abys chodila kanálama… asi budu muset odejít z práce… jak se tam na mě budou koukat? … letělo mi hlavou. No depka ohromná. Co pak? Co bude? Kde vemu prachy? Co budu dělat? Hodim si mašli.

Že jsem hňup, o tom žádná. Ale asi je důležité vstát a zase se nějak sebrat. Na takové rezolutní prohlášení ještě neuzrál čas. No, tak jsem si se šnuptychlem sedla k netu a tak se koukám, jaký mají jiní lidi problémy, třeba nemocní, nebo ti, co naletěli hajzlovi a mají dluhy, nebo jinak nešťastní a říkám si, když už jsem takový idiot, tak to přece kua nevzdám. Kdyby jsem teda odešla z práce. Dyť jsou jiné možnosti, jak žít, nebo kde žít a pracovat a ne si říkat, že dobře už bylo. Páč tato aktuální depka je jenom prodloužením stresu a depky dlouhodobé, kdy pracuju každý den 12 hodin, jsem furt jak žumpa, tj. nasraná nebo vyčerpaná, hlavně permanentně nevyspaná, prachy, co vydělám, si ani neužiju, páč dávám hlavně mladýmu chemikovi na školu, a taky jsem přestala sportovat, páč na to vůbec nemám čas. A taky už nemám skoro žádný osobní život. A všechno mě přestalo bavit. Tak to zasejc ne.

Dávno jsem pohřbila své sny, že zkusím štěstí někde jinde a teď bych je chtěla exhumovat – plís, žádný komentář o tom, že všude chleba o dvou kůrkách. Ono, když se to nezkusí, tak se neví. Svět není jenom Morava nebo Česko. I když řádí krysa a do některých zemí se už jet za prací nedá. Ale někde přece jenom jo. V nejhorším případě je někde pustý ostrov. Už zase dělám do angličtiny. A oprášila jsem učebnici norštiny. Ne, že bych se hnala do Norska, kam jsem kdysi moc chtěla, ale osud tomu chtěl jinak. Norština je ale trochu podobná Dánštině. A Dánsko nevypadá jako země, kde bych si netroufla něco zkusit. Třeba je to úplná blbost. Ale člověk má mít sny. A já kromě toho snu, aby chemik dodělal výšku, už žádný nemám. A to asi není sen, ale to největší přání.

Možná z toho dánského snu nic nebude. Jako už tolikrát. Zas mě zlomí argumentama. Ale kdoví. Život je tak krátký. A já jsem cvok. Ale jsem střelec, tak se to snad dá pochopit.

PŘIZDISRÁČ

V příštím životě chci být meteorolog.

Ještě nedávno nevěštili letos žádnou zimu. Žádný sníh a už vůbec mráz. Zblbli lidi. Zblbli ptáky, kteří z toho bludu nikam neodlítli a začali ráno zpívat.

Naráz meteorologická obec zjistila, že to s týma hicama až takové žhavé nebude a naopak bude mrznout až budou kosti praskat. A takže jo. Původní předpověď jednoho týdne se protáhla do půlky února...

První mrazivé dny byly krušné, ale už si zvykám (doufám, že i ti ptáci). Kostým a šaty mám v kanclu ve skříni a do  kolbenky chodím ve starých leč teplých mikinách, ke slovu přišly i staré vyteplené bagančata a na hlavu hučka. První den mě kolega nechtěl pustit za bránu a když mi ji přirážel přes nosem, zaslechla jsem cosi o tom, že ty socky už neví, kam by se v tom mraze vrtly.

Horší je na tom čoklová.

