ROZVOZ PIZZY KAMKOLIV!

V sobotu večer jsme vyjely s Janou a Emou na chatu vykonat generální úklid. Se mnou nic nebylo, po půlhodině spánku, tak jsem tam šla jen pro formu, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Ani jsem si v sobotu nezapálila, páč v pátek jsme na spotřební dani u cigaret státu dali hodně do chřtánu...

Ženské měly kručení v břiše, tak že si objednají pizzu. Pizzař přijel s reklamním fárem k chatě. Nadarmo mu Jana vysvětlovala cestu, a kde má zastavit. Prostě na hlavní cestě, kde na něj s prkenicí mávala hladová Ema. Tak ten chlapec to vůbec nepochopil. Bylo to házení perel sviním... S nablýskaným fárem s nápisem ROZVOZ PIZZY KAMKOLIV! Jel dál a první odbočkou se vydal nad chatky. Viděli jsme od venkovního krbu, jak se škrábe na jedničku ostrou strání. Jana tlumeně pronesla:

"Zapadne".

Auto zastavilo, vylezl z něj vlasatý krasavec a my na něj začali pokřikovat:

"Hej, kam to jedete s tou pizzou,  kdo vás tam poslal? Tam zapadnete!"

"Haló! Já jsem zapadl!Haló! " ozývalo se shora...

Homolka Tobolka na výletě v lese...

"Dejte sem tu pizzu a skočte tamhle do chatky se zeptat, jestli vás vytáhnou!" vyrvali jsme mu žvanec a nechali ho jeho osudu.

Skočil. Z chaty se ozývala velmi škaredá slova, z nichž kurva bylo nejlehčí. Chlap si předchozího večera užil našeho výskání, zpěvu a tanců až do ranních hodin, ale my nevěděli, že tam je. A teď navíc ta blbá sebranka (to jako my) si nechá dovézt pizzu a on ho má vytahovat z oranice! To bylo na chlapa moc. Copak jsme pizzařovi radili, aby jel nahoru? Nikoliv. Pizza rychle zmizela v útrobách a my radši zmizeli taky.

Známá pravda zní, že nic nepotěší tak, jako neštěstí druhého. Dobrá zpráva ale je, že včera stálo předmětné auto u pizzerky.  Tak to chlapci zvládli :-).

HEJ I OUVEJ...

Na sobotu jsem měla naplánovanou návštěvu u našich, kam jsem byla přizvána jako relativně levná pracovní síla na odklízení kamene z nějakého výkopu. No, co bych pro ně neudělala, že jo. Takže i když i na pátek byl plán, rozhodla jsem se ten den odebrat se do betle velmi záhy, to abych byla na fyzickou práci řádně připravena.

Skvělá zahradní párty, co proběhla v pátek, a měla skončit kolem půlnoci, měla za následek, že v sobotu ráno jsem se cítila asi jako prase po třetí ráně vedle, páč spánek čtyř nocležníků, kterým se už nechtělo jít domů, se dostavil asi v pět hodin ráno a trval půl hodiny.

Důvodem bylo, že když už konečně přišel, byl záhy přerušen kroky vetřelce, vracejícího se úsvitem na chatu zkontrolovat, zda tam jistá osoba zůstala spát a když už jo, tak s kým spí (neváhal si vzít tágo, ač na chatu donesl jako zápisné jednoho bira v plechu a znavené kámošce, které nabídl doprovod domů, tágo zaplatit odmítl a radši s ní šel pět kiláků pěšky). Hledanou osobu tam taky našel. A Jana nebyla sama, jak se přesvědčil při nakouknutí do půdních prostor, kde byla ten večer noclehárna. To ho patrně rozezlilo. Při letmém pohledu z okna jsme zahlédli lebku, lesknoucí se v ranním slunci, která patřila osobě, pádící od chaty, střídající běh s krátkými úseky jízdy na zadku z prudkého kopce. Při zuřivém skoku do tága mu na orosené trávě podjely nohy a rozplácl se na záda v jatelině, jak čoklová, když jí chci nasekat na prdel a ona hraje mrtvého brouka. Prostě průprava na olympijské hry:-). Už nemělo cenu jít spát... táhli jsme se s Janou od chaty, ve špinavých tábornických hadrech, zamaskované kšiltovkama a brýlema, v každé ruce jednu igelitku odpadků a museli jsme vypadat hodně zbídačeně, páč ani bezdomovci, co to krásné ráno pili u pivnice krabicové víno, nás nepozdravili....

Za hodinu mě čekala bridága v kamenolomu u našich. Při tom pomyšlení se mi dělaly mžitky před očima. Dala jsem si doma s Janou kafe a neměla odvahu si sednout na židli, páč jsem tušila, že drobné ustrnutí v aktivitě vyvolá okamžitý spánek. I v autobusu jsem radši stála. Od otrokářů jsem vyfasovala lopatu a kolečka a 3 hodiny jsem odevzdaně nakládala a vozila nějakou šotolinu z bodu A do bodu B...

