PEYRAC FOREVER

Touha začít žít zdravě po pětatřicátém roku věku začíná přinášet své ovoce;-).

Připomenu si několik historických okamžiků amatérského sportovce, které by měly být zároveň varováním pro ty se stejnými choutkami a chatrnější tělesnou schránkou.

Loni na jaře při sběru proutků na šmigrust se mi podařilo na mirném kopečku přeletět přes řidítka. Zapomněla jsem, jakou sílu mají kotoučové brzdy;-). Hlavu zachránila přilba, koleno dostalo první zásah.

Na inlajnech o několik dní později:

Velkou rychlostí vjíždím do zatáčky. Za ní prudší sjezd. V něm do protisměru dýchavičně stoupají na inlajnech dva souputníci. Evidentně jsou na tom s inlajnovým jezdectvím hůř než já… bohužel, z kopce mají brusle větší rychlost a abych se vyhla přímo na mě mířícímu důchodci, který se mi evidentně vyhnout nehodlá, vrhám se po hlavě na trávník. Krycí manévr zachraňuje palicu, nikoliv však po ní následující koleno a na něm džínové kraťasy. Můj oblíbený sportovní úbor šel do kopru a koleno do obvazu.

Léto vyléčilo všechny rány. Vlastně jedna přibyla. Výklopník na Baťáku, při country zábavě, byl svědkem, jak mi při nočním běhu na WC na všudypřítomném bahýnku poněkud podklouzla noha a do bárky, která byla té noci mým útočištěm, jsem se dobelhala se zkrvaveným kolenem, kvůli kterému jsem nemohla celé léto nosit sukni…

A napadl nám sníh. Takže hurá na snowbord!

Silvestrovskou vyjížďku jsem tu už popisovala. Sotva se otloukané koleno trochu probralo k životu, dostalo stahovačku a chránič a vyrazila jsem znovu. Tentokrát byl boční náraz mírný, ovšem do systematicky  pochroumávaného kolena dostačující. Dokonce jsem s otokem vyrazila na ortopedii, kde mi bylo sděleno, že zlomenina žádná, voda v koleni taky ne a na ten mírný otok by mi dali ortézu, ale akorát není skladem;-). Takže jsem si koupila nové chrániče a vyrazila opět na bílé pláně. Další pád na koleno ztlumil kvalitnější chránič a otok do rána zázračně zmizel. Zato nemůžu skoro hýbat pravou rukou v rameni. Patrně natáhlý sval z vleku;-).

Zem to vytáhne, opakuju si furt dokola omletou povídačku optimististů, co jsou dávno pod drnem. Mažu to ibuhepou a další týden vyrážím opět  trénovat své snowboardové umění.

Je teplá noc a hezky větrno. Čerstvý noční vzduch se opírá do kapuce a já bravurně vyjíždím na kotvě na pahorek a libuju si v tom, že jízda na vleku mi oproti předchozímu roku jde. Připínám prkno a dřív, než chci, se to nějako samo rozjíždí na nástupní plochu… prrr malá! Snažím se máváním rukama zbrzdit rychlé sportovní náčiní. Malá jaksi  nezastavuje a já se najednou překvapeně usmívám. Dobrý. Nic to není! Prkno jak neřízená střela však nabírá na rychlosti a v dalším okamžiku mi zamrzá úsměv na rtech. Vyrostla přede mnou malá terénní nerovnost, prkno se vřítí  přímo na ni, já nestihnu včas správně zahranit, přichází výstavní zásek a díky fyzikálním zákonitostem sebou prásknu jak žehlicí prkno… dopad na hrudník mi skoro vyráží dech a div ne i nově spravený zub;-). Hlavu zachránila pouze terénní prohlubeň za hrbolem, kam mi elegantně odletěly brýle, švihácky nasazené na přilbu… Hodila jsem tam výstavního tygra.

Hrabu se z ďolíku, nemůžu pořádně dýchat, bolí mě žebra a do očí se derou slzy. Navíc mám na sebe vztek, že už mi není dvacet, jsem sportovní antitalent a dělám ze sebe tady geroja a nejradší bych se sebrala, prkno hodila do závalu a šla si sednout do té hospody, kde mě svého času taky ošlehávaly větry. Ovšem, jen ty kavárenské.

Skřípu zubama a z posledních sil se zase hrabu na vlek. Pár jízd a už mi to zase jde. Několik Alfových připomínek a už se mi daří oblouky, jak maj. Fičím svahem, pěkně si je tam kroutím a potutelně se usmívám těm, co je objíždím a kteří se snaží sjet lístkem poprvé svah. A padají! Vosička, tygr…  A najednou mi je jedno, že štyrycítka na krku. Ono mě to totiž vlastně hrozně baví. I když to někdy kurevsky bolí;-). A druhý den dycky.

Akorát doufám, že se ze mě díky mé vrozené šikovnosti nestane druhý ten kulhavý šlechtic;-)-