I ona dostala v prozíravém očekávání sibérie zimní výbavu. Růžový kabátek. Dokud bylo trochu teplejc, nedala se do něho narvat ani za kus paštiky. Teď zjistila, že hubertus trochu zahřeje, tak se do něho za kuropění ochotně souká. První den se v kabátě eště promenádovala a splnila svou venkovní povinnost. Jak s přibývajícíma dnama ubývá ráno stupňů, hubertus nestačí a chtělo by to ještě nějaké trepky, páč dvouminutový špacír je klasicky zakončen kvílením psa doprovázeným průběžným zvedáním různých tlapek a psím pohledem. Jsem měkkosrdcatá. Naberu psa do náruče a kráčim k domovu. Většinou něco z toho, co má venku vykonat, stihne. Dneska však bylo -19 stupňů. Čoklová se dvakrát otočila, přidřepla a pak zas oči, nohy a skok do náruče. Na půlce schodiště sebou začala mlít, tak ji dám na zem, ona se připlíží ke zdi a koukám, že na zemi hovno jak cep!

Nečekaná ranní rozcvička s kýblem a hadrem mi zabrala dalších 10 minut a já už pomalu přestávám rozlišovat, co je tím pravým důvodem, že do práce chodím čím dál tím pozdějc..

Jestli kosa, zmrzlý pes nebo skutečnost, že ranní ptáče jsem nikdy nebyla. Asi kombinace všeho.

Mimochodem, dneska jsem zahlídla na netu novou zprávu. Oteplení a obleva má být už příští týden.

Doufám, že tentokrát se meteorologové nepletou.

ZDAR CÁCORKY

Život nabírá prazvláštní směr.

Nová kolbenka, která si zatím nezaslouží toto milé pojmenování. I když… dneska skoro každá práce budiž pochválena. Zatím mám na obživu štígro;-).

Už hůře je na tom moje ségra. Několik let nepracujícího chotě se snaží po 10 letech lenory a vášnivého vztahu s tuzemákem zapřáhnout do práce. Její srdceryvné nářky, že se půjde ožrat, ale aktuálně nemá za co a že se s ním rozvede, jestli okamžitě nezačne hákovat, se míjejí účinkem, páč chlapa měla pustit k vodě dávno, případně mu střelit pár po čuni, aby se zbleskoval a dneska mohlo být všechno jinak. Doporučila jsem jí, ať mu dá mošničku a pošle ho ke tchánům pro almužnu. Ségra, pilně pracující od maturity ve zdravotnictví a sociálních službách, se totiž po více jak dvaceti letech dočkala toho, že jejich zaměstnavatel svým ovečkám velmi opatrně sdělil, že pokud bude nějaká výplata, tak ta za měsíc únor a eště kdoví jestli… dneska nic neobvyklého. Jenže když v rodině vydělává jeden a i ten jeden vypadne, je famílie v hajzlu…

Ex. Tak ten pro změnu dostal padáka. Prý je zaměstnavatel kus hajzla a vydrbal s ním svinsky. Velmi opatrně jsem se dotázala, zda to nebylo náhodou tak, že ho něčím namích a milý ex mu nějakou natáhl... páč známe svoje papnhajmské, speciálně ty, co mají ungarische krev. Tak prý ne. Nicméně, důsledek je tentýž. Ex přestal platit na mladého chemika, který se aktuálně pachtí na lyžích v pícce v Krakonošově a mě jeho povinný lyžařský výcvik s cestou a pár heblama chybějícíma do výbavy lyžaře stál deset tácků.

Tak v té kolbence jsem byla dneska do půl sedmé. Pak jsem odjela slavnostně s haldou papírů domů a po nějaké chvíli mi blesklo hlavou, že jsem možná nezhasla tu vonnou svíčku, co si v kolbeně pálím, páč je tam divné ovzduší – prý ze sádrokartonových stěn (tuším, že se prokousává deskama azbest). Ha. Takže skokem zpátky do auta a valim tam. Dva nevydařené pokusy o odblokování a zablokování boudy, několik telefonátů značka s.o.s., svíčka samozřejmě žádná nehořela, páč ani tam žádná nebyla, páč jsem ji zodpovědně vyhodila do koše.

Takže jsem si zajela koupit dvě piva a tak si je tady popíjím a napadlo mě, že bych si taky mohla nějak postěžovat.. no komu už než tady tomu .. chce se říct papíru.

Tak hlavně že je mír.

A ať mi dají všichni svátek.