Svaly sice mám a hřeje mě dobrý vykonaný skutek, ale  příště si to zorganizuju líp:-).

CO JE VŠECHNO NA SPADNUTÍ

Kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách.

Moje studia se chýlí ke konci i vyrazila jsem dneska s protokolem o vykonané praxi do školy. Jela jsem tam však marně, páč vedoucí práce tam sice byl, jenže jsem si doma při ranním fofru zapomněla hodit do tašky index. Takže zítra nebo v pondělí tam můžu jet kvůli jednomu podpisu znovu. A to se vyplatí -  hlavně teda finančně:-(.

Navíc jsem měla na dnešek domluvené dostaveníčko s Mariánem, jenže tomu pro změnu včera vykradli fáro a dneska místo zahálky se mnou lítal po policajtech a pojišťovnách. Takže v tomhle směru se dnes nezadařilo, jinak ale musím říct, že dnešek je, co se počasí týče, nádherný den. Takové jaro snad ještě nikdy nebylo! Nebo (a to je pravděpodobnější) jsem to neměla čas vnímat. Listy na stromech nikdy neměly takovou krásnou zelenou barvu a nikdy tak nekvetly najednou všechny kytky. Chudák alergik, ale já okřívám, páč příroda je u nás nádherná, lidi. Bohužel, tím je výčet toho, čím se může tato destinace pochlubit, vyčerpán.

Dneska přijede podomní obchodnice s hadicema Silva a konečně ji seznámím s Janou. K tomuto kroku se schyluje zhruba dva roky a ještě nikdy to neklaplo. Dneska však uzrál čas.

Jak to tak vypadá, dnes je vůbec nějak všechno na spadnutí. Teď právě to vypadá na bouřku...

DO PERU? DO PR....!

Doběhla ke mně na kafe Jana před návštěvou sauny a nadšeně mi sdělila, že se Šárkou (to je kulinářská víla, co nám spáchala při podzimku salmonelózu) jedou v zimě do Peru. Zachvátil mne stesk. Na cestování moc nejsem, ale tohle je jedno z míst, které bych jednou chtěla navštívit.

„Však pojeď s náma!", s úsměvem mě přizvala.

Tušila jsem fígl a opatrně jsem se zeptala, kolik to tak koštuje.

„Čtyřicet tácků přibližně."

„Tak málo?"

Mám úsměv od ucha k uchu. Pobavila mě. Sedím u kompu a sleduju skrovný zůstatek na svém účtu. A to nikam nejezdím, utrácím přiměřeně. Jen prostě... tolik nevydělávám. Už nějaký ten pátek zjišťuju, že jsem asi ve špatnou dobu na špatném místě. Vloni jsem měla našlápnuto, že zvednu kotvy a přemístím se do jiného, lukrativnějšího místa naší matičky vlasti. Ale cosi mě tu drží.

Možná tolik nepotřebuju. Nijak nestrádám. S tím, co mám vyjdu, jen... to není na veliké vyskakování. Záleží na tom, co člověk od života chce. Vlastně jsem docela spokojená. Možná budu cestovat jen prstem po mapě, nebo prohlížet fotky v knížkách a na netu. Atmosféru vykouzlím vonnýma tyčinkami a nakreslím si Indiána. A co na tom sejde? Jsou na tom lidi hůř. A něco bude i na tom, že není nejbohatší ten, kdo má nejvíc. Ale snad právě ten, který potřebuje nejméně.

I když... jako boháč si zrovna nepřipadám.

KONEC JEDNÉ DOBRAČKY

Někteří lidé mě zřejmě považují za dobračku -  hlupačku. Tato persona vždy ráda přispěchá s dobrou radou či jinými statky. A můžu si za to sama.

Takže PanTér se mě táže v sms jakoby se nic nestalo: „to se mne nezda - se pise mne nebo me?" Že prý s tím má problémy... asi píše své milé liebesbrief. Tak nejlepší je se zeptat dobré ženy. Ovšem pozor. Tak dlouho jsem šaškovala a on mě tahal za nos a nechával v nejistotě, že se ve mně včera definitivně cosi zlomilo. No tak jsem mu dneska jednu jistou věc napsala. Že příkladmo „polib mě prdel" se píše „MI".

A teď Heineken! Prý že se komusi vrací maily, co mu posílá do schránky! A prý jestli můžu zjistit, co s tím je!!!

Coby s tím asi tak bylo?? Akorát ti chodí velké přílohy! Himl, je mi líto i koruny na sms kvůli takovým blbinám. Už fakt jo. Ať mi dneska všichni dají svátek.

