KONEC JEDNÉ DOBRAČKY

Někteří lidé mě zřejmě považují za dobračku -  hlupačku. Tato persona vždy ráda přispěchá s dobrou radou či jinými statky. A můžu si za to sama.

Takže PanTér se mě táže v sms jakoby se nic nestalo: „to se mne nezda - se pise mne nebo me?" Že prý s tím má problémy... asi píše své milé liebesbrief. Tak nejlepší je se zeptat dobré ženy. Ovšem pozor. Tak dlouho jsem šaškovala a on mě tahal za nos a nechával v nejistotě, že se ve mně včera definitivně cosi zlomilo. No tak jsem mu dneska jednu jistou věc napsala. Že příkladmo „polib mě prdel" se píše „MI".

A teď Heineken! Prý že se komusi vrací maily, co mu posílá do schránky! A prý jestli můžu zjistit, co s tím je!!!

Coby s tím asi tak bylo?? Akorát ti chodí velké přílohy! Himl, je mi líto i koruny na sms kvůli takovým blbinám. Už fakt jo. Ať mi dneska všichni dají svátek.

Dobré skutky jsem dokonala.

POHÁDKY NEJSOU

Jsem kráva nebeská!

Včera jsem se definitivně přesvědčila o tom, že Pantér je idiot, a už ho nechci nikdy vidět.

Šli jsme na drink. Byl v dobrém rozmaru, nadšeně mi líčil zážitky posledních dnů a víkendu, jak byl u vědmy a jak je z toho rozstřelenej, rozplýval se, jak to bylo úžasné a super. Tak jsem se ho ptala co jako konkrétně mu řekla. Tak prý se bude mít skvěle, bude šťastný a zdravý a že ho vidí někde v Praze, Brně nebo Olomouci. Možná eště v Ostravě. Páč je mu to tady echt malé. Protože on je umělec. A na rovinu, že ho tady vlastně nic nedrží. V tom jsem zacítila omluvný podtón.

"Hm. A co já?", zeptala jsem se docela smutně.

"Ty mi stejně vůbec nerozumíš a já tobě taky ne. Teda... ne pořád, ale občas, tak vteřinu tě nechápu."

"Vteřinu??? VTEŘINU??? Co to sakra meleš?"

"No... a tak... ty máš ty vysoké školy a já nemám nic. Ty máš možnosti jít kamkoliv a já?"

"A jak to s tím sakra souvisí? Co má být, že já mám školy a ty nemáš žádné? Znám spoustu lidí, kteří na tom byli stejně a jsou v pohodě!"

"No, a eště, jsi krapítek starší", vykroucel se.

No comment. Pětiletý rozdíl netřeba komentovat, vzhledem k mému vzhledu a nátuře, domnívám se. Kdybych byla jak stará pecka, patrně bych se nezaplétala do vztahu s mladším chlapem. I když je to sakramentsky relativní.

No nic. začínal se mi zvedat kufr a najednou jsem si uvědomila, že tohle je přesně to poslední, k čemu se chci s ním dostat. Najednou mi to bylo všechno jedno. Zeptala jsem se ho, co teda si o tomhle všem myslí. Dozvěděla jsem se interesantní věc.

"Je to složité."

Dala jsem mu jednodušší otázku:

"Hele, bude ti vadit, když mě už neuvidíš, nebo nebude?"

Nepřekvapil. Prý je to rovněž složité. Chtěla jsem jednu jedinou jasnou odpověď na jasnou otázku. Místo toho se jeho odpověď namotala do obrovského klubka keců a výmluv, z kterého čouhalo tisíc nití a žádná jasná lajna.

Načež jsem srazila kufry a měla se k odchodu. Šel taky. A jestli prý jdu k němu. Chtělo se mi strašně smát a brečet zároveň. V ten moment jsem si uvědomila tu naprostou absurditu, že tam s ním vůbec stojím, když ten člověk je pro mě náhle vzdálený tisíc světelných let... řekla jsem, že jdu domů a chtěla mu popřát šťastný let životem. Prý nemám nic říkat. Že to nechce. Zamkla jsem si pusu, přešla přes ulici a už se ani neohlídla. Ve sluchátkách mi hrál song A tale that wasn´t right od Helloweenu... a tekly mi slzy. Ne kvůli tomu, že je s ním konec. Ale kvůli tomu, že jsem byla tak blbá, že jsem tomu věřila. Že jsem věřila JEMU.

