V pátek se konala škola. V tak krásný den tak nevábný podnik.
Abych si den zatraktivnila, domluvila jsem si schůzku s vlivným přítelem Mariánem. Vidíme se zřídka a při té příležitosti se občas obdarováváme prezentama. Tentokrát byla řada na mě. Marián měl narozeniny. No co mu asi koupit? Po hodinovém váhání zvítězila intarzovaná dřevěná truhlička na ledacos. Vítězoslavně jsem mu ji v podniku, kde jsme byli na oběd, předala a on měl zjevně radost. Když jsme pak odjížděli, tak mě dostal nádhernou kyticí tulipánů i s vázou, lahví vína a dezertní bonboniérou. Zase to vyhrál. Kde se hrabu s truhličkou. Horší bylo, že jsem do školy jela autobusem a zpátky to nevypadalo jinak, a já s takovým nákladem. S vázou a tulipánama! Mohla jsem si ji nechat u kámošky, ale zase se mi tak líbila! Tak jsem se jí nehodlala už vzdát:-).
S občasným tlumeným heknutím jsem vyrazila jsem na autobusák. Váza byla, prevít, pěkně těžká, s kytkama a trochou vody, a mě najednou napadlo, že bych mohla ještě skáknout za Silvou, páč mi blesklo, že má teď někdy taky narozeniny. Tak jsem místo na bus směr domov nasedla na tramvaj směr nejnovější sídliště a jela za Silvou. V duchu jsem se chválila, jak jsem to hezky vymyslela. Však se zdržím jen do večera, večer budou autobusy prázdné, to bude komfortní cestování...
Silva byla nadšená ze shledání asi po třech měsících. Sice následně skepticky pronesla: „To jsem zvědavá, co ztratím tentokrát?", páč ztráty bez nálezů se staly tradicí našich setkání (posledně to byl zlatý náramek údajně za 12 litrů někde mezi vinným sklípkem a nákupama v obchodní zóně...). Co bys ztrácela? A kde? Dyk se nezdržím, večer přece jedu domů!
A jak to dopadlo? Silva vytáhla na oslavu šáňo, a přemluvila mě k malinkému tahu. Že dlouho nikde nebyla... i zželelo se mě jí. Vylepšila jsem jí look, že nadšeně pobíhala a vykřikovala „o pět let míň, zlato! Tebe bych tu potřebovala!" nazula jsem luxusní křusky randící, co jsem si vzala na schůzku s Mariánem, leč na běžné chození (natož nějaké tančení, což měla Silva v plánu) se nehodící, olepila si nohy různě náplastma vyrazilo se.
První hospoda - pivo. Potrefená husa - sedmička červeného. Všude nuda jak v Brně. Chtěla jsem jít pryč a radši spát nebo domů. Ale Silva že nebyla dlouho na diskotéce. Tak když už měla ty narozeniny... přivítala nás nejlepší diskotéka ve městě a dvoumetrový vyhazovač právě lifrující neposlušného hosta z podniku. Tak jsme byli slušné. Po několika bavorákách a bacardi s kolou jsem zapomněla, že mě bolí nohy a slušně jsme to se Silvou rozjely. Ráno tři kila dole! Silvině kráse tam podlehl vysoký chlap s vyholenou hlavou, zpívali spolu tklivé songy, když už jsme zavírali diskotéku a jali se v 5 ráno pokračovat v načatém večeru. To byste nevěřili, jaký je problém sehnat někde ráno nějakou snídani. Obrazili jsme zase 3 hospody, než nás napadl hotel, kde se prý dá snídaně sehnat. Taxikář se s náma zasmál, když nás vezl na tu snídani a nemuseli jsme nic platit! Prý je to dárek, že chtěl dneska udělat nějaký dobrý skutek! Po snídani byl ale fakt nejvyšší čas vyrazit buď domů, nebo na betli. Musela jsem ještě k Silvě pro věci včetně vázy s tulipánama, a když jsme tam dojeli a na chvilku si sedli, zjistila jsem, že minimálně bez bezpečnostní hodiny spánku je moje cestování vážně ohroženo. Buď tu vázu cestou rozbiju, nebo si o ní v busu vyrazím přední zuby. Nikdy se o mě tak nepokoušely mdloby, jako včerejšího rána. Tak jsme se Silvou vlezly do postele. Já stejně neusnula, ale tu hodku jsem tak nějak v polospánku probděla, a pak se vymotala z baráku na tramvaj. To, že mě bolely nohy, bych ještě rozchodila. Ale mě tak hrozně bolely oči, že jsem myslela, že dubnové slunko bude poslední, co v životě uvidím...
Žádné komentáře:
Okomentovat