Dobré skutky jsem dokonala.

POHÁDKY NEJSOU

Jsem kráva nebeská!

Včera jsem se definitivně přesvědčila o tom, že Pantér je idiot, a už ho nechci nikdy vidět.

Šli jsme na drink. Byl v dobrém rozmaru, nadšeně mi líčil zážitky posledních dnů a víkendu, jak byl u vědmy a jak je z toho rozstřelenej, rozplýval se, jak to bylo úžasné a super. Tak jsem se ho ptala co jako konkrétně mu řekla. Tak prý se bude mít skvěle, bude šťastný a zdravý a že ho vidí někde v Praze, Brně nebo Olomouci. Možná eště v Ostravě. Páč je mu to tady echt malé. Protože on je umělec. A na rovinu, že ho tady vlastně nic nedrží. V tom jsem zacítila omluvný podtón.

"Hm. A co já?", zeptala jsem se docela smutně.

"Ty mi stejně vůbec nerozumíš a já tobě taky ne. Teda... ne pořád, ale občas, tak vteřinu tě nechápu."

"Vteřinu??? VTEŘINU??? Co to sakra meleš?"

"No... a tak... ty máš ty vysoké školy a já nemám nic. Ty máš možnosti jít kamkoliv a já?"

"A jak to s tím sakra souvisí? Co má být, že já mám školy a ty nemáš žádné? Znám spoustu lidí, kteří na tom byli stejně a jsou v pohodě!"

"No, a eště, jsi krapítek starší", vykroucel se.

No comment. Pětiletý rozdíl netřeba komentovat, vzhledem k mému vzhledu a nátuře, domnívám se. Kdybych byla jak stará pecka, patrně bych se nezaplétala do vztahu s mladším chlapem. I když je to sakramentsky relativní.

No nic. začínal se mi zvedat kufr a najednou jsem si uvědomila, že tohle je přesně to poslední, k čemu se chci s ním dostat. Najednou mi to bylo všechno jedno. Zeptala jsem se ho, co teda si o tomhle všem myslí. Dozvěděla jsem se interesantní věc.

"Je to složité."

Dala jsem mu jednodušší otázku:

"Hele, bude ti vadit, když mě už neuvidíš, nebo nebude?"

Nepřekvapil. Prý je to rovněž složité. Chtěla jsem jednu jedinou jasnou odpověď na jasnou otázku. Místo toho se jeho odpověď namotala do obrovského klubka keců a výmluv, z kterého čouhalo tisíc nití a žádná jasná lajna.

Načež jsem srazila kufry a měla se k odchodu. Šel taky. A jestli prý jdu k němu. Chtělo se mi strašně smát a brečet zároveň. V ten moment jsem si uvědomila tu naprostou absurditu, že tam s ním vůbec stojím, když ten člověk je pro mě náhle vzdálený tisíc světelných let... řekla jsem, že jdu domů a chtěla mu popřát šťastný let životem. Prý nemám nic říkat. Že to nechce. Zamkla jsem si pusu, přešla přes ulici a už se ani neohlídla. Ve sluchátkách mi hrál song A tale that wasn´t right od Helloweenu... a tekly mi slzy. Ne kvůli tomu, že je s ním konec. Ale kvůli tomu, že jsem byla tak blbá, že jsem tomu věřila. Že jsem věřila JEMU.

A tímhle to skončilo. Pohádky fakt nejsou.

TO SE FAKT NEDÁ!

Přišel na mě mrákotný stav, jak po několika probdělých nocích. Těším se do postele, s přítelem knihou na věčné časy a nikdy jinak.

Jana mi tu ráno fňuká, že nemůže takhle ponocovat, že má kruhy pod očima a je nějaká celá nateklá - a ejhle! Před chvilkou už mě lákala, že bysme mohli zajet do Zlína na diskotéku. Vylíčila jsem jí totiž nadšeně moje zážitky z minulého víkendu a rybička se chytla... Navíc ji navštívila nepoučitelná týraná žena Ema, poněkolikáté (a prý už definitivně) uprchlá od zákonitého. Zato s roupama, páč nikde nebyla za poslední dva roky, co s ním strávila. Takže dámy se rozjely a já jim mám dělat řidiče. Takovýhle fousy! Nikam nejdu. Já sice kruhy pod očima nemám, zato oči se tváří jak po odpichu u vysoké pece. A na diskotéce se bavit s džusama a přemlouvat rozjařené baby málem na kolenou k frontálnímu ústupu, z toho už jsem taky vyrostla.

Zapomeňte holky! Nahodila jsem pyžamo s hřibem:-) a už se nikam nejede. Beztak je Koperníkova kletba nejlepší program pro tento večer:-).