A tímhle to skončilo. Pohádky fakt nejsou.

TO SE FAKT NEDÁ!

Přišel na mě mrákotný stav, jak po několika probdělých nocích. Těším se do postele, s přítelem knihou na věčné časy a nikdy jinak.

Jana mi tu ráno fňuká, že nemůže takhle ponocovat, že má kruhy pod očima a je nějaká celá nateklá - a ejhle! Před chvilkou už mě lákala, že bysme mohli zajet do Zlína na diskotéku. Vylíčila jsem jí totiž nadšeně moje zážitky z minulého víkendu a rybička se chytla... Navíc ji navštívila nepoučitelná týraná žena Ema, poněkolikáté (a prý už definitivně) uprchlá od zákonitého. Zato s roupama, páč nikde nebyla za poslední dva roky, co s ním strávila. Takže dámy se rozjely a já jim mám dělat řidiče. Takovýhle fousy! Nikam nejdu. Já sice kruhy pod očima nemám, zato oči se tváří jak po odpichu u vysoké pece. A na diskotéce se bavit s džusama a přemlouvat rozjařené baby málem na kolenou k frontálnímu ústupu, z toho už jsem taky vyrostla.

Zapomeňte holky! Nahodila jsem pyžamo s hřibem:-) a už se nikam nejede. Beztak je Koperníkova kletba nejlepší program pro tento večer:-). 

NEJSEM V TOM SAMA

Jakoby nestačilo moje včerejší duševní rozpoložení.

Zastavila se u mě v deset večer Jana, slzy na krajíčku, Pepíno se neozývá. Její nová, podstatně mladší láska. Napsala mu krásnou sms, na kterou nešlo neodpovědět, pokud by byla milována. Ale odpověď nepřišla žádná. Přišel smutek, beznaděj a co s tím? Prý: poraď! Já ti mám radit? A co? Napsat mu, díky, že ses mi ozval? Nebo kde jsou tvé sliby? Měj se krásně a zapomeň? Já ti mám radit, kolouchu? to pláčeš na nesprávném hrobě. V tom emocionálním mumraji jsme vykouzlily kompromis, nevnucovat se a zkusit naposledy zaujmout decentní polohu. Popřála mu hezký pobyt někde v Africe, kam se chystal, a přidala naději, že se snad uvidí, až se vrátí... ejhle! A Pepíno nažhavil dráty. Jana pookřála, tvář se jí rozjasnila úsměvem a ze srdce s bouchnutím spadl šutr. Tak pro tentokrát.

Nálada se zlepšila, tak jsme v ulicích nočního města hledaly volný taneční parket. Jeden se našel. Byl  volný úplně, songy byly nostalgické, pivo dobře vychlazené, tanečníci se váleli po parketu, když se jim snížila koordinace po přílišné konzumaci alkoholických nápojů. Nebylo to to pravé místo k životu. Zavelelo se k odchodu a ještě na skok do kavárny. Hodně známých a konečně ta správná zábava. Sice jsme ráno zjistily, že nám přibylo několik vrásek, ale ty jsou jenom od smíchu a jako takové se do celkového počtu nezahrnují.

KDYŽ NEJDE ZAPOMENOUT

Škola se mi chýlí ke konci. Dneska se zadařily dva zápočty a odevzdání závěrečné práce, tak už jsou na obzoru jen 18. května závěrečné zkoušky. A potom budu přemýšlet, co budu studovat dál. Neboť, jak prohlásila nedávno má psycholožka, neustálým studiem kompenzuju absenci vztahu.

A vlastně já už žádný nový vztah nechci. PanTér asi definitivně uzavřel tuto kapitolu mého života. Zaklapl srdce, ale zůstal v něm. A tak se snaží Heineken, snaží se Hokejista, ale všechno jsou to mé bývalé lásky, na které nevěřím. A v tomhle asi víc, než jindy, platí heslo, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Nebo tohle je výstavní rada: ne čas, ale nová láska zhojí bolest po ztrátě jiné lásky. Ha! Jak se může člověk zamilovat, když má v srdci pořád toho, co mu tam zlomil šíp a pro sichr několikrát otočil?

