POHÁDKY NEJSOU

Jsem kráva nebeská!

Včera jsem se definitivně přesvědčila o tom, že Pantér je idiot, a už ho nechci nikdy vidět.

Šli jsme na drink. Byl v dobrém rozmaru, nadšeně mi líčil zážitky posledních dnů a víkendu, jak byl u vědmy a jak je z toho rozstřelenej, rozplýval se, jak to bylo úžasné a super. Tak jsem se ho ptala co jako konkrétně mu řekla. Tak prý se bude mít skvěle, bude šťastný a zdravý a že ho vidí někde v Praze, Brně nebo Olomouci. Možná eště v Ostravě. Páč je mu to tady echt malé. Protože on je umělec. A na rovinu, že ho tady vlastně nic nedrží. V tom jsem zacítila omluvný podtón.

"Hm. A co já?", zeptala jsem se docela smutně.

"Ty mi stejně vůbec nerozumíš a já tobě taky ne. Teda... ne pořád, ale občas, tak vteřinu tě nechápu."

"Vteřinu??? VTEŘINU??? Co to sakra meleš?"

"No... a tak... ty máš ty vysoké školy a já nemám nic. Ty máš možnosti jít kamkoliv a já?"

"A jak to s tím sakra souvisí? Co má být, že já mám školy a ty nemáš žádné? Znám spoustu lidí, kteří na tom byli stejně a jsou v pohodě!"

"No, a eště, jsi krapítek starší", vykroucel se.

No comment. Pětiletý rozdíl netřeba komentovat, vzhledem k mému vzhledu a nátuře, domnívám se. Kdybych byla jak stará pecka, patrně bych se nezaplétala do vztahu s mladším chlapem. I když je to sakramentsky relativní.

No nic. začínal se mi zvedat kufr a najednou jsem si uvědomila, že tohle je přesně to poslední, k čemu se chci s ním dostat. Najednou mi to bylo všechno jedno. Zeptala jsem se ho, co teda si o tomhle všem myslí. Dozvěděla jsem se interesantní věc.

"Je to složité."

Dala jsem mu jednodušší otázku:

"Hele, bude ti vadit, když mě už neuvidíš, nebo nebude?"

Nepřekvapil. Prý je to rovněž složité. Chtěla jsem jednu jedinou jasnou odpověď na jasnou otázku. Místo toho se jeho odpověď namotala do obrovského klubka keců a výmluv, z kterého čouhalo tisíc nití a žádná jasná lajna.

Načež jsem srazila kufry a měla se k odchodu. Šel taky. A jestli prý jdu k němu. Chtělo se mi strašně smát a brečet zároveň. V ten moment jsem si uvědomila tu naprostou absurditu, že tam s ním vůbec stojím, když ten člověk je pro mě náhle vzdálený tisíc světelných let... řekla jsem, že jdu domů a chtěla mu popřát šťastný let životem. Prý nemám nic říkat. Že to nechce. Zamkla jsem si pusu, přešla přes ulici a už se ani neohlídla. Ve sluchátkách mi hrál song A tale that wasn´t right od Helloweenu... a tekly mi slzy. Ne kvůli tomu, že je s ním konec. Ale kvůli tomu, že jsem byla tak blbá, že jsem tomu věřila. Že jsem věřila JEMU.

A tímhle to skončilo. Pohádky fakt nejsou.