Může za to PanTér. Nemůžu na něj zapomenout. Nejde to. A bolí to. Neměla jsem to dělat, ale v úterý jsme se sešli a bylo to krásné jako kdysi...jediná skutečná láska v mém životě. Na chvilku jsem uvěřila, že se to vrátí. Že se vrátí on. Ale nevrátí se. Nemá kam. Nikdy tu totiž nebyl. Nikdy skutečně neexistoval. Chiméra, kterou jsem si vysnila. Jak dlouho se mi bude ještě vkrádat do snů? Kolikrát se budu probouzet s myšlenkou na něj a čekat, jestli se ozve? A když ne, váhat, jestli se mám ozvat já? Jakou má člověk cenu a jak hluboko  pod ni může jít, aby ještě měl nějakou hrdost? Bojím se, že i kdybych měla jistotu, že o mě nikdy skutečně nestál, přesto ho budu pořád milovat. Nedokážu mu vykřičet do obličeje pravdivá, ale krutá slova, která mě napadají ve chvílích, kdy mě ve chvílích samoty opanuje vztek, kdy se mi na chvíli rozjasní mysl a já si říkám, že to byl podvod. Že mi lhal do očí. Že nebyl upřímný.

Nebo je to jinak? Mluvil pravdu a myslel to upřímně? Už nevím, co je černé a co bílé... ale vím, že ho nikdy nepřestanu milovat. Kdyby se snad přece někdy rozhodnul konečně přijít a zůstat, budu na něj čekat... strašně mi chybí.

ŠTĚDRÉ POHOŠTĚNÍ

Včera po mé přednášce jsem dostala velkorysou nabídku, ať si přisednu k organizátorům akce, že si zasloužím něco dobrého. Chlebíčky vypadaly vskutku lákavě, koláče se smály z talířů, oběd jsem jako vždy nestihla, takže jaképak štráchy? Cpal se kdekdo, ovšem pouze do chvíle, kdy přišla jedna dobrá žena a doporučila obezřetnost při tom obžerství, neboť chlebíčky prý byly posbírány od wokrshopových stolů a je dost dobře možné, že na ně pár lidí sáhlo... navíc v kraji řádí sravá chřipka:-).

To nemyslíte vážně! Tohle se nedělá! Nakousnuté pamlsky letěly do koše, ty, co čekaly na své oběti na papírových táckách, je vzápětí následovaly.

Pozdě. Zavirované lahůdky, které stačily zmizet v útrobách nenažranců, tam začaly páchat paseku. Pocítila jsem to už včera večer. Neznámé pocity opanovaly krajinu břišní, to jsem ještě sáhla po osvědčené plzni, která umí někdy zázraky... ty se tentokrát nekonaly. Zato ale mám od rána naběháno něco ze sta jarních kilometrů...

DOBRÁ RADA OPĚT NAD ZLATO

Rozhodla jsem se, že nebudu strkat před problémama hlavu do písku jak pštros a půjdu k doktorce se svěřit s vypadáváním vlasů.

Vylíčila jsem jí svůj problém.

Koukla na mě a pronesla: „Máte nervy“.

Já vim. Ale co když je to způsobené něčím jiným? Známé tak zjistili špatnou činnost štítné žlázy. Paní doktorko, bojím se, že by to mohlo být něco horšího.

„Jste v zápřahu“.

To je všechno?

„Musíte se naučit hospodařit se stresem!“

Ve stresu jsem 20 let. A nikdy mi tak nepadaly vlasy.

„Něco vám na to dám.“

Něco kvůli tomu padání vlasů?

„Lexaurin“.

Dneska už mi vlasy nepadají. Kašlu na doktorku. Už k ní nejdu. Vypadá to, že lepší je rovnou dřevěný spacák, než se potácet po doktorech a vnucovat jim nápad k řešení problému.

No tak paní doktorko, ještě jedna otázka, nemůže to způsobovat antikoncepce?

„Ne, to by běžně nemělo“.

 Ale já nejsem běžná.

Vypozorovala jsem, že mi to asi způsobovala nevhodně zvolená antikoncepce. Prvních 7 dní odešlo jen malinko vlasů, dalších 7 jich bylo denně víc, jak sto, dalších 7 dní se to postupně uklidňovalo a v sedmidenní pauze vypadl jeden vlas denně.

Takže jsem ten hormonální shit vyhodila do popelnice a doufám, že bez něj zůstanu jen u toho jednoho vlasu denně. Ne že mi naopak na hlavě zůstanou tři vlasy děda Vševěda:-). Tentokrát v zářivé